Když jsem vystoupil na Pensylvánským nádraží, šel jsem nejdřív ze všeho do telefonní budky. Měl jsem chuť někomu brnknout. Nechal jsem kufry přímo před budkou, abych na ně viděl, ale když jsem vlez dovnitř, tak jsem si nemoh vzpomenout na nikoho, komu bych zavolal. Můj bratr D. B. byl v Hollywoodu. Moje malá sestřička Phoebe chodí spát tak v devět – takže ji jsem teda zavolat nemoh. Jí by to bylo fuk, kdybych ji vzbudil, ale problém byl v tom, že by ten telefon nevzala vlastnoručně. Kdo by ho vzal vlastnoručně, by byli naši. Čímž to haslo. Pak mě napadlo, že bych moh brnknout mamince Hanky Gallagherový a zjistit, kdy Hance začínají prázdniny. Jenomže se mi nechtělo. Kromě toho už bylo pozdě k nim volat. Načež mě napadlo, že bych moh zavolat jednu holku, s kterou jsem poměrně často chodil, Sally Hayesovou, poněvadž jsem věděl, že ona už vánoční prázdniny má. Napsala mi takovej dlouhej, nabouděnej dopis a zvala mě, abych k nim na Štědrej den přišel a pomoh jí ustrojit stromeček. Ale měl jsem vítr, že k telefonu přijde její matka. Její matka se znala s mou maminkou a já si doved představit, jak letí k telefonu, div se nepřetrhne, a vykládá naší mámě, že jsem v New Yorku. Kromě toho jsem nebyl dvakrát žhavěj, abych se bavil se starou Hayesovou po telefonu. Řekla jednou Sallyně, že jsem větroplach. Že přej jsem větroplach a nemám žádnej životní cíl. Pak mě napadlo, že bych moh zavolat jednoho kluka, s kterým jsem chodil do školy ve Whootonu, Carla Lucea, ale toho jsem zase neměl nějak moc rád. A tak jsem nakonec nezavolal nikoho. Asi za dvacet minut nebo za kolik jsem vyšel z budky, vzal si kufry, šel do tý krytý haly, u který stojej taxíci, a vzal si taxíka.
Já jsem vám tak pekelně roztržitej! Já dal řidiči svou normální adresu – jen tak ze zvyku – dočista jsem totiž zapomněl, že se chci na několik dní utábořit v hotelu a že nechci domů, dokud nezačnou prázdniny. Nevzpomněl jsem si na to, až když jsme byli v půli parku. Načež jsem řek: „Haló, prosím vás, nemoh byste obrátit, až se vám to bude hodit? Já jsem vám dal špatnou adresu. Chtěl bych zpátky do města.“
Řidič byl vykuk. „Tady nemůžu vobrátit, mladej. Tady je jednosměrka. Teď už musím dojet až k Devadesátý ulici.“
Nechtěl jsem se pouštět do debaty. „Dobrá,“ povídám. Načež jsem si zničehonic na něco vzpomněl. „Poslyšte,“ povídám. „Znáte vy ty kachny na tom jezírku u ulice Central Park South? Tam na tom rybníčku? Nemáte čirou náhodou ponětí, kam se podějou, když jezírko celý zamrzne? Ty kachny? Nemáte tušení – jen tak náhodou?“ Bylo mi jasný, že je tady pravděpodobnost jedna k milionu.
Otočil se a podíval se na mě, jako bych útek z blázince. „Co to má znamenat, kamaráde?“ povídá. „To si chceš ze mě utahovat?“
„Ale ne – prostě mě to zajímá.“
Pak už neříkal nic a já taky ne. Až když jsme u Devadesátý ulice vyjeli z parku. Potom povídá: „Tak kam teď, kamaráde?“
„Totiž, abyste chápal, já bych nechtěl do žádnýho hotelu na východní straně, kde bych moh narazit na někoho známýho. Cestuju inkognito,“ povídám. K smrti nerad pronáším takový uhozeniny jako „cestuju inkognito“, ale když mluvím s někým, kdo je uhozenej, tak se pak chovám taky tak. „Nemáte náhodou tušení, která kapela hraje v Taftu nebo v New Yorkem?“
„Nemám šajna, mladej.“
„Tak mě teda dovezte do Edmontu,“ povídám. „Nechtěl byste se cestou stavit na koktejl? Já to zatáhnu. Mám moře prachů.“
„Nejde to, mladej, je mi líto.“ To teda byl báječnej společník, fakt. Příšerná nátura.
Přijeli jsem k hotelu Edmont a já se zapsal. Ještě v taxíku jsem si nasadil tu červenou loveckou čepičku, jen tak z recese, ale než jsem se zapsal, tak jsem si ji sundal. Nechtěl jsem vypadat jako nějaká seknutina nebo něco. Což teda byla ironie. Vážně. To jsem ještě nevěděl, že ten pitoměj hotel je plnej zvrhlíků a imbecilů. Kam jste se podívali, všude samá seknutina.
Dali mi takovej odpornej pokoj, z okna se nebylo nač kouknout než na druhou stranu hotelu. Mně to bylo celkem fuk, byl jsem moc zdeprimovanej, než abych se staral, jestli mám pěknou vyhlídku nebo ne. Posluha, co mě doved do pokoje, byl takovej hrozně starej chlápek, minimálně pětašedesátiletej. Ten mě deprimoval ještě víc než ten pokoj. Byl to takovej plešoun, co si češe všechny vlasy na jednu stranu, aby mu nebyla vidět pleš. To bych chodil radši plešatej, než bych dělal tohle! Ono to asi stejně musí bejt senzační zaměstnání pro pětašedesátiletýho maníka. Nosit lidem kufry a čekat na tuzér. Nebyl pravděpodobně moc inteligentní a nic, ale stejně to byla hrůza.
Když odešel, koukal jsem se chvíli z okna, ještě v kabátě a tak. Neměl jsem nic jinýho na práci. To byste teda mrkali, co se dělo na druhý straně hotelu. Ani si nedali práci stáhnout záclony. Viděl jsem jednoho šedovlasýho chlápka, jenom ve spodkách, kterej vypadal náramně korektně a přitom prováděl něco, co byste mi vůbec nevěřili, kdybych vám to vypravoval. Nejdřív si položil na postel kufr. Načež si vyndal kompletní ženský oblečení a začal si to navlíkat. Doopravdický ženský šaty – hedvábný punčochy, střevíčky s vysokýma podpatkama, podprsenku a takovej ten korzet, co od něj visej ty cancourky a tak. Načež si vám natáh černý, hrozně přiléhavý večerní šaty. Na mou duši. Pak se začal procházet po pokoji – dělal úplně malinkatý krůčky – jako ženská – a kouřil cigaretu a prohlížel se v zrcadle. A byl tam docela sám! Ledaže byl někdo v koupelně – tak dalece jsem už zase neviděl. Potom v okně skoro přímo nad ním jsem viděl, jak nějakej mužskej a ženská stříkají jeden na druhýho vodu z pusy. Ono to bylo asi nějaký pití, ne voda, neviděl jsem, co v těch skleničkách mají. Zkrátka a dobře, nejdřív si nabral do pusy on a vyprsk to všechno na ni, načež to udělala ona jemu –
propánakrále, oni se vám při tom čenžovalil Měli byste je vidět! Byli z toho celou tu dobu jako u vytržení, jako by to byla ta největší legrace, co vůbec existuje. Bez legrace, v tom hotelu se vám to zvrhlíkama jen hemžilo! Já byl pravděpodobně jedinej normální případ v celým podniku, a to je co říct! Div že jsem neposlal telegram Stradlaterovi, aby našed na první vlak do New Yorku. Byl by v tom hotelu kápo.
Problém je v tom, že tyhle sprosťárny člověka přitahujou, aby se koukal, dokonce i když nechce. Například ta holka, co si nechávala stříkat vodu po obličeji, byla moc hezká. Totiž to je právě ten můj problém. V hloubi duše jsem asi ten největší erotoman, jakýho jste kdy viděli. Někdy dokážu myslet na pěkný vylomeniny, a nebyl bych ani proti tomu je provádět, kdyby se naskytla příležitost. Dovedu si dokonce představit, že kdyby ta holka byla sťatá a já taky, že by to mohla bejt v jistým smyslu náramná sranda, stříkat jeden druhýmu do obličeje vodu nebo něco. Jenže mi je to proti srsti, fakt. Když to člověk rozebere, nemá to fazónu. Já si myslím, že by člověk neměl blbnout s holkou, kterou nemá doopravdy rád, a když ji má rád, tak by měl mít rád i její obličej, a když má rád její obličej, tak by si měl dát pokoj a nedělat takový vylomeniny jako stříkat po něm vodu. Hrůza na tom je, že dělat tyhle vylomeniny je kolikrát náramná legrace. A když se začnete snažit, abyste aspoň neprováděli moc velký vylomeniny, když se začnete snažit, abyste nezkazili něco, co je vážně prima, holky v tom člověku zrovna moc nepomáhaj. Já znal jednu holku, to už je pár let, která vám dokázala provádět ještě větší vylomeniny než já! Páni, jestli to nebylyvylomeniny! Ale v tom momentě to byla ohromná zábava – v jistým slova smyslu. Sex je něco, z čeho jsem tak trochu jelen. Člověk nikdy neví, čí je. Vždycky si stanovím sexuální pravidla, jenže je hned zase poruším. Loni jsem si stanovil pravidlo, že už nebudu nikdy blbnout s holkama, který mi v podstatě lezou krkem. Ale stejně jsem ho porušil, hned ten tejden, co jsem si ho stanovil, prakticky ještě ten večer. Celej ten večer jsem se muchlal s jednou příšernou káčou, nějakou Anně Louisou Shermanovou.
Sex je prostě něco, z čeho jsem jelen. Na mou duši.
Jak jsem tam tak stál, začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych moh brnknout Hance – že bych ji jako moh zavolat meziměstsky do B. M. , kam chodila, místo abych volal její matku a zjišťoval, kdy přijede domů. Volat na kolej pozdě v noci se sice nesmí, ale já si to celý sesumíroval. Ať přijde k telefonu, kdo chce, řeknu, že jsem její strejček. Řeknu, že se její tetička právě zabila při havárce a že musím s Hankou okamžitě mluvit. Což by bejvalo klaplo. Neudělal jsem to jedině proto, poněvadž jsem na to neměl náladu. Když člověk nemá náladu, tak tyhle věci zbabrá.
Za chvíli jsem si sed na židli a vykouřil pár cigaret. Začínal jsem dostávat značný chutě. To se musí nechat. Načež jsem zničehonic dostal nápad. Vytáh jsem si náprsní tašku a začal hledat adresu, kterou mi dal jeden kluk, co chodil do Princetonu, seznámil jsem se s ním v létě na jednom mejdanu. Nakonec jsem ji našel. Byla celá zamazaná od barvy, jak na ni pustila moje náprsní taška, ale dala se ještě přečíst. Byla to adresa jedny holky, která sice nebyla vyloženě prostitutka nebo něco, ale která semhle támhle nebyla proti tomu, jak mi ten kluk z Princetonu povídal. Jednou ji přived do Princetonu tancovat a málem ho za to vylili. Dělala kdysi striptérku v kabaretu nebo tak něco. Zkrátka a dobře jsem šel k telefonu a brnknul jí. Jmenovala se Faith Cavendishová a bydlela na rohu Pětašedesátý ulice a Broadwaye, v hotelu Standford Arms. Nějakej zapadák. Zaručeně.
Nějakou chvilku jsem si myslel, že není doma nebo co. Pořád se nikdo nehlásil. Načež konečně někdo zvěd telefon.
„Haló,“ povídám. Hodně jsem snížil hlas, aby neuhádla, kolik mi je. Já mám takjakotak hrozně hlubokej hlas.
„Haló,“ řekl něčí ženskej hlas. Ale ne zrovna dvakrát přívětivě.
„To je slečna Faith Cavendishová?“
„Kdo volá?“ zeptala se. „Co je to za způsoby volat v takovou nesmyslnou dobu?“
To mě kapánek polekalo. „Já vím, že už je dost pozdě,“ povídám takovým hrozně dospělým hlasem. „Promiňte, prosím vás, ale já bych se s váma moc rád seznámil.“ Řek jsem to pekelně distingované. Vážně.
„A kdo to volá?“ řekla.
„Totiž, vy mě neznáte, já jsem přítel Eddieho Birdsella. On mi jednou řek, že bysme si spolu měli někdy zajít na koktejl, až budu ve městě.“
„A kdo? Kdo že je ten váš přítel?“
Páni, ta byla v tom telefonu jako saň. Div že na mě neřvala.
„Edmund Birdsell. Eddie Birdsell,“ povídám. Já si nemoh vzpomenout, jestíi se jmenuje Edmund nebo Edward. Setkal jsem se s ním jednou, na nějakým stupidním mejdanu.
„Nikoho takovýho neznám, vážený. A jestíi si myslíte, že mě to baví, když mě někdo o půlnoci vzbu – “
„Eddie Birdsell? Z Princetonu?“ povídám.
Zřejmě si to jméno v duchu opakovala.
„Birdsell... Birdsell... z Princetonu... z univerzity v Princetonu?“
„Správně,“ povídám.
„Vy jste z univerzity v Princetonu?“
„Totiž... tak nějak...“
„Ach tak... Copak dělá Eddie?“ povídá. „Ale jsou to stejně podivný zvyky volat lidi v tuhle dobu, fakt. Kristepane!“
„Má se prima. Mám vyřídit, že se nechá poroučet.“
„Že mockrát děkuju. Že se taky nechám poroučet,“ povídá. „To je báječnej mládenec. Copak dělá?“
Zničehonic začala bejt pekelně přívětivá.
„To víte, je to pořád dokola,“ odpověděl jsem. Jak jsem měl kruci vědět, co dělá. Vždyť já toho kluka skoro ani neznal. Ani jsem nevěděl, jestli je ještě pořád v Princetonu. „Poslyšte,“ povídám, „neměla byste zájem zajít se mnou někam na koktejl?“
„Heleďte, máte vůbec tušení, kolik je hodin?“ povídá. „A jak se vůbec jmenujete, jestli se smím zeptat?“ Najednou začala mluvit s anglickým akcentem. „Podle hlasu jste ještě trochu zelenej.“
Zasmál jsem se. „Děkuju za poklonu,“ řek jsem – pekelně distingvovaně. „Mé jméno je Holden Caulfield.“ Byl bych jí měl udat nějaký falešný jméno, ale nenapadlo mě to.
„Koukněte se, pane Cauffle. Já nemám ve zvyku umlouvat si schůzky vo půlnoci. Já jsem pracující děvče.“
„Zejtra je neděle,“ povídám.
„To na věci nic nemění. Já se musím vyspat. Však víte. Hodina před půlnocí...“
Jeden koktejl bysme si snad mohli dát. Není tak pozdě.“
„Jste hrozně laskav,“ povídá. „Odkud voláte? Kdepak to vlastně jste?“
„Já? V telefonní budce.“
„Ach ták,“ povídá. Načež nastala hrozně dlouhá pauza.
„Víte, pane Cauffle, já bych s váma někdy moc ráda šla. Podle hlasu bych řekla, že jste interesantní. Podle hlasu bych řekla, že jste určitě hrozně interesantní člověk. Ale je vážně pozdě.“
„A nemoh bych přijít já k vám?“
„Víte... normálně bych řekla fajn. Totiž, chci říct, že by to bylo báječný, kdybyste ke mně moh zaskočit na koktejl, ale moje spolubydlící je nemocná. Leží tady celou noc a ne a ne na chvilinku zdřímnout. Abych vám řekla pravdu, právě ten moment zavřela oči.“
„Ach, to je smůla.“
„Kde jste se usadil? Třeba bysme spolu mohli na ten koktejl zajít zítra?“
„Zejtra to nejde,“ povídám. „Jedině dnes večer.“ To jsem ale byl trdlo. To jsem neměl říkat.
„Tak to se nedá nic dělat. Škoda.“
„Mám Eddiemu vyřídit pozdrav?“
„Buďte tak laskav. Tak si to v New Yorku pěkně užijte. Je to báječný město.“
„Já vím. Děkuju. Dobrou noc,“ povídám. Načež jsem zavěsil.
Páni, to jsem ale vážně zvoral. Kdybych se bejval domluvil aspoň na nějakej ten koktejl nebo na něco.