Seděl jsem tam pořád dál, čím dál opilejší, a čekal, až vyleze Tina s Janinou a předvedou ten svůj kumšt, ale nebyly tam. Vylez nějakej kudrnatej chlápek – vypadal jako teplej a zahrál na piano, načež vylezla Valencie, jejich nová slečna, a zazpívala. Za moc nestála, ale byla lepší než Tina s Janinou a zpívala aspoň prima šlágry, když už nic jinýho. Piano bylo zrovna vedle baru, kde jsem seděl, a Valencie stála prakticky přímo vedle mě. Kapánek jsem po ní házel očkem, ale ona dělala, že mě nevidí. Byl bych to asi nedělal, ale začínal jsem bejt namol. Když skončila, vystřelila z místnosti tak rychle, že jsem ani neměl příležitost pozvat ji na skleničku, pročež jsem zavolal vrchního. Řek jsem mu, aby se zaptal Valencie, jestli by neměla zájem se se mnou napít. Povídal, že se zeptá, ale asi jí můj vzkaz vůbec nevyřídil. Lidi nikdy nikomu nevyříděj váš vzkaz.
Páni, já vám v tom pitomým baru seděl minimálně do jedny nebo do kolika a začínal jsem bejt namazanej jak zvíře. Tak tak že jsem viděl na oči. Ale víte, nač jsem si dával pozor? Dával jsem si pekelnej pozor, abych nezačal vyvádět nebo něco. Nechtěl jsem, aby si mě někdo všim nebo se mě zeptal, kolik mi je. Ale páni, já vám tak tak viděl na oči! Když už jsem byl doopravdy namazanej, začal jsem znovu tu stupidnost s kulku v břiše. Jsem jedinej chlap u pultu s kulkou v břiše. V jednom kuse jsem si strkal ruku pod sako, na žaludek a tak, aby mi krev nekapala. Nechtěl jsem, aby někdo věděl, že jsem raněnej! Já vám to tajil že jsem raněnej! Nakonec jsem dostal chuť, víte na co? Dostal jsem chuť brnknout Hance a zjistit, jestli je doma. A tak jsem zaplatil účet. Pak jsem odešel z baru a vyšel ven, tam, co byly telefony. V jednom kuse jsem si držel ruku pod sakem, aby mi nekapala krev. Páni, já byl namol!
Jenže když jsem vlez do telefonní budky, neměl jsem už zrovna moc náladu Hance brnknout. Nejspíš jsem na to byl moc namazanej. Pročež jsem udělal to, že jsem brnk Sallyně Hayesový. Musel jsem vytočit minimálně dvacet čísel, než jsem přišel na to pravý. Páni, já vám byl jako kotě!
„Haló,“ povídám, když někdo ten pitoměj telefon zvěd. Skoro jsem to zařval, tak jsem byl namazanej.
„Kdo volá?“ řek něčí hrozně chladnej hlas – hlas dámy.
„To jsem já, Holden Caulfield. Sím vás, dejte mi Sallynu.“
„Sally už spí. Tady je její babička. Proč voláte v tuhle hodinu, Holdene? Copak nevíte, kolik je hodin?“
„Jo. Já chci mluvit se Sallynou. Je to moc důležitý. Dejte mi ji.“
„Mladý muži, Sally už spí. Zavolejte ji zítra. Dobrou noc.“
„Tak ji vzbuďte. Tak ji teda vzbuďte, no! Ať žije!“
Načež se tam ozval hlas. „To jsem já, Holdene.“ Byla to Sallyna. „Kde hoří?“
„Sally, to jsi ty?“
„Ano. Přestaň řvát. Ty jsi pil?“
„Jo. Poslyš, ty poslyš. Já k vám přijdu na Štědrej den, jo? Já ti ten pitoměj stromeček vozdobím, jo? Ty, Sally?“
„Ano. Ty jsi namol. Jdi si lehnout. Kde jseš? Kdo je tam s tebou?“
„Sally? Já ti přijdu vozdobit stromeček, jo? Poslyš, 70?“
„Ano. Jdi si lehnout. Kde jseš? Kdo je tam s tebou?“
„Nikdo. Je tady se mnou než moje maličkost a já.“ Páni, že jsem ale byl namol! Já se vám dokonce ještě pořád držel za břicho! „Dostali mě! Rockyho parta mě dostala. Je ti to jasný, Sally? Je ti to jasný?“
„Já tě neslyším. A jdi si lehnout. Já už musím jít. Zavolej mě zítra.“
„Ty, Sallyno? Chceš, abych ti ustrojil stromeček? Chceš nebo nechceš? Poslyš!“
„Ano. Dobrou noc. Jdi domů a koukej si jít lehnout.“
Zavěsila. „Brou noc, brou noc, Sallynko. Sallynko, miláčku, pusinko,“ řek jsem. Dovedete si představit, jak jsem byl namazanej? Načež jsem taky zavěsil. Řek jsem si, že asi zrovna přišla domů z nějakýho rande. Představoval jsem si ji, jak je někde s Luntovejma a s tím kreténem z Andoveru. Jak se všichni ty tajtrlíci koupou v kotli čaje a jeden přes druhýho vedou duchaplný řeči a jsou roztomilí. Byl bych za to dal bůhvíco, kdybych ji byl nevolal. Já když jsem namol, tak jsem blázen.
Zůstal jsem v tý zatracený budce hezkou chvilku. V jednom kuse jsem se přidržoval telefonu, abych se nesložil. Nebylo mi zrovna báječně, jestli chcete co vědět. Ale nakonec jsem vylez a šel na pány. Vrávoral jsem přitom jak idiot. Napustil jsem jedno umyvadlo studenou vodou a pak jsem do něj potopil hlavu, pěkně až po uši. Ani jsem se vám nenamáhal ji utřít nebo něco. Prostě jsem ji nechal, ať si kape, potvora jedna! Načež jsem šel k radiátoru u okna a posadil se na něj. Bylo na něm příjemně teplo. Bylo mi dobře, poněvadž jsem se třas jako zvíře. Je to legrace, ale já se vždycky pekelně třesu, když jsem namol.
Neměl jsem nic jinýho na práci, a tak jsem zůstal sedět na tom radiátoru a počítal ty malý bílý čtverečky na podlaze. Začínal jsem bejt promočenej. Minimálně tři litry vody mi teklo po krku, stejkalo mi po límci, po kravatě a všude, ale mně to bylo fuk. Byl jsem moc namazanej, než aby mi to nebylo řuk. Načež brzy nato si tam přišel načesat svoje zlatý kadeře ten chlápek, co doprovázel Valencii na piano, ten s těma ohromnejma vlnama, ten, co vypadal jako teplej. Dali jsme se trochu do řeči, jak se česal, jenomže nebyl dvakrát přívětivej.
„Ty, uvidíš se s tou vaší slečnou, s tou Valencii, až se vrátíš do baru?“ zeptal jsem se ho.
„To je nanejvýš pravděpodobný,“ povídá. Vtipálek jeden. Já vždycky narazím na nějakýho vtipálka.
„Poslyš, vyřiď jí, že se uctivě klaním. Zeptej se jí laskavě, jestli jí ten pitoměj číšník vyřídil můj vzkaz.“
„Pročpak nejdeš domů, Františku? Kolik je ti, když jsme tak u toho?“
„Osmdesát šest. Poslyš, vyřiď jí, že se uctivě klaním, jo?“
„Pročpak nejdeš domů, Františku?“
„Co bych? Páni, ty to ale na to piano stíráš,“ povídám. To jsem mu jenom lichotil. Hrál na piano hanebně, jestli chcete co vědět. „Měli by tě vzít do rozhlasu,“ povídám. „Takovýho fešáka! A ty zlatý kučery. Nepotřebuješ impresária?“
„Běž domů, Františku, a buď hodnej chlapeček. Běž domů a hajdy na kutě.“
Já nemám žádnej domov, kam bych šel. Bez legrace – nepotřebuješ impresária?“
Neodpověděl mi. Prostě odešel. Už byl hotovej s česáním a už si přestal načechrávat vlasy, tak odešel. Jako Stradlater. Všichni tyhle krasavci jsou stejný. Když jsou hotoví s česáním těch svejch pačesů, nechají člověka ve štychu.
Když jsem konečně slez z radiátoru a šel do šatny, tak jsem brečel. Já nevím proč, ale brečel jsem. Nejspíš proto, že jsem byl tak děsně deprimovanej a že jsem si připadal ta opuštěnej. Načež když jsem přišel do šatny, nemoh jsem najít ten pitoměj lístek. Ale šatnářka byla moc milá. Přes to prese všechno mi kabát dala. I mou desku „Malá Shirley Beansová“ – já vám ji měl ještě pořád u sebe! Dal jsem jí dolar za to, že byla tak milá, ale ona si ho nechtěla vzít. Pořád mi říkala, abych šel domů a koukal si jít lehnout. Zkoušel jsem dát si s ní rande, až bude mít po práci. Ale ona nechtěla. Povídala, že je dost stará na to, aby mohla bej moje maminka. Já jsem jí ukázal ty svoje šediny a řek, že je mi dvačtyřicet – samozřejmě jsem jenom tak blbnul. Ale byla stejně milá. Ukázal jsem jí svou červenou loveckou čepičku a líbila se jí. Přinutila mě, abych si ji nasadil, než vyjdu, poněvadž jsem měl ještě pořád hrozně mokrý vlasy. Byla moc prima.
Když jsem vyšel ven, už jsem si nepřipadal tak strašně moc namazanej, ale venku začínala bejt zas hrozná zima a mně se pekelně rozdrkotaly zuby. Já vám je ne a ne zadržet. Šel jsem na Madison Avenue a rozhod jsem se, že počkám na autobus, poněvadž jsem už neměl skoro žádný peníze a musel jsem začít šetřit na taxíkách a tak. Ale nechtělo se mi lízt do nějakýho pitomýho autobusu. A kromě toho jsem vůbec nevěděl, kam bych tak měl jet. A tak jsem udělal to, že jsem se vydal pěšky do parku. Řek jsem si, že půjdu kolem toho jezírka a kouknu se, co tam provozujou ty kachny, kouknu se, jestli tam někde jsou nebo ne. Já ještě pořád nevěděl, jestli tam někde jsou nebo ne. Do parku nebylo daleko a neměl jsem, kam bych zrovna šel – ještě jsem nevěděl, kam půjdu spát – a tak jsem šel. Nebyl jsem unavenej. Jenom mi bylo do breku.
Načež zrovna když jsem vešel do parku, stalo se něco příšernýho. Já vám upustil tu Phoebulčinu desku! Rozbila se minimálně na padesát kousků.
Byla v takový velký obálce, ale přesto se rozbila. Bylo mi z toho tak příšerně, že jsem se div nerozbrečel, ale udělal jsem jedině to, že jsem ty kousky z obálky vyndal a strčil je do kapsy kabátu. Nebyly už k ničemu, ale nechtělo se mi jenom tak je zahodit. A pak jsem šel do parku. Páni, tam ale byla tma!
Prožil jsem v New Yorku celej život a znám Central Park jak svoje boty, poněvadž jsem tam jako kluk jezdíval od rána do večera na kolečkovejch bruslích a proháněl se tam na kole, ale tu noc mi dalo sakramentskou fušku, než jsem ten rybníček našel. Já věděl dobře, kde je – byl blízko ulice Central Park South, ale přesto jsem ho nemoh najít. Musel jsem bejt víc namazanej, než jsem myslel. Šel jsem v jednom kuse dál a dál a v jednom kuse byla větší a větší tma a bylo to tam čím dál strašidelnější. Za celou dobu, co jsem šel parkem, jsem nespatřil ani človíčka. Já byl jenom rád. Potkat někoho, byl bych asi vyskočil minimálně kilometr do vejšky. Načež jsem to konečně našel. Bylo to tak, že bylo částečně zamrzlý a částečně ne. Ale žádný kachny jsem tam nikde neviděl. Obešel jsem celý to zatracený jezírko – jednou jsem vám do něj div nespad fakt – ale nezahlíd jsem jednu jedinou kachnu. Myslel jsem, že kdyby tam někde nějaká byla, že by třeba mohla spát někde u břehu, na kraji trávníku nebo někde. Proto jsem tam taky málem spad. Ale žádnou kachnu jsem tam nenašel.
Nakonec jsem si sed na lavičku, kde nebyla tak strašná tma. Páni, já se vám ještě pořád klepal jak ratlík a vzadu na vlasech jsem měl spoustu malejch kousků ledu, třebaže jsem měl na hlavě loveckou čepičku. Což mě trápilo. Říkal jsem si, že třeba dostanu zápal plic a umřu. Začal jsem si v duchu představovat, jak mi jdou na pohřeb miliony kreténů. Jak přijede z Detroitu můj dědeček, kterej v jednom kuse vyvolává čísla ulic, když s ním jedete autobusem, a moje tety – já mám minimálně padesát tet – a všichni moji odporný bratranci. To bude sešlost! Tyhle všichni přijeli, když umřel Allie, celá ta stupidní banda pitomá. Já mám jednu takovou stupidní tetu, ona trpí na nečistej dech, a ta vám v jedno kuse říkala, jak usmířeně vypadá, když tam tak leží. Povídal mi to D. B. Já při tom nebyl. Byl jsem ještě v nemocnici. Když jsem si poranil tu ruku, musel jsem do nemocnice. Zkrátka a dobře, v jednom kuse mě trápilo, že dostanu zápal plic, když mám tolik těch kousků ledu ve vlasech, a že umřu. Bylo mi pekelně líto táty a mámy. Obzvlášť maminky, poněvadž se ještě pořád nevzpamatovala z Allieho, z mýho bratra. Pořád jsem si představoval, jak neví, co si má počít s mejma oblekama a se sportovní výzbrojí a se vším. Prima na tom bylo jenom to, že jsem věděl, že Phoebulku na můj funus nepustěj, poněvadž je ještě malá. To byla jediná dobrá stránka. Načež jsem myslel na to, jak mě ta banda šoupne na nějakej pitoměj hřbitov nebo někam, kde bude na náhrobku moje jméno. Kolem dokola samá mrtvola. Páni, jak jste jednou mrtví, tak s váma fakt vyváděj. Kruci, já jenom doufám, že až doopravdy umřu, najde se někdo, kdo bude mít dost rozumu a jenom mě hodí do řeky nebo někam. Všechno, jenom ať mě nešoupnou na nějakej pitoměj hřbitov, kam choděj v neděli lidi a dávaj člověku na břicho kytky a podobný serepetičky. Kdo se jich prosí o kytky, když jste po smrti? Nikdo.
Když je pěkně, choděj naši dost často na hřitov dát Alliemu na hrob kytku. Já s nima párkrát šel, ale nechal jsem toho. Jednak mi to nedělá žádnou radost, že je na tom nesmyslným hřbitově. Fakticky. Kolem dokola samá mrtvola a samej náhrobek. Když svítilo slunce, tak to nebylo tak zlý, ale dvakrát – dvakrát – začalo pršet, když jsme tam byli. To byla hrůza. Déšť padal na ten odpornej náhrobek a padal na trávu na jeho břiše. A padal všude ostopéro. Všichni návštěvníci, co byli na hřbitově, začali utíkat jak o závod ke svejm vozům. Což je právě to, co mě dohání k šílenství. Všichni ty návštěvníci si mohli vlízt do vozu a zapnout rádio, načež mohli odjet někam na prima večeři, všichni – kromě Allieho. To bylo k nevydržení. Já vím, že tam na hřbitově je jen jeho tělo a že jeho duše je v nebi a podobný legrace, ale přes to prese všechno to bylo k nevydržení. Já bych prostě chtěl, aby tam nebyl. Vy jste ho neznali. Kdybyste ho znali, tak byste věděli, co tím chci říct. Ono to není tak zlý, když svítí slunce, ale slunce svítí, jenom když se mu chce.
Po chvíli, jen abych se zbavil myšlenky, že dostanu zápal plic, jsem vyndal prachy a v tom mizerným světle pouliční lampy jsem je zkoušel spočítat. Zbejvaly mi už jenom tři dolary, pět čtvrťáků a jeden niklák. Páni, já vám utratil jmění, co jsem odjel z Pencey! Pak jsem udělal to, že jsem šel až k tomu rybníčku a na tom místě, kde nebyl zamrzlej, jsem s těma čtvrťákama a s tím niklákem dělal žabky. Já nevím, proč jsem to udělal, ale udělal jsem to. Nejspíš jsem si říkal, že tak přestanu myslet na to, jak dostanu zápal plic a umřu. Ale stejně jsem nepřestal.
Začal jsem přemejšlet, jak by bylo Phoebulce, kdybych dostal zápal plic a umřel. Což bylo dětinství, ale já toho nedokázal nechat. Bylo by jí hezky mizerně, kdyby se něco takovýho stalo. Ona mě moc miluje. Já jen jako, že mě má docela ráda. Vážně. Zkrátka a dobře, já se těch myšlenek ne a ne zbavit. A tak víte, co jsem si nakonec řek, že udělám? Řek jsem si, že se radši vplížím domů a podívám se na ni pro případ, že bych umřel. Měl jsem u sebe klíč, a tak jsem si řek, že udělám to, že se vplížím potají do bytu – hrozně potichu – a prostě si s ní chvíli pokecám. Jediný, co mě dělalo starosti, byly naše hlavní dveře. Vržou jako pominutý. Je to hrozně starej činžák a správce je lenoch, a proto tam všechno vrže a skřípe. Já měl vítr, že by naši mohli uslyšet, jak se tam plížím. Ale rozhod jsem se, že to zkusím buď jak bud.
Šel jsem celou cestu pěšky. Nebylo to moc daleko a nebyl jsem už ani unavenej, a dokonce už ani namazanej. Byla jenom hrozná zima a nikde nikdo.