živel
a všechno to pocházelo s oblohy
vše co bylo nad lidské chápání
živel opět skládá nejasní slohy
a tiše stíska po hlasu milování
jsem jako oheň co vzplane,
jedno fouknutí stačí
jsem jako voda,
co zavalí tě svou studenou náručí
když si sáhneš, ucítíš křehký led
tak ostrý, tak čistý jako duše zvířete
nadlouho jsem mezi nás postavila vzdušnou zeď
moje srdce řve, jako řve srdce dítěte
a pak najednou mojí dlaň sevře měkká tráva
teď tady usínáme společně
lidi se mně tiše ptají, proč byla jsem taková kráva
nebyli to maminy lži, teď to chápu, konečně
k životu se mi opět jeden plamínek vznítil hoří
ta mrtvá už necítí truchlících nad sebou
jo a láska bolí
a proslulá bolest .. uhořela cigaretou
svieže prírodné motívy
(rex_tremendae, 4. 8. 2011 10:29)