28.Budúcnosť
28. BUDOUCNOST Carlisle a Edward nebyli schopni dohonit Irinu přen tím, než Nedalo se toho moc dělat. Alice byla schopná zachytit několik záblesků Irininy nejbližší budoucnosti, nic moc konkrétního. Nevrátí se zpět k Denali,tak dlouho jak Alice mohla říct. Obraz byl mlhavý. Všechno co Alice mohla vidět bylo to, že Irina je viditelně rozrušená; potulovala sněhovou pustinou - na sever? Na východ? - se zničeným výrazem. Neudělala žádná rozhodnutí, aby vytlačila cestu ze svého truchlivého trápení. Dny plynuly a, ačkoli jsem samozřejmě na nic nezapomněla, Irina a její bolest byla přesunuta do pozadí Každý detail byl přebrán už stokrát. Začali bychom s Ticunas, stopováním jejich legend, jak nejlépe bychom mohli, až ke zdroji. Teď, když bylo rozhodnuto, že Jakob pojede s námi, vzdoroval význačně v plánech - protože bylo nepravděpodobné, že Zírala jsem na Renesmee, zatímco jsem vnitřně debatovala. Právě teď byla zkroucená na pohovce, její dech zpomalený tvrdým spánkem, zmuchlané kudrlinky divoce rozhozené kolem tváře. Obvykle jsme jí s Edwardem odnesli do našeho domu, abychom ji uložili do postele, ale dnes večer jsme zůstali s rodinou, on a Carlisle ponoření hluboko v jejich plánovací poradě. Poprvé, jsem byla ten co to pochopil nejrychleji, něco v jejich slovech spustilo mou vlastní vizi. Byla to jen vzdálená vzpomínka na tísnivý sen, průhledná, nejasná jako přes silnou vrstvu mlhy. Ve své hlavě jsem viděla černou čáru postupující směrem ke mě, ducha své napolo zapomenuté lidské noční můry. Nemohla jsem vidět třpyt jejich rubínových očí ani záblesk vlhkých ostrých zubů, ale věděla jsem kde ten záblesk může být .. . . . Chtěla jsem ji vzít do rukou, skrýt jí za mou kůží a vlasy, udělat jí neviditelnou. Ale nemohla jsem se na ni ani podívat. Cítila jsem se jako ledový kámen. Poprvé od mého zrození v upíra, jsem pocítila zimu.. Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Už jsem to věděla. "Všichni" naříkal "Proč" zašeptala Alice sama pro sebe "Jak?" "Kdy?" šeptal Edward. "Proč?" ozvala se Esme. "Kdy?" zopakoval Jasper hlasem, který zněl jako štípání ledu. Aliciny oči nemrkly, ale bylo to, jako by je zakryl závoj; staly se dokonale prázdné. Jen její pusa odrážela její hororový výraz. "Ne dlouho" ona a Edward řekli společně. Pak promluvila sama "V lese je sních, sních ve městě. Méně než měsíc" "Proč?"byl to Carlisle kdo se tentokrát zeptal. Esme odpověděla. "Musí mít důvod . Možná chtějí vidět…" "Tohle není kvůli Belle" řekla Alice poklesle. "Přicházejí všichni. Aro, Caius, Marcus, každý člen stráže, dokonce i manželky." "Manželky nikdy neopouštějí město," odporoval Jasper plochým hlasem. "Nikdy. Ani během jižního povstání. Ani když se Rumuni pokusili o převrat. Dokonce ani, když lovili nesmrtelné děti. Nikdy." "Teď přicházejí." Šeptal Edward. "Ale proč?" opakoval Carlisle. "Nic jsme neudělali! A jestli jsme udělali, co jsme možná udělali, že nás tak porazili?" "Je tam nás mnoho," odpověděl Edward tupě. "Musí se chtít ujistit, že . . .," nedokončil. "To nezodpovídá rozhodující otázku! Proč?" Cítila jsem, že znám odpověď na Carlislovu otázku, a zároveň neznám. Renesmee byla důvodem proč, byla jsem si jistá. Nějak jsem věděla, od samého začátku, že si pro ni přijdou. Mé podvědomí mě varovalo dřív, než jsem zjistila, že ji nosím. Cítila jsem teď zvláštní očekávání. Jako kdybych vždycky věděla, že Volturiovy přijdou, aby mi vzali mé štěstí. Ale to pořád nezodpovídalo otázku. "Vrať se, Alice" požádal Jasper "Koukej se po spouštěči. Hledej." Alice pomalu potřásla hlavou, její ramena poklesla. "Vyšlo to odnikud, Jazzi. Já nehledala je, ani nás. Hledala jsem Irinu. Nebyla tam, kde jsem čekala. . . . " utrousila Alice, uhýbajíc znovu očima. Dlouhou vteřinu zírala do prázdna. A pak trhla hlavou, její oči tvrdé jak křemen. Slyšela jsem, jak Edward zalapal po dechu. "Rozhodla se jít k nim," řekla Alice "Irina se rozhodla jít k Volturiovým. A pak se rozhodnou oni…je to jako kdyby na ni čekali. Jako kdyby se již rozhodli,a jenom čekají na ni. . ." Znova tu bylo ticho, jak jsme se to snažili strávit. Co Irina řekne Volturiovým, že to bude mít za následek Alicinu děsivou vizi? "Můžeme ji zastavit" zeptal se Jasper. "Není žádný způsob. Už je skoro tam." "Co dělá?" zeptal se Carlisle, ale já už jsem víc nesledovala diskusi. Celá má bytost se soustředila na vizi, která se pečlivě skládala v mé hlavě. Viděla jsem Irinu, zvažující na útesu, pozorující. Co viděla? Upíra a vlkodlaka , kteří byli nejlepší přátelé. Soustředila jsem se na ten obraz, který by asi mohl vysvětlit její reakci. Ale to nebylo všechno, co viděla. Taky mohla vidět dítě. Irina …osiřelé sestry…. Carlisle řekl, že ztráta jejich matky ve spravedlnosti Volturiových, udělala z Tanyi, Kate, a Iriny puritánky, co se týče zákona. Jen před půl minutou, Jasper sám řekl ta slova: Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti….Nesmrtelné děti - nevyjádřitelná kletba, děsivé tabu. Irina se svou minulostí, jak si mohla vysvětlit to, co viděla ten den na úzké louce? Nebyla dost blízko na to,aby slyšela Reneesmeino srdce, aby cítila žár vyzařující z jejího těla. Renesmeeiny růžové tváře mohli být jen trikem z naší strany, podle toho, co věděla. Po tom všem, Cullenovi byli ve sdružení s vlkodlaky. Z Irinina bodu pohledu, to, co bylo za námi, neznamenalo nic. Irina, ždímající A odpověď Volturiových na tento druh přestupku byla tak automatická, že již bylo rozhodnuto. Otočila jsem se a přetáhla se přes Reneesmeeino spící tělo, přikryla ji svými vlasy, schovávajíc svou tváří v jejích kadeřích. "Přemýšlejte, co viděla to odpoledne," Všechno znova ztichlo, jak ostatní doháněli to, kde jsem už dávno byla. " Nesmrtelné dítě," šeptal Carlisle. Cítila jsem Edwardova kolena za mnou, ovíjejí nás oba rukama. "Jenomže ona se mýlí," pokračovala jsem. "Renesmee není stejná jako ty jiné děti. Ty byli zamrzlé, ale ona každý den tolik roste. Nebylo možné je ovládnout, ale ona nikdy neublížila Charliemu nebo Sue,nebo jim dokonce neukála věci, kterými by je rozrušila. Ona se může kontrolovat sama.. Je Žvanila jsem, čekajíc na někoho, kdo vydechne úlevou, čekajíc na uvolnění ledového napětí v pokoji, až si uvědomí, že mám pravdu.Pokoj vypadal, jako by se ochladilo. Nakonec můj slabý hlas vlekle utichl. Dlouho nikdo nemluvil. Pak Edward zašeptal do mých vlasů. "Není to ten druh zločinu, nad kterým platil soud, lásko," řekl tiše. "Aro viděl "Ale oni se mýlí," řekla jsem neústupně. "Nebudou čekat na nás, až jim to ukážeme." Jeho hlas byl pořád tichý, jemný, sametový …a bolest a bída v něm byli už neodvratné. Jeho hlas byl jako Aliciny oči předtím, jako vnitřek hrobky. "Co můžeme udělat?" dožadovala jsem se. Renesmee byla tak teplá a dokonalá v mém náručí, mírumilovně snící. Tak moc jsem se strachovala o Renesmeein zrychlený věk…strachujíc se, že bude mít před sebou něco málo přes desetiletí života…to zděšení teď vypadalo ironicky. Jen trochu přes měsíc…. Jen trochu přes měsíc…. Byl to limit, a pak? Měla jsem víc štěstí, než většina lidí kdy zažila. Byl tu nějaký přírodní zákon, který požadoval rovné dělení štěstí a utrpení ve světě? Svrhla má radost rovnováhu? Byly čtyři měsíce vše, co jsem mohla mít? Byl to Emmet, kdo odpověděl na mou teoretickou otázku. "Budeme bojovat," řekl klidně. "Nemůžeme vyhrát," zabručel Jasper. Mohla jsem si představit jak by vypadal jeho obličej, jak by se jeho tělo ochranářsky obtočilo kolem Alice. " Dobře, tak nemůžeme utéct. Ne když je Demetri kolem." Emmett udělal zhnusený hluk , a já mimoděk věděla, že nebyl rozzuřený při představě Volturiova stopaře, ale při představě útěku. "A ani nevím, proč bychom nemohli vyhrát," řekl. " Máme mnoho možností k svažování. Nemusíme bojovat sami." Má hlava nad tím vylétla. "Nemůžeme taky Quilleuty odsoudit k smrti, Emmette!" "Klid Bello." Jeho výraz nebyl vůbec rozdílný od toho, když zvažoval boj s anakondami. Dokonce hrozba z vyhlazení nemohla změnit Emmetovův pohled, jeho schopnost nadchnout se k výzvě. "Nemyslel jsem smečku. Buď realistická, ačkoli - myslíš, že Jacob nebo Sam budou ignorovat tu invazi? Ještě k tomu, když to není o Nessie? Neřeknu li, díky Irině, Aro teď taky ví o našem spojenectví se smečkou. Ale já myslím naše jiné přátelé." Carlisle se ozval šeptem. "Jiné přátele nemusíme odsoudit k smrti." "Hej, necháme je, rozhodnout se," řekl Emmett uklidňujícím tónem. "Neříkám, že musí bojovat s námi." Mohla jsem vidět, jak se mu nápad vyostřoval v hlavě, když V Emmetově tváři se mihl slabý úsměv. Byla jsem překvapená, že ho ještě nikdo neudeřil. Já to chtěla. "Ano" řekla Esme horlivě. "To dává smysl, Emmette. Všechno, co potřebujeme, je na moment zastavit Volturiovy. Jen musí být dost dlouhý, aby poslouchali." "Potřebovali bychom pořádnou přehlídku svědků" řekla Rosalie krutě, hlasem křehký jak sklenice. Esme souhlasně pokyvovala, jako kdyby neslyšela úšklebek v tónu Rosalie. "Můžeme požádat spoustu našich přátel. Jen svědčit." "Uděláme to pro ně," řekl Emmett. "Budeme se muset zeptat na rovinu" zamumlala Alice. Podívajíc se k ní jsem viděla, jak její oči znova ztmavly. "Budeme jim to muset ukázat velice opatrně." "Ukázat?"zeptal se Jasper. Alice a Edward oba pohlédli na Renesmee. Pak se Aliciny oči znova zamlžily. "Tanyina rodina" řekla. "Siobhanin sabat. Amunovy. Některý z nomádů… Garrett a Mary jistě. Možná Alistair" "Co Petr a Charlotte?"zeptal se Jasper bázlivě, jako kdyby doufal, že odpověď bude ne, a jeho starý bratr by mohl být ušetřen z nadcházejícího krveprolití. "Možná." " Amazonští?" ptal se Carlisle. "Kachiri, Zafrina, a Senna?" Alice se zdála být příliš ponořená do své vize, aby nejdříve odpověděla; konečně se otřásla a její oči se vrátily zpět do současnosti. Setkala se s Carlisleho upřeným pohledem na zlomek sekundy pak se podívala dolů. "Nevidím" "Co bylo tohle?" zeptal se Edward požadujícím šeptem. "Ta část v džungli. Půjdeme je hledat?" "Nevidím" opakovala Alice, vyhýbajíc se jeho očím. Zmatek proletěl Edwardovou tváří. "Musíme se rozdělit a pospíšit si, než spadne sníh. Musíme shromáždit kohokoli můžeme a dostat je sem, abychom jim to tady ukázali." Znova rozdělovala oblasti. "Zeptej se Eleazara. Je v tom víc, než jen nesmrtelné dítě." Znova nastalo zlověstné ticho po dlouhý moment, co byla Alice v transu. Když bylo po všem, pomalu zamrkala, její oči byli divně matné navzdory skutečnosti, že zřetelně byla v současnosti. "Je toho tolik. Musíme spěchat" zašeptala. "Alice?" zeptal se Edward. "Bylo to příliš rychlé a nepochopil jsem to. Co to bylo?" "Nevidím" vybouchla na něj. "Jacob je skoro tady!" Rosalie udělala krok k hlavnímu vchodu."Dohodnu se s -" "Ne, nechej ho přijít," řekla Alice rychle, její hlas byl vyšší každým slovem. Popadla Jasperovu ruku a táhla ho směrem k zadním dveřím. "Když jsem od Nessie dál, taky vidím lépe. Potřebuju jít. Já se opravdu potřebuji soustředit. Potřebuji vidět všechno, co mohu. Musím jít. Pojď Jaspere, nemáme čas nazbyt!" Mohli jsme slyšet Jacoba na schodech. Alice, netrpělivě, škubla Jasperovou rukou. Rychle ji následoval, se zmatkem v očích stejně jako Edward. Vystřelili dveřmi do stříbrné noci. "Spěchejte!" volala zpátky na nás. "Musíte je najít všechny!" "Najít co?" ptal se Jakob, zavírající za sebou hlavní vchod. "Kam Alice šla?" Nikdo neodpověděl; všichni jsme jen zírali. Jakob setřásl déšť z vlasů a tahal ruce skrz rukávy košile, oči na Renesmee. "Hej, Bells! Myslel jsem si lidi, že teď už budete doma. . . ." Konečně se podíval na mě, zamrkal, a zůstal civět. Sledovala jsem jeho výraz, jak se ho konečně dotkla atmosféra v pokoji. Pohlédl dolů, oči široce rozevřené,na mokré fleky na podlaze, rozházené růže, tříšť krystalu. Jeho prsty se chvěly. "Co?" zeptal se rovnou. "Co se stalo?" Nevěděla jsem, kde začít. Ani nikdo jiný nenašel slova. Jacob přeskočil místnost třemi dlouhými skoky a klesl na kolena vedle Renesmee a mě. Cítila jsem horké chvění vyzařující z jeho těla tak, jak se strach valil dolů směrem k třesoucím se rukám. "Je v pořádku?" dožadoval se, sahajíc ji na čelo, sklánějíc hlavu jak poslouchal její srdce. "Nehraj si se mnou, Bello, prosím!" "S Renesmee nic není ." řekla jsem přidušeně, slova rozbíjejíc se v divných místech. "Tak kdo?" "Všichni z nás, Jacobe," šeptala jsem. A také to bylo v mém hlase - zvuk z vnitřku hrobu. "Je konec. Všichni budeme odsouzeni k smrti."
její cesta zmizela ve zvuku. Chtěli plavat k jiné písčině, aby viděli,
jestli její cesta vedla přímo, ale na východním břehu po ní nebyla na míle daleko ani stopa.
Vše byla moje chyba. Přišla, jak Alice viděla, usmířit se s Cullenovými, jen ji rozzlobilo mé kamarádství s Jakobem. Přála jsem si, abych ji zpozorovala dřív, předtím, než se Jacob proměnil. Přála jsem si, abychom lovili někde jinde.
Carlisle volal Tanye se zklamanými novinkami.Tanya a Kate neviděly Irinu od té doby, kdy se rozhodly přijít na mnou svatbu, a byli zmatené, že Irina přišla tak blízko, dřív než se vrátila domů; nebylo pro ně snadné ztratit svou sestru, tak či tak, dočasné odloučení by mohlo být. Divila jsem se, jestli to v nich vyvolalo vzpomínku na dávnou ztrátu matky před mnoha stoletími.
mé mysle. Byly důležitější věci, na které jsem teď musela myslet. Měla jsem odjet do Itálie za několik málo dní. Až se vrátím, všichni odejdeme do Jižní Ameriky.
lidé, kteří věřili v upíry budou mluvit s kterýmkoliv z nás o jejich příbězích. Jestli s Ticunasi narazíme na slepou uličku, bylo v té oblasti ještě mnoho příbuzných kmenů ke zkoumání. Carlisle měl nějaké dávné přátele v Amazonii; kdybychom je dokázali najít, možná by pro nás také měli informace. Nebo přinejmenším návrh, pokud jde o to, kde sehnat nějaké odpovědi. Bylo nepravděpodobné, že tři Amazonští upíři měli co dočinění s legendami o hybridech upírů, protože všechny z nich byly ženy. Nebyla tu jiná cesta, abychom věděli, jak dlouho bude naše pátrání trvat.
Zatím jsem neřekla Charliemu o delším výletu, a dusila jsem se při pomyšlení, co mu řeknu, zatímco Edwardova a Carlisleova diskuze pokračovala. Jak mu sdělit aktuální zprávy správným způsobem?
Mezitím, Emmett a Jasper byli více vzrušení plánováním loveckými možnostmi. Amazonie jim
nabízela změnu naši normální kořisti. Jaguáři a pumy, například. Emmett toužil vyzkoušet zápas s anakondou. Esme a Rosalie plánovali, co by měli sbalit. Jakob byl se Samovou smečkou, zařizující správný chod věcí po dobu své nepřítomnosti.
Alice se pomalu pohybovala - pro ní - po velkém pokoji, zbytečně uklízející již neposkvrněný prostor, urovnávajíc Esmein dokonale pověšený věnec. Právě teď znovu urovnala vázu na Esmeině hrací skříňce. Viděla jsem změny ve výrazu tváře - vize,
pak prázdno, pak znovu vize - , když nahlížela do budoucnosti. Domnívala
jsem se, že se snaží vidět skrz slepá místa, která v jejích vizích způsobovali Jakob a Reneesme, co se týče nastávající cesty po
Jižní Americe do té doby, dokud jí Jasper neřekl, "Nech to být, Alice; ona není naše věc", a mrak klidu tiše a neviditelně zahalil místnost. Alice si musela znovu dělat starosti s Irinou.
Vyplázla na Jaspera jazyk a pak zvedla jednu vázu plnou bílých a rudých růží a šla směrem do kuchyně. Na jedné z bílých květin byl drobný náznak vadnutí, ale dnes večer se Alice zdála být plně koncentrovaná na naprostou dokonalost, jako na rozptýlení svých nedostatečných vizí.
Znovu pozorujíc Renesmee jsem nezpozorovala, kdy váza vyklouzla z Aliciných prstů. Jen jsem zaslechla svištění vzduchu podél letícího křišťálu, a zvedla jsem oči právě v tu chvíli, abych viděla jak se tříští na deset tisíc diamantových střepů na mramorové kuchyňské podlaze.
Byli jsme absolutně klidní, když se křišťál rozletěl ve všech směrech s nehudebním cinkotem, všechny oči upřené na Alicina záda.
Má první nelogická myšlenka byla, že si Alice na nás nahrála nějaký žert. Protože neexistovala možnost, že by vázu upustila náhodou. Dokázala bych skočit napříč místností, abych ji zachytila s časovou rezervou, jestli bych si myslela, že se to může stát. A v první řadě jak by
vůbec propadla jejími prsty? Jejími dokonale jistými prsty…
Nikdy jsem neviděla upíra cokoli udělat náhodou. Vůbec nikdy.
A pak se otočila k nám, v pohybu tak rychlém že nemohl existovat.
Její oči byly napůl tady a napůl v budoucnosti, doširoka rozevřené, vyplňující její drobný obličej, až hrozily, že přetečou. Pohlédnout do jejích očí bylo jako vidět svůj hrob zevnitř; byla jsem zachycená ve strachu a zoufalství a utrpení jejího upřeného pohledu.
Slyšela jsem, jak Edward zalapal po dechu; byl to zlomený, napůl přidušený zvuk.
"Co?" Zavrčel Jasper a přiskočil k ní rychlým pohybem, drtíc rozbitý krystal pod nohama. Popadl jí za ramena a ostře s ní zatřásl. Zdálo se, že v jeho rukách tiše chrastí "Co Alice?"
Emmett se přesunul do mého periferního vidění, jeho zuby odhalené, zatímco oči mu skákaly směrem k oknu, v očekávaní na útok.
Jen Esme, Carlisle a Rosalie byli potichu, ti kdo byli přimrzlí stejně jako já.
Jasper zatřásl znovu Alicí. "Co je to?"
"Jdou si pro nás" zašeptali Alice a Edward společně, dokonale synchronizovaní. "Všichni z nich."
Ticho.
Silnější než vzpomínka na pohled přišla vzpomínka na pocit - kroutivá potřeba chránit drahocennou věc za mnou.
"Volturiovi" zasténala Alice.
Edward zároveň s ní.
Přenádherně krásné dítě, chlubící se v padajícím sněhu, zřetelně víc než člověk.
ruce v zasněžené divočině truchlící za Laurentem, po tom všem, ví, že je její povinností obrátit se proti
Cullenovým, ví co se jim stane, jestli to udělá. Zřejmě její svědomí vyhrálo nad staletími přátelství.
řekla jsem tichým hlasem, přerušujíc cokoliv, co Emmett začal říkat. "Jak by vypadala Renesmee pro někoho, kdo ztratil matku kvůli nesmrtelným dětem?"
přece už chytřejší než většina dospělých. Není žádný důvod...."
Irinin důkaz v jejích myšlenkách. Oni přijdou ničit, ne aby si poslechli vysvětlení"
mluvil. "Když budou jen stát po našem boku dost dlouho, aby přinutili Volturiovy zaváhat. Bella má na to
právo, po tom všem. Kdybychom je přinutili zastavit a poslouchat. Třeba by to mohlo zabránit boji..."