,,Pamätám sa na prvý dojem, ako na mňa zapôsobil Karlov hlas, keď sa pri piesňach Pošli to dál a Mám rozprávkový dom niesol sálou jeho svěží, čistý tenor," Ossi Drechsler. Do Bratislavy necestoval nadarmo. Našiel speváka z východného bloku, ktorý by mohol osloviť poslucháčov v západnej Európe. Hlavou mu prebleskol aj reklamný slogan: Zlatý hlas z Prahy. Pri podpisovaní zmluvy speváka s firmou Polydor sa dohodli, že Karel Gott na stranu A gramofónovej platne nahrá Klempířovú pieseň Pošli to dál s novým nemeckým textom. Zaujímavosť je, že na stranu B sa rozhodli pre melódiu z filmu Doktor Živago, ktorý u nás bol cenzúrou zakázaný, vo svete to bol hit osvenčený hollywoodskými Oscarmi. Na túto okolnosť si Karel Gott zaspomínal: ,,Ossiho Dreschlera napadla fantastická věc. Tehdy byl na světě velmi populární film Doktor Živago. Zazněla v nem taková krásná inštrumentálka, pěkná melodie, kterou si zatím nikdo nezazpíval. Dreschler si zaumínil, že jí nazpíváme na stranu B." Singel sa v Nemecku predával s obrovským komerčným úspechom. Bratislavská lýra priniesla Karlovi Gottovi úspech, začala sa jeho medzinárodná kariéra. Vo svete si získal svoje uznanie a rešpekt nielen u publika, ale aj u iných svetových spevákov. Svedčí to aj vyjadrenienanglického speváka sira Cliffa Richarda, ktorý bol neskôr hosťom na Bratislavskej lýre: ,,Ak sa spýtate kohokoľvek z môjho tímu, potvrdí vám, že som niekoľkokrát hovoril: - Ešte šťasie, že sa Karel Gott narodil tam, kde sa narodil. Keby žil v Anglicku, bolo by nás dosť veľa bez práce."
V čase, keď Vladimír Škutina napísal pre Evu Pilarovú a jej vtedajšieho manžela Jaromíra Mayera spojovacie texty do pesničkového programu Orel nebo panna, prišla ponuka od hudobného skladateľa Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera, aby na Bratislavskej lýre zaspievala ich novú pieseň Rekviem. Eva súhlasila, atmosféra na minuloročnej lýre sa jej páčila, dokonca v prvom ročníku súťaže spievala slovenskú pieseň Ako mám žiť bez teba, za ktorú dostala Cenu kritiky. Jej vystúpenie okomentovala autorka Zdena Karešová: ,,Ženskosť, to je hádam najtypickejšie pre spev Evy Pilarovej. To večné striedanie nálad temných a svetlých, láskavých, nežných a zlých divokých, hnevlivých. Bolo mnoho takých, ktorí ju napodobňovali, hádam sa to niektorým podarilo, v niektorých odtieňoch hlasu, v spôsobe frázovania, ale vytvoriť ono napätie, náladu v hlase, ktoré je spôsobené vnútorným cítením, to sa žiadnej z jej "nasledovníčiek" nepodarilo. Každá z nich má z Pilarovej kúsok, tú lyriku, onú vášnivosť, ale to všetko dohromady a ešte kus niečoho má len Pilarová."
Eve Pilarovej sa text páčil. ,,Byl to jeden z nejkrásnějších a nejskutočnějších textů, které jsem kdy zpívala. Do té doby jsem znala jen takové mrazení před vystoupením, ale tohleto byl strach. Strach proto, lebo jsem věděla, že Boban Ondráček a Honza Schneider jsou si vedomí, že napsali kvalitní píseň a už záleží jenom na mně, co z ní udělám... "
,,Na druhý den mě namísto odpočinku noutili získuchtiví uspořadetelé zpívat v nějaké věsničce dost daleko od Bratislavy. Tam zatím probíhal druhý semifinálový večer, v kterom zpívali Helena Vondráčková, Zuzka Lonská, Václav Neckář a Waldemar Matuška a ještě zopár zpěváků, kterých jména mi tehdy nic neříkali. V noci po návratě do hotelu jsem se dozvěděla, že největší počet hlasů dostal Waldemar Matuška s písní Don diri don od té jisté autorské dvojici, která napsala i mou soutěžní píseň. Třetí večer se začal pro mě tím, že jsem ještě před vystoupením vracela. Takú jsem měla velkou trému. A ani jsem si nevšimla, že Mayer není v zíkulisí, ale v hledisku. Do finále se nedostal. Pomodlila jsem se Otčenáš a Zdravas a šla jsem na to. S prvými tónmi písně tréma ze mne spadla. Suverénně jsem zazpívala, měla jsem úspěch, bylo zopár úklonů navyše a potom jsem se v zákulisí znovu roztřásla. Taková opozděná tréma nebo co. Kdosi mi podstrčil kus papíra, aby jsem se mu podepsala a vzniklo z toho něco, co bych jsem nikdy neuznala za vlastní podpis. Vyhrala jsem, teda zatím zlatú Bratislavskú lyru. A kdo vyhrá lyru, postupuje automaticky do mezinárodní soutěže o Zlatý klíč Intervízie. Trvalo nekonečně dlouho, neý jsem se dozvěděla výsledky, Jarmila Košťová ohlasovala tretí místo fínskej zpěvačky Laily Kinnunen, druhé místo pro Jugoslávií obdržel Vice Vukov, pak jsem počula, jak hlásatelka vyzýva kapelu, aby zahrála slávnostnú fanfáru, protože Zlatý klíč zostal v Československu. To bylo slávy! Hádam neboli noviny a časopisy, kde by jsem neměla svou fotku. Po ulici jsem nemohla jít jenom tak, aby jsem okolo sebe neměla strapec lovců na autogram. Na vystoupení, které jsem měla bezprostredně po skončení soutěže na východnom Slovensku, lidé doslova bourali sály..."
Ivan Szabó: ,,Marta Kubišová je trémistka. Táto vlastnosť sa s ňou ťahá už od mlaodsti. Od prvých vystúpení až dodnes. Ak získa nejakú cenu, ktorú si má prevziať pred publikum, dopredu hromží, prečo ju dostala. Samozrejme, je rada... Ale to publikum. Zaobišla by sa pri preberaní aj bez toho."
Petr Rada: ,,Napsal jsem o mládencovi, který hrál na harmonike a potom někde padol. Vůbec som to nechápal jako politicky angažovanú písničku. To bych jsem se asi nezmíňoval o cestě, která se končí v záváté loucem, o blíých křížech na polích. Bylo mi a je mi líto každého vojaka, který padne... Martu Kubišovú a mě pozvali před kamery na pódium, dali nám zlaté lýry a nejaký peníze k tomu, pokud si vzpomínám, možno dva a půl tisíc... Jen jsme šly do zákulisí, už nás čekal Jirka Malásek a povídá, že je rozhodnuté. Další pokračování Písně pro Rudolfa III. máme dělat právě my dva Rátalo se s tým, že v seriálu zazní i tato písnička, ale Marta Kubišová se seťala. Píseň z jejich úst nezazní." Dôvod? Prišiel 21.august a s ním invázia vojsk z Ruska do ČSSR.
Helena Vondráčková: ,,Vzpomínam si na krásny moment z festivalu Bratislavská lyra, když jsme poprvé spolu vystupovali v dlhých róbách. Marta už tehdy nosila brýle, ale teď jich neměla, a tak jsem jí musela po dlhých javiskových schodech odpočítavat jeden krok za druhým."
Karel Černoch: ,,To je Marta a její bratislavská písnička. Marta tuhle písničku odvedla. Já jsem ji hrozně fandil. Píseň má výborné aranžmá a text je taký dobrý."
Pavel Žák: ,,Mně na tom vadilo jenom jedno slovo, já totiž myslím, že slovo měch snad ani nejde zazpívat. Jinak ale text je výborný."
Karel Černoch mal v tom čase 25 rokov a za sebou ako-takú kariéru hudobníka a speváka. Ešte nebol profesionálom, ale pracoval ako rekvizitár vo Filmovom štúdiu Barrandov. Tam vznikol amatérsky tanečný orchester, kde Karel hral na bicích, no keď sa tam vyskytol lepší bubeník ako on, chytil sa radšej gitary a začal aj spievať. Gitarou a spevom si získal aj hercov v prestávkach pri nakrúcaní filmov, kde si vykonával rekvizitárske remeslo. Trba pripomenúť, že Karla bavila nielen hra na gitare, ale aj spomínaná práca rekvizitára. Umožnila mu spoznať veľa zaujímavých hercov a režisérov. Pri nakrúcaní filmu Magnetické vlny léčí videl pri práci aj Jana Wericha. Spomínal si na epizódu, keď si počas prípravy scény čosi spieval a nevšimol si, že ho počúva aj Werich. Keď skončil, slávny herec sa k nemu otočil a povedal: ,,Ehm, mladý muži, vy chcete dělat rekvizitáře celý život?" Karel Černoch sa Werichovi priznal, že jeho snom je chodiť na grafickú školu, a Jan Werich mu vtedy podotkol: ,,Vy by ste měli, mladíku, zpívat na javisku v divadle, a ne sedět s uhlem v ruce nad bílým papírem." Bola to veta, ktorá sa Karlovi neraz premietala v mysli, pomaly si uvedemoval, že túži, aby sa jeho život spájal so spievaním populárnych pesničiek. Zatiaľ si však vzorne plnil úholy rekvizitára. A že to bolo skutočne tak, spomínal aj režisér Václav Vorlíček, ktorý nakrúcal film Kuřata na cestách. Vo iflme hrali známi herci - Jiří Sovák, František Filipovský, Otta Šimánek, František Kovařík a ďalší. V scenári mimo iného bola aj veta: Děti z úkryty pozorujú slepicu, která obozretně kráčí sadem a vleze do proutěné nádoby pod jablonou. Lenže scéna sa ľahko napíše, ťažko sa dá nakrútiť, najmä preto, lebo sliepka je nedisciplínovaný herec - robí si to, čo chce a nie to, čo je v scenári. Po viacerých nevydarených pokusoch sa ohlásil mladý muž a povedal: ,,Pán režisér, rád bychom něco zkusil. Mám taký nápad." Václav vorlíček spomína: ,,Rekvizitář se o chvíli na to vrátil s hrstí plnou malých červených žížal a na doštičke ich rozporcioval nožom na malé kousky. Celý štáb se zhromaždil kolem a stichol. Rekvizitář v pravidelných odstupech ukladal do trávy kousky žížal od koterce až k proutěnému košu, do kterého vhodil zvyšok, a ne příliš jisto vyhlásil: 'Můžeme?' Tak jsem znovu šepol: 'Kamera!' Vypouštěná slepice rozpačitě vykročila koterce a hned spozorovala lákavé kousky. O kousek dále další a další. Po 'žížalovej' stope přišla až k proutěnému košíku, obozretně se rozhlédla a zmizla dnu. Vítězně jsem zakřičel: 'STOP!' A štáb ocenil potleskem nápad mladého rekvizitáře, který se jmenoval Karel Černoch."
Po skončení vojenskej služby sa Karel Černoch vrátil opäť na Barrandov, ale v speváckej kariére pokračoval v pražskom divadelnom klube Olympic. Karel síce v Olympicu dlho nevydržal. V tom čase sa dozvedel, že skupina Juventus hľadá nového dpeváka. Koncom roka 1965 nahral prvú svoju pieseň Nárek převozníka a zoznámil sa aj s textárom Pavlom Žákom a v roku 1968 sa objavil práve na Bratislavskej lýre, kde za pieseň Docela obyčajná píseň získal 2.miesto, v roku 1969 na lýremal spievať Píseň o mé zemi. V tej napätej atmosfére po Varšavskej zmluve nie je žiadnym prekvapením, že táto pieseň porazila aj Gottove Héj, pani konšelé. ,,Tehdy byla doba plná emocií a nemohlo to dopadnout jinak," spomína Karel Černoch. Bratislavská lýra nepriniesla Karlovi Černochovi iba najvyšší piedestál v oblasti populárnej piesne, ponúkla mu aj hereckú príležitosť. Na hudobný festival sa prišiel pozrieť aj režisér Juraj Herz, ktorý v tom čase nakrúcal na Slovensku film Sladké hry minulého leta. Na koncerte počul spievať a Karla Černocha, ktorý na neho zapôsobil svojím hlasom, ale aj tým, čo spieval. Herzovi sa ti zdalo na obdobie začínajúcej sa normalizácie veľmi odvážne. Svoje uznanie išiel vyjadriť spevákovi aj do zákulisia. Ako videl a cítil atmosféru zákulisia, opísal neskôr: ,,Karel seděl za stolem a zářila z něho obrovská síla. Líbil se mi, i když se správal jako král na svém dvoře - jedl, pil a všichny se okolo něho točili. Veděl, že to po Lýry nebude mít lehké, ale v tú noc si za javiskem udržel svůj panovnícky dvor. Velmi se mi to líbilo, řekl jsem si: Karel je osobnost aj pro film! Už tehdy mi nešlo o píseň, ale o něho samotného. Věděl jsem, že ho musím někde využit, že s ním chcem něco natočit. I když nebyl herec, cítil lampy a nabídnul jsem dvě úlohy zpěvákům - Pepíkovi Lauferovi a Karlovi Černochovi. karel měl významnější rolu, a když jsem sae s ním další rok při natáčení lépe seznámil, zistil jsem, že je to velmi příjemný, inteligentní a v podstatě skromný člověk."
Karla Černocha po Bratislavskej lýre čakali nemalé problémy. Prejavili sa už pred festivalom, keď sa cenzorom nepáčili v texte slová "jsme lidé, lidí, mějme lidskou tvář." Text bolo treba změnit na "mějme SVOJI tvář." To preto, aby text nevyznel ako provokácia a neevokoval často opakované Dubčekovo slovné spojenie "socializmus s ľudskou tvárou." Karel Černoch: ,,Od roku 1970 jsem měl oficiální zákaz činnosti a nesměl jsem být v novinách, na gramofónových deskách a striktně v rozhlase. Bylo to někdy na začátku roka, myslím, že 7.ledna a šest let jsem potom nesměl vystupovat v médiách. V některých krajech jsem nemoh koncertobat, jen vystupovat v klubech maximálně do padesát diváků v sále. Pro vládnoucí garnitúru jsem byl jednoducho rozvracač republiky, kontrarevoluční život a nežádoucí. Zkrátka, nemoh jsem zpívat, kde jsem chtěl, a už vůbec ne to, co jsem chtěl. Všechno se muselo schválit. Bylo to ťaká doba a nerád na to vzpomínám."