Byl Eru, který se v Ardě nazývá Ilúvatar; a nejdříve udělal Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky, a byli s ním dříve, než bylo vytvořeno cokoli jiného. A mluvil k nim: předkládal jim hudební témata a oni před ním zpívali a on byl rád. Dlouho však zpívali každý sám nebo jen několik spolu, zatímco ostatní naslouchali; každý totiž chápal jen tu část Ilúvatarovy mysli, ze které vzešel, a v porozumění bratrům rostli jen pomalu. Avšak tím, jak naslouchali, docházeli k stále hlubšímu porozumění a přibývalo jednohlasnosti a souzvuku. A stalo se, že Ilúvatar svolal všechny Ainur a vyjevil jim mocné téma, rozvinul před nimi věci větší a podivuhodnější, než dosu zjevil; a sláva počátku toho tématu a nádhera jeho konce Ainur ohromila, takže se sklonili před Ilúvatarem a mlčeli. Potom jim Ilúvatar řekl: "Chci, abyste nyní na téma, které jsem vám vyjevil, v souzvuku spolu hráli Velkou Hudbu. A protože jsem vás zažehl Nehynoucím plamenem, ukážete své síly v tom, jak to téma zkrášlíte: každý svými vlastními myšlenkami a nápady, bude-li chtít. Já však budu sedět a naslouchat a budu rád, že skrze vás procitla v písni velká krása." Pak začaly hlasy Ainur, podobné harfám a loutnám, píšťalám a trubkám, violám a varhanám a podobné nespočetným sborům zpívajícími slovy, ztvárňovat Ilúvatarovo téma a velkou hudbu; a vzlétl zvuk nekonečných proměnlivých melodií utkaných v souzvuk, který v hloubkách i výškách překračoval hranice slyšitelnosti, a Ilúvatarovy příbytky se naplnily, až přetékaly, a hudba a ozvěna hudby vycházely do Prázdna a ono nebylo prázdné. Už nikdy nehráli Ainur hudbu podobnou této hudbě, ač se říká, že ještě větší budou hrát před Ilúvatarem sbory Ainur a Ilúvatarových dětí, až skončí dny. Pak budou Ilúvatarova témata hrána správně, a jakmile budou pronesena, stanou se Bytím, protože tehdy všichni plně porozumí jeho záměru ve svém partu a každý pozná porozumění každého a Ilúvatar dá jejich myšlenkám tajný oheň, protože se mu to bude líbit. Tak Ilúvatar seděl a naslouchal. Jak se ale téma rozvíjelo a Hudba pokračovala, začal nejmocnější z Ainur, Melkor, vplétat do Hudby své vlastní prvky a invence. Snažil se v nich zvětšit moc a slávu části, kterou měl hrát, a tím se dostal do nesouladu s Ilúvatarovým tématem. Melkorovi byly mezi Ainur dány největší dary moci a poznání, a měl podíl na všech darech svých bratrů. Často chodíval sám do prázdných prostor hledat Nehynoucí plamen; zahořel totiž touhou uvést v Bytí vlastní věci; zdálo se mu, že Ilúvatar o Prázdnu vůbec neuvažuje, a neměl trpělivost s jeho prázdnotou. Přesto Oheň nenašel, protože ten je u Ilúvatara. O samotě však začal pěstovat vlastní myšlenky, nepodobné myšlenkám jeho bratrů. Jak už bylo řečeno, Melkor počal stále víc vkládat své myšlenky do své hudby, a tím dále prohlubovat narůstající nesoulad s původním i s okolními motivy. Mnozí ostatní, kteří hráli Velkou Hudbu se těchto Melkorových počinů zalekli a propadli sklíčenosti, jiní naopak začali přizvukovat Melkorovi a ladit své tóny jeho. Tak se před Ilúvatarovým stolcem rozlehla hudba plná bouřlivých zvuků až se zdálo, jakoby kolem trůnu zuřila neutuchající bouře. Tu Ilúvatar vstal a Ainur si všimli, že se usmívá; zvedl levou ruku a uprostřed bouře začalo nové téma, podobné, a přece nepodobné předešlému tématu, a nabíralo sílu a mělo novou krásu. Ale Melkorův nelad se ryčně zvedl a zápolil s ním, a opět tu byla válka zvuků, divočejší než před tím, až byli mnozí Ainur zaraženi, přestali zpívat a Melkor získal nadvládu. Pak Ilúvatar opět vstal a Ainur si všimli, že je jeho tvář přísná; zvedl pravou ruku, a hle: uprostřed zmatku vyrostlo třetí téma, a nepodobalo se ostatním. Zprvu se totiž zdálo tiché a sladké, jen čeření jemných zvuků v křehkých melodiích; nedalo se však potlačit a nabíralo sílu a hloubku. A nakonec se zdálo, že před Ilúvatarovou stolicí současně postupují dvě hudby a jsou v naprostém rozporu. Jedna byla hluboká, širá a krásná, ale pomalá a prostoupená nezměrným žalem, z něhož hlavně pocházela její krása. Druhá nyní dosáhla vlastní jednoty, byla však hlučná a marná a nekonečně se opakovala; bylo v ní málo souzvuku, ale spíš vtíravý jednohlas, jako když mnoho trub ryčí pár tónů. A pokoušela se utopit tu první divokostí svého hlasu, ale zdálo se, že ta přejímá její nejvítězoslavnější tóny a vplétá je do svého slavnostního vzorce. Uprostřed tohoto sváru, jímž se otřásaly Ilúvatarovy síně a chvění se rozbíhalo do dosud nepohnutých tich, vstal Ilúvatar potřetí a na jeho tvář bylo strašné pohledět. Tu zvedl obě ruce a jediným akordem, hlubším než Propast, vyšším než Obloha, pronikavým jako světlo Ilúvatarova oka, Hudba skončila. Poté pronesl Ilúvatar k Ainur a hlavně k Melkorovi slova o Hudbě a o vidění, které z této hudby vzešlo. Po těchto slovech Ilúvatar vstal a odvedl užaslé Ainur do Prázdna a ukázal jim vidinu Světa. Melkor byl Ilúvatarovými slovy zahanben a z toho v něm vzplanul tajný hněv. Ale když přišli do Prázdna, Ilúvatar jim řekl: "Hle, vaše Hudba!" a ukázal jim vidinu - dal jim zrak tam, kde byl předtím jen sluch; a spatřili před sebou zviditelněný nový Svět, a ten byl zaokrouhlený v Prázdnu a tkvěl v něm, ale nebyl z něho. A jak se dívali a žasli, tento Svět počal odvíjet svou historii a zdálo se jim, že žije a roste. A když Ainur nějakou chvíli hleděli a mlčeli, Ilúvatar opět řekl: "Hle, vaše Hudba ! To je váš zpěv a každý z vás tady v útvaru, který vám předkládám, najde obsaženo vše, co jako by vymyslil nebo doplnil sám. A ty, Melkore, objevíš všechny své tajné myšlenky a postřehneš, že jsou jen částí celku a přispívají k jeho slávě." Před Ainur se nyní odehrávalo vidění Světa s celou svojí historií a věcmi, které ani oni nepředvídali a byly pro ně nové, protože pocházeli od samotného Ilúvatara a žádný z Ainur na nich neměl podíl. Viděli příchod Ilúvatarových dětí do tohoto nového obydlí a pochopili pravý účel své práce a zamilovali si tyto nové příchozí jako bytosti cizí a svobodné, v nichž se odráží mysl Ilúvatara. Ale když Ainur spatřili toto sídlo ve vidění a spatřili v něm vznikat Ilúvatarovi děti, mnozí z nejmocnějších mezi nimi se upnuli celou svou myslí a touhou k onomu místu. A z nich byl nejpřednější Melkor, stejně jako byl na počátku největší z Ainur, kteří se podíleli na hudbě. A předstíral zprvu i sám sobě, že tam touží jít a uspořádat všechno pro dobro Ilúvatarových dětí, ovládnout bouřlivý žár a chlad, který vznikl jeho přičiněním. Spíše však toužil podmanit elfy a lidi své vůli a záviděl jim dary, kterými je slíbil obdařit Ilúvatar, a přál si mít poddané, být nazýván Pánem a vládnout nad vůlí jiných. Ostatní Ainur však pohlíželi na toto sídlo zasazené do obrovských prostor Světa, jemuž elfové říkají Arda, Země, a jejich srdce se radovalo ze světla a jejich oči vidoucí mnoho barev se plnili potěšením; cítili však velký neklid pro burácení moře. Pozorovali vítr a vzduch a látky, z nichž byla utvořena Arda - železo, kámen, stříbro, zlato a mnohé hmoty, ale ze všech nejvíce chválili vodu. Eldar říkají, že ve vodě dosud žije ozvěna Hudby Ainur více než v jakékoli jiné látce, která je na této zemi, a mnoho Ilúvatarových dětí stále nenasytně naslouchá hlasům Moře, aniž vědí, co vlastně chtějí zaslechnout. K třem hlavním živlům v tomto novém světě obrátili pozornost tři z nejmocnějších Ainur. K vodě obrátil myšlenky ten, který se v řeči elfů nazývá Ulmo, o vzduchu a větru nejvíce hloubal Manwë a o tkáni země Aul¨. Jen Melkor neustále zamýšlel, jak díla těchto tří neustále ničit a uzpůsobovat je svým potřebám. Ve vidění se odehrával vytrvalý boj mezi jeho myšlenkami a myšlenkami ostatních. Jejich sloučením však vznikaly, k Melkorově zášti, věci ještě promyšlenější a krásnější, než Ainur předpokládali, tak se naplňovala Ilúvatarova slova k Melkorovi. Takto se Ainur zamilovali do krásy vidění a měli ho plnou mysl, když bylo odňato. Pak nastal mezi Ainur neklid, ale Ilúvatar je zavolal a řekl: "Znám touhu vašich myslí, aby to, co jste viděli, opravdu bylo nejen ve vaší myšlence, ale tak, jak jste vy, a přece jinak. Proto říkám: Eä! Ať ty věci jsou ! A vyšlu do Prázdna Nehynoucí plamen a ten bude v srdci Světa a Svět bude; a kdo z vás chce, může do něho sestoupit." A náhle viděli Ainur v dálce světlo jako oblak s živým srdcem plamene, a věděli, že to už není jen vidění, ale že Ilúvatar udělal něco nového: Eä, Svět, který jest. Tak se stalo, že někteří z Ainur dál přebývali s Ilúvatarem za hranicemi Světa, ale jiní, mezi nimi mnozí z největších a nejkrásnějších, se s Ilúvatarem rozloučili a sestoupili do něj. Ale Ilúvatar stanovil tuto podmínku - nebo je to nutnost jejich lásky - že jejich moc bude nadále uzavřena a vázána ve Světě, budou v něm provždy, dokud nebude úplný, takže oni jsou jeho životem a on jejich. Proto se jmenují Valar, Mocnosti Světa. Jakmile přišli Valar do Eä, čekala je dlouhá a namáhavá práce, poněvadž vše bylo zatím ještě neučiněno. Vidění v Bezčasých síních bylo pouze jakýmsi předobrazem toho, co se mělo teprve odehrát a Valar měli být toho hlavní strůjci. Po jejich příchodu nastala tedy velká výstavba a příprava sídla pro příchod Ilúvatarových dětí. Hlavní podíl na této práci měli Manwë, Aulë a Ulmo. Melkor však sestoupil do Světa také a se svými vlastními představami - od začátku dělal vše proto, aby pokazil a zvrátil to, co budovali ostatní. Jeho nástroji byly především oheň a chlad, a když byla země ještě mladá, Melkor po ní zatoužil a prohlásil ji za své království. Manwë však vytušil jeho záměry, protože byl v Ilúvatarově mysli jeho bratrem, a povolal si proto na pomoc mnoho větších i menších duchů aby čelil Melkorovi a jeho záměrům. A Manwë řekl Melkorovi: "Toto království si pro sebe nezabereš. Nemáš na to právo, protože tu mnozí pracovali neméně než ty." A vznikl boj mezi Melkorem a ostatními Valar a Melkor se pro tu dobu vzdálil do jiných končin a dělal si tam, co chtěl; ale touhu po Království Ardy si ze srdce nevykořenil. Nyní na sebe Valar vzali podobu a barvu, a protože byli do Světa přitaženi láskou, jakou viděli v Ilúvatarově vidění, až na majestát a nádheru. Jejich podoba navíc vyplývá z jejich znalosti viditelného Světa, a ne ze Světa samotného; nepotřebují ji jinak, než my používáme oblečení, přičemž můžeme být nazí a naše bytí tím nic neztratí. Proto mohou Valar chodit neoděni, jestliže si to přejí, a ani Eldar je nemohou zřetelně vnímat, přestože jsou přítomni. Ale když se chtějí obléci, někteří Valar na sebe berou mužskou podobu a jiní ženskou; toto rozdílné zaměření totiž měli od počátku a volba jej jen ztělesňuje, ale nevytváří, tak jako se muž od ženy pozná podle šatů, ale nestává se jím tak. Ale podoby, do nichž se Velcí oblékají, nejsou vždy podobami králů a královen Ilúvatarových dětí; někdy se totiž mohou odít vlastní myšlenkou, zviditelněnou v podobě hrůzného majestátu. A Valar k sobě přitáhli mnoho duchů, některé menší, některé téměř tak velké, jako jsou sami, a společně pracovali na uspořádání Země, a na zkrocení jejích bouří. Pak viděl Melkor, co bylo vykonáno, a že Valar chodí po Zemi jako viditelné mocnosti, oděné rouchem Světa, krásní a slavní na pohled a blažení, a že se Země stává zahradou pro jejich potěšení, neboť její bouře byly potlačeny. Jeho závist tím jen vzrostla; přijal také viditelnou podobu, ale jeho rozpoložení a zášť, která v něm hořela, způsobily, že ta podoba byla temná a strašná. A sestoupil na Ardu s mocí a majestátem větším než kdokoli jiný z Valar, jako hora, která se brodí mořem a hlavu má nad oblaky, je oděna ledem a korunována dýmem a ohněm, a světlo Melkorových očí bylo jako plamen, který spaluje žárem a probodává smrtícím chladem. Tak začala první bitva Valar s Melkorem o panství nad Ardou; o těch bouřích vědí elfové málo. Vždyť to, co je tu oznamováno, pochází od samotných Valar, s nimiž Eldalië rozmlouvali v zemi Valinoru a u nichž se poučovali; ale o válkách před příchodem elfů toho Valar nikdy moc nevyprávěli. Přesto se mezi Eldar vypráví, že Valar se vždy navzdory Melkorovi snažili vládnout zemi a připravovat ji na příchod Prvorozených; budovali pevniny a Melkor je ničil, hloubili údolí a Melkor je zvedal, tesali hory a Melkor je bořil, hloubili moře a Melkor je vyléval; nic nemohlo mít pokoj ani trvale růst, protože sotva začali Valar nějakou práci, Melkor ji jistě rušil nebo kazil. Přesto nebyla jejich lopota docela marná, a třebaže se nikde a v žádném díle jejich vůle a záměr plně neuskutečnily a vše bylo barvou i tvarem jiné, než Valar zprvu zamýšleli, země byla přece pomalu ztvárněna a upevněna. A tak bylo nakonec v Hlubinách času a mezi nespočetnými hvězdami zbudováno sídlo Ilúvatarových dětí.
Komentáre
Prehľad komentárov
Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.