Pro případ, že nebydlíte v New Yorku, tak Wicker bar je v jednom takovým hogo fogo hotelu, v hotelu Seton. Já jsem tam dost často chodíval, ale už nechodím. Postupem času jsem toho úplně nechal. Je to takovej ten podnik, kam se chodí, aby se o člověku říkalo, že je ohromně kultivovanej, a tajtrlíkama se to tam jen hemží. Mívali tam dvě francouzský slečny – Tinu a Janinu – který tam tak třikrát za večer vylezly a zahrály na piano a zazpívaly. Jedna z nich hrála na piano – vyloženě mizerně – a ta druhá zpívala a většina šlágrů byla pěkně sprostá, anebo to bylo francouzsky. Ta, co zpívala, Janina, vždycky než začala zpívat, řekla pár slov do mikrofonu. Vždycky zaševelila: „A nyný bykom vám ktěli pržedvesty Vulé vu francé. Je to istorie maličké francouzské dyvenky, co pržide do velkého mjesta jako New York a zamiluje se do malého klapce z Brooklynu. Doufáme, že ona vám bude líbity.“ Načež když si to odševelí – a přestane si hrát na roztomilou – zazpívá nějakej nesmyslnej song napůl anglicky a napůl francouzsky a všichni tajtrlíci v lokále se div nepotentočkujou radostí.
Kdybyste tam zůstali sedět dost dlouho a poslouchali, jak všichni ti šašci tleskají, začli byste nenávidět všechny lidi na světě, na mou duši, že byste začali.
A ten jejich barman byl taky pěknej prevít. Náramnej snob. Skoro s člověkem ani nepromluvil, leda když jste byli velký zvíře nebo nějaké hvězda nebo něco. Ale kdybyste byli velký zvíře nebo nějaká hvězda nebo něco, tak by se vám z něj udělalo teprve nanic. To by k vám přišel s takovým tím grandiózním, okouzlujícím úsměvem, jako by byl bůhvíjak prima chlap, když ho člověk pozná blíž, a řek by: „Tak co je novýho v Connecticutu?“ nebo „Co je novýho na Floridě?“ Byl to příšernej podnik. Bez legrace. Postupem času jsem tam úplně přestal chodit.
Když jsem tam přišel, bylo ještě hrozně brzo, pročež jsem se posadil k baru – byl tam pěknej nášvih – a udělal jsem pár whisky se sodou, ještě než se Luče vůbec vynořil. Když jsem si je objednával, tak jsem se postavil, aby bylo vidět, že jsem velkej, a aby si nemysleli, že jsem nějakej čápek. Pak jsem chvilku pozoroval ty tajtrlíky. Jeden chlápek hned vedle mě dělal do jedny slečny, co měl s sebou. V jednom kuse jí říkal, že má aristokratický ruce. To mě umrtvilo. Na druhým konci baru bylo plno teplajzníků. Ne že by vypadali nějak moc teplajznicky – jako že neměli moc dlouhý vlasy a tak – ale přesto bylo vidět, že jsou teplí. Konečně se vynořil Luče.
Tenhle Luče, to je vám kluk! Když jsem byl ve Whootonu, měl na mě dohlížet při učení. Ale dělal jedině to – když byla u něj pozdě večer na pokoji kupa kluků – že ved řeči o sexu a podobně. On vám toho věděl o sexu fůru, zvlášť o perverzitě a tak. Pořád nám vykládal, že existuje spousta odpornejch chlapů, co mají něco s ovcema, a že existujou chlapi, co mají v podšívce klobouku zašitý kalhotky nějaký holky, a podobně. A o teplajzníkách a o lesbičkách. Luče vám věděl o každým po celejch Spojenejch státech, kdo je teplej nebo lesbička. Stačilo, abyste se o někom zmínili – o komkoli – a Luče vám hned řek, jestli je teplej nebo ne. Někdy to bylo k neuvěření – lidi, o kterejch říkal, že jsou teplí a tak, filmoví herci a podobně. Některý z těch, o kterejch tvrdil, že jsou teplí, vám byli dokonce i ženatý, propánakrále! Vy jste mu v jednom kuse říkali: „To chceš jako říct, že Joe Blow je teplej? Joe Blow? Ten velkej, robustní chlap, co vypadá jako rváč a hraje věčně gangstery a kovboje?“ A Luče vždycky odpověděl: „Jasně.“ On věčně říkal „jasně“. Tvrdil, že na tom nesejde, jestli je nějakej chlap ženatej nebo ne. Povídal, že polovina ženatejch chlapů na světě jsou teplí a vůbec o tom nevědí. Říkal, že se člověk může přešupačit na teplýho prakticky přes noc, když k tomu má buňky. Vždycky nás pekelně vyděsil. Já v jednom kuse čekal, že se přešupačím na teplajzníka nebo na něco.
Legrační na Lucovi bylo, že jsem si vždycky myslel, že je svým způsobem sám trochu přihřátej. Vždycky říkal: „Zkus tohle číslo“, a pak člověka dloubnul mezi půlky, jak šel po chodbě. A kdykoliv šel na záchod, nechal vždycky ty pitomý dveře otevřený, a když jste si čistili zuby, tak na vás přitom mluvil. To je taky teplajznický. Vážně. Já poznal hezkou řádku opravdickejch teplajzníků – na školách a tak – a ty dělali věčně tyhle věci. A proto jsem měl taky o Lucovi vždycky svoje pochyby. Ale byl to hrozně inteligentní kluk. Vážně.
Nikdy neřek „ahoj“ a nic, když se s člověkem sešel. První, co řek, když se posadil, bylo, že se může zdržet jenom pár minut. Povídal, že má rande. Načež si objednal suchý martíni. Řek barmanovi, aby mu to namíchal hezky suchý a bez olivy.
„Ty, mám pro tebe teplajzníka,“ povídám. „Na konci pultu. Ted se tam nedívej. Já jsem ti ho schovával.“
„No ne, to je legrace,“ odpověděl. „Náš Caulfield! Kdypak už jednou dostaneš rozum?“
Značně jsem ho otrávil. Vážně. Ale byla s ním zábava. Já mám z kluků jeho typu vždycky ohromnou zábavu.
„Co dělá tvůj pohlavní život?“ zeptal jsem se ho. Nesnášel, když jste se ho ptali na tyhle věci.
„Dej si pohov,“ povídá. „Prokrindapána, jenom hezky hačej a dej si pohov.“
„Vždyť jo,“ povídám já. „Co dělá Columbijská univerzita? Líbí se ti tam?“
„Jasně, že se mi tam líbí. Kdyby se mi tam nelíbilo, tak bych tam nešel,“ povídá. On doved člověka taky někdy pěkně otrávit.
„Jakej obor sis vybral?“ zeptal jsem se ho. „Zvrhlíky?“ Jen jsem tak blbnul.
„To je jako vtip nebo co?“
„Ne, jen si dělám psinu,“ povídám. „Ty, Luci, poslyš! Ty jsi takovej intelektuál. Já potřebuju, abys mi poradil. Já jsem ve strašlivý – “
Zhluboka si nade mnou povzdech. . Poslyš, Caulfielde, jestli tady chceš posedět a v klidu a míru si popovi – „
„Vždyť jo,“ odpověděl jsem. „Dej si pohov.“ Bylo vidět, že se mnou nechce o ničem vážným debatovat. To je ten problém u těchhle intelektuálů. Nikdy nechtěj o ničem vážným debatovat, ledaže se chce jim. A tak jsem udělal to, že jsem s ním začal debatovat o věcech jen tak povšechně. „Bez legrace, co dělá tvůj pohlavní život?“ zeptal jsem se ho. „Ještě pořád chodíš s tou samou slečnou, cos s ní chodil v Whootonu, s tou, co měla ty senzační – „
„Probůh ne,“ povídá. „Jak to? Co je s ní?“
„Nemám ani nejmenší potuchy. Co já vím, dělá kurtizánu číslo jedna v New Hampshire, když už se ptáš.“
„To od tebe není hezký. Když ti byla dost dobrá na to, abys s ní celou tu dobu lez do postele, tak bys o ní neměl přinejmenším takhle mluvit.“
„Bože dobrotivej,“ povídá Luče. „To má jako začít typická caulfieldovská konverzace? Řekni to rovnou.“
„Ne,“ povídám já. „Ale stejně to od tebe není hezký. Když ti byla dost dobrá a slušná na to, abys – „
„Je nutné abychom se drželi tohoto strašlivého tématu?“ Neřek jsem nic. Měl jsem kapánek strach, že vstane a nechá mě ve štychu, když nezavřu klapačku. A tak jsem udělal jedině to, že jsem si objednal další pití. Měl jsem chuť namazat se jak Dán. „S kýmpak chodíš teď“ zeptal jsem se ho. „Nebo mi to nemáš chuť říct?“
„Stejně ji neznáš.“
„No jo, ale s kým? Třeba ji přece znám!“
„S jednou holkou z Village. S jednou sochařkou, když už to musíš vědět.“
„Jo? Bez legrace? Jak je stará?“
„Na to se jí přece nebudu ptát propánakrále.“
„No tak přibližně.“
„Mám dojem, že je jí hodně přes třicet,“ povídá Luče. „Hodně přes třicet? Ty to máš rád?“ zeptal jsem se. „Ty to máš rád, když je holka tak stará?“ Ptal jsem se ho z toho důvodu, poněvadž Luče toho věděl fakticky hodně o sexu. Byl to jeden z mála kluků, co jsem znal, kťerej toho věděl hromadu. Ztratil panictví v Nantucketu, když mu bylo sotva čtrnáct. Vážně. „Mám rád zralý ženy, jestli se ptáš na tohle. To je jasný.“
„Vážně? Proč? Bez legrace, uměj to lip nebo něco?“
„Poslyš, aby bylo jasno. Dnes večer odmítám odpovídat na jakýkoliv typický caulfieldovský otázky. Kdy už ksakru dostaneš jednou rozum?“
Chvilku jsem neříkal nic. Na chvilku jsem to nechal plavat. Načež si Luče poručil další martini a řek barmanovi, aby mu to namíchal o hodně sušší. „Poslyš, jak dlouho už s ní chodíš, s tou sochařkou?“ zeptal jsem se. Vážně mě to zajímalo. „Znals ji, už když jsi byl ve Whootonu?“
„To sotva. Přijela do Ameriky teprve před pár měsíci.“
„Vážně? A odkud je?“
„Z Šanghaje, abys věděl.“
„Nepovídej! Prokrindapána, ona je Číňanka?“ . „Pochopitelně.“
„Nepovídej! A to se ti líbí? To, že je Číňanka?“
„Pochopitelně.“
„A proč? Mě by to moc zajímalo – vážně.“
„Prostě jsem zjistil, že mě východní filozofie uspokojuje víc než západní – když už se ptáš.“
„Nepovídej! Co myslíš tou filozofií? To jako myslíš sex? Ty myslíš, že je to v Číně lepší? Tak to myslíš?“
„Propánakrále, proč zrovna v Číně? Já řek na Východě. Ale je nutné, abychom pokračovali v téhle nesmyslné konverzaci?“
„Poslyš, já terf mluvím vážně,“ povídám. „Bez legrace, proč je to na Východě lepší?“
„Propánakrále, to je moc komplikovaný, než abych se do toho pouštěl. Prostě tam nahlížejí na sex jako na fyzický a duchovní prožitek zároveň. Jestli myslíš, že jsem – “
„Já zrovna tak. Já na to taky nahlížím jakožto na – jak jsi to říkal – jako na fyzickej a duchovní prožitek zároveň. Vážně. Ale záleží na tom, s kým to kruci dělám. Když to dělám s někým, koho ani – “
„Propánakrále, ne tak nahlas Caulfielde. Jestli nedokážeš ztlumit hlas, tak toho radši nechá – “
„Vždyť jo, ale poslyš,“ povídám. Začínalo mě to kapánek vzrušovat a opravdu jsem mluvil trochu moc nahlas. „To je přece právě to, co chci říct,“ řek jsem. „Já vím, že to má jako bejtněco fýzickýho a duchovního a tvůrčího zároveň. Ale já chci říct, že to nemůžeš dělat s každým – s každou holkou, s kterou se muchláš nebo něco – aby to tak vyšlo. Nebo ty můžeš?“
„Nechme toho,“ povídá Luče. „Máš něco proti tomu?“
„Hned. Ale poslyš! Dejme tomu ty a ta kočka z Číny. Proč vám to tak krásně vychází?“
„Povídám, nechme toho!“
Začínal jsem bejt trochu moc osobní, to si uvědomuju. Ale tohle byla jedna z věcí, který člověka na Lucovi štvaly.
Když jsme byli ve Whootonu, tak nás nutil, abysme mu popisovali i ty největší důvěrnosti, co se přihodily nám ale když jsme se ho začali vyptávat na jeho vlastní záležitosti, tak se namích.
Tyhle intelektuálové s váma neradi vedou intelektuální řeči, ledaže v tom hrajou prim. Vždycky chtějí, abyste zavřeli klapačku, když oni sami zavřou klapačku, a abyste šli do svýho pokoje, jakmile oni sami chtějí jít do svýho pokoje.
Když jsem byl ve Whootonu, Luče nikdy nesnášel – to bylo vidět, vážně – když s těma řečma, co ved s kupou kluků u nás na pokoji, skončil a my jsme chtěli ještě zůstat sedět a chvíli o tom sami kecat. Jako ty ostatní kluci a já.
V pokojí někoho druhýho. Luče tohle nesnášel. Vždycky chtěl, aby každej odešel do svýho pokoje a zmlk, jakmile sám skončil s exhibicí. Víte, čeho se bál? Bál se, že by někdo moh říct něco chytřejšího než on. Byla to legrace. Vážně. „Možná že pojedu do Číny. Můj pohlavní život je pro kočku,“ povídám. „Samozřejmě! Tvůj intelekt není dost zralej.“
„Není. Vážně není. Já vím,“ povídám. „Víš, jakej já mám problém? Já se nikdy nedokážu doopravdy vzrušit – jako doopravdy vzrušit – když jde o holku, kterou nemám hrozně moc rád. Já jen jako, že ji musím mít hrozně moc rád. Když ji nemám rád, tak po ní jaksi ztratím veškerou touhu. Páni, to je hrůza, jak je tím můj pohlavní život sešněrovanej! Vážně. Můj pohlavní život stojí za starou belu.“
„Propánakrále, to je přece samozřejmý! Už když jsme se viděli naposled, tak jsem ti říkal, co bys potřeboval.“
Jako že mám jít k psychoanalytikovi?“ povídám. To mi totiž radil. Jeho táta byl psychoanalytik.
„Propánakrále, to je přece tvoje věc. Mně je houby po tom, co si děláš se svým životem.“ Chvilku jsem neříkal nic. Přemejšlel jsem.
„Dejme tomu, že bych šel k tvýmu tátovi a nechal si od něj províst psychoanalýzu,“ povídám. „Co by se mnou dělal? Já jen jako, co by se mnou dělal?“
„Propánakrále, pendrek by s tebou dělal! Prostě by s tebou mluvil a ty bys mluvil s ním. Předně by ti pomoh určit tvůj charakterovej typ.“
„Cože by mi pomoh?“
„Určit tvůj charakterovej typ. Tvoje vědomí se pohybuje v – poslyš! Já ti tady nebudu dávat kurs psychoanalýzy pro začátečníky. Jestli máš zájem, tak mu zavolej a domluv se s ním. Jestli nemáš, tak nic. Mně je to úplně fuk, to si piš.“
Položil jsem mu ruku na rameno. Páni, že s ním ale byla zábava! „Ty jsi ale kus kamaráda, ty neřáde!“ povídám. „Nezdá se ti?“
Koukal se na hodinky. „Já už musím mazat,“ řek a vstal. „Fajn, že jsme se viděli.“ Přivolal číšníka a řek mu o účet.
„Ty,“ povídám mu, ještě než výpad. „Dělal tvůj táta někdy psychoanalýzu tobě?“
„Mně? Proč se ptáš?“ Jen tak. Tak co, dělal nebo ne?“
„To zrovna ne. Pomoh mi do jistý míry vyrovnat se sám se sebou, ale rozsáhlá analýza nebyla nutná. Proč se ptáš?“ Jen tak. Já jen tak uvažoval.“
„Tak teda, pěstuj blahobyt.“ Dával na stůl spropitný a chystal se odstartovat.
„Dej si ještě panáka. Aspoň jednoho,“ povídám. „Prosím tě. Mně je tak pekelně smutno. Bez legrace.“
Ale on řek, že nemůže. Řek, že se už stejně opozdil, a odešel.
Tenhle Luče! Ten člověka vždycky vyloženě naštval, ale zásobu slov měl znamenitou, to je hotovka. Když jsem byl ve Whootonu, měl nejrozsáhlejší zásobu slov ze všech kluků. Dělali jsme na to test.