Pokračování mé netradiční povídky je tu.
Druhá část dodává příběhu ještě více nesmyslů než před tím, ale pevně doufám, že se vám to bude líbit a přečtete si třetí, doufám, že už závěrečnou část.
Díky, vaše Happines. :P
Od doby, kdy jsem se stal svědkem prvního sezení Swanový a stína, jsem ho pravidelně kontroloval. Nikdy nedělal nic divnýho, většinou prostě jenom seděl na posteli a zíral do prázdna. Vypadal, že má všechen čas na světě a pár let v léčebně s ním nic neudělá. Vyleze ven, na pár měsíců ztvrdne na lavičce před naším ústavem, než uzná za vhodné si dojít na metro a dovést se domů. Tam se nejspíš zavře v pokoji a další rok tam bude sedět a přemýšlet o tom, co dělal tady v léčebně… Jo, je to absurdní, jenže on se tak vážně choval.
V neděli večer jsem neměl co dělat a protože jsem stína nekontroloval už dva dny, rozhodl jsem se ho navštívit. Poskládal jsem se na nohy a nahlédnul dovnitř.
Přemlouval jsem se, že je to tou tmou…
Tohle totiž nebylo možný…
On tam nebyl! Jeho cela byla nadmíru prázdná a po stínovi nebylo ani památky. Taky jsem chvíli uvažoval nad tím, že má nějakou terapii či co… ale všechno jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem uviděl to okno… Silné mříže tam byly pořád, jen zdeformované natolik, aby jimi takový párátko jako on v pohodě prošel a okno za tím bylo dokořán otevřené. Nebylo pochyb… utekl.
Dumal jsem nad tím, jestli spustit poplach hned, nebo dělat jakoby nic a vyhnout se tak případným výzvědám typu - tys ho jako šmíroval? - a podobně.
S bušícím srdcem jsem udržel sedět na posteli a nezačal hystericky ječet a řvát, že stín je na svobodě. To dáš, chlape, to dáš… opakoval jsem si dokola.Zdroj:stmivani.eu
***
"Snídaně!" zařinčel kdosi a s hlasitým prásk mi na noční stolek hodil umělohmotný tác s kelímkem džusu a jogurtem s rohlíkem. Rozlepil jsem unaveně oči a chtěl začít - jako každý den - nadávat, ale pak se mi vybavil stín, vyvrácené okno a mříž…
"Komu všemu už jste dávala snídani?" zeptal jsem se nesmyslně.
"Chtěl bys snad seznam? Co?" zabručela ta bába a i se svým věrným jídelním vozíkem se obrátila k odchodu. "Roznáším celému patru, pokud to toužíš vědět…" dodala ještě, než nadobro odešla. Takže o stínovi už se musí vědět… Byl jsem napůl rád, že ta skutečnost už vyšla najevo a že to nejsem jenom já, kdo o tom ví.
Ten den na mě čekalo jedno velké překvapení. Blížilo se poledne, ale žádný poplach nikdo nevyhlásil. Předpokládal jsem tedy, že se to prostě snaží ututlat. To bylo v pořádku. Jenže pak se ozvalo to známé zabušení - ne na mé - dveře a skřípění pantů. Proč klepou na prázdnou celu? Opět mi to nedalo a spěšně jsem nahlédl otvorem vedle.
"Dobré poledne, přeji!" konstatovala doktorka monotóně, přešla k židli a bez vyzvání se na ni usadila. Položila si desky na stůl a přehodila nohu přes nohu. Když jsem pochopil, co dělá, čekal mě další šok.
Stín! Stín byl zavřený ve své cele, okno bylo neporušené a… Tohle nebylo možné! Prostě ne!
"Koukám, že se na mě pro dnešek připravila…" ušklíbnul se neskutečný stín a taktéž se na posteli uvelebil o poznání pohodlněji. Já nechápal. Tak tam byl, nebo ne? Utekl, nebo ne? Jak, co, kdo… Proč?
"Ano," přitakala ironicky. "Mám pro tebe několik otázek…" ušklíbla se. "Začneme zlehka, ano?" pokračovala zdvořile, zatímco obdivovala svou novou manikúru. "Tak třeba… Co-tady-děláš?" odsekávala slova jednotvárně.
"Máš to v té složce…"
"To už jsi mi říkal."
"A tvrdím to stále."
"Sklapni!"
"Jak si přeješ." Obracel jsem hlavu z jednoho na druhého jako při tenisu a kdyby se mnou nelomcovalo tolik jiných pocitů, připadalo by mi to i vtipný.
"Proč jsi tady?" pokračovala doktorka nezávazně na předešlém… předešlé přestřelce.
"A stále ta jednotvárná odpověď. Víš to, máš to napsané v těch zatracených papírech!" tentokrát stín dokonce lehce zvýšil hlas. Použil tak ledový tón, až mi z toho běhal mráz po zádech a bejt tou ženskou, zavíral bych už za sebou dveře.
"Že by nám začínala docházet trpělivost?" vysmívala se mu Isabella a taktně si přehodila nohy.
"Víš, to je u emočně nestabilních osobností s agresivními tendencemi poměrně časté, jak při své profesi zajisté víš." Odfrkla si.
"Jo, jen s rozdílem, že těmi osobami jsou myšlení normální lidé!" odvětila se zvláštním důrazem na poslední slovo. Nechápal jsem, samozřejmě, že jsem nechápal. Nakonec si oddechla a vzala si desky do rukou. "Ale dobrá… tvrdíš tedy, že tahle-" zamávala při tom hromadou lejster ve vzduchu, "-diagnóza je pravdivá. V tom případě si to vezmeme pěkně popořadě." Pohlédl jsem na stína. Jen bezvýrazně mlčel a propaloval doktorku pohledem. Zase.
Nalistovala vhodnou stránku a přelétla ji rychlým pohledem. "Jsi si na sto procent jistý, že jsi dne pátého srpna zastřelil paní Lohanovou pistolí, kterou jsi ukradl? Jsi si jistý, že jsi ze vzdálenosti pouhých dvou metrů vystřelil a dopustil tak, aby celé tvé tělo potřísnila krev paní… už zesnulé?" Vzhlédla od stránky, aby si mohla stína prohlédnout a já udělal totéž. Stále seděl, stále se nehýbal. Snažil jsem se ho pozorovat, každý sebemenší pohyb svalu, každý náznak emoce, ale on byl prostě jako z kamene. "Takže jsi s krví na rukách klidně vykráčel ven?" pozdvihla obočí.
"Samozřejmě to nebyl úmysl. Nechtěl jsem ji zastřelit, jenom ji vystrašit…"
"A to proč?"
"Štvala mě."
"Dobře…" povzdechla si doktorka. "Jedeme dál…" zamumlala, i když na ní bylo přinejmenším znát, že tomu nevěří ani za mák. A to jsem nechápal. Takováhle diagnóza byla docela běžná… Tady, u nás. "Takže potom, co jsi nešťastně zastřelil paní Lohanovou, prostě si vyběhl na ulici a schoval se, a když se přiblížila policie, vrátil ses na místo činu. Proč?"
"Zpanikařil jsem."
"Jistě, samozřejmě…" odfrkla si. "Teď vážně!" vystřelila najednou a nasadila tak tvrdý výraz, že jsem chvíli nevěděl, který z těch dvou je strašidelnější. Měl jsem újmu z toho, co údajně provedl Stín a nechápal, proč to Swanová tolik zlehčuje, proč tomu odmítá uvěřit. "Jsem si jistá, žes to neudělal. Oba dva to víme…"
"Změnil jsem se, víš? Nejsem ten slušňáček, co tě…"
"Sklapni!" osočila se na něj. "To ti mileráda věřím, ale ty bys toho prostě ani nebyl schopný. Možná, že máš dostatečné sebeovládání, ale tohle… To bys zkrátka nevydržel." Jo, na ten pocit absolutní nevědomosti a nechápavosti jsem si začínal zvykat. "Nedokázal bys chladnokrevně střílet a mít na sobě krev. Nebo mi chceš tvrdit, že bys jí dal dýchání z úst do úst?"
"Kdyby to bylo nezbytně nutné…" Takže by ji postřelil a pak začal oživovat? Jsem tu debilní já, nebo nechápu ten vtip? Unikla nějaká pointa?
"Jo, jasně… proč jsi tady, Edwarde?"
"Proč jsi tady ty, Bells?" usmál se vševědoucně, očividně rád z toho, co na ni vymyslel.
"Neříkej mi tak!" sykla bolestně a i stín sklopil, bůh ví proč, pohled. "Ale pokud to chceš vědět… pracuji tady. Je to má práce, povolání. Teď jsi na řadě ty."
"Odpykávám si tady svůj dvacetiletý trest za vraždu, kterou jsem spáchal. Potom mě nejspíš na doživotí transportují do nejbližší věznice."
"A co Volturiovi?" navázala nesmyslně a vytasila se s novou frází, které jsem nedokázal rozumět. Kdo jsou doprčic Volturiovi?
"Víš, Bello…" odbočil náhle od tématu. "Strašně rád si tady s tebou povídám, ale když už jsme u těch Volturiových… nerad bych tady řekl něco, co není lidskému uchu povoleno."
"Už jsi zapomněl? Jsem do toho tak nějak zasvěcená."
"Jo, ale nezapomínej na moji skvělou schopnost a především smysly…" odmlčel se a plynulým krokem vstal. Swanová se ani nehnula, jen přimrzla k židli, na které seděla, a když se k ní stín nahnul, slastně přivřela oči a přísahal bych, že se hluboce slastně nadechla a vzrušeně zavrčela. Stín se jemně ušklíbnul a pak jí něco pošeptal do ucha. Její pohled chvíli těkal sem a tam. Pak se nejistě podívala na stěnu, za kterou se skrývala moje cela a po další chvíli vyjela až nahoru, k mřížce. Dělala jakoby nic, a tak jsem si z toho prostě nic nedělal.
"A co jídlo, jak ti chutná?" zavrtěla se Swanová a sarkasticky pohlédla na ovocný džus na nočním stolku.
"Nemůžu si stěžovat," odvětil, přešel k oknu a přísahám, přímo před zraky Swanový znovu předvedl ten svůj trik s oknem! Ona, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě, nehnula ani brvou. Ale aspoň jsem si mohl být jistý, že se mi to před tím jen nezdálo.
"Skvěle…" konstatovala. "Takže… hodláš utéct, až uznáš za vhodné?" Jenom kývnul. "A už se zase dostáváme k tématu, Edwarde. Co-tady-děláš?!"
"Neřeknu ti to, už to konečně pochop!" vyletěl náhle, až se mi z toho zamotala hlava. Přišlo mi, jako bych ho viděl rozmazaně, jako by byl až nad míru rychlý. Jenže Swanová se ani nehnula, takže to bylo stoprocentně mnou. Teď se tyčil nad křehkou, nevinnou doktorkou a cosi jí šeptal.
"Dobrá…" souhlasila a vstala. "Jak vidím, dnešní hodina je u konce. Uvidíme se za týden!" dořekla zvýšeným, třesoucím se hlasem a nechala mě tam tak vrcholně nechápajícího stát. Znovu.
Komentáre
Prehľad komentárov
Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.