Když jsem tam přijel, bylo ještě hrozně brzo, pročež jsem si prostě sed ve vestibulu do koženýho křesla vedle hodin a prohlížel si holky. Spousta škol už byla na svátky doma, takže tam sedělo a stálo minimálně milion holek a čekaly, až se objeví kluk, se kterým mají rande. Byly tam holky, který měly zkřížený nohy, a holky, který neměly zkřížený nohy, holky se senzačníma nohama a holky s hnusnýma nohama, holky, který se zdály prima, a holky, ze kterejch by se asi vyklubaly pěkný potvory, až by se s nima člověk seznámil. Byla to pěkná přehlídka, jen co je pravda! Jestli víte, co tím chci říct. Ale taky to člověka kapánek deprimovalo, poněvadž musel v jednom kuse uvažovat, co se s nima se všema asi stane. Jako až vyjdou ze školy a z university. Ale člověk si moh spočítat na prstech, že většina z nich si asi vezme za muže nějakýho troubu. Nějakýho chlapa, kterej věčně vykládá, kolik mu ta jeho mašina žere na sto kilometrů. Nějakýho chlapa, kterej se pekelně namíchne a vzteká se jak malý dítě, když ho vyklepnete v golfu, nebo dokonce í v nějaký stupidní hře, jako je třeba ping-pong. Nějakýho chlapa, kterej je hrozně sprostej. Nějakýho chlapa, kterej nikdy nepřečte žádnou knihu. Nějakýho chlapa, kterej je nudnej. Ale s tímhle musím opatrně. Jako s tím, než o někom řeknu, že je nudnej. Mně to s těma nudnejma lidma není jasný. Vážně ne. Když jsem byl v Elkton Hills, bydlel jsem asi dva měsíce s jedním klukem, s Harrisem Macklinem. Byl hrozně inteligentní, ale byl vám to jeden z nejnudnějších kluků, jakýho jsem kdy poznal. On vám měl takovej hrozně křaplavej hlas a prakticky nikdy nezmlk. Nikdy nezmlk a největší hrůza byla, že nikdy neřek nic, co by člověk chtěl zrovna dvakrát slyšet. Ale jednu věc teda uměl. Ten smrad vám uměl pískat! Nejlíp ze všech lidí, co jsem kdy slyšel. Stlal si třeba postel nebo si něco věšel do skříně – on si věčně něco věšel do skříně – dohánělo mě to k šílenství – a přitom si pískal, když zrovna nemluvil tím svým nakřáplým hlasem. Uměl pískat dokonce i klasiku, ale většinou pískal jenom džez. Ten vám dokázal zapískat i opravdovou džezárnu jako „Tin Roof Blues“. A doved to zapískat tak hezky a jakoby nic – a přitom si věšel ty věci do skříně – že jste z toho byli úplně vedle. Já jsem mu samozřejmě nikdy neřek, že si myslím, že umí senzačně pískat. Já jen jako, že přece k někomu jen tak nejdete a neřeknete mu: „Ty senzačně pískáš.“ Ale vydržel jsem s ním bydlet skoro celý dva měsíce, přestože mě nudil, až jsem z toho byl napůl blázen, jen protože tak senzačně pískal – nejlíp, jak jsem kdy slyšel. Já prostě nevím, jak to s těma nudnejma lidma je. Snad by člověk takovou prima holku neměl ani litovat, když vidí, že si nějakýho toho nudnýho kluka bere. Koneckonců většinou nikomu nepřekážej a třeba se nakonec u každýho ukáže, že senzačně píská nebo něco. Kruci, copak to někdo pozná? Já teda ne. Konečně šla po schodech nahoru Sallyna a já jí seběh naproti. Vypadala senzačně. Vážně. Měla černej kabát a takovej černej baret. Ona klobouk skoro nikdy nenosila, ale v tom baretu vypadala prima. Legrace na tom byla, že v tom okamžiku, co jsem ji uviděl, jsem měl chuť se s ní oženit. Já jsem ale šílenec. Já vám ji neměl ani moc rád, ale přesto se mi zničehonic zdálo, že ji miluju a že si ji chci vzít. Na mou duši, já jsem ale šílenec. To se teda musí nechat.
„Holdene!“ povídá. „To je úžasný, že tě zas jednou vidím. Už jsem tě neviděla celou věčnost.“ Když se s ní člověk někde setkal, mluvila vždycky hrozně nahlas. Bylo to trapný. Ono jí to pokaždý prošlo, poněvadž byla tak zatraceně hezká, ale mě to děsně štvalo.
Já jsem zase rád, že vidím tebe“ povídám. A myslel jsem to vážně. „Jak se pořád máš?“
„Úplná pohádka! Jdu pozdě?“
Odpověděl jsem, že ne, ale de facto přišla pozdě minimálně o deset minut. Ale mně to bylo stejně úplně fuk. Všechny tyhle blbosti v Saturday Evening Postu, všechny ty karikatury mužskejch, co čekaj na rohu a tvářej se pekelně namíchnuté, poněvadž se jejich slečna opozdila, to jsou kecy. Když se sejdete s nějakou holkou a tý holce to sluší, tak komu by nebylo fuk, že přišla pozdě. Každýmu.
„Měli bysme si pospíšit,“ povídám. „Představení začíná za pět minut tři čtvrtě na tři.“ Šli jsme po schodech. Tam, co jsou taxíci. „Na co jdem?“ zeptala se.
Já nevím. Hrajou v tom Luntoví. Na nic jinýho jsem nedostal lístky.“
„Luntoví! To je senzace!“
Já vám říkal, že bude šílet radostí, až uslyší, že v tom hrajou Luntoví. Na cestě do divadla jsme v taxíku trochu blbli. Prvně nechtěla, že má namalovanou pusu, ale byl jsem svůdnej jak ďábel, a tak jí nic jinýho nezbejvalo. Dvakrát, když ten pitoměj taxík najednou v jízdě zarazil, jsem div nespad ze sedadla. Ty zatracený šoféry nikdy ani nenapadne se kouknout, kam jedou, na mou duši, že ne. Načež, když jsme se vymotali z objetí, jsem jí řek, že ji miluju. To jen abych vám předved, jakej jsem šílenec. Byla to samozřejmě lež, ale když jsem to říkal, tak jsem to myslel vážně, fakt. Já jsem ale šílenec, na mou duši.
„Já tě taky miluju, miláčku,“ povídá. Načež hned jedním a tím samým dechem řekla: „Slib mi, že si necháš narůst vlasy. Trávník už vychází z módy. A ty máš tak kouzelný vlasy!“ Kouzelný, do prdele!
To představení nebylo tak špatný, už jsem viděl horší. Ale byla to celkem stejně idiotština. Bylo to o životě jednoho manželskýho páru. Žili minimálně pět tisíc let. Začíná to tím, jak jsou mladý a jak rodiče tý holky nechtějí, aby si toho kluka vzala, ale ona si ho přesto vezme. Načež potom v jednom kuse stárnou a stárnou. On jde do války a ona má bratra, kterej pije. Mě vám to ne a ne zaujmout. Já jen jako, že mi bylo dost fuk, když někdo z tý rodiny umřel nebo tak. Bylo vidět, že to jsou jenom herci. Ty manželé byli moc milej párek – byli hrozně vtipný, ale mě vám to ne a ne zaujmout. Předně pili přes celou hru v jednom kuse čaj nebo jakou břečku. Pokaždý, když se člověk na ně kouk, tak jim komorník zrovna strkal čaj nebo ho ta paní někomu nalejvala. A všichni v jednom kuse věčně přicházeli a zase odcházeli. Člověku se motala hlava, když se pořád musel koukat, jak si někdo sedá nebo zase vstává. Alfred Lunt a Lynn Fontannová hráli ten manželskej pár a hráli moc dobře, ale mně se nelíbili. Ale že hráli jinak než ostatní, to uznávám. Nechovali se ani jako lidi, ani jako herci. Ono je to těžký vysvětlovat. Bylo prostě vidět, že jsou si vědomí, že jsou slavný hvězdy. Víte, hráli dobře, jenže zase až moc dobře. Jak jeden z nich něco dořek, tak hned nato přišla hrozně rychle odpověď toho druhýho. Mělo to bejt, jako když lidi doopravdy mluvěj a jeden druhýmu skáče do řeči a tak. Problém byl v tom, že to bylo zase až moc tak, jako když lidi mluvěj a jeden druhýmu skáče do řeči a tak. Hráli trošinku, jako hraje Ernie ve Village na piano. Když člověk něco dělá až moc dobře a nedá si pozor, začne se za nějakou dobu producírovat. A pak už to nedělá tak dobře. Ale přesto prese všechno byli z celýho představení jediný – myslím jako Luntoví – na kterejch bylo vidět, že jim to aspoň trochu myslí. To se musí nechat.
Po prvním jednání jsme šli se všema ostatníma kreténama ven na cigaretu. To vám byla ohromná sranda. Za celej život jste neviděli tolik tajtrlíků, každej hulil jak zjednanej a mluvil o představení tak, aby ho každej slyšel a hned poznal, jak je inteligentní. Vedle nás stál jeden filmovej herec – pěknej trouba – a kouřil cigaretu. Já nevím, jak se jmenuje, ale hraje vždycky ve válečnejch filmech toho chlápka, co se posere strachem, když má vylízt ze zákopů. Byl tam s jednou fantastickou blondýnou a oba dva se snažili tvářit hrozně blazeované, jako by si nebyli vůbec vědomí, že se na něj lidi koukají. Skromňoučkej jak fialinka. Měl jsem z toho ohromnou hlínu. Sallyna, až na to, že básnila o Luntovejch, moc nemluvila, poněvadž byla moc zaměstnaná tím, jak musela jezdit očima na všechny strany a bejt roztomilá. Načež zničehonic uviděla na druhý straně vestibulu jednoho známýho kreténa. Jednoho kluka v takovým tom hodně tmavošedým flanelovým obleku a v takový tý kostkovaný vestě. Typickej produkt některý puncovaný univerzity. Ohromná hlína. Stál u zdi, hulil, div se nestrhal, a tvářil se pekelně otráveně. Sallyna v jednom kuse opakovala: „Já toho kluka odněkud znám.“ Ona vždycky někoho odněkud znala ať ji člověk vzal kamkoliv, nebo si aspoň vždycky o někom myslela, že ho zná. Opakovala to v jednom kuse, až mě to pekelně otrávilo, a řek jsem: „Pročpak teda k němu nejdeš a nepadneš mu do náruče, když ho znáš? Bude mít radost.“ Jak jsem to řek, tak se namíchla. Ale ten kretén si jí nakonec přece jenom všim, přišel k ní a řekl jí „ahoj“. Měli jste vidět, jak si to „ahoj“ řekli! Byli byste mysleli, že se neviděli dvacet let! Byli byste řekli, že je v dětství koupali v jedny vaničce nebo co. Kamarádi od narození. Dělalo se mi z toho nanic. A legrace na tom byla, že se pravděpodobně viděli všeho všudy jen jednou, na nějakým uhozeným mejdanu. Když už byli celí poslintaný blahem, tak nás Sallyna konečně představila. Jmenoval se George, jak dál, to nevím – a chodil do Andoveru. No prostě hlína! Přál bych vám ho vidět, když se ho Sallyna zeptala, jak se mu ta hra líbí. Byl to ten typ tajtrlíka, co na to potřebuje prostor když má někomu odpovědět. Udělal krok dozadu a stoup jedny paní, která stála za ním, přímo na nohu. Asi jí rozdrtil všechny prsty, co jich kde měla. Řek, že ta hra sama není žádný veledílo, ale Luntoví že hrajou samozřejmě božsky. Božsky! Prokristapána, božsky! To mě umrtvilo. Načež se začali se Sallynou bavit o spoustě lidí, který oba znali. Byla to taková šaškárna, ta jejich konverzace, že jste to v životě neslyšeli. Oba dva si v jednom kuse vyvzpomínávali jak o závod všelijaký místa, načež si vyvzpomínávali, kdo tam bydlí, a říkali si, jak se jmenuje. Když byl čas jít si zase sednout, měl jsem už namále, že se pozvracím. Vážně. A pak, po druhým jednání, v tý pitomý, nudný konverzaci pokračovali. V jednom kuse si vyvzpomínávali další místa a další jména lidí, co tam bydlejí. A nejhorší na tom bylo, že ten kretén měl takovej hrozně unavenej, afektovanej hlas, typickej hlas takovýho toho tajtrlíka, co chodí na některou puncovanou univerzitu. Znělo to, jako když mluví holka. A vůbec vám neváhal dělat do mojí slečny, smrad jeden. Když skončilo představení, tak jsem si na okamžik myslel, že s náma snad dokonce vleze do taxíku, poněvadž s náma šel aspoň dva bloky, ale pak povídal, že má schůzku s partou nějakejch tajtrlíků na koktejl. Dovedu si představit, jak všichni sedej v těch pitomejch kostkatejch vestách v nějakým baru a tím unaveným, afektovaným hlasem kritizujou hry, knížky a ženský. Tyhle hoši by mě umrtvili.
Když jsme vlezli do taxíku, tak jsem vám Syllynu už skoro nenáviděl – za to, že jsem musel poslouchat toho smrada, toho tajtrlíka z Andoveru minimálně deset hodin. Už už jsem se chystal, že ji odvezu domů – vážně – ale ona povídá: „Já mám úžasnej nápad.“ Ona měla věčně úžasný nápady. „Poslyš,“ povídá. „Kdy musíš domů na večeři? Jako jestli nějak moc spěcháš? Musíš přijít v určitou dobu?“
„Já? Ne. Kdy chci,“ odpověděl jsem. Páni, nikdo nikdy neřek větší pravdu. „Proč?“
„Pojďme bruslit do Rádio City.“
To jsou ty její nápady.
„Bruslit do Rádio City? To jako hned teď?“
„Jen tak na hodinku. Nechceš? Jestíi nechceš – “
Já jsem neřek, že nechci,“ povídám. „Tak jo. Když chceš ty.“
„Myslíš to vážně? Jestli se ti nechce, tak to řekni. To víš, mně je to buřt jestli jo nebo ne.“
Ale moc buřt jí to nebylo.
„Dají se tam vypůjčit takový rozkošný sukýnky na bruslení,“ povídá Sallyna. Jeaneta Cultzová si ji půjčila minulej tejden.“
Tak proto byla tak žhavá. Chtěla vědět, jak bude vypadat v takový tý sukýnce, co sahá zrovna jen tak přes zadeček.
A tak jsme šli, dali nám brusle a Sallyně dali takovou modrou třasprdelku, aby si ji oblíkla. A že v tom teda vypadala ohromně. Vážně. To se musí nechat. A nemyslete si, že to nevěděla. Šla v jednom kuse přede mnou, abych viděl, jak se jí v tom rozkošně vyjímá zadeček. A že se ji v tom taky rozkošně vyjímal. To se musí nechat.
Ale legrace na tom byla, že jsme byli nejhorší bruslaři na celým tom pitomým kluzišti. Doslova nejhorší. Vážně. A to tam bylo hezkejch pár přeborníků. Sallyně se v jednom kuse viklaly kotníky, až je měla prakticky na ledě. Nejenže to strašně stupidně vypadalo, ale asi ji to taky strašně bolelo. Moje teda bolely, to si pište. Moh jsem si zoufat. Museli jsme vypadat náramně. A co byla ještě větší hrůza, ono vám tam bylo přinejmenším dvě stě čumilů, a ty neměli nic lepšího na práci než stát a čumět na každýho, kdo sebou třísk o zem.
„Nechceš jít dovnitř ke stolu a napít se něčeho nebo něco?“ zeptal jsem se jí konečně.
„To je ten nejúžasnější nápad, cos za celej den dostal,“ odpovědala. Ty brusle byly pro ni sebevražda. Vyložená surovost. Bylo mi jí doopravdy líto.
A tak jsme ty pitomý brusle sundali a šli dovnitř do restaurace, kde si člověk může dát něco k pití a jen tak v punčochách se dívat na bruslaře. Hned jak jsme si sedli, Sallyna si sundala rukavice a já jí dal cigaretu. Nevypadala dvakrát šťastně. Přišel číšník a já ji objednal coca-colu – ona alkohol nepije – a pro sebe whisky se sodou, ale ten smrad mi ji nechtěl donýst, takže jsem si dal taky coca-colu. Načež jsem začal škrtat sirkárna. Já to dělám často, když mám určitou náladu. Nechám sirku hořet, až už ji nemůžu udržet, a pak ji pustím do popelníku. To je z nervózy.
Načež mi zčistajasna Sallyna povídá: „Hele, já bych chtěla vědět. Přijdeš mi na Štědrej den pomoc ustrojit stromeček nebo ne? Já to musím vědět.“ Byla ještě pořád nafrněná kvůli těm kotníkům, jak jsme bruslili.
„Vždyť jsem ti přece napsal, že přijdu. Už ses mě na to ptala minimálně dvacetkrát. Samo, že přijdu.“
„Já jen jako, že to musím vědět,“ povídá. Začala se rozhlížet po místnosti.
Zničehonic jsem nechal toho škrtání se sirkárna a naklonil se přes stůl k ní. Měl jsem toho moc na srdci. „Ty, Sallyno,“ povídám.
„Co?“ odpověděla. Dívala se na nějakou holku na druhým konci místnosti.
„Mělas už někdy všeho po krk?“ povídám. „Jako jestli tě už někdy popad strach, že bude všechno v prachu, jestli něco neuděláš? Já jen jako, jestli máš ráda školu a tak.“
„Škola je příšerná nuda.“
„Ale já myslím, jestli školu nenávidíš? Já vím, že je to příšerná nuda, ale nenávidíš ji? To tím chci říct.“
„No ne že bych ji zrovna nenáviděla. Člověk musí vždycky – “
„Já ji nenávidím. Páni, jak já ji nenávidím!“ povídám. „Ale nejen školu. Všechno. Já nenávidím už jen to, že bydlím v New Yorku. Nenávidím taxíky a autobusy, co jezděj po Madison Avenue, i se šoférama a se vším všudy. Nenávidím, jak na tebe vždycky řvou, abys vystoupil zadníma dvířkama. Nenávidím, když mě někdo představí nejakýmu šaškovi, kterej říká, že Luntoví hrajou božsky. Nenávidím, že musím jezdit nahoru a dolů vejtahem, když chci jít prostě ven, a nenávidím ty chlapy u Brookse, co člověku od rána do večera zkoušej kalhoty, a nenávidím lidi, co věčně – “
„Prosím tě, nekřič,“ povídá Sallyna. Což bylo hrozně legrační, poněvadž jsem vůbec nekřičel.
„Vem si třeba auta,“ povídám. Řek jsem to hrozně tichým hlasem. „Většina lidí například jsou úplný blázni do aut. Trápí je, když to někde trochu škrábnou, a věčně mluvěj o tom, kolik jim to žere na sto kilometrů, a jakmile mají řungl novej vůz, už začnou uvažovat, jak by ho vyměnili za nějakej ještě novější. Já nemám rád ani starý vozy. Já jen, že mě vůbec nezajímaj. To už bych měl radši kobylu. Kůň je aspoň trochu člověk prokrindapána. Koně můžeš aspoň – „
„Já nevím, o čem to mluvíš,“ povídá Syllyna. „Přeskakuješ z jednoho – „
„Já ti něco řeknu,“ povídám. „Jedinej důvod, že jsem zrovna teď v New Yorku nebo vůbec někde, jsi asi jenom ty. Kdybys tady nebyla ty, byl bych asi čertví kde. V lese nebo někde bůhví kde. Že jsem tady, to je asi jenom prakticky kvůli tobě.“
„Miláčku,“ povídá. Ale bylo vidět, že chce, abych změnil téma. „Měla bys někdy chodit do klukovský školy. Jednou to zkus,“ povídám. Jsou tam samí tajtrlíci a neděláš tam nic jinýho, než že študuješ, aby ses toho dost naučila a byla dost chytrá a jednoho krásnýho dne si mohla koupit nějakej pitoměj cadillac, a v jednom kuse musíš dělat, jako že ti není fuk, jestli fotbalový mužstvo prohraje, a celej den neděláš nic jinýho, než že vykládáš o holkách a o chlastu a o sexu, každej tam patří k nějaký pitomý, prašivý partě, která táhne za jeden provaz. Kluci, co jsou v basketbalovým mužstvu, táhnou za jeden provaz, katolíci táhnou za jeden provaz, kluci, co hrajou bridž, táhnou za jeden provaz, ty pitomí intelektuálové táhnou za jeden provaz. A dokonce i kluci, který jsou ve stejným čtenářským klubu, táhnou za jeden provaz. Když se pokusíš mít jenom trochu inteligentní – “
„Tak poslyš“ povídá Sallyna. „Spoustě kluků dá škola mnohem víc než tohle.“
„Máš pravdu, to se ví, že dá, aspoň některejm. Ale mně dává škola jenom tohle. Rozumíš mi? V takový situaci jsem já. Přesně v takhle pitomý situaci jsem já,“ povídám. „Já skoro z ničeho nic nemám. Já jsem na tom bledě. Já jsem na tom zatraceně bledě.“
„To teda zaručeně.“ Načež jsem zničehonic dostal nápad.
„Hele,“ povídám. „Já mám tenhle nápad. Nechtěla bys odsud vypadnout? Já dostal nápad. Já znám jednoho kluka v Greenwich Village, od toho si mužem půjčit na pár neděl vůz. Chodil se mnou do školy a je mi ještě dlužnej pětku. Víš, co bysme mohli udělat? Zejtra ráno bysme mohli odjet do Massachusettsu a do Vermontu a tam někam, víš. Tam je senzačně. Vážně.“ Čím víc jsem na to myslel, tím víc mě to vzrušovalo a natáh jsem se a vzal Sallynu za ruku. Že jsem to ale byl blázen bláznivá. „Bez legrace,“ povídám. „Mám v bance asi tak sto osmdesát dolarů. Můžu si je vyzvednout, až ráno otevřou, načež bych moh je k tomu klukovi do Greenwich Village pro vůz. Bez legrace. Mohli bysme bydlet v takovejch těch srubovejch táborech, dokud nám nedojdou prachy. A pak, až nám dojdou prachy, tak bych si moh někde najít práci a mohli bysme žít někde, kde je potok, a pozdějc bysme se mohli vzít nebo něco. Já bych pro nás naštípal dříví na zimu a všechno. Bylo by nám parádně, jak je pámbů nade mnou. Co říkáš? Pojedí Co říkáš? Nechtěla bys se mnou jet? Prosím tě!“
„Ale taková věc se přece nedělá“ povídá Sallyna. Podle hlasu byla pekelně namíchnutá.
„Proč ne? Proč ne, ksakru!“
„Bud tak laskav a nekřič na mě,“ povídá. Což byly kecy, poněvadž jsem na ni vůbec nekřičel.
„Proč by se to nedělalo? Proč?“
„Poněvadž se to nedělá, no! Předně jsme oba prakticky děti. A pomyslels někdy na to, co bys dělal, kdybys nedostal práci, až by ti došly peníze? Umřeli bysme hlady. To je přece všechno taková fantazie, že to není ani – “
„To není žádná fantazie. Já bych dostal práci. S tím si hlavu nelam. S tím si nemusíš vůbec lámat hlavu. Co je s tebou? Ty se mnou nechceš jet? Jestli nechceš, tak to řekni.“
„Ne že bych nechtěla. Nejde o to, že bych nechtěla,“ odpověděla Sallyna. Já vám ji začínal svým způsobem nenávidět. „Na to budeme mít spoustu času – na všechno tohle – jako až vyštuduješ a tak – a kdybysme se vzali. Pak budeme moct jet na miliony úžasnejch míst. Ty prostě – “
„Ne, nebudeme. Pak už vůbec nebudeme moct jet na miliony míst. To už bude něco docela jinýho,“ povídám. Začínal jsem už bejt zase pekelně deprimovanej.
„Co?“ povídá. „Já tě neslyším. Hned na mě křičíš a hned nato – “
„Říkal jsem, že ne, že nebudeme moct jet na žádný úžasný místo, až vyštuduju. Sedíš si na uších. To už pak bude docela něco jinýho. Budeme muset sjíždět s kuframa a se všema krámama vejtahem. Budeme muset všem zatelefonovat a s každým se rozloučit a každýmu poslat lístek z každýho hotelu a tak. A já budu pracovat v nějaký kanceláři a vydělávat moře prachů a jezdit do zaměstnání taxíkem a autobusem po Madison Avenue a číst noviny a hrát od rána do večera bridž a chodit do kina a dívat se na moře stupidních krátkejch filmů a . Příštích programů’ a tejdeníků. Tejdeníky! Pane bože na nebesích. Věčně v nich jsou nějaký pitomý dostihy a nějaká madam, jak rozbíjí láhev o lorf, a nějakej šimpanz v kalhotkách, co jezdí na nějakým pitomým kole. To už pak vůbec nebude to. Ty vůbec nechápeš, co myslím.“
„Možná že ne, ale ty možná taky ne,“ odpověděla Sallyna. To už jsme měli jeden druhýho plný zuby. Bylo jasný, že nemá smysl pokoušet se s ní vést inteligentní řeči. Bylo mi pekelně líto, že jsem s tím vůbec začínal.
„Pojď, jdem pryč,“ povídám. „Ty bys dovedla člověka nasrat, jestli chceš co vědět.“
Páni, ta vám vyskočila až do stropu, jak jsem to řek. Já vím, že jsem to neměl říkat, a asi bych to taky normálně neřek, ale já z ní byl pekelně deprimovanej. Já obyčejně tyhle hrubosti holkám neříkám. Páni že ale vyskakovala až do stropu! Omlouval jsem se ostošest, ale ona mi to nechtěla prominout. Dokonce vám brečela. Což mi kapánek nahnalo, poněvadž jsem měl kapánek vítr, že půjde domů a řekne tatínkovi, že jsem jí řek, že by mě dovedla nasrat. Její táta byl takovej mohutnej zamlklej chlap, a takjakotak mě dvakrát nemiloval. Jednou řek Sallyně, že nadělám sakramentsky moc randálu. „Bez legrace. Mrzí mě to,“ opakoval jsem jí v jednom kuse. „Mrzí tě to. Mrzí tě to. To je hrozná legrace,“ povídá. Ještě pořád brečela a mě vám zničehonic začalo doopravdy mrzet, že jsem jí to řek. „Pojď, já tě odvezu domů. Bez legrace.“
Já můžu jít domů sama. Jestli si myslíš, že bych tobě dovolila, abys mě dovez domů, tak jsi blázen. Něco takovýho mi za celej můj život ještě žádnej kluk neřek.“
Když o tom člověk začal přemejšlet, byla celá ta záležitost vlastně svým způsobem legrační a já vám zničehonic udělal něco, co jsem neměl. Dal jsem se do smíchu. A já mám hrozně hlasitej, stupidní smích. Já jen jako, že kdybych někdy seděl v kině nebo někde sám za sebou, tak bych se asi naklonil a řek sám sobě, abych laskavě zmlk. Sallynu to rozběsnilo ještě víc. Ještě chvíli jsem tam okolkoval a omlouval se a snažil, aby mi to odpustila, ale ona ne a ne. V jednom kuse mi opakovala, abych šel pryč a nechal ji na pokoji. A tak jsem to nakonec udělal. Šel jsem do šatny, vzal si boty a ostatní věci a odešel bez ní. Neměl jsem to dělat, ale to už jsem toho měl vážně až po krk. Jestli chcete co vědět, já ani nevím, proč jsem s tím vším vůbec začínal. Jako s tím, že pojedeme někam pryč, do Massachusettsu, do Vermontu a tak. Já bych ji byl s sebou nevzal, ani kdyby byla chtěla jet. Nebylo oč stát. Ale hrůza na tom bylo, že když jsem to říkal, myslel jsem to vážně. To je ta hrůza. Na mou duši, jsem to ale blázen.