Mořské pany- mýtus či skutečnost?
Námořníci na celém světě si vždy vyprávěli neuvěřitelné historky o tom, co na svých cestách viděli. Byly to mořské panny či vodní příšery, které je lákaly do určitých míst i je napadaly. Časem se na tyto podivné historky zapomnělo ale je dost pravděpodobné že lodníci a námořníci nelhali.
Bojovníci
Historka vypráví, že se v roce 1547 vydala španělská galeona na cestu z Peru do Španělska. Cestou byla napadena anglickými piráty a mezi plavidly se rozpoutal krutý boj na život a smrt. Najednou se stalo něco neuvěřitelného - z hloubi moře se vynořilo několik desítek mořských rytířů ozbrojených šupinatými pancíři a s hlavami pokrytými špičatými přilbami. Když jedna z lodí vypálila salvu ze svých děl, tak se válečníci ponořili a zanedlouho se útočící lodě rozlomily a za podivných okolností klesly ke dnu.
Mořské panny
V současné době se vědci shodují na tom, že mořská panna je vlastně kapustňák, neboli býložravý mořský savec s předními končetinami změněnými v ploutve a s vodorovnou ocasní ploutví. Některé zjevení mořských panen by se tím daly vysvětlit ale zase ne úplně všechny.
Učitel ve Skotsku uviděl v roce 1809 na pobřeží sedět ženu s bujným poprsím. která měla od pasu dolů rybí ocas.
Také tvor který byl vyloven v pol.20 stol. u Shetlandských ostrovů nebyl zrovna kapustňák. Vypadal spíš jako chlupatá ženská s rybím ocasem a vydával pronikavý křik. Proto jej hodili raději zpět do moře.
Další případ byl ohlášen v roce 1830 z Hebrid. Blízko u břehu si hrála malá holčička kterou náhodně strefili kamenem do hlavy. Moře již vyplavilo jen mrtvolku asi čtyřleté dívenky s rybím ocasem.
Ale historky o mořských pannách nejsou jen z hluboké historie. V roce 1977 vyplavila bouře neznámou bytost do kanálové stoky v Pretorii v Jihoafrické republice. Svědkové ji popsali jako bílou ženu s krásnými ňadry a šupinatým ocasem. Nakonec jí lidé pomohli vrátit se zpět do oceánu. O rok později byla další krásná podivná dívka viděna na Filipínách a v roce 1981 v Austrálii a v roce 1986 na pobřeží Španělska.
Kdo však tito tvorové jsou?
Věrohodně vysvětlit existenci mořských bytostí se nepodařilo dodnes. Zvířata to zřejmě nejsou. Tvorové z hlubin oceánů jsou svou inteligencí srovnatelní s lidmi. Podle některých badatelů by mohlo jít o druh Homo sapiens, který se oddělil od suchozemské formy a vrátil se zpět do vody. Mají proto plíce i žábry a mohou žít pod vodou i na souši.
To potvrzuje i případ který se stal v 16. století v Holandsku. Rybáři ulovená dívka se zamilovala do jednoho z nich a zůstala na povrchu. Trochu se naučila mluvit a živila se splétáním sítí.
Ale legendy nám nabízejí i opačné vysvětlení. Jedná se o lidi, kteří zmizeli v moři aby se po nějaké době znovu vynořili s rybím ocasem na svém těle.
V roce 1841 se při bouři v Indickém oceánu utopil námořník z lodi Great King. O dva roky později byl na tom samém místě spatřen svými druhy živý ve vodě opět. To už měl ale šupinatý ocas a vyprávěl, že teď je konečně šťastný ale více ze svého tajemství prozradit nechtěl nebo nemohl.
Je vidět, že právě moře a oceány jsou ještě jedny z nejméně prozkoumaných částí planety a my se jen můžeme domnívat co před námi ukrývají za tajemství.
Sú to vlastne morské bytosti, ktoré môžu žiť pod vodou aj na súši. Majú krásny dlhý rybí chvost a hornú časť tela majú ľudskú.
V súčasnej dobe sa vedci zhodujú na tom, že morská panna je vlastne "kapustňák", teda bylinožravý morský cicavec s prednými končatinami zmenenými na plutvy a s vodorovnou chvostovou plutvou. Niektoré zjavenia morských panien by sa tým dali vysvetliť, ale zase nie úplne všetky.
Vierohodne vysvetliť existenciu morských bytostí sa nepodarilo dodnes. Zvieratá to zrejme nie sú. Tvorovia z hlbín oceánu sú svojou inteligenciou zrovnateľní s ľuďmi. Podľa niektorých bádateľov by mohlo ísť o druh Homo sapiens, ktorý sa oddelil od suchozemskej formy a vrátil sa späť do vody. Preto majú pľúca a žiabre a môžu žiť pod vodou i na súši.
Legendy o morských pannách sú tak staré, ako najstaršie kultúry.Vždy sú krásne, obykle nešťastné,do polky tela ženy a dole mají rybí chvost. Morská panna sa často zobrazuje sediaca na skale,hľadiaca do zrkadla a prečesávajúc si zlaté vlasy siahajúce po pás. Záznamy o napol ľuďoch a na pol rybách siahajú až do roku 1800 p.n.l.
Morské panny sú veľmi krásne a nádherne spievajú. Občas vyplávajú na opustené pláže a svojim spevom okúzľujú mladých mužov, ktorí ich potom hľadajú. Hovorí sa im aj sirény. Väčšinou ich ale pohltí more. Bývajú v krásnych palácoch úplne na dne mora, dosť ďaleko od miest kde plávajú lode. Občas tiež v zachovalých vrakoch veľkých lodí. Niekdy strážia veľké vzácne poklady. Stretnúť morskú pannu nie je tak tažké, avšak väčšinou to trvá iba pár minút. Ale i za takú krátku dobu vám toto stretnutie stúpne do hlavy.
Na mnohých miestach sa rozprávajú príbehy o morských pannách, ktoré sa zamilovali do človeka a vybrali si opustený život na súši, ďaleko od svojho rodu.Niektoré rozprávajú o mužoch, ktorí sa zamilovali do morskej panny a chytili ju tak,že jej zobrali rybiu kožu zatiaľ čo tancovala v ľudskej podobe
na pláži.
Tak toto som našla na jednej stránke, názor si o tom urobte sami, ale ja myslím, že na tom niečo asi bude. Tu máte pár legiend:
Na ostrove Iona na pobreží Škótska sú šedozelené skaly, o ktorých sa hovorí, že sú to slzy morskej panny, ktorá sa zamilovala do jedného svetca, ktorý žil na ostrove. Navštevovala ho každý deň, ale on jej povedal, že ak chce byť s ním musí opustiť more. Morská panna vedela, že to nikdy nebude môcť urobiť a tak ostali jej slzy na pláži ako skaly.
Ďalej tu máte príbehy, ktoré sa (ževraj) naozaj stali:
Historka rozpráva, že sa v roku 1547 vydala španielska galeona na cestu z Peru do Španielska. Cestou bola napadnutá anglickými pirátmi a medzi plavidlami sa rozpútal krutý boj na život a smrť. Naraz sa stalo niečo neuveriteľného - z hlbín mora sa vynorilo niekoľko desiatok morských rytierov ozbrojených šupinatými pancierami a s hlavami pokrytými špicatými prilbami. Keď jedna z lodí vypálila salvu zo svojich diel, tak sa bojovníci ponorili a zanedlho sa útočiace lode rozlomili a za podivných okolností klesli k dnu.
Učiteľ v Škótsku uvidel v roku 1809 na pobreží sedieť ženu s bujným poprsím, ktorá mala od pása nadol rybí chvost.
Tvor, ktorý bol vylovený v polovici 20.stor. pri Shetlandských ostrovoch vyzeral ako chlpatá ženská s rybím chvostom a vydával prenikavý krik. Preto ho hodili radšej späť do mora.
Ďalší prípad bol vyhlásený v roku 1830 z Hebrid. Blízko brehu sa hralo malé dievčatko, ktoré náhodou trafili kameňom do hlavy. More potom vyplavilo mŕtvolku asi štvorročného dievčatka z rybím chvostom.
Ale historky o morských pannách nie sú iba z hlbokej histórie. V roku 1997 vyplavila búrka neznámu bytosť do kanálu v Pretorii v Juhoafrickej republike. Svedkovia ju popísali ako bielu ženu s krásnymi ňadrami a šupinatým chvostom. Potom jej ľudia pomohli vrátiť sa späť do oceánu.
Iné krásne, ale divné dievča bolo po roku nájdené na Filipínach, v roku 1981 v Austrálii a v roku 1986 na pobreží Španielska.
1. Ak sa chceš stať morskou pannou, stačí aby si to cítila v
srdci a každý deň si hovorila, že si morská panna. Viac sa
stýkaj s vodou, aspoň 5krát denne. Keď bude spln tak presne
o 20:00 choď do vody a buď tam dlhšie ako zvyčajne. Potom
by si sa mala premeniť na morskú pannu.
2. Keď bude spln, priprav si slanú vodu, namoč sa (musíš
byť mokrá celá) a pozeraj sa na mesiac (možno budeš mať
smolu, ak bude zamračené), buď tam cca 10 min. Voda by
mala začať vrieť a mala by si ucítiť zvláštny pocit. Potom sa
skús namočiť a ak budeš mať šťastie staneš sa morskou
pannou. Ale musíš hlavne veriť, že sa premeníš, nemôžeš
si vravieť, že to nevyjde.
P.S. Tieto tipy ako sa stať morskou pannou som nevymyslela ja, ešte som ich ani nevyskúšala, pretože nebol spln, takže neviem či sú pravdivé. Vyskúšam obidva a dám vám vedieť. Skúste to aj vy, možno sa to podarí. |
Tu ich máte skopírované (dúfam, že to nevadí)
1. boli sme v chorvatsku a kupali sme sa v mori, vecer bol spln
a pritiahol ma az ku pristavu a vo vode som uvidela seba s
plutvou nevahala som a skocila som do vody. plavala som asi
200km za hodinu a nevedela som zastavit. zastavil ma az
jeden divny ostrov lezala som na plazi a ked som poriadne
uschla zistila som ze som morska panna. nevedela som co sa
deje ale sla som preskumat ten ostrov bol ako kazdy iny iba
ze mal podozrivo malo stromov. uz zacalo svitat a tak som
letela za rodicmi a uz som sa na dovolenke vobec nekupala
ja som morska panna a viem ako sa mi tho stalo a poviem vam navod vecer o 21.14 chode do vody namocte sa aj vlasy potom vidi s vany poutieraj sa voda v ktorej si sa kupala by mala zacat vriet a uz ste morskou pannou
V rôznych starých knihách nachádzame zmienky o morských pannách. Keď si prečítame niektoré ich kapitoly, presvedčíme sa, že to neboli vždy len dravci, baziliskovia, jednorožci, morskí hadi, ktorí boli príčinami tých najpodivuhodnejších dobrodružstiev, ale aj, že to boli často i iní netvori, napríklad ako slon ohromní morskí raci, podivné ryby s kravskými alebo prasačími hlavami a potom, morskí démoni, ľudia. Z týchto morských ľudských démonov sú najrozšírenejšie "morské panny", o nich starí námorníci veľmi radi rozprávali rôzne historky.
Boli to napol panny a napol ryby. V starých spisoch sa zachovalo nielen mnoho ich vyobrazení, ale taktiež početné prednášky, ktoré o nich s najväčšou vážnosťou vyslovili starí učenci.
Zdá se, že tieto prastaré "morské panny" si potrpeli na svoj zvoňajšok rovnako ak dnešné ženy. Ani jedna nie je podobná druhej, ale všetky sú pôvabné a zvodné. Niektorej stačil dlhý rybí chvost, riedko pokrytý veľkými šupinami, iná sa chválila dvoma kratšími chvostíkmi, husto pokrytými šupinami. Niektoré mali dokonca akési krídielka ako anjelikovia. Ale už i medzi "morskými pannami" boli výstredné živly, ktorým sa rybie chvosty nepáčili, poznáme obrázok jednej morskej modelky, ktorá nasadila na svoj zvodný ženský predok zadok akéhosi psa.
Ale neboli to len "morské panny", o ktorých starí námorníci rozprávali a v ktoré starí učení profesori verili, boli to aj iné ľudské obludy. Tak napríklad roku 602 vojenský veliteľ byzantského cisára Mauritia, Menas, videl vraj vo vlnách nílskeho ústia dvoch "morských ľudí". Takým "morským človekom" bol asi i mohamedánsky prorok Oen (Oannes) a nechýba ani tvrdenie, že snáď práve tento sa stal predlohou pre všelijaké fantastické obrazy "morských Turkov", o nich sa zmieňujú niektoré storočné knihy renesančej doby. Taktiež "morský mních" je známou figúrkou, ktorá dlho strašila v starých vedeckých knihách.
Mnohé tieto morské ľudské obludy boli aj chytené. Tak je napríklad zaznamenané, že roku 1187 bol chytený v Oxforde akýsi "morský muž", ktorý ale utiekol. Roku 1305 bol chytený v Holandsku iný "morský muž", ktorý vraj mal na sebe brnenie, tomuto sa však nepodarilo utiecť, aj keď po troch nedeliach biedne zahynul v Dokkume. Niekdy v rokoch 1400-1405 sa vraj podarilo holandským mliekarkam chytiť kdesi v okolí Haarlemu naozajstnú "morskú pannu". Odviedli ju domov, obliekli ju a naučili ju vraj i priasť; žila potom niekoľko rokov, ale neustále musela byť strážená, pretože stále chcela uniknúť do mora. Poslednú "morskú pannu" ulovili vraj rybári asi roku 1819-1820 kdesi pri Shetlandských ostrovoch, bol to však asi dnešní "kapustňák". Vzácny úlovok sa podaril kedysi začiatkom XV. storočia v Adriatickom mori. Tam bol vtedy dokonca ulovený "morský čert", obluda s rohatou psou hlavou a dlhým rybím chvostom.
V niektorých miestach na brehu Kaspického mora ľudia tvrdia, že sea stretli s človekom - obojživelníkom…
"Dlhšiu dobu čosi podivného plávalo súbežne s nami," povedal po pristátí v íránskom Enzeli miestnym novinám kapitán lodi Gafar Gasanov.
"Dlho sme si mysleli, že ide o nejakú veľkú rybu. Ale potom sme si všimli, že na hlave tohto divného tvora sú jasne vidieť vlasy a vpredu to nie sú plutvy, ale … ruky!"
Írančanov však toto rozprávanie neprekvapilo. Od nepamäti si rozprávali príbehy o "človeku z mora". A po publikovaní rozhovoru s kapitánom "Baku" redakcii novín zaplavili listy prostých Íránčanov. Tí jednoznačne dávali najavo, že objavenie podivného tvora vždy súviselo s prebudením podmorskej sopky v oblasti Babolseru a aktivita stožiarov nafty v Kaspickém mori, pri otvorení nových vrtov.
Popisy morského človeka sa príliš nelíšia. Je strednej postavy, skôr menší, 165 - 168 cm vysoký, pevnej stavby tela, s vypuklým bruchom, s chodidlami, podobnými plutvami, so štyrmi prstami na rukách, medzi ktorými sú plávacie blany. Jeho koža má farbu mesačného svitu. Na hlave má tvrdé, čierno - zelené vlasy. Ruky a nohy sú kratšie a silnejšie, ako u normálneho človeka. Veľkým nosom sea podobá delfínovi. Uši sú nepatrné. Hlava je veľká, okrúhla. Ústa sú veľké, s vystupujúcou hornou čeľusťou, s plavným prechodom do šije, bez brady. Podobá sa tak žraločej tlame.
V Íráne tohto obojživelného človeka nazývajú "Runan-šáh", čo znamená víťaz nad vodami a riekami. Hovorí sa, že v miestach jeho pobytu sea náhle nachádza viac rýb, a tam, kde bol videný sa more stáva čistejším a iskrivejším.
Rybári hovoria, že tam, kde se Runan-šáh" objavil, ryby za 2-3 minúty prejavujú veľkú aktivitu. "Runan-šáh" na ich vírenie odpovedá akýmsi bublavým klokotaním. O kontakt s ľuďmi však nemá záujem.
V máji 2004 videli Runan-šáha pri rybárských azerbajdžanských osadách medzi mestami Astara a Lenkoran.
Množstvo svedectiev od serióznych svedkov donútilo miestnych odborníkov k prešetreniu a k názorom, že nemôže ísť len o jediný exemplár, ale o celú rodinu ľudí podmorského sveta.
Vývoj ľudského plodu kopíruje celú evolúciu - určité fáze má aj žiabre. Novorodenci vedia prekvapivo plávať až po dobu 15 dní po pôrode. Nie je to automatický návrat k životu v maternici. Aktivne zadržujú dych, čo v maternici nie je možné. Koordinujú aj svoje pohyby vo vode. Po niekoľkých mesiacoch schopnosť plávať strácajú.
Kaspický Runan-šáh zrejme nie je prvým a jediným predstaviteľom podvodnej vetvy ľudstva. Už Herodotos aj Platón hovorili o obojživelnom človekovi.
Vo vedeckej literatúre "Vesmír a ľudstvo", vydanom roku 1905 v Petrohrade, bol popísaný prípad "morskej ženy" v Karibskom mori. Pozostatky podivných tvorov boli vraj nájdené na pobreží Azorských ostrovoch v roku 1876 a veľmi sa podobali Runan-šáhovi. Známy je i obojživelný človek z Karélie. V roke 1928 na Vedlozeroch ho videlo mnoho obyvateľov, takže tam bola vyslaná vedecká expedícia z Petrozávodskej univerzity. Bohužiaľ, výsledky, ku ktorým expedícia došla, boli utajené a všetci účastníci po niekoľkých rokoch zmizli vo vojne.
Podarilo sa však uchovať svedectvo veliteľa sovietskeho pohraničného oddielu na hraniciach Moldavska a Rumunska, ktorý sa v roke 1963 v rieke Kagul stretol s obojživelným človokem. O tomto príbehu podal správu Nikolaj Nepomjaščij vo svojej knihe "Tajomstvá prírody" (Moskva, 2002).
Správy o obojživelnom človekovi množiacemu sa na pobreží Íránu, donútili odborné kruhy k zahájeniu odborného prešetrenia.
V různých starých knihách nalézáme zmínky o mořských pannách. Pročítáme-li některé jejích kapitoly, přesvědčíme se, že to nebyli vždycky jen dravci, bazilišci, jednorožci, mořští hadi, kteří bylí příčinami těch nejpodivuhodnějších dobrodružství, nýbrž že to byli často i jíní netvoři, třeba jako slon ohromní mořští raci, pro něž přeštípnutí námořníka bylo maličkostí, podivné ryby s kravskými nebo prasečími hlavami a pak, mořští démoni, lidé. Z těchto mořských lidských démonů jsou nejproslulejší "mořské panny", o nichž staří námořníci velmi rádi vypravovali různé historky.
Byly to půl panny a půl ryby. Ve starých spisech se zachovalo nejen mnoho jejich vyobrazení, ale také četné přednášky, které o nich s největší vážností proslovili staří učenci.
Zdá se, že tyto prastaré "mořské panny" si potrpěly na svůj zevnějšek zrovna tak, jako dnešní ženské. Ani jedna není podobná druhé, ale všechny jsou půvabné a svůdné. Některé stačil dlouhý rybí ocas, řídce posázený velikými šupinami, jiná se chlubila dvěma kratšími ocasy, hustě pokrytými šupinami. Některé měly dokonce jakási křidélka jako andělíčci. Ale už i mezi "mořskými pannami" byly živly výstřední, kterým se rybí ocasy nelíbily, známe obrázek jedné takové mořské modelky, která nasadila na svůj svůdný ženský předek zadeček jakéhosi psa.
Ale nebyly to jen "mořské panny", o nichž staří námořníci vypravovali a v které staří učení profesoři věřili, nýbrž byly to i jiné lidské obludy. Tak třeba roku 602 vojenský velitel byzantského císaře Mauritia, Menas, viděl prý ve vlnách nilského ústí dva "mořské lidi". Takovým "mořským člověkem" byl asi i mohamedánský prorok Oen (Oannes) a nechybí ani tvrzení, že snad právě tento se stal předlohou pro všelijaké fantastické obrazy "mořských Turků", o nichž se zmiňují některé staleté knihy renesanční doby. Také "mořský mnich" je známou figurkou, která dlouho strašila v starých vědeckých knihách.
Kapustňák (Trichechus manatus), Crystal River, Florida - foto Jan Hájek |
Mnohé tyto mořské lidské obludy byly i chyceny. Tak je třeba zaznamenáno, že roku 1187 byl chycen u Oxfordu jakýsi "mořský muž", který ale utekl. Roku 1305 byl chycen v Holandsku jiný "mořský muž", který prý měl na: sobě brnění, tomuto se však nepodařilo utéci, nýbrž po třech nedělích bídně zahynul v Dokkumu. Někdy v letech 1400-1405 se prý podařilo holandským mlékařkám chytit kdesi v okolí Haarlemu opravdovou "mořskou pannu". Odvedly ji domů, oblékly ji a naučily ji prý i příst; žila pak několik let, ale neustále musela býti hlídána, protože stále chtěla uniknout do moře. Poslední "mořskou pannu" ulovili prý rybáři asi roku 1819-1820 kdesi u Shetlandských ostrovů, byl to ovšem asi dnešní kapustňák. Vzácný úlovek se podařil kdysi počátkem XV. století v Adriatickém moři. Tam byl tehdy dokonce uloven "mořský čert", obluda s rohatou psí hlavou a dlouhým rybím ocasem.
Mořská panna je velmi vyvinutý druh primátů, který se před 655 tisíci lety vydal ze souše zpátky do kolébky života, do moře. Světová vědecká obec si dlouho lámala hlavu s vysvětlením původu tohoto živočicha. Až Vědecký tým Necyklopedie vyslovil a následně prokázal hypotézu, že to muselo být na izolovaném ostrově, kde přírodní katastrofa změnila životní podmínky. Ostrovní primáti se zachránili zkřížením s již vyhynulým delfínovcem sličným, který vynikal velkou inteligencí a nevšední krásou. Na konci tohoto evolučního procesu je dnešní mořská panna.
Vyskytuje se pouze v teplých tropických vodách. Je nesmírně plachá a spatřit ji, bývá velkou událostí. Toho bohužel využívají různí plagiátoři k šizení obyvatelstva.
Stalo se to dávno v měsíčním jezírku, vlezla jsem tam a druhý den jsem se dotkla vody a byla jsem mořská panna, ale opravdu ani nevím jak to je jako blesk, poproste rodiče at s vámi zajdou do měsíčního jezírka přesně až bude měsíční tůň aktivní, přesně jako já a budete mít neuvěřitelné super schopnosti, ale dávejte bacha na vodu vezi lidmi, je to tak, protože se vás budou lidi bát, jako mě, ale aspon si můžete zaplavat s defínama a přeplavat celý oceán a to je na tom to nejlepší, už mám i mořskýho kámoše, delfína, ale je děsně fajn a hlavně je na tom nejlepší to že si rozumíte se všema mořskýma obludama a žraloci jsou vaši kamarádi a nic vám neudělají, takže se jich vlastně nemusíte vůbec bát tak honem do měsíčního jezírka, šupiky, šup...
Stal som na brehu mora. Členky na nohách mi omývali jemné vlnky a príjemne chladili. Slnko pálilo. Okolo na pláži sedelo, ležalo, pobehovalo množstvo rekreantov. Plávali po hladine, grilovali sa na dekách. Vnímali more, jeho vzduch, páliace slnko, jemný vetrík ktorý ovieval rozpálené telá. Boli šťastní, stres opadol, denné starosti boli preč, proste si užívali. Vnímal som tú atmosféru, vdychoval ju všetkými pórmi svojho tela. Olivový háj v pozadí pretkaný smrekovými stromami a kvetmi vanilky pod pražiacim slnkom a pomocou vánku nahrádzal všetky aromaterapie sveta. Jemné vlnky udierali na skaly a vytvárali spolu s džavotom ľudí všetkých rás, národností a jazykov zvláštnu priam magickú atmosféru. Medzi rekreantmi pobehovali a polihovali psici rôznych rás. Nevrčali, nebili sa. Proste tiež si užívali pohodu. Proste magická atmosféra šťastia pokoja a mieru. Začal som kráčať ďalej. Voda omývala kolená. Vnoril som sa do mora a plával. Plával ďalej. Breh sa vzďaľoval zvuky sa stišovali, okolo bolo len číre more a vzduch. Hladina robila pomyslenú čiaru medzi vodným a vzdušným živlom. V hĺbke dno kameňmi zasypané tvorilo stálosť v čom sa prelievalo more. A slniečko na všetko zasielalo svoje ohnivé šípy tlmené vzduchom a pohlcované morom. Ľahol som si na chrbát na hladinu. Nechal som sa unášať kolísať morom. Ruky roztiahnuté nohy vyrovnané. Spomalil som dych a jemne privrel oči. More ma kolísalo a všetko okolo stíchlo. Bolo len počuť vánok, sem tam čľupnutie vlniek. More omývalo telo, voda ho jemne chladila. Uvoľnil som svalstvo uvoľnil som sa celý. Pocítil som dych mora. Začal som sa kolísať v mori. Ako more. V rytme mora. Už som nerozlišoval čo je more a čo ja. Už som necítil hranicu medzi morom a vzduchom. Už som bol more. Cítil som vietor ako mi čerí hladinu cítil som ako pretekám medzi skalami. Cítil som ako ma slnko hladí po povrchu cítil som že som more. Jemne som sa hojdal medzi dvoma skalistými horami, udieral som príbojom do skál. Na jednej strane som vnímal západ slnka očami delfínov na druhej sa tešil z východu plutvami makrel. Moju hladinu brázdili jachty škunery a lode. Otváral som sa pred nimi a zaceľoval jazvy ktoré zanechali na mojom priezračnom jantárovo modrom tele. A potom som cítil že nie som sám. Že niekde z mojej hĺbky niekde z mojej súčasti môjho bytia sa vynárajú čarokrásne bytosti. Ani rybacie ani ľudské tvary. Prekrásne, éterické. Jemne sa presúvali mnou spievali si svoju pieseň a za nimi sa presúval húf rýb. Bohyne mora. Bohyne mňa. Boli vo mne ale zároveň boli mimo. Ja som im poskytoval útočište ja som im dával svojimi hĺbkami pokoj a klud. Ja som ich chránil pred rybárskymi sieťami čo so mňa vyťahovali rybie a iné stvorenia ktoré sa tiež skrývali v mojej chladivej blankytne modrej náruči.
Nadýchol som sa a rozkašlal. Voda vbehla do pľúc. Otvoril som oči a začal plávať. Cele telo ako stŕpnuté. Precitol som zo snenia. Poobzeral sa okolo seba. Plával som v mori. Vlny ma hojdali. Vykašlával som zbytky morskej vody a skúmal čo teraz. Asi si zaspal. Pomyslel som si. Mal si sen bol to prekrásny sen. Kašeľ už prešiel a videl som že som od brehu dosť, riadne dosť ďaleko. Slnko zapadalo za obzor nejak rýchlejšie ako zvyčajne. Okolo len tma. V diaľke na pobreží malé svetielka. Začal som plávať smerom k brehu. Plával ,plával. Prichádzala únava. Bytosti priplávali ku mne jemne ma ovinuli svojimi prenádhernými jemnými rúčkami. Pod škicou blonďavých vlasov im jemne šibalsky žiarili modré oči. Usmiali sa a jedna z nich mi privrela oči. Začul som úder plutvou na hladinu. Preľakol som sa a pocítil pod nohami pobrežný štrk. Vyšiel som z mora. Obzrel sa. V diaľke sa nad hladinu vyhodili ako keby zdravili dva delfíny. Stál som na zemi. Už viem že som nesníval. Alebo ano?
O morských pannách...Původ
Mořská panna je velmi vyvinutý druh primátů, který se před 655 tisíci lety vydal ze souše zpátky do kolébky života, do moře. Světová vědecká obec si dlouho lámala hlavu s vysvětlením původu tohoto živočicha. Až Vědecký tým Necyklopedie vyslovil a následně prokázal hypotézu, že to muselo být na izolovaném ostrově, kde přírodní katastrofa změnila životní podmínky. Ostrovní primáti se zachránili zkřížením s již vyhynulým delfínovcem sličným, který vynikal velkou inteligencí a nevšední krásou. Na konci tohoto evolučního procesu je dnešní mořská panna.
Vyskytuje se pouze v teplých tropických vodách. Je nesmírně plachá a spatřit ji, bývá velkou událostí. Toho bohužel využívají různí plagiátoři k šizení obyvatelstva.
“
|
Jednou před lety byl v Praze nějakej Mestek a ten vobjevil mořskou pannu a ukazoval ji na Havlíčkově třídě na Vinohradech za plentou. V plentě byl otvor a každej moh vidět v takovej polotmě prachvobyčejný kanape a na něm se válela jedna ženská ze Žižkova. Nohy měla zabalený do zelenýho gázu, co mělo představovat vohon, vlasy měla natřený nazeleno a na rukách rukavice a na nich přidělaný ploutve z papenteklu, taky zelený, na hřbetě měla provázkem upevněný nějaký kormidlo. Mládež do šestnácti let tam neměla přístupu a všichni, kterým bylo přes šestnáct let a zaplatili si vstupný, moc si libovali, že ta mořská panna má velikou zadnici, na který byl nápis ,Na shledanou!’ Co se týká ňader, to nebylo nic. Házely se jí až na pupek jako utahanej flundře. V sedum hodin večer pak Mestek zavřel panorámu a řek: ,Mořská panno, můžete jít domů,’ vona se převlíkla a v deset večer už ji bylo vidět chodit po Táborskej ulici a zcela nenápadně každýmu pánovi, kterýho potkala, říkat: ,Hezoune, šel si to zafilipínkovat.’ |
”
|
Mořská panna (od pouhý v zastaralém smyslu ' moře ' + služka (en)) je legendární vodní zvíře s hlavou a trupem lidské ženy a ocas ryby. Mužská verze mořské panny je nazývána merman. Různé kultury po celém světě mají podobná čísla.
Sirény řeckého bájesloví jsou někdy zobrazeny ve pozdnějším folklóru ; ve skutečnosti v některých jazycích jméno sirena je používán zaměnitelně pro obě zvířata. Jiné příbuzné druhy mýtického nebo legendárního zvířete jsou víly vody (např. různé vodní víly) a selkies.
Příběhy mořských panen jsou téměř univerzální. První známá mořská panna příběhy se objevily v Asýrii, ca. 1000 BCE. Atargatis, matka asyrské královny Semiramis, byla bohyně, která milovala pastýře smrtelníka a v procesu zabil jej. Zahanbený, ona skočila do jezera vzít formu ryby ale vod by se netajil s její božskou podstatou. Potom, ona vzala formu mořské panny - člověk nad pasem, ryba dole, ačkoli nejčasnější reprezentace Atargatis ukazovaly ji jako bytí ryba s lidskou hlavou a nohami, podobný Babylonian Ea. Řeci rozpoznali Atargatis pod jménem Derketo, kde ona byla často sjednocena s Afroditou.
Lucian Samosata v Sýrii (2. století CE) v De Sýrie Dee (“Dotýkat se bohyně Syřana”) psal chrámů Syřana on navštívil:
“Mezi nimi - teď to je tradiční příběh mezi nimi ohledně chrámu. Ale jiní muži přísahají ten Semiramis Babylonia, jehož skutky jsou mnoho v Asii, také založil toto místo, a ne pro Hera Atargatis až na její vlastní matku, jehož jméno bylo Derketo#rquote
“Já jsem viděl podobnost Derketo v Fénicie, divný zázrak. To je žena pro polovinu jeho délka ale jiná polovina, od stehen k nohám, se natáhnul v ocase ryb. Ale obraz ve svatém městě je úplně žena a půdy pro jejich účet nejsou velice jasné. Oni zvažují ryby být posvátný, a oni nikdy jedí je; a ačkoli oni jedí všechny jiné slepice, oni nejedí holubici, pro ona je svatá tak oni věří. A tyto věci jsou dělány, oni věří, protože Derketo a Semiramis, první protože Derketo má tvar ryby, a jiný protože nakonec Semiramis se změnil na holubici. Dobře, já mohu uznat, že chrám byl práce Semiramis možná; ale že to patří k Derketo já nevěřím jakýmkoli způsobem. Pro mezi Egyptians, někteří lidé nejedí ryby a to není hotové ctít Derketo.” (část 2: ch14)
Mezi Neo-Taíno národy Karibika mořská panna je volána Aycayía [1] ona krásného hlasu [2]. Její atributy se vztahují k bohyni Jagua, a květina ibišku majagua stromového Hibiscus tiliaceous [3]. Příklady od ostatních kultur jsou Mami Wata západní Afriky, Jengu Kameruna, Merrow Irska a Skotsko, a Řek Oceanids, Nereids, a Naiads. Jedna sladkovodní mořská panna-jako zvíře od Evropana folklór je Melusine, kdo je někdy zobrazen s dvěma rybími ocasy a jinými časy s nižší skupinou hada. To je říkáno v Japonsku to jedení maso mořské panny může udělit nesmrtelnost unaging. V některých evropských legendách mořské panny jsou říkány k přáním grantu.
To bylo široce navrhl, že manatees mohly být za mýtem mořské panny. Tito velcí vodní savci jsou pozoruhodní cestou ve kterém oni vysílají jejich mladý, chovaný v jejich zbrani hodně jak člověk by nosil dítě. To je možné, že námořníci vidět tyto neznámé bestie poprvé, by předpokládal, že oni měli ve skutečnosti narazil na nějaký druh druhu humanoid, a následně rozšířit jejich účty sightings přes jejich vlasti na jejich návratu z cest. To dokonce bylo předpokládal, že tradiční představa o mořské panně s dlouhými plynoucími vlasy mohla být přičítána lámání manatees povrch oceánu pod poli mořských řas a dávání neznámý pozorovatel dojem mít dlouhé vlasy.
Mořské panny jsou jeden z nejslavnějších zvířat populární kultury, a být zobrazen pravidelně v literatuře a filmu. Toto je pravděpodobné kvůli vlivu Hanse Christiana Andersen je pohádkový Malá mořská panna (1836), který byl přeložený do mnoha jazyků a adaptoval se do různých médií. Andersenovo zobrazení pravděpodobně se stalo standardem, a ovlivňoval většinu moderních západních zobrazení mořských panen protože to bylo vydáváno.
Andersonova malá mořská panna byla zvěčněna se slavnou bronzovou sochou v kodaňském přístavu, a byl přizpůsoben do filmu Disneye (Malá mořská panna, 1989). Příběh byl převyprávěný v ostatních filmech a programech televize, a pravidelně vystupuje ve sbírkách fairytales.
V Šplouchnutí (1984), hrát Daryla Hannaha a Tom Hanks, Hannah hrál mořskou pannu, která padala v lásce s mužem. Ona mohla projít suchou zem jako lidská žena, ale kdykoli slaná voda se dotýkala jejích noh, které oni měnili do ryby-ocas. Hodně z filmu se otáčí okolo jejích vtipných pokusů zatajit její opravdovou totožnost od jejího milovníka. Vyrobený-pro-pokračování televize, Šplouchat také[4] následoval v roce 1988. To hrálo Amy Yasbeck a Todd Waring, a byl později vyrobený v ke krátkému žitému televiznímu seriálu.
Miranda (1948), hrát Glynis Johnsovou, je další populární film k rysu mořská panna. Ona zvíře (2001) představoval darebnou mořskou pannu, která vypadala, že má příchuť pro lidské maso a lesbické tendence.
Vyrobený-pro-film kabelu, Mořské panny, hrát Nikitae Agera, Sarah Laineová a Erika Heynatz vysílal na PAX síti v roce 2003. To bylo o trie mořské panny sestry jmenovaly Venus, červen a Diana kdo řešit vraždu jejich otce.
Směřoval k Disney kanálovému filmu “třináctý rok” navrhne, že mořská panna mohla být normální člověk dokud ne on/ona otočí věk 13.
Také Akvamarín román od Alice Hoffmanové o dva 12 ročních bývalých žákyní, které objeví drzou dospívající mořskou pannu bylo populární mezi dospívajícího a preteen dívky a byl propuštěn jako film v roce 2006 dvacátou staletou liškou hrát Saru Paxtonovou, Emma Robertsová a Jojo.
Mořské panny jsou také uvedeny v románu Petera Pana a v adaptacích to (takový jako film Hák) a série Harryho Pottera, specificky v Hrnčíř Harryho a pohár ohně.
V knize “Peter a Starcatchers”, mořské panny jsou ryby, které byly vystaveny kouzlu volal starstuff.
L. Frank Baum (tvůrce Oz) napsal román o merfolk, Víly moře.
Na mnoho let, superhrdina komické knihy Nadčlověk zájem romantické lásky s mořskou pannou jmenoval Lori Lemaris. Jméno Lori Lemaris byl pravděpodobně natažený od Lorelei skála v Rýnu přidala se k maris, od latiny klisna, znamenat oceán.
Mořské panny jsou také smyšlená zvířata v Žaláře a draci hra. Oni jsou ženy merfolk závodu. Muži jsou známí jako mermen.
V Rumiko Takahashi je sága mořské panny, legenda říká, že ti kdo jíst maso mořské panny se stane nesmrtelným tvorem. Opravdu, toto jen se stane s malým množstvím lidí. Zbytek jeden umřít, nebo se stát hroznými netvory.
Ve druhé sérii anime verze Ti kdo Hunt skřítci mořské panny jsou zobrazeny jako skupina skřítků ženy, kteří nosí rybu-jako obleky kolem jejich nižších těl, ačkoli oni mají pravidelné lidské nohy.
Sirenomelia, také volal “syndrom mořské panny”, je unikátní vrozená porucha ve kterém dítě je narozeno s jeho nebo její nohy se spojily a genitalia redukovaný. Tato podmínka je o jak vzácný jak spojil dvojčata a je obvykle fatální uvnitř dne nebo dva z rodu protože ledviny a komplikace močového měchýře, ačkoli jsou dva známé survivors tohoto nepořádku živý dnes.
V 19. století, P. T. Barnum ukázal v jeho muzeu falešná zpráva taxidermal volala Feejee (sic) Mořská panna. Jiní dopustili se podobných podvodů, který být obvykle papier-mâché výmysly nebo části zesnulých zvířat, obvykle opice a ryby, šil spolu pro výskyt bizarní mořské panny. V brázdě 2004 tsunami, obrazy Fidži mořských panen byly rozdány na internetu jako něco to se mylo uprostřed zpustošení, ačkoli oni byli už žádná skutečný než Barnumův exponát. [5]
Stalo sa to onedlho po mojom príchode do Calelly. Sliedil som po mušliach v piesku omývanom morskými vlnami, s rešpektom pred príbojom dorážajúcim na skaliská, poučený skúsenosťou z predošlého dňa, kedy mi nečakaná vlna nielen podrazila nohy a po dvoch kotrmelcoch nedôstojne vysadila na breh s plavkami stiahnutými pod kolená, ale aj vytrhla spomedzi zubov ani nie z tretiny vyfajčenú havanu, s ktorou som sa švihácky prechádzal po pláži. Kúsok za majákom, na samom konci Platja de Garbí, medzi barom Rocapins pred koncom sezóny smutne vzhliadajúceho doskami zatlčenými oknami na nudistami takmer opustenú pláž a 666 kilometrom štátnej cesty vedúcej do Barcelony vysoko po pobrežných bralách. Tesne pred západom slnka som pri tom pohľade doslova zatajil dych, hoci sme sa predtým niekoľkokrát videli. Aj keď nemala rybací chvost, vyzerala ako ozajstná morská víla S rozpustenými vlasmi vystúpila z príboja, pomaly stierala zo seba vodu perliacu sa na pokožke. A potom si sadla, pokrčila nohy, objala ich rukami a položila si bradu na kolená
Rusalka, skutočná rusalka.
„Ich svet sa rozprestiera medzi morským dnom a hrebeňmi jeho spenených vĺn“, vykresľuje domov rusaliek poeticky Denisa Fulmeková. „Tu v nedoziernych vodách vraj existuje záhadná krajina, ktorú si podmanili spanilé dlhovlasé bytosti s bieloskvúcim ženským poprsím a ladným rybím chvostom. Tak ako zatienili svojich morských mužov v mytológii, tak si udržali aj prevahu v matriarchálnom podmorskom spoločenstve, kde namiesto monogamie pestujú najradšej roztopašnosť a nikdy nestarnúcu krásu. Nechápu pozemšťanky, prečo si strihajú kadere a načo si zahaľujú telo do šiat. Morské panny totiž takéto pochabosti nerobia.“
Morská víla s rozpustenými vlasmi. Usmievala sa. Usmievala sa tak ako aj predtým, v meste, v kaviarni, ale tentoraz nebolo pochýb. Okrem mňa nebol nablízku nikto iný, kto by jej ten tajomný úsmev mohol opätovať
Qué día tan hermoso tenemos hoy !
Španielsky som nerozumel, ale usmieval som sa. V jej pohľade bola akási vyzývavá odovzdanosť. Nymfa z katalánskeho pobrežia. Dlhú chvíľu sme iba tak sedeli vedľa seba a pozerali na čajky lietajúce nízko nad vlnami. Lingua sile, non est ultra narrabile quicquam. Jej pokožka chutila soľou a jemné tetovanie pripomínalo tŕňovú korunu ovinutú okolo ľavého ramena, ktorej som sa mohol bez obáv dotýkať.
Rusalka, moja rusalka.
Láska na prvé vynorenie.
Mytologický pôvod rusaliek sa obvykle odvodzuje od vodných nýmf, patriacich k najpočetnejšej skupine nižších bohýň antickej mytológie - najádam. V širšom slova zmysle sa k nim počítali aj okeanidy , dcéry Titana Ókeana, ktorých bolo tritisíc a nereidy , ktorých bolo päťdesiat alebo sto. V užšom ponímaní boli najády iba nymfami vnútrozemských vôd a podľa toho, kde žili, boli nymfy riečne, jazerné a jednotlivých prameňov, ktoré boli k ľuďom prívetivé a svoj život trávili väčšinou v speve a tanci.
Morské panny rozpaľujúce obrazotvornosť antických plavcov boli dcérami morského boha Nérea a jeho manželky Dóridy. Považovali ich za nižšie morské bohyne sídliace vo „vnútornom mori“, na ktorého brehoch žili ľudia, na rozdiel od okeaníd, bohýň „vonkajšieho mora“, ktoré podľa predstáv Grékov omývalo obývaný svet. Zatiaľčo ich Homér uvádza pod vlastným menom štyridsaťštyri a Ovidius tituluje ako „zelené dcéry mora“, Plinius o ich telách píše, že „sú naozaj také, ako ich zobrazujú maliari“, ibaže - ako pikantne dodáva - „sú trocha drsnejšie a šupinatejšie, a to aj v miestach, kde pripomínajú ženu.“ Nereidy žili v strieborných jaskyniach na morskom dne pri skalnatom pobreží, po svojich rodičoch zdedili prívetivú povahu a chránili životy moreplavcov.
Večer mala prísť na schôdzku, ktorú sme si dohovorili na Placa de l´Església, tesne pred naším rozlúčením na pláži. Mierny nepokoj, ktorý som od pociťoval od rána postupne narastal. Dopoludnia do vody vstúpil iba málokto, vlny totiž priniesli k brehu stovky medúz, nebezpečnej charizmy zbavených krások morských hlbín, ktorých sklovité telíčka sa teraz bezmocne zmietali v príboji ako v predzvesti prichádzajúcej búrky. Poobedie som strávil v blízkom bare sediac v mokrom plážovom oblečení, bez vyhliadky dostať sa do hotelovej izby. Celá štvrť bola uzavretá bariérami a na ulici hliadkovali policajti v nepriestrelných vestách - medzi niekoľkými desiatkami mužov bolo možné rozoznať aj niekoľko žien oblečených v uniformách. V snahe prekonať jazykovú bariéru som adresu svojho prechodného pobytu formuloval ako otázku:
„Hotel Catalonia ? “
Starší policajný dôstojník energicky pokrútil hlavou a odpovedal bez nutnosti prekladu.
„El paquete bomba.“
„..aber ein Bier moge ich trinken ?“, nepatrične som vyjachtal troskami stredoškolskej nemčiny ďalšiu otázku, ukazujúc rukou na podnik na ktorého rohu stál ďalší policajt držiaci služobného psa nakrátko za obojok. Samopalník sa tváril prísne, vlčiak dychčal s vyplazeným jazykom v horúčave, ktorá nepoľavila ani pod búrkovými mrakmi zatiahnutou oblohou. Tvárou seržanta so šedivými fúzmi sa prelial chápavý, úprimný úsmev, načo dobrosrdečne rozhodil rukami, akoby ma osobne pozýval.
„Si, seňor, si.“
Príliš som ho nepočúval, v hlave mi vírili iba myšlienky na morskú vílu
Rusalka, moja rusalka.
Kdesi ďaleko nad morom sa zablyslo a zahrmelo.
Rusalky sú zrejme dedičkami dávnych, viac ako sedemtisíc rokov starých kultov, ku ktorým patrí babylonská bohyňa s rybím chvostom Oannes, či sýrska mesačná bohyňa Atargatis. Morské víly sa preslávili aj svojím nádherným hlasom. Ten ich spája so sirénami antickej mytológie, pôvodne riečnymi nymfami, vábiacich spevom lodníkov do záhuby a preto je v západných námorných príbehoch zjavenie rusaliek tradičnou predzvesťou stroskotania.
Väčšina námorníkov rozprávala o morských vílach ako o príťažlivých krásaviciach s rybím chvostom a dlhými vlasmi, ktoré často držia v ruke zrkadlo a hrebeň. Rovnaký bol aj obraz rusalky na erboch v kostoloch, ako výstražný emblém hriechu, zosobnenie femme fatale, symbol márnivosti ženskej krásy, ktorá podľa cirkevných dogiem odkláňala mužov z cesty večnej spásy.
Stihol som to na poslednú chvíľu. Aj keď bombu našli pred vchodom hotela v podstavci kvetináča, trvalo niekoľko hodín, kým prehľadali celú budovu. Ukázalo sa, že som si ušetril strasti evakuácie - čakanie na barovej stoličke bolo predsa len príjemnejšie ako nedobrovoľný pobyt na streche, kam záchranári všetkých presťahovali. Bol som však pochopiteľne veľmi napätý. Navyše sa spustil hustý dážď a tak som sa do večerného mesta musel vybrať s dáždnikom, ktorý mi - s ohľadom na predošlú situáciu - až príliš ochotne požičali v recepcii.
Čakal som márne, moja víla na schôdzku neprišla. Prudký dážď bubnoval na strechu slnečníka, ktorý nado mnou milosrdne rozprestrel čašník z Cafetteria Delicia. Na miniatúrnom stole predo mnou vychladla druhá káva - na hodinky som radšej nepozeral. Čas som si krátil lúštením krátkej správy vo večernom vydaní miestnych novín s nápadným titulkom - Desalojan oficina Correos Calella por paquete bomba similar hotel Catalonia Oproti mne, cez šedivú clonu dažďa som na priečelí kostola svätej Márie a Mikuláša pozoroval nečasom ohlodané tváre vytesané po oboch stranách portálu. Po ľavej strane som rozpoznal smutnú podobizeň večného pútnika Jakuba - pramene vody stekali z okrajov širokého klobúka zdobeného ulitou hrebenatky, zatiaľčo na mňa upieral nevidomý pohľad vyhasnutými, kamennými očami.
Rusalka, moja rusalka.
V popolníku dohasol ďalší ohorok cigary.
Kdesi ďaleko nad morom sa zablyslo a zahrmelo.
A voda ďalej padala z nebies.
„V rozprávke Malá morská víla spracoval Andersen tému, ktorá je súčasťou mytológie všetkých národov, príbeh lásky medzi človekom a prírodnou bytosťou“, napísal o najznámejšom diele geniálneho dánskeho rozprávkara Emil Páleš a s jeho názorom naozaj možno iba vrelo súhlasiť. Aj keď je tento príbeh prvýkrát vydaný v roku 1835 z väčšej časti dielom Andersenovej fantázie spojenej s intuitívnym poznaním ezoterických zákonitostí nadzmyslového sveta, nájdeme v nej hlbokú súvislosť s novelou „Undina“ baróna de la Mote Fouquého alebo s renesančnými príbehmi o láske k morským bytostiam.
Keď v roku 1913 vztýčili radní mesta Kodane bronzovú sochu smutnej malej morskej víly, sediacej nehybne v Langelinie Pieru a pozerajúcej na prístav možno netušili, že sa plastika stane najväčšou turistickou atrakciou Dánskeho kráľovstva a súčasne i najviac fotografovanou sochou sveta. „Der Lille Havefrue“ je právom považovaná za nesmrteľný príbeh a predlohu ďalších verzií rozprávok v ktorých sa víla za mimoriadnych okolností zamiluje do smrteľníka.
Tej noci som mal podivný sen. Zdalo sa mi o nehostinnom pobreží, ktoré pripomínalo na kameň stuhnuté more, rozbúrené besnením živlov pod zdrapmi búrkových mrakov pokrytou oblohou hnaných víchrami. V pohybe zakliate kamene sa vzdúvali ako mohutné skalné vlny, sem a tam rozčesnuté ostrými hranami a medzi nimi desiatky, stovky vrakov plachetníc obrátených kýlmi nahor, prevrhnutými na bok alebo vklinené medzi bralami, budiace dojem, že doposiaľ blúdia kamenným oceánom. Sťažne čnejúce k tmavým mračnám, na rahnách útržky plachiet.
Morská víla kráčajúca bosými nohami medzi vrakmi, balvanmi a kosťami dávnych plavcov na rozbitých palubách.
Z toho sna sa ešte aj dnes budím spotený strachom.
V tomto sne totiž rusalka nenašla svojho princa, nedostala šancu nikoho zachrániť.
Rusalka, moja rusalka.
Kdesi ďaleko nad morom sa zablyslo a zahrmelo.
A vietor fúkal.
„Prečo my nemáme nesmrteľnú dušu?“, pýta sa v Andersenovej rozprávke zarmútená morská víla. „Dala by som všetky roky, čo mám ešte žiť, za to, aby som čo len jediný deň bola človekom a potom aby som poznala nebeský svet !“
Túžba morskej panny po ľudskej láske, ktorá robí dušu nesmrteľnou je nosným motívom Andersenovho príbehu. V mojej verzii o stosedemdesiat rokov neskôr by som mal hľadať v rozprávke odpoveď otázku, čo sa stane s dušou muža, do ktorého sveta načas vstúpi žena priamo z peny morského príboja.
„Iba ak by si ťa dáky človek tak obľúbil, že by si mu bola viacej než vlastný otec a matka“, dostáva sa ponaučenia malej morskej víle, „keby sa celou svojou mysľou a láskou primkol k tebe a vložil by svoju pravú ruku do tvojej so sľubom vernosti tu i vo večnosti, vtedy by jeho duša vošla do tvojho tela a aj ty by si mohla poznať ľudské šťastie. Dal by ti dušu, a predsa by si svoju zachoval.“
V posledný deň pobytu som vedel, že už nepríde. Víla, ktorá vstúpila do mojich snov z príboja. Domyslel som si to skôr, ako som čakal v kaviarni na letisku v Girone, v nevýhodnom kurze rozmieňal posledné eurá z prekladu mojej novej knihy na dvojité koňaky s ľadom a nahováral si, že ma oči pália iba od morskej soli. O necelú hodinu som nastúpil do lietadla.
Rusalka, moja rusalka.
Kdesi ďaleko, veľmi ďaleko sa zablyslo a zahrmelo.
Vietor fúkal, voda padala z nebies.
Životaschopnost:
|
5
|
|
Útočné číslo:
|
-1 + síla zbraně
|
|
Útočné číslo:
|
(-1 + 3/-2) = 2/-2 (ocas)
|
|
Obranné číslo:
|
(0 + 1) = 1 (tělo)
|
|
|
(0 + 7) = 7 (ocas)
|
|
Síla mysli:
|
25
|
|
Odolnost:
|
13
|
|
Velikost:
|
B
|
|
Zranitelnost:
|
humanoid, ale H 0
|
|
Pohyblivost:
|
15/vodní tvor
|
|
Inteligence:
|
10
|
|
Přesvědčení:
|
zákonně dobré
|
|
Poklady:
|
1800/0
|
|
Zkušenost:
|
20
|
|
Manévr. schop. (ve vodě):
|
17
|
|
Mořské panny se podobají lesním vílám, jenže mají zelenou kůži a tvrdý šupinatý ocas. Žijí pouze v mořské vodě. Mluví mezi sebou pomocí telepatie a je možné navázat s nimi telepatický kontakt (hraničář). Pokud jsou na břehu, je možné na ně i mluvit; lidskou řeč slyší a rozumí jí, ale samy jsou němé.
Mají k dispozici 36 magů denně a mohou sesílat zvláštní druh kouzla podobný vodnímu dechu; je to tzv. kouzlo mořských panen (vyvolání: 1 směna, rozsah: 1 osoba, dosah: dotyk, magenergie: 12 magů, trvání: 24 hodin). Toto kouzlo umožňuje postavě, na niž je sesláno, dýchat pod vodou v libovolné hloubce. Postava se současně může pohybovat, sesílat vlastní kouzla i bojovat, ale pod vodou nemůže mluvit. Samy mořské panny mají i žábry, i plice, takže mohou dýchat ve vodě i ve vzduchu; mohou se vyškrabat na břeh, ale kvůli svému ocasu se po něm nemohou pohybovat.
Mořské panny jsou velice plaché, ale je možné nalákat je na drobné třpytivé dárky. Rády se zdobí a nosí šperky; často mají náhrdelnílcy z mořských korálů, mezi kterými mohou být i cenné perly. Mohou také vědět o potopených lodích, v kterých jsou poklady - ale protože nemají žádné trvalé "doupě", nýbrž neustále cestují, nemají samy víc pokladů, než kolik mohou unést. Nerady bojují - ale když jsou k tomu donuceny, používají dýky z ostrých škebli (počítej je jako obyčejné dýky) nebo i stříbrné dýky, které získaly za perly od lidí. Mohou také udeřit svým ocasem (způsobuje pouze stínové zranění - ale pokud postava nemůže dýchat pod vodou, při každém zásahu ocasem jí hrozí utonutí.).
Mořské panny dobře vycházejí se všemi ostatními obyvateli moří kromě žraloků.
Životaschopnost:
|
5
|
|
Útočné číslo:
|
jen zvl.
|
|
Obranné číslo:
|
(+10 + 10) = 20
|
|
Síla mysli:
|
15
|
|
Velikost:
|
B
|
|
Zranitelnost:
|
C1/4, G, J, K, N
|
|
Pohyblivost:
|
20/magický tvor
|
|
Inteligence:
|
19
|
|
Přesvědčení:
|
různé
|
|
Poklady:
|
200/40
|
|
Zkušenost:
|
2 250
|
|
Lesní víla je magická bytost, o které se toho příliš neví, protože je plachá. Podobá se elfí dívce, ale je ještě křehčí a velmi krásná. Má ráda měsíčné noci; tehdy je v hlubokém lese možné spatřit 1-15 víl. Mají svoji mýtinu a zdržují se v její blízkosti; málokdy se pustí za družinou. Je možné spatřit i osamělou vílu jedoucí na losovi.
Víly v lese koneckonců i žijí; některé samotářsky v dutinách stromů, některé v podzemních palácích. V paláci může být Královna víl s inteligencí 21 a životaschopností 7, která má schopnosti druida na 15. úrovni.
Víla neútočí žádnými zbraněmi a zdá se bezbranná, ale ve skutečnosti je velice těžké ji zasáhnout, protože dovede přeskakovat hyperprostorem z místa na místo. Tento druh pohybu je pro ni tak obvyklý jako pro nás chůze, takže k tomu nepotřebuje ani magenergii, ani zvláštní soustředění.
Existují víly se zákonně dobrým, neutrálním a zákonně zlým přesvědčením. Dovedou mluvit a používat kouzla jako druid na 7.-8. úrovni; mohou postavám bud dobře poradit, nebo naopak značně uškodit.
Zvláštní útok: zmámení tancem. Kdo se dívá na vílí tanec, upadne do stavu zvláštního poblouznění. Je to past Int - 8 - nic/zmámení tancem. Postižený stojí a dívá se na vílu, dokud si to ona sama přeje; pokud mu pokyne, aby ji následoval, bezmyšlenkovitě za ní jde. Na žádné slovní příkazy však nereaguje. Ostatní z družiny, pokud sami uspěli v hodu proti pasti, ho mohou zachránit jen tak, že ho násilím odvedou (postižený s nimi bude bojovat, ale pouze pěstmi, nanejvýš dýkou; nepoužije žádnou větší zbraň). Mohou ho omráčit, spoutat, odvléct. Omámení pomine ve chvíli, kdy víly budou alespoň 500 sáhů daleko (nestačí zavázat postiženému oči - musí se od nich skutečně vzdálit), ale může nastat znovu, když se víly opět přiblíží na dohled (nový hod). Ti, kdo v hodu jednou uspěli, jsou již mimo nebezpečí.
Zdá se, že tyto prastaré "mořské panny" si potrpěly na svůj zevnějšek zrovna tak, jako dnešní ženy. Ani jedna není podobná druhé, ale všechny jsou půvabné a svůdné. Některé stačil dlouhý rybí ocas, řídce posázený velikými šupinami, jiná se chlubila dvěma kratšími ocasy, hustě pokrytými šupinami. Některé měly dokonce jakási křidélka jako andělíčci.
Věrohodně vysvětlit existenci mořských bytostí se nepodařilo dodnes. Zvířata to zřejmě nejsou. Tvorové z hlubin oceánů jsou svou inteligencí srovnatelní s lidmi. Podle některých badatelů by mohlo jít o druh Homo sapiens, který se oddělil od suchozemské formy a vrátil se zpět do vody. Mají proto plíce i žábry a mohou žít pod vodou i na souši.
To potvrzuje i případ který se stal v 16. století v Holandsku. Rybáři ulovená dívka se zamilovala do jednoho z nich a zůstala na povrchu. Trochu se naučila mluvit a živila se splétáním sítí.
Ale legendy nám nabízejí i opačné vysvětlení. Jedná se o lidi, kteří zmizeli v moři aby se po nějaké době znovu vynořili s rybím ocasem na svém těle.
V roce 1841 se při bouři v Indickém oceánu utopil námořník z lodi Great King. O dva roky později byl na tom samém místě spatřen svými druhy živý ve vodě. To už měl ale šupinatý ocas a vyprávěl, že teď je konečně šťastný ale více ze svého tajemství prozradit nechtěl nebo nemohl.
Je vidět, že právě moře a oceány jsou ještě jedny z nejméně prozkoumaných částí planety a my se jen můžeme domnívat co před námi ukrývají za tajemství.
Anglický mořeplavec Henry Hudson si 15. června 1608 poblíž ostrovů Novaja u severních břehů Ruska nevzrušeně zapsal do deníku: "Dnes ráno se jeden z našich mužů podíval přes palubu a uviděl mořskou pannu". Toto stvoření, které plavalo blízko lodí a zíralo na námořníky, uviděly i další členové posádky Thomas Hellas a Robert Raynar. Tvrdily, že její tělo bylo velké jako tělo muže, bledou pleť, dlouhé černé vlasy a ocas jako delfín.
V 17. století nebyla víra v mořské lidi o nic menší, než ve století 12, kdy jich bylo v mořích kolem Británie spatřeno bezpočet. Tato víra byla mezi námořníky živá, ještě když si roku 1817 kapitán Asa Swift z lodi Leonidas povšiml cestou z New Yorku do Le Havru podivné ryby, již všichni považovaly za mořskou pannu. Přestože spatření tvorové byly zřejmě mořští savci, například tuleni, nebo kapustňáci, Většina námořníků o mořských pannách mluvila jako o ženách s rybím ocasem a dlouhými vlasy, které v ruce drží zrcadlo a hřeben. Takový byl i obraz panny, který se vyskytoval na erbech v kostelích a na štítech hostinců. Tato mořská panna je patrně dědičkou dávných božstev pocházejících až z pátého tisíciletí př. n. l., k nimž patří i babylonská bohyně s rybím ocasem Cannes a syrská měsíční bohyně Atergatis. Mořské panny jsou proslulé i svým krásním hlasem, který je pojí se sirénami. V západních námořnických příbězích jsou mořské panny tradiční předzvěstí ztroskotání. Přestože mnoho lidí v mořské panny nevěří, je možné, že některé záhady s těmito mořskými vílami se skrývá v existenci nějakého nám neznámého tvora.
Přírodopisec Georg Stelle pozoroval 10. srpna 1741 v Aljašském zálivu asi 2 hodiny savce, které popsal jako vodní opici 1,5 metru dlouhou, bez předních končetin a s dvouploutvým ocasem. Britský mořský biolog sir Alistair Hardy přišel roku 1960 s domněnkou, že předkové lidí mohli strávit jistou fázi své evoluce moři a někteří z nich tam možná zůstaly.
Mořská panna je mytická mořská bytost s ženským tělem a rybím ocasem. Prastaré legendy o mořských pannách jsou si ve všech zemích veilmi podobné. Mořské panny jsou také svůdné sirény, ztělesňující krásu a zrádnost moří. Říká se, že svým luzným zpěvem ukolébávají námořníky ke spánku a pak je stahují k sobě pod hladinu. Víra v existenci mořských panen byla mezi námořníky rozšířena až do konce 19. století. Spatril-li někdo mořskou pannu, znamenalo to nebezpečí a katastrofu.
Film o mořské panně - She Creature, již u nás byla jednou vysílána
Příběh je prostý. Skupina komediantů narazí někdy okolo roku 1900 v Irsku na skutečnou
mořskou panu - tu si domů přivezl námořní kapitán, momentálně už poněku dna penzi, a schoval si jí doma ve velké nádrži. Komedianti, kteří mimochodem "vystavují vlastní mořskou pannu" (pochopitelně falešnou) mají ten nejočekávatelnější nápad - pannu chtějí převést do USA, země neomezených možností. A zbohatnout na ní k uzoufání. Při cestě lodí se ale nestačí divit - mořská panna je totiž pěkná potvůrka. A dokáže si většinu z nich otočit okolo prstů a ovládat je. Aniž by si toho vůbec byli vědomi. Nakonec z toho tedy není nic jiného než, vpodstatě, masakr.
Komentáre
Prehľad komentárov
ahoj volam sa diana mam 10 rokov a chcem vediet ci to vsetko co si pisala je pravda a ci sa to stalo a ci mi to vide prosim odpis chcem byt naozaj morska panna a chcem sa nou stat naozaj ale tak ze by som bola morska panna keby som sla dovody a namocila sa a clovek keby som bola sucha a na susi alebo doma je to mozne?????????? odpis na tuto stranku kde ti pisu komentare tam kde je moj komentar a tam dole trocha budes mat napisane odpovedat tak tam mi napis tvoju odpoved prosim ta velmi velmi :)
Nikdy od sveta do fantázie
(Pata333, 10. 8. 2011 16:22)
Niekedy mám naozaj pocit ako keby som chcela v momente utiecť niekde preč kde môžem byť sama kde sa mi nikto nebude prihovárať a tajné miesto o ktorom nikto nebude vedieť o mojej izbe vie každý ale o nejakom jazierku tajnej vode ktorá sa rozklada na tenkom povrchu a myslím že je to len moja fantázia ale ja chcem aby som mohla byť ........... Ale neviem ako aj tak nemám okolo seba veľa priateľov a aj viem kvoli čomu ..... Ked sa vám zrúti svet tak vtedy spoznáte kto je váš najlepší priateľ iba on vtedy bude stáť pri vás.
Prosím ako môžem byť niečím čím doteraz nie som ??
Chcem ale ..... je to možné ?
(Pata333, 18. 7. 2011 21:42)
Ahoj som obyčajné dievča ako každé iné a chcela som sa spýtať či je možné no či vlastne morské panny existujú !
Lebo ja tomu z celého srdca verím ale každý mi vraví že mi šibe že sa mi to len zdá a že si to nemám namýšľať omyl !!! Ja si to nemyslím ale mám taký pocit že z čudných bytostí tu nie sú len upíru /to tiež neviem či su/ a pod. ale aj morské panny Ja by som bola rada ked by som mohla... Viete ja mám z vesmíru najradšej spln a nov a je možné vtedy sa stať nejakou čudnou bytosťou alebo niečo podobné ak by ste o tejto veci alebo niečom podobnom čo tu teraz píšem vedeli prosím napíšte stačí aj jedno slovo významu v tomto texte. Prosím chcem vedieť či len veriaci alebo hociktorý človek na ulici sa môže premeniť dostať do situácie kde je morskou pannou ?
Morske pany
(Silvie, 13. 7. 2010 16:50)Ahoj.. vsichni tady vypravate ze jste MP a ze se vam to stalo jako divkam v tom filmu...ja nevím jestli morske pany existuji nebo ne ale podle mne to nejde jen tak za uplnku vzdyt h2o je jenom film..ale pokud morske pany vazne existuji tak asi logicky ziji v mori..a kdys je dosud nikto neobjevil a oni skutecne existuji tak asi nechteji aby o nich lide vedeli..pokud existuji a lide je najdou vazne by skoncili jako exemplare..lide po nich patraji uz stoleti..kdys jsou tady mezi nami (myslim v mori) a my sme je jeste nenasli meli by sme je nechat tak a unaset se tim neodhalenym kouzlem..mozna je uz nekdo nasel mozna ne ale kdys jo byl to spravnej clovek a nikomu o tom nerekl protoze by sme to uz vedeli..a to je podle mne spravne..to je vsechno dekuji:)
realita???
(Diwinorum, 19. 6. 2009 22:36)http://www.morske-panny.estranky.sk/fotoalbum/morske-panny-_skutocnost-alebo-fikcia_/morske-panny-_skutocnost-alebo-fikcia_/original/13
je to vsetko pravda?????????????????????????????????????????????????????????????????
(dijana , 31. 10. 2014 12:38)