novinka
2. 5. 2008
Film Gympl je v prvním plánu příběh party studentů gymnázia; dvojice hlavních hrdinů (Tomáš Vorel jr. a Jirka Mádl) se věnují malování graffiti. Na pozadí se ale odkrývají problémy teenagerů, konflikt mezi konformitou a naprostou svobodou, odpovědností a životem okamžiku, konflikt mezi školou, která je odcizená realitě, a studenty, kteří chtějí dělat skutečné věci. Divák Gymplu se dostává ze zaběhlých školních paravidel do temného nočního reje, kde writeři graffiti žijí svůj vysněný život. Nespoutaná svoboda, ignorance všech pravidel, i hip-hopová muzika dokresluje dramatický, téměř dobrodružný příběh. Unavené, stereotypní město před námi ožívá nepoznanou atmosférou.
Informace o filmu Gympl najdete na odkazovaných stránkách, jde jednak o různé databáze, jednak o články na webu ...a co tam možná nenajdete?
Bylo, nebylo...
Na podzim 2000 jsem vydal knížku Graffiti rules. Naťukal jsem ji v létě předtím, neprošla žádnou korekturou, takže je to pěkný masakr, protože když píšu, neznám bratra, natož interpunkci. Byla inspirovaná velkou dávku autobiografie z mého působení na Gymnáziu Buďánka. I když samozřejmě to že je inspirovaná, je něco jiného, než že by měla být něčím jako deníkem. Samozřejmě už Graffiti rules je literární fikcí. Spoustu osob přejmenoval, některé přidal, jiné vyhodil, jiným občas změnil postavení v ději. Ale snažil jsem se zachovat atmosféru. Některé osoby jsem citoval, jak nejpřesněji jsem uměl - a to jak ve scénáři Gymplu, tak v knížce Graffiti. Češtinář Karel (Jiří Schmitzer) je velmi reálná postava, stejně jako jeho filmové repliky, i když se jmenoval úplně jinak a neučil na Buďánkách. (Bývalí studenti pražského peďánku ho nejspíš odhalí.) Transformátor jsme jako likvidační techniku užívali coby gymnaziální studenti my... kdysi dávno na gymnáziu Nad Štolou. (Hlavně při hodinách matematiky a naše matikářa tehdy raději otěhotněla.) A do scénáře Gymplu jsem vložil hlavně různá vyprávění některých svých (tehdy) nedávných studentů, kteří s graffiti měli nějakou zkušenost - a samozřejmě jejich kamarádů.
Už při psaní jsem věděl, že vlastně vůbec nechci psát knížku, ale že o té partičce chci natočit film. Když jsem si ho představil, vzpomněl jsem si na Kouř, a viděl jsem jako jasné, že tohle natočit bude umět jenom Tomáš Vorel. Tak jsem mu s patřičným komentářem knížku dal. Dalších 5 let jsem psal spoustu různých verzí scénáře. (A taky se trápil tím, jak na film sehnat scházející peníze... psal jsem granty, překládal texty do angličtiny...) Na Tomášovy rady jsem průběžně mazal a připisoval postavy a obrazy. Něco, co je v knížce Graffiti rules jen naťuknuté, ve filmu Gympl získalo prostor, a naopak jiné - vizuálně méně zajímavé - momenty z filmu Gympl mizely. Postavy se stávaly méně knižní a více filmové. Jednoznačnější. Petr (Tomáš Vorel jr.) si víc profiloval jako pokud možno hodný kluk a Michal (Jirka Mádl) jako rozmazlený zmetek (I když, co je to zmetek a co je to hodný kluk... když o těch dvou začnete přemýšlet, možná si řeknete, jak to není pravda! Že ti dva si mají tak co vyčítat!). Klára (Lenka Jurošková), která je v knížce marginální figurkou, vystoupila do popředí a naopak Pavla (Martina Procházková) hodně zmizela do stínu. Její postava do sebe vstřebala trápení s otcem (Tomáš Hanák) jiné dívky. Mimochodem, jakkoli možná vypadá tak panoptikálně a absurdně, jak sám Tomáš Hanák říkal za hranicí normality, tenhle vztah otec-dcera je také reálný, včetně několika neuvěřitelných sentencí, které ve filmu otec vysloví. Věci se prostě zahustily.
Přesto všechno hrdinové filmu, Petr s Michalem, rozhodně nejsou černobíle kladnými hrdiny. Možná, že postavy Pavly a Kláry jsou mnohem sympatičtější, protože ty aspoň nikomu bohorovně neubližují. Už od samého začátku se ukazuje, že scénář Gymplu možná trefil vyvážený střed, výpověď bez přiklonění se na tu či onu stranu. Mladí lidé a speciálně writeři nám vyčítají (krom toho, že jsme to vůbec natočili), že jsme na ně příliš přísní a měli jsme měli víc stát na jejich straně. Ti, kteří přerostli ze škatulky teenage, zase často vnímají film, jakobychom graffiti a vše s ním spojené, jednostranně adorovali a obhajovali. Není to tak. Snažili jsme se ukázat svět očima writera a to je něco zcela jiného.
Poslední verze jsme na podzim 2005 předělávali společně s Tomášem a Pavlem Noskem, který do toho vnesl autentické zážitky a zkušenosti z "druhé strany" - zkušenosti bývalého studenta, který grafiti maluje a prošel si s nimi sérií životních peripetií. Namísto některých akcí mých studentů většinou popsal svoje vlastní, a i on do dialogů vložil pár reálných.
Kdo čekáte, že ve filmu gympl uvidíte něco z Buďánek, budete zklamaní. Atmosféra Buďánek, která z knížky čouhá, zůstala nepochopena a neuvěřena - Tomáš ani Pavel neporozuměli, že by něco takového mohlo existovat a proto si vymínili tu změnu na typický český gympl. (Nehledě k tomu, že i na Buďánkách je historií.)
Ze scénáře Gymplu postupně zmizela naprostá většina postav, obrazů, záběrů i textů. Celé dějové linky. Čtenář Graffiti rules bude nejspíš překvapený, jak malý fragment zůstal ve filmu Gympl. Nakonec jsme se rozhodli celý film přejmenovat protože ten příběh není primárně o graffiti, ale o partě gymnaziálních studentů. Proto jsem mu dal krátké jednoduché jméno: Gympl.
Film Gympl není dokumentem o Graffiti (stejně jako jím nebyla ani knížka Graffiti rules). Graffiti scéna zahrnuje kluky, jimž někdy není ani 15, jiným je 30. Někteří nedokážu víc než neobratné tagy, jiní tvoří skutečná umělecká díla a občas jde i o studenty (či absolventy) výtvarných škol. Někteří writeři by nikdy nemalovali na fasády památek, jiným je to úplně jedno. Každý k tomu má různé motivy a důvody. Nedá se to zobecnit. Nestačil k tomu ani prostor knížky Graffiti rules, natož 100 minut filmu Gympl. Gympl je prostě střihnutý příběh party gympláků, z nichž někteří mimojiné malují graffiti. Nic víc. Neříkáme, že takoví jsou všichni writeři nebo dokonce všichni gympláci.