Brankár si ak...
...pokud máš tyto tři cíle: zaprvé vždy získat míč, zadruhé stát a smát se při pohledu na bolest, kterou jsi někomu způsobil, a zatřetí vytěsnit míč z branky s pocitem uspokojení při pohledu na všechny kolem, kteří si sami pro sebe říkají „co to je za šílence…?!“… …pokud tyče a břevna jsou tví nejlepší přátelé… …pokud můžeš puknout vzteky, když slyšíš lidi kolem sebe jak říkají, že brankáři jen stojí, nic nedělají a každý gól je jejich chyba… …pokud máš rád zápach svých rukavic… …pokud Gianluigi Buffon = Bůh… …pokud nesnášíš nové míče pro aktuální Mistrovství Světa, protože ti lámou prsty… …pokud jsi otrávený když předvedeš pět skvělých zákroků, které udrží tvůj tým ve hře, ještě předtím, než útočník vstřelí rozhodující gól, protože jemu poté bude připsána veškerá sláva… …pokud předvedeš krásný zákrok, tvoji spoluhráči si to MOŽNÁ zapamatují, ale pokud inkasuješ, NIKDO to nezapomene… …pokud z lehkého zákroku dokážeš udělat zákrok, který vypadá velmi náročně… …pokud své soupeře nazýváš oběťmi… …pokud souhlasíš, že tvůj pocit po třicetivteřinovém závaru před tvou brankou se rovná pocitu hráče v poli po absolvování dvaceti sprintů „nahoru – dolů“ přes celé hřiště… …pokud považuješ chycení sólového nájezdu nebo pokutového kopu za rovnocenně důležité jako je vstřelení branky… …pokud miluješ ten pocit, kdy jsi zasažen míčem při zákroku, ačkoliv to pekelně bolí… …pokud se směješ, když lidé říkají, že nejsi dost fyzicky dobrý na to, abys byl brankářem… …pokud tě lidé podezřívají, že máš ve tvých botách pružiny… …pokud poznáš kvalitu brankáře jen podle pouhého pohledu na strukturu jeho těla… …pokud váhání = selhání… …pokud skutečně víš, co znamená slovo „reflex“… … pokud rád strkáš hlavu do míst, kam by ji obvykle normální lidé netroufli strčit… …pokud nevíš, co znamená „mít strach“… …pokud víš, že jakmile jsi v brance, nemáš se kam schovat, zatímco přání všech hráčů je být v brance a „zašít“ se na brankovou čáru – to je to, co dělá rozdíl mezi brankářem a hráči v poli… ...pokud nesnášíš slunce, déšť, vítr a sníh… …pokud máš po konci utkání na dresu krev a připadá ti to absolutně normální… …pokud se směješ, když slyšíš lidi, jak říkají, že náš kondiční trénink je snadný. Nech je padesátkrát chytit míč v pádu a vstát zpět… …pokud při samostatném nájezdu uvažuješ nad tím, jak skvělé by bylo, kdyby se ti podařilo zasáhnout svou podrážkou útočníkovu nohu… …pokud vidíš někoho jak napřahuje ke střele a s chutí mu skočíš pod nohy… …pokud si užíváš tréninky na blátě. Ne snad proto, že by byly nějak zábavné, ale proto, že udělají ze skály, kterou všichni nazývají hřištěm, příjemný měkoučký bazének, do kterého můžeš pohodlně skákat… …pokud vybíháš pro centrovaný míč a nadšeně zjišťuješ kolik hráčů můžeš vyřadit použitím tvých kolen a loktů… …pokud rád hlasitě a adresně křičíš na ostatní… …pokud jsi trochu zklamaný, že když uděláš těžký a důležitý zákrok, ale nemůžeš se spoluhráči naskákat na jednu hromadu nebo si zatančit nějaký malý taneček u rohového praporku…ale nezmiňuješ se o tom… …pokud miluješ svůj dres… …pokud rozhodčí stojí daleko od tebe, když se chystáš vykopnout míč z ruky… …pokud vrhání se pod nohy ostatních hráčů je pro tebe přirozené a je to tvůj INSTINKT… …pokud láska / nenávist, kterou cítíš ke své brankové čáře, nebude nikdy tak silná u nikoho jiného ke komukoliv jinému na celém světě… …pokud víš, že musíš hrát i zraněný až do té doby, dokud něco úplně nepraskne… …pokud si užíváš chvíle před nebo v průběhu penaltového rozstřelu, kdy víš, že můžeš být jen hrdina. Později totiž zase budeš jako vždy přemýšlet nad tím, jak jen jsi mohl ten zápas včera tak pokazit, nebo naopak - jak by jsi nedej bože mohl pokazit ten zápas zítřejší…