Poznámka na úvod: Istari samozřejmě nebyli sami o sobě žádnou zvláštní rasou ani národem, byli to Maiar vyslaní ve Třetím slunečním věku Pány Západu na pomoc Svobodným národům Středozemě před Sauronovou hrozbou. Jako samostatnou skupinu je zde uvádím proto, že v očích obyvatel Středozemě, kteří s nimi měli co do činění, byli svým způsobem bytostmi jiného řádu - jiné odlišné rasy.
Existuje mnoho verzí o Istari, čarodějích, kteří přišli do Středozemě v čase nouze jako vyslanci Západu s úkolem vzdorovat narůstající moci Saurona a podnítit obyvatele, kteří dosud nepodlehli Stínu, aby vytrvali v odporu a nepodlehli Zlu.
Zde je výběr toho nejdůležitějšího:
Čaroděj je překladem quenijského istar (sindarsky ithron): jeden z členů "řádu" (jak to nazývali), který si činil nárok na to, že vlastní a projevuje vynikající znalost historie a povahy Světa. Překlad možná není šťastný, protože Heren Istarion neboli "Řád čarodějů" byl něco zcela odlišného od "čarodějů" a "kouzelníků" z pozdějších pověstí; patřili výlučně Třetímu věku a potom odešli, a nikdo - s výjimkou Elronda, Círdana a Galadriel - neodhalil, kdo byli a odkud přišli.
Stalo se, že když se stíny nad Středozemí dloužily a počaly nabývat podoby Saurona, který se připravoval na své opětovné povstání, v Amanu Manwë svolal radu ("a možná prosil o radu Erua?"), při níž bylo rozhodnuto vyslat do Středozemě tři vyslance. "Kdo půjde ?" Musí být totiž mocní, rovní Sauronovi, musí se však moci vzdát a odít se tělem, aby jednali s elfy a lidmi jako rovní s rovnými a získali si jejich důvěru. To je však ohrozí, zakalí jejich moudrost a poznání a zmate je obavami, starostmi a únavou, jež pocházejí z těla." Předstoupili však jenom dva: Curumo, jehož vybral Aulë, a Alatar, jehož poslal Oromë. Potom se Manwë zeptal, kde je Olórin. A šedě oděný Olórin, který právě přišel z cesty a usedl na samém krajíčku rady, se otázal, co od něj Manwë žádá. Manwë odvětil, že by si přál, aby šel jako třetí posel do Středozemě. Olórin však prohlásil, že je na takový úkol příliš slabý a že se Saurona bojí. Nato Manwë řekl, že tím víc má důvod jít a že Olórinovi přikazuje jít jako třetí posel. Nato však vzhlédla Varda a řekla: "Ne jako třetí", a Curumo na to nezapomněl.
Curumo [Saruman] s sebou vzal Aiwendila [Radagasta], protože ho Yavanna prosila, a Alatar si vzal jako přítele Pallanda.
Poprvé se objevili ve Středozemi okolo roku 1000 Třetího věku, dlouho však chodili v prostém přestrojení jako muži již staří, ale tělesně zdatní, cestovatelé a poutníci, získávali poznatky o Středozemi a o všech, kteří tam sídlili, ale nikomu nezjevovali svou moc ani záměry.
Zprvu se o ně lidé příliš nestarali či o nich vůbec nevěděli. Více si jich začali všímat až s opětovným vzrůstem tvaru a moci Saurona, kdy se tito "poutníci" stali činorodějšími v pokusech odporovat tomuto navracejivšímu se zlu a ve snahách pohnout elfy i lidmi v ostražitosti před tímto nebezpečím. Časem si tak lidé uvědomili, že tito záhadní "starci" neumírají a zůstávají stejní, zatímco vše okolo nich se mění, stárne a umírá. To u lidí vzbudilo strach a často je považovali za odrůdu elfů, kteří v té době ještě nebyli lidem tolik odcizení.
Nebylo to tak. Připluli totiž přes Moře z Nejzazšího západu; dlouho to ovšem věděl pouze Círdan, Strážce Třetího prstenu, pán Šedých přístavů., který je jako jediný viděl přistávat na západním pobřeží. Byli to vyslanci Pánů Západu Valar, kteří se stále starali o správu Středozemě, a jakmile se opět pohnul Sauronův stín, použili tohoto prostředku, aby mu bránili. Vyslali totiž se svolením Erua členy svého vlastního vznešeného řádu, avšak oděné lidskými těly, skutečnými a nepředstíranými, ale podrobenými strachu, bolestem únavě země, jež mohla hladovět, žíznit a být zabita; dík svému ušlechtilému duchu však neumírali a stárli jen starostmi a namáhavou prací mnoha dlouhých let. Tito vyslanci měli zakázáno zjevit se v majestátní podobě nebo se pokoušet ovládat vůli lidí či elfů otevřeným projevem moci, ale přicházeli v podobě slabých a pokorných a dostali příkaz radit lidem a elfům, přesvědčovat je k dobrému a snažit se sjednotit v lásce a porozumění všechny, jež by se Sauron pokusil ovládnout a zkazit, kdyby opět přišel.
Počet členů tohoto Řádu není znám, ale z těch, kdo přišli na sever Středozemě, kde byla naděje největší (protože tam sídlil zbytek Dúnadanů a Eldar), bylo hlavních pět. První, který přišel, měl ušlechtilé vzezření a chování, havraní vlasy a krásný hlas a byl oblečen v bílém; měl nesmírně obratné ruce a téměř všichni, i Eldar, na něho pohlíželi jako na hlavu Řádu. Byli i další: dva oblečení v rouchu modrém jako moře a jeden v zemité hnědi; poslední přišel ten, jenž se zdál nejmenší, méně urostlý než ostatní a vzhledem starší, šedovlasý oblečený v šedém a opíral se o hůl. Avšak Círdan v něm hned od prvního setkání v Šedých přístavech vytušil největšího a nejmoudřejšího ducha; uvítal jej s hlubokou úctou a svěřil mu do péče Třetí prsten, Rudou Naryu. A Šedý posel ten prsten vzal a vždy jej choval v tajnosti; avšak Bílý posel si po čase uvědomil, že dostal tento dar, a záviděl mu jej, a to byl počátek utajené zlovůle, kterou choval vůči Šedému a která se později stala zjevnou.
Bílý posel v pozdějších dnech proslul mezi elfy jako Curunír, Dovedný muž, v jazycích Seveřanů Saruman; to se však stalo, až když se vrátil ze svých mnohých cest, přišel do Gondoru a tam se usadil. O Modrých se na Západě mnoho nevědělo a neměli jména, jen Ithryn Luin, "Modří čarodějové"; odešli totiž s Curunírem na Východ, ale nikdy se nevrátili, a nyní se neví, zda zůstali na Východě a sledovali tam cíle, za nimiž byli vysláni, nebo zahynuli, anebo, jak se někteří domnívají, padli do léčky Sauuronovi a stali se jeho služebníky. Žádná z těchto věcí nebyla nemožná; zdá se to asi zvláštní, ale Istari, odění v tělech Středozemě, mohli stejně jako lidé a elfové odpadnout od svých cílů a činit zlo a zapomenout na dobro při hledání moci k jeho uskutečnění. Říká se totiž, že Istari, protože byli oděni tělem, se museli mnohé znovu učit pomalou zkušeností, a přestože věděli, odkud přišli, vzpomínka na Blaženou říši pro ně byla dalekou vidinou, po níž (dokud zůstali věrni svému poslání) nesmírně prahli. A tak tím, že dobrovolně vytrvávali přes bolesti vyhnanství a Sauronovy klamy, mohli napravovat zlo té doby.
Ze všech Istari zůstal vskutku věrný jen jeden, a to byl poslední příchozí. Radagast, čtvrtý, si totiž zamiloval mnohá zvířata a ptáky, kteří sídlili ve Středozemi, opustil elfy i lidi a trávil své dny mezi divokými tvory. Tak dostal své jméno (které v dávném númenorském jazyce znamená "pečovatel o zvířata"). A Curunír ´Lân, Saruman Bílý, odpadl od svého vznešeného poslání, stal se pyšným a netrpělivým, zamiloval si moc a snažil se prosadit svou vůli násilím a vystrnadit Saurona; padl však do léčky onoho temného ducha, mocnějšího než on.
Avšak poslední příchozí byl mezi elfy nazýván Mithrandir, Šedý poutník, protože neměl žádné sídlo, neshromažďoval ani bohatství, ani přívržence, ale stále procházel Západními zeměmi od Gondoru po Angmar a od Lindonu po Lórien a ujímal se všech plemen v čase nouze. Jeho duch byl vřelý a dychtivý (a prsten Narya ho posiloval); byl totiž nepřítelem Saurona, proti ohni, který sžírá a pustoší, stavěl oheň, který podněcuje a podporuje, když slábne naděje a přijde tíseň; avšak jeho radost a jeho rychlý hněv se halily do roucha šedivého jako popel, takže jen ti, kdo ho dobře znali, postřehli plamen, který byl uvnitř. Uměl být veselý a vlídný k mladým a prostoduchým, a přesto býval rychlý k ostrým slovům a ke kárání pošetilosti; nebyl však pyšný a nehledal ani moc, ani chválu, a tak byl všeobecně milován těmi, kteří také nebyli pyšní. Většinou neúnavně putoval pěšky, opíraje se o hůl, a tak mu lidé na Severu říkali Gandalf, "Elf s holí". Považovali ho (ač mylně) za osobu elfského původu, protože mezi nimi někdy dělal divy - zejména z lásky ke kráse ohně; dělával však takové divy většinou pro pobavení a potěšení a nepřál si, aby se ho někdo bál nebo přijímal jeho rady ze strachu.
Jinde se vypráví, jak po tom, co Sauron opět vstal, povstal i on a zčásti zjevil svou moc, stal se hlavním hybatelem odporu proti Sauronovi a nakonec zvítězil a bdělostí a namáhavou prací přivedl všechno k tomu konci, který byl záměrem Valar pod správou Jednoho, jenž je nad nimi. Říká se však, že při dokončování úkolu, pro který přišel, velmi trpěl, byl zabit, a když byl nakrátko poslán nazpátek ze smrti, byl oděn do bílého a stal se zářivým plamenem (přesto stále zahaleným mimo krajní nouzi). Když bylo po všem a Sauronův stín odstraněn, navždy odešel přes Moře. Naproti tomu Curunír byl svržen a úplně pokořen a nakonec zahynul rukou utlačovaného otroka; jeho duch šel tam, kam mu bylo souzeno, a do Středozemě se nahý ani v těle nikdy nevrátil.
Saruman Bílý
Jak již bylo zmíněno, byl prvním, kdo přistál u břehů Středozemě a hlavou, tedy nejvyšším, z Řádu čarodějů. Jako Maia byl ve Valinoru znám pod jménem Curumo a patřil, stejně jako kdysi Sauron, k Aulëho lidu. Podle svého jména ("Dovedný muž") musel na počátku být skutečně mocný v poznání a tedy "rovný" Sauronovi, to by odpovídalo tomu, proč byl vyslán právě on.
Ve Středozemi nejprve pouze putoval a studoval tamní obyvatele a dávno zapomenuté nauky - jeho "specializací" byly obzvláště Prsteny Moci a nauka o Palantírech, Vidoucích kamenech. Předsedal Bílé Radě a zprvu neměl žádné jiné úmysly než ty, pro které byl vyslán. Byl uznávaný jako moudrý a silný spojenec a lidé mu začali říkat Saruman, Muž chytrých vynálezů. Proto není divu, když roku 2759 požádal gondorského správce Berena o klíče od věže Orthank v kruhu Železného pasu, byly mu bez okolků vydány. K tomu přispěl i fakt, že Gondor měl v té době dost vlastních starostí a na spravování odlehlé pevnosti nebyl čas. Tamní správci navíc již dávno splynuli s místními Vrchovci a zcela ovládli pevnost v Železném pasu (i když do věže se nedostali), což přidělávalo starosti Rohirům, kteří s překvapením zjistili, že Železný pas je vůči nim nepřátelský. Proto všichni svorně uvítali Sarumanovu nabídku, která byla v oné době dána bezpochyby s dobrým úmyslem, nebo aspoň s dobrou vůlí bránit Západ, pokud sám zůstával hlavní osobou mezi obránci a v čele jejich rady. Byl moudrý a a jasně chápal, že Železný pas se svou polohou a velikou silou, jak přirozenou, tak uměle vytvořenou, je nesmírně důležitý. Nakonec však podlehl lákadlu moci, obrátil se k zlému stal se nepřítelem. Začalo to žárlivostí a závistí vůči Gandalfovi, kterou dával stále častěji najevo až přestal úplně s Radou spolupracovat (ta se naposled sešla roku 2953), uzavřel se ve věži Orthanku a prohlásil Železný pas za svoji državu a o Gondor se již nestaral, naopak začal podnikat vše proto, aby se zbavil Rohirů, kteří v této chvíli pro uskutečnění jeho záměrů představovali největší překážku.
Začal intenzivně pátrat v oblasti Anduiny, v místech, kde byl naposledy spatřen Isildur v naději, že zde snad v bažinách poblíž Kosatcových polí najde Vládnoucí prsten. Železný pas se začal plnit skřety i lidmi z Vrchoviny, kteří se stali jeho věrnými služebníky a tamní kovárny rychle plnily zbrojnice velkým množstvím zbraní.
Někdy v této době musel také použít Orthanckého kamene, protože svým bádáním bezpochyby získal zvláštní znalosti o Kamenech, jež musely upoutat jeho pozornost. Orthancký kámen byl totiž ve své nedobytné věži stále netknutý, protože Orthank nebyl nikdy vypleněn a tamní správci do něj neměli vstup. Pokud správce Beren na Kámen vůbec pomyslel, když věž dával Sarumanovi, pravděpodobně si myslel, že nemůže být v bezpečnějších rukách než v rukách vůdce Rady stojící proti Sauronovi. Jak se později v plné síle ukázalo, Saruman zřejmě přecenil svoje schopnosti (nebo věřil, že sám přemůže Saurona), a v krátké době upadl pod Sauronovu nadvládu. Od té chvíle si přál aby Sauron zvítězil, nebo se již proti tomu nestavěl. Snad ještě tajně věřil, že se mu nakonec podaří najít ztracený Vládnoucí prsten, přemoci Saurona jeho vlastní zbraní a získat tak neomezenou moc nad Světem. To, že se stal de facto spojencem Barad-dur mělo za následek, že začal otevřeně prohlašovat svoje nepřátelství vůči těm, kteří ještě odolávali moci Temného pána, a jeho vojenská strategie se přizpůsobila potřebám samotného Saurona (to dobře dokazuje událost, kdy se vojsko Železného pasu při útoku na Společenstvo na Parth Galenu spojilo s jiným, jež řídil Sauron).
Za dnů vlády krále Théodena začal Železný pas otevřeně válčit s Rohanem a nechybělo mnoho, aby tuto válku vyhrál. Jeho služebník Gríma Červivec, který byl Théodenovým rádcem, totiž způsobil, že král chřadl a propadal stále větší beznaději dokud Gandalf, který se vrátil ze smrti oděn bílým plamenem, starce opět neuzdravil. Nakonec se Rohirové Sarumanovi postavili a po těžkých bitvách u Brodů přes Želíz, v Helmově Žlebu a u Hlásky zvítězili. K vítězství jim dopomohli i Enti a Huorni, pro které se stal Saruman největším nepřítelem. Zatímco "vojsko" Huronů pochytalo skřety, poloskřety a vrchovce útočící na Rohiry u Hlásky, zástupy Entů rozbořily vylidněný Železný pas a uvěznili Sarumana v jeho nedobytné věži spolu s věrným Grímou.
Když bylo po bitvě, Gandalf spolu s králem Théodenem přijel do Železného pasu a před bránou Orthanku promluvil k Sarumanovi. Saruman však byl stále ještě jeden z Istari - měl tedy pořád svoji moc, zejména ve svém hlase a nyní se snažil přesvědčit Théodena i jeho muže lží a nabídkami je získat na svou stranu proti Gandalfovi. Králova mysl však již byla čistá, zbavená Červivcových lží - nedal se zlákat a Gandalf, který se teď zjevil v plné moci, v bílém rouchu, sesadil Sarumana z postu Hlavy Řádu a na důkaz toho zlomil jeho hůl. Červivcovou hloupostí a ukvapeností přišel Saruman i o Orthancký kámen, neboť Gríma jím v náporu zloby mrštil po Gandalfovi a Kámen se tak dostal do rukou Společenstva. Po těchto slovech byl Saruman ponechán svému osudu. Poté Enti zahladili stopy po zbytcích kováren a opevnění Železného pasu a nakonec propustili i samotného Sarumana (i přes ponížení ještě dokázal svým hlasem očarovat druhé). Když Saruman pochopil, proč měl Gandalf jistou slabost pro Kraj a půlčíky, kteří nakonec sehráli ve Válce o Prsten rozhodující roli, vydal se tam s touhou pomstit se těm, kteří překazili jeho záměry.
S pomocí zbytku Vrchovců, kteří mu i nadále oddaně sloužili, vtrhl do Kraje a z tamních obyvatel udělal své nevolníky. Toto panování mu však nevydrželo dlouho, neboť Sauron byl poražen a navracející se hobiti podnítili vzpouru proti usurpátorům a po Bitvě v Povodí očistili Kraj od posledních zbytků zla. Nakonec se osud naplnil i nad Sarumanem (který byl teď nazýván Šarkan - Stařec) - zahynul rukou utlačovaného otroka, kterým nebyl nikdo jiný, než samotný Gríma Červivec. Ten ho srazil ranou dýky do zad, a jeho duch opustil tělo, které se proměnilo v prach, a odešel tam, kam mu bylo souzeno a už se nikdy do Středozemě, nahý ani v těle, nevrátil...
Radagast Hnědý
Radagast byl druhý z Istari, který se objevil ve Středozemi. Určitě nepřišel s Curunírem (jak se někde říká), protože ten přišel sám. Je ale pravděpodobné, že Radagast přišel jen nedlouho po něm - byl totiž vyslán Yavannou, manželkou Aulëho, jenž vyslal Curuma. Pravdou je, že Saruman Radagastem opovrhoval i když to nebyla závist či nenávist jako později ke Gandalfovi, ale spíše jakási nadřazenost nad ním. Radagast tedy musel být nižšího řádu (mezi Maiar), než Saruman i Gandalf.
Není jasné, jaké záměry s ním měla Yavanna když ho poslala do Středozemě. Byl snad vybrán proto, aby se stal jakýmsi ochráncem olvar a kelvar (rostlin a živočichů) ve Středozemi, které, stejně jako mluvící bytosti, ještě nepodlehli Stínu a Zlu ? To by vysvětlovalo jeho lásku k těmto věcem a to, že jeho prvotní úkol nebyl postavit se samotnému Sauronovi, který byl (zjevně) nad jeho síly.
Jeho pravé jméno v jazyce Amanu bylo Aiwendil, Milovník ptáků, jméno Radagast je buď númenorského původu (nazývali jej tak potomci Dúnadanů ve Středozemi) a značí, jak již bylo řečeno, Pečovatel o zvířata; nebo mu bylo dáno lidmi z údolí Anduiny a "nyní není jasně vysvětlitelné". Druhá varianta se zdá být pravděodobnější vzhledem k tomu, že Radagast necestoval tak, jako Saruman či Gandalf a tedy nebyl znám (především arnorským dúnadanům) natolik, aby dostal nějaké jméno, ale naopak usídlil se na okraji Temného hvozdu mezi Skalnatým brodem a Starou cestou hvozdem. To sídlo bylo nazýváno Rhosgobel což údajně znamená Červenohnědá ohrada a bylo považováno za Radagastovu starou vlast. Zde v klidu pečoval o rostliny i zvířata a jen málokdy se vydával na cesty nebo se s někým stýkal. Převážně se účastnil pouze Bílé rady, a poté, co zanikla, víme jen to, že se občas stýkal s Gandalfem, který byl jeho velkým přítelem, a navzájem si předávali informace o dění a vývoji situace.
Ze začátku také poskytval pomoc Sarumanovi, nic netuše o jeho zradě. Byli to hlavně ptáci, které Saruman používal jako vyzvědače, protože Radagast si myslel, že to prostě patří k střežení Nepřítele.
Bohužel to byl také on (i když opět nevědomky), kdo poslal Gandalfa do Železného pasu a napomohl tak Sarumanovi Gandalfa uvěznit ve své věži Orthanku.
Neví se, kdy a jak odešel Středozemě, pouze to, že se stal přítelem všech zvířat a rostlin, a odpadl od cíle, který byl Istari přisouzen. Jestli to tak mělo (podle úmyslů Yavanny) být nebo ne zůstalo navždy tajemstvím...
Modří čarodějové
Osudy těchto dvou čarodějů jsou ať úmyslně či neúmyslně zahaleny tajemstvím. Ví se pouze to, že jejich jména mezi Maiar byla Alatar a Pallando, a že byli vysláni Oromëm - snad proto, že on jediný znal nejlépe z Valar východní končiny Středozemě, neboť je v ranných časech často navštěvoval. Není známo, jaké úkoly jim byly svěřeny ani to, zda se jim je podařilo splnit nebo zda selhali a stali se služebníky Zla. Je totiž možné, že se Zlu čelilo i na Východě, kde zbylo mnoho rozptýlených Avari a možná i dobře smýšlejících lidí, ale zprávy o těchto bojích (resp. snahách) se nikdy nedonesly na Západ, aby mohly být zaznamenány.
(V jednom dopisu JRRT napsal, že o "těch druhých dvou" nic jasného neví, protože neměli co dělat s historií severozápadu Středozemě. "Myslím," napsal, "že šli jako vyslanci do vzdálených krajů na Východě a na Jihu, daleko za hranice osídlení Númenorejců: jako misionáři do zemí okupovaných nepřítelem. Jak se jim dařilo, nevím, ale bojím se, že selhali stejně jako Saruman, třebaže bezpochyby jinými způsoby, a mám podezření, že byli zakladateli tajných kultů a "čarodějných" tradic, jež přežily Sauronův pád.")
Gandalf Šedý
Kdo byl "Gandalf" ? Říká se, že v pozdějších dnech (kdy v Království opět povstal stín zla), mnozí z tehdejších "Věrných" věřili, že "Gandalf" byl posledním zjevením samotného Manwëho, nežli se nadobro stáhl na strážní věž Taniquetil. (To, že Gandalf říkal, že jeho jméno "na Západě" bylo Olórin, bylo podle této domněnky inkognito, pouhé přízvisko). Tato domněnka však byla nejspíše mylná - Manwë nesestoupí z Hory až do Dagor Dagorathu a příchodu Konce, kdy se vrátí Melkor. K svržení Morgotha vyslal svého herolda Eönwëho. Nevyslal by tedy k porážce Saurona nějakého menšího (ale mocného) ducha z andělského lidu, někoho stejně starého a v době jejich počátků bezpochyby rovného Sauronovi, ale ne většího ? Jeho jméno bylo Olórin. Avšak o Olórinovi se nikdy nedozvíme více, než zjevil v Gandalfovi, jen to, že Olórin je jméno ve Vznešené elfštině, a proto mu je museli dát ve Valinoru Eldar, nebo je to "překlad", který by jim měl dávat smysl. Olor je slovo často překládané "sen", ale netýká se (většiny) lidských "snů", rozhodně ne snů ve spánku. Pro Eldar zahrnovalo živý obsah jejich paměti, či spíše jejich obraznosti: týkalo se vlastně jasného vidění (v mysli) věcí, jež nebyly hmotně přítomny tam, kde bylo tělo. Tento rozbor jeho jména je zjevně třeba spojit s pasáží ve Valaquentě, kde se říká, že Olórin ve Valinoru sídlil v Lórienu a že
třebaže miloval elfy, chodil mezi nimi neviděn nebo v podobě jednoho z nich a oni nevěděli, odkud přicházejí krásná vidění a popudy, které jim vkládal do srdce.
Datum Gandalfova příchodu je nejisté. Přišel přes Moře, zřejmě zhruba tou dobou, kdy byly pozorovány první známky nového povstávání "Stínu": opětovně se objevili a šířili zlí tvorové. Během druhého tisíciletí Třetího věku se však o něm letopisy a záznamy zmiňují jen vzácně. Pravděpodobně dlouho putoval (v různých přestrojeních) a nezabýval se činy ani událostmi, ale zkoumal srdce elfů a lidí, u nichž se dalo očekávat, že se i nadále budou stavět proti Sauronovi.
Zachoval se jeho výrok (nebo jedna jeho verze, a rozhodně ne plně pochopená), že jeho jméno v mládí na Západě bylo Olórin, ale že u elfů se jmenoval Mithrandir (Šedý poutník), u trpaslíků Tharkun (prý "Muž s holí"), na Jihu Incánus a na Severu Gandalf, ale "na Východ nechodím".
"Západ" zde jasně znamená Daleký západ za Mořem, ne součást Středozemě. "Sever" se musí týkat severozápadních končin Středozemě, kde většina obyvatel nebo mluvících národů byla a zůstala nezkažená Morgothem či Sauronem. Hranice této končiny byly přirozeně neurčité; její východní hranicí byla zhruba řeka Carnen až k soutoku s Celduinou, odtud k Núrnenu a odtamtud na jih k bývalým hranicím jižního Gondoru. Není zcela jasné, co se myslí slovem "Jih", protože není pravděpodobné, že by Gandalf působil v Haradu nebo snad v Dálném Haradu. A pakliže tudy putoval, nemohlo to být dostatečně dlouho na to, aby si mezi zdejšími obyvateli vysloužil nějaké jméno. Je tedy pravděpodobné, že slovem "Jih" se míní Gondor (v nejširším smyslu země pod svrchovanou vládou Gondoru na vrcholu moci). Jak ale víme, v Godoru v čase Války o Prsten ho nazývali vždy Mithrandir, což je slovo sindarského původu, tedy v jazyku, který vzělaní muži Gondoru velmi dobře znali a používali. (JRRT nakonec dospěl k domněnce, že Incánus je jméno původem quenijské, neboť tato řeč byla jakousi "latinou" na Númenoru. Protože gondorští vládci byli přímými potomky dávných númenorejců, v ranných dobách ji používali, zejména při zaznamenávání historických údajů, tak, jak tomu byli zvyklí ve své staré vlasti).
Gandalf je jméno, které mu dali na Severu a v západštině znamená "Elf s holí", neboť byl znám svým velkým přátelstvím s elfy a pro jeho moudrost a nestárnoucí vzhled si ho často pletli s elfem.
Jeho přátelství s elfy, zejména pak s mocnými Eldar ve Středozemi (Elrond, Círdan, Galadriel), bylo skutečně veliké a nepředstírané, protože tito v něm hned vytušili ducha mocného a nezlomného, naději na konečné vitězství nad Sauronem. Tuto naději projevil hned při prvním setkání Círdan, Pán Šedých přístavů, který Gandalfovi předal Rudý prsten Naryu. Gandalf byl také častým hostem Elronda v Imladris, kde studoval staré knihy a svitky jež tam byly uloženy. Dlouhou dobu se tam také scházela Bílá rada sjednocující plány a akce namířené proti Sauronovi. Jejími členy byli výše zmiňovaní Eldar, Strážci prstenů a tři Istari jmenovitě Saruman (jako Hlava rady), Gandalf a Radagast. Pozdější Sarumanova závist a zloba způsobily, že se Rada stala ve svých rozhodnutích nejednotná, až nakonec přestala úplně existovat.
Gandalf se nepřátelil pouze s elfy, ale považoval si všechny národy, které stáli proti Zlu. Často navštěvoval Gondor, i když ho tam nevídali rádi. Jejich pýcha totiž rostla tak, jak rostla jejich moc a důležitost, a proto neradi příjímali rady cizích "přivandrovalců". Proto tam nechodil více než bylo nezbytné a své návštěvy omezoval na rozmluvy s těmi, které ještě nepřemohla vlastní pýcha a na důkladné pátrání v tamních archivech historických záznamů. Věnoval se studiu historie obou království i když větší důležitost přikládal Severnímu království a jeho obyvatelům, což se později ukázalo jako správná volba. Dozvěděl se zde také mnoho o Palantírech neboli Vidoucích kamenech a o jejich schopnostech a možnostech, zejména pak důležité byli informace o osudech Isildura a jeho Prstenu.
Zvláštní postavení v jeho mysli zaujímal Eriador s jeho obyvateli, konkrétně pak Kraj a tamní půlčíci, pro které měl zvláštní "slabost". Není známo, zda od začátku věděl o jejich důležitosti v nastávajících časech, nebo zda se tato myšlenka v jeho mysli rodila průběžně. Každopádně tuto zemi navštěvoval nejčastěji, jak mu to jeho záležitosti dovolily a našel si zvláštní zálibu v některých krajových zvyklostech. Jeho oblibu v dýmkovém koření od začátku kritizoval Saruman, v jehož nitru se rodila závist a zášť vůči Gandalfovi, ale po čase ho začal sám napodobovat.
Gandalf začal též organizovat potomky severních Dúnadanů, kteří nyní žili v divočině jako Hraničáři, a připravovat půdu pro dědice dávné sjednocené říše. Tyto Hraničáře využil pro ochranu hranic Kraje, tak aby tam nepronikl žádný z Nepřítelových špehů, neboť Sauron zřejmě neměl ponětí o malém nárůdku půlčíků, který byl pro něj v jeho plánech zanedbatelný, nebo alespoň nevěděl, kde leží jejich zem.
Stalo se, že jakmile odhalil, co má nasvědomí pád Stínu na Temný hvozd - že Nekromant v Dol-Gulduru je vlastně sám Sauron, který opět nabývá své podoby a shromažďuje k sobě své služebníky nazguly - jistý trpaslík z Durinova rodu jménem Thorin Pavéza vznesl nárok na ztracené království svých předků pod horou Erebor a požádal Gandalfa o radu. Erebor neboli Osamělou horu uchvátil před lety ohnivý drak Šmak, který vypudil trpaslíky z jejich království a zabral jejich poklad. Tento Thorinův nárok skvěle zapadl do Gandalfových plánů, neboť o Šmakově odstranění již dlouho uvažoval. Drak z Osamělé hory totiž představoval nebezpečí, které nabylo možno přehlédnout, nehledě na to, že by ho mohl Sauron použít se strašlivým účinkem. Proto podpořil Thorinovu výpravu a doporučil mu, aby s sebou vzal i jednoho neznámého hobita jménem Bilbo. Tento tah se stal zlomovým v celém následujícím vývoji a rozhodující v blížící se Válce o Prsten.
Výprava i přes mnohé překážky nakonec dopadla úspěšně - drak byl zabit, spolu s ním i velké skřetí vojsko z Mlžných hor a navíc Bilbo kdesi našel jeden malý zlatý prstýnek, na kterém by nic nebylo, kdyby neumožňoval svému majiteli po nasazení zmizet a náramně se nepodobal popisu z Isildurova svitku.
Zrpvu Gandalf tomuto nálezu nepřikládal nijakou větší důležitost, ale postupem času začal mít pochybnosti o tom, zda by to přeci jen nemohl být Vládnoucí Prsten (vzhledem k místu nálezu, podobnosti s popisem na svitku, atd.).
Když se Bilbo, nyní v úctyhodném věku, rozhodl opustit Dno Pytle a vydat se "dožít" do Roklinky, přesvědčil jej Gandalf, aby svůj prsten daroval synovci Frodovi. Bilbo se sice zdráhal (resp. Prsten už na něj začal mít vliv), ale nakonec jej tajně Frodovi předal. V tom čase se podařilo Aragornovi chytit Gluma, který mezitím vylezl ze svého temného úkrytu a slídil po ukradeném "dárešku". Předtím však byl polapen na hranicích Mordoru a vyslýchán samotným Sauronem v Barad-dur. Neřekl sice, kde leží Kraj ani kdo přesně prsten vlastní, neboť to sám dobře nevěděl, přesto však nyní Sauron věděl, že se Prsten našel a hodlal jej urychleně najít.
Při jedné návštevě v Dně Pytle se Gandalf, vhozením prstenu do ohně, přesvědčil o jeho pravé "totožnosti" a nařídil Frodovi, aby urychleně odjel z Hobitína a za žádných okolností prsten nepoužíval, neboť Sauron vyslal Prstenové přízraky z úkolem najít Kraj a "žloděje Pytlíka". Jako jediná možná varianta, jak ochránit Prsten i Froda do doby než se rozhodne o dalším postupu, bylo dopravit jej do relativního bezpečí Imladris. To se nakonec s jistou dávkou štěstí podařilo a v Imladris bylo na Elrondově Radě učiněno rozhodnutí o definitivním zničení Prstenu, jako jediném způsobu, jak porazit Saurona. To se mělo uskutečnit tím, že bude dopraven k Hoře Osudu v samotném Mordoru, kde byl dávno samotným Sauronem ukován, a vhozen do Pukliny Osudu kde zanikne, a s ním zanikne i moc Toho, jenž jej stvořil.
Tak vzniklo Společenstvo Prstenu, které se zanedlouho vydalo na svou možná poslední pouť. Členové, tohoto společenstva, kteří si říkali Devět pěších byli: Frodo Pytlík jako Ten, kdo nese Prsten; jeho věrný sluha Samvěd Křepelka; dva jejich nerozluční přátelé Smělmír Brandorád a Peregrin Bral; za elfy Legolas, syn krále lesních elfů v Temném hvozdu; Gimli z Durinova rodu za trpaslíky; Boromir z Minas Tirith s Aragornem jako pravoplatným dědicem království Arnoru a Gondoru za lidi; a jako poslední Gandalf. Gandalf však nedoprovázel toto Společenstvo dlouho, neboť při přechodu Morie padl v souboji s Balrogem. Byl však poslán zpět ze smrti a vrátil se oděn bílým plamenem právě včas, aby uzdravil rohanského krále Théodena a přiměl Rohiry k boji proti Sarumanovi. Ten byl nakonec poražen díky chrabrosti rohanských Jezdců a díky příchodu Entů a Huornů do Železného pasu. Když byl Saruman poražen a jeho moc byla zlomena, obrátila se Gandalfova pozornost na Minas Tirith, která teď jediná stála proti ohromné síle Mordoru (v této chvíli už v pohybu).
Další události týkající se Války o Prsten líčí Červená kniha Západní marky a pro nás je důležité pouze to, že Gandalf měl v této válce zásluhy jako organizátor a velitel, když právoplatné velení selhalo nebo z různých důvodů nebylo k dispozici. Byl to právě on, kdo byl hnací silou těch, kteří válčili proti Zlu a Rudý Prsten Narya mu v tom dával sílu.
Nakonec se po strastiplné cestě Frodovi podařilo zničit Vládnoucí prsten vhozením do Pukliny Osudu a Sauron i jeho říše byli definitivně jednou provždy zničeni.
Tak skončila Válka o Prsten a s ní skončil i Třetí věk, věk Istari. Pět jich přišlo do Středozemě čelit Zlu a utkat se s ním, ale pouze jeden splnil úkol, který mu byl určen. Byl to právě Gandalf, Šedý poutník, který přišel jako poslední a zdál se jako nejmenší. Pouze nejmoudřejší Eldar v něm od počátku spatřovali toho nejušlechtilejšího a nejvyššího. Nesnažil se věcmi hýbat silou ani zjevovat svoji moc, nezřídil si stálé sídlo, ale stále putoval kraji a nosil naději těm, kteří se jí již vzdávali.
Odešel stejně nepozorovaně jako přišel a s ním odešli i Strážci zbylých dvou Prstenů spolu s těmi, kteří nesli Jeden Prsten. Odplul na daleký Západ odkud přišel, na Západ, který byl odňat z Kruhů Světa a pouze elfové vědí, jak tam najít cestu.