Když jsem dorazil domů, nebyl u výtahu Petr, náš normální noční liftboy. Což bylo takový štístko, jaký jsem už léta neměl. Ve výtahu byl nějakej novej chlápek, kterýho jsem jaktěživ neviděl. A tak jsem si řek, že když nenarazím zrovna na rodiče, budu moct říct Phoebulce „ahoj“ a pak vypadnout a nikdo nebude vůbec vědět, že jsem tam byl. Což bylo vážně senzační štístko. A ještě lepší bylo, že ten novej liftboy byl tak trochu připitomělej. Řek jsem mu takovým hrozně nonšalantním tónem, aby mě dovez nahoru k Dicksteinovým. Dicksteinovi byli lidi, co bydleli v tom druhým bytě na našem poschodí. Už předtím jsem si sundal loveckou čepičku, abych nevypadal podezřele nebo něco. Nastoupil jsem do výtahu, jako když mám příšerně naspěch.
On už zavřel úplně dveře vejtahu, že mě jako vyveze nahoru, ale pak se obrátil a povídá: „Oni nejsou doma. Jsou na návštěvě ve čtrnáctým poschodí.“
„To nevadí,“ povídám já. „Já na ně mám počkat. Jsem jejich synovec.“
Podíval se na mě takovým stupidním podezíravým pohledem. „Počkejte radši v hale, mladíku,“ povídá.
„Já bych rád – vážně,“ odpověděl jsem. „Ale mám nemocnou nohu, musím jí mít v určitý poloze. Já myslím, že bude lip, když se posadím do křesla před jejich dveřma.“
Nevěděl, co to vlastně žvaním, a tak jenom řek: „Aha“, a vyvez mě nahoru. No vida, chlapče! Je to legrace. Stačí říct něco, čemu ten druhej nerozumí, a lidi udělaj prakticky všechno, co po nich člověk chce.
Vylez jsem v našem patře – kulhal jsem ostošest – a dal se směrem k Dicksteinovic straně. Když jsem pak uslyšel, že se dveře vejtahu zavřely, tak jsem se otočil a přešel na naši stranu. Proved jsem všechno jak se patří. Já už vám nebyl ani namazanej. Načež jsem vytáh klíč od bytu a otevřel dveře. Pěkně potichoučku. A pak jsem hrozně, ale hrozně opatrně vešel dovnitř a zavřel dveře. Já měl bejt lupičem, vážně!
Vpředsíni byla samozřejmě pekelná tma a já samozřejmě nemoh rozsvítit světlo. Musel jsem dávat pozor, abych do něčeho nevrazil a nezpůsobil randál. Ale stejně jsem poznal, že jsem doma, fakt. Naše předsíň má takovej zvláštní čuch, jakej není nikde jinde na světě. Kruci, já nevím, co to vlastně je. Není to karfiól a není to voňavka. Kruci, já nevím, co to vlastně je. Ale člověk vždycky pozná, že je doma. Začal jsem si sundávat kabát, že si ho pověsím do skříně v předsíni, ale v tý skříni je plno ramínek, který šíleně rachotěj, když otevřete dveře, pročež jsem si ho nechal na sobě. Pak jsem se hrozně pomalinku vydal na cestu do Phoebulčinýho pokoje. Věděl jsem, že služka mě neuslyší, poněvadž má jenom jeden bubínek. Jednou nám vypravovala, že má bráchu a ten že jí strčil do ucha stýblo, když byla ještě malá. Byla pořádně nahluchlá. Ale moje rodičovstvo, zvlášť máma, ta má uši jako rys. A tak když jsem šel kolem jejich dveří, nes jsem si to pěkně polehoučku. Propánakrále, vždyť já vám dokonce zatajil dech! Tátu můžete vzít přes hlavu židlí a neprobudí se, ale máma, mámě stačí, když někdo v Tramtárii zakašle, a už vás slyší. Ona je pekelně nervózní. V padesáti případech ze sta je celou noc vzhůru a kouří cigarety.
Konečně jsem se asi tak za hodinu dostal do Phoebulčinýho pokoje. Ale ona tam nebyla. Já zapomněl. Já zapomněl, že vždycky spí v pokoji D. B. , když on je v Hollywoodu nebo někde. Ono se jí tam líbí, poněvadž je to největší pokoj v bytě. A taky poněvadž je tam šíleně velkej psací stůl, co ho D. B. koupil od jedny alkoholicky ve Filadelfii, a ta gigantická postel, minimálně deset kilometrů dlouhá a deset kilometrů široká. Kde koupil tu postel, to nevím. Zkrátka a dobře, když je D. B. pryč, Phoebulka spí ráda v jeho pokoji a on jí to dovoluje. Měli byste vidět, když u toho nesmyslnýho stolu dělá úkoly nebo něco. Je vám skoro tak velikej jako ta postel. Tak tak, že ji člověk vidí, když dělá za stolem úkoly. Ale jí se právě tohleto líbí. Její vlastní pokoj se jí nelíbí, protože je přej moc malej. Říká, že má ráda prostor. To by mě umrtvilo! Na co Phoebe potřebuje prostor? Na nic.
Zkrátka a dobře, šel jsem teda pěkně potichoučku do pokoje D. B. a rozsvítil lampu na stole. Phoebulka se vůbec nevzbudila. Když už bylo světlo, chvilku jsem na ni koukal. Ona vám tam ležela, obličej na kraji polštáře, a spala. Pusu měla kapánek pootevřenou. Je to legrace. Dospělí, ty vypadaj odporně, když spěj a mají pusu kapánek pootevřenou, ale děti, děti ne. Děti vypadají prima. Ty můžou mít třeba celej polštář poslintanej, a přesto vypadají prima.
Chodil jsem hrozně potichu po pokoji a chvilku jsem se jen tak koukal po věcech. Pro změnu mi bylo bašta. Už se mi ani nezdálo, že dostanu zápal plic nebo něco. Pro změnu mi bylo prostě dobře. Phoebulčiny šaty byly na židli hned vedle postele. Ona je na dítě hrozně pořádná. Já jen jako, že svoje věci nerozhazuje jen tak po pokoji jako některý dětí. Není žádnej hajdalák. Pověsila si kabátek od těch žlutohnědejch šatů, co jí maminka koupila v Kanadě, na opěradlo židle a blůzička a ostatní hápky čápky byly na sedadle. Boty a punčochy měla na zemi, hezky pod židlí a hezky vedle sebe. Ty boty jsem ještě neviděl. Byly nový. Byly to takový tmavohnědý mokasíny, podobný jako mám já, a prima se hodily k těm šatům, co jí maminka koupila v Kanadě. Maminka ji strojí prima. Vážně. Maminka má v některejch věcech senzační vkus. Když kupuje brusle nebo něco podobnýho, v tom nestojí za nic, ale v šatech, v tom se vyzná perfektně. Já chci jenom říct, že Phoebe má na sobě vždycky nějaký šaty, ze kterejch je člověk úplně vedle. Malý děti nosej většinou strašlivý šaty, i když mají jejich rodiče hodně peněz. Ale přál bych vám vidět Phoebulku v těch šatech, co jí maminka koupila v Kanadě. Bez legrace.
Sed jsem si na stůl D. B. a koukal se na věci, co byly na něm. Většinou Phoebulčiny krámy do školy a podobně. Většinou knížky. Ta, co byla naněco. Prakticky úplně stačí, když se posadíte na postel a řeknete: „Phoebe, probuď se,“ a tradá hujdá – už je vzhůru.
Moldene,“ řekla v tu ránu. Dala mi ruce kolem krku. Je hrozně něžná. Já jako, že na dítě je dost něžná. Někdy je něžná až moc.
Dal jsem jí pusu a ona povídá: „Kdy jsi přijel domů?“ Byla děsně ráda, že mě vidí. To bylo vidět.
„Ne tak nahlas. Zrovna teď. Jak se máš?“
„Prima. Dostals můj dopis? Já ti napsala pětistránkovej – “
„No. Ale ne tak nahlas. Děkuju.“
Napsala mi dopis. Ale já se nedostal k tomu, abych odpověděl. Byl celej o jedný hře, co v ní hraje ve škole. Psala mi, abych si na pátek nedával žádnou schůzku a nic, abych se na ni moh přijít podívat.
„Co dělá hra?“ zeptal jsem se jí. „Jak jsi říkala, že se jmenuje?“
„Vánoční scény pro Američany! Stojí to za pendrek, ale já hraju Benedicta Arnolda. Mám prakticky největší roli,“ povídá. Páni, ta vám byla čilá jak rybička. Ona se hrozně rozruší, když člověku něco takovýho vypravuje. „Začíná to, jak umírám. Přijde tam na Stědrej den duch a zeptá se mě, jestli se nestydím a tak. Víš, jako že jsem zradila vlast a tak. Přijdeš se podívat?“ Úplně se vám v posteli posadila. „Právě o tom jsem ti psala. Tak přijdeš?“
„Samo že přijdu. Přijdu, to víš.“
„Tatínek nemůže, musí letět do Kalifornie,“ povídá. Páni, že ale byla čilá jak rybička! Ta vám je úplně vzhůru ani ne za dvě vteřiny. Posadila se v posteli. Nebo si vlastně klekla a chytila mě za ruku. „Poslyš, maminka říkala, že přijedeš až ve středu“ povídá. „Řekla, že ve středu.“
„Dostal jsem se dřív. Ne tak nahlas. Vždyť všechny vzbudíš.“
„Kolik je hodin? Maminka povídala, že se vrátěj až hrozně pozdě. Jeli na nějakej večírek do Norwalku v Connecticutu,“ řekla Phoebulka. „Hádej, co jsem dneska odpoledne dělala? Na čem jsem byla v kině? Hádej!“
„Nevím. Poslyš, neříkali, v kolik se vrá – “
„Na Lékařovi“ povídá Phoebulka. „Je to zvláštní program, dávali ho v Listerově nadaci. Dávali ho jenom jedinej den. Zrovínka dneska. Bylo to o jednom doktorovi z Kentucky, kterej přetáhne deku přes tvářičku jednoho dítěte, poněvadž je mrzáček a nemůže chodit. Načež ho pošlou do vězení. Bylo to báječný.“
„Poslouchej mě chvilinku. Neříkali, v kolik se vrá – „
„Ono je mu jí líto, tomu doktorovi. Proto jí přetáhne tu deku přes obličej. Aby se udusila. Načež ho pošlou do vězení, na doživotí, ale ta holčička, co jí přetáh tu deku přes hlavu, ho chodí pořád navštěvovat a děkuje mu za to, co udělal. On vraždil z milosrdenství. Jenomže ví, že si zaslouží bejt ve vězení, poněvadž lékař nemá brát boží věci do svých rukou. Byly jsme na tom s maminkou jedný žáby z naší třídy, Alice Holmborgový. To je má nejlepší kamarádka. Je to jediná žába z celý – “
„Počkej vteřinku, bud tak laskavá,“ povídám. „Já se tě na něco ptám. Říkali, v kolik se vrátěj, nebo neříkali?“
„Ne. Ale až strašně pozdě. Tatínek vzal vůz, aby se nemuseli starat o vlaky. Máme tam tedka rádio. Až na to, že maminka povídala, že se na něj při jízdě nedá hrát.“
Začal jsem trochu nabírat dech. Jako že jsem si konečně přestal dělat starosti, jestli mě doma nachytají nebo ne. Vykašlal jsem se na to. Když nachytají, tak nachytají.
Přál bych vám Phoebulku vidět. Měla na sobě modrý pyžamko s červenejma slonama na lemování. Ona je do slonů úplně vedle.
„Takže to byl fajn film, co?“ povídám.
„Bašta. Až na to, že Alice byla nachlazená a její maminka se jí v jednom kuse vyptávala, jestli na ni nejde chřipka. Zrovna, když byl film v nejlepším. Vždycky, když bylo něco důležitýho, tak se její maminka prese mě naklonila a zeptala se Alice, jestli na ni nejde chřipka. To mi šlo na nervy.“
Potom jsem jí řek o tý desce. „Poslyš, já jsem ti koupil desku,“ povídám. „Jenomže jsem ji cestou domů rozbil.“ Vyndal jsem ty kousky z kapsy kabátu a ukázal jí je. „Já byl nalítej,“ povídám.
„Dej mi ty kousky,“ řekla. „Já si je schovávám.“ Vzala mi je z ruky a šup s nima do šuplíku v nočním stolku. Úplně mě umrtvila!
„Přijede D. B. domů na Vánoce?“ zeptal jsem se jí.
„Maminka povídala, že možná přijede a možná ne. To přijde na to. Možná že bude muset zůstat v Hollywoodu a psát film o Annapolisu.“
„O Annapolisu, propánakrále!“
„Je to o lásce a tak. Hádej, kdo v tom bude hrát? Která filmová hvězda? Hádej!“
„Mě to nezajímá. O Annapolisu propánakrále! Propánakrále, co ví D. B. o Annapolisu! Copak to má něco společnýho s povídkama, jaký D. B. píše?“ povídám. Páni, tohle mě dohání k šílenství. Ten zatracenej Hollywood! „Co sis to udělala na ruce?“ zeptal jsem se jí. Všim jsem si, že má na lokti velikou náplast. Všim jsem si toho proto, že měla pyžamko bez rukávů.
„Jeden kluk z naší třídy, Curtis Weintraub, domě strčil, jak jsem šla v parku po schodech,“ povídá. „Chceš se mrknout?“ Začala si stahovat náplast z ruky.
„Nech to na pokoji. Pročpak tě strčil ze schodů?“
„Já nevím. Asi mě nenávidí,“ povídá Phoebulka. „Já jsem mu ještě s jednou žábou z naší třídy, se Šelmou Atterburyovou, polila větrovku inkoustem.“
„Propánakrále, copak jsi dítě? To se přece nedělá.“
„Ne, ale když on za mnou pořád všude leze, jak přijdu do parku. Od rána do večera za mnou leze. Jde mi to na nervy.“
„Asi se mu líbíš. To přece není důvod, abys mu polila – „
„Ať si to svoje líbení nechá,“ odpověděla. Načež se na mě tak divně koukla. „Holdene,“ povídá. „Jak to, žes nepřijel až ve středu?“
„Co?“
Páni, na tu si nesmíte přestat dávat pozor ani na minutku. Jestli si myslíte, že není fikaná, tak jste blázni!
„Jak to, žes nepřijel až ve středu?“ zeptala se mě znovu. „Snad tě nevyrazili nebo něco? Nebo jo?“
„Vždyť jsem ti povídal, že nás pustili dřív. Pustili celou – „
„To se ví, že tě vyrazili! To se ví!“ povídá Phoebulka. Načež mě praštila pěstí do nohy. „To se ví! Ach, Holdene!“ Dala si ruku na pusu. Na mou duši, ta se ale dovede vzrušit.
„Kdo říkal, že mě vyrazili? Nikdo neřek, že mě – “
„To se ví! To se ví,“ povídá. Načež mě praštila znova pěstí. Jestli si myslíte, že to nebolí, tak jste šílenci. „Tatínek tě zabije“ povídá. Načež sebou mrskla na postel na břicho a dala si přes hlavu polštář. Tohle dělá často. Někdy je to vážně blázen bláznivá.
„Nech toho,“ povídám. „Nikdo mě nebude zabíjet. Nikdo mi ani – no tak Phoebe, sundej z hlavy tu pitomost. Nikdo mě nebude zabíjet.“
Ale ona ho nesundala. Ta když něco nechce, tak ji k tomu člověk nedonutí. Jenom v jednom kuse opakovala: „Tatínek tě zabije.“ S tím pitomým polštářem na hlavě jí člověk skoro ani nerozuměl.
„Nikdo mě nebude zabíjet. Vem rozum do hrsti. Předně odjedu. Možná že udělám to, že si na nějakej čas seženu práci někde na ranči. Já znám jednoho kluka, jeho dědeček má v Coloradu ranč. Možná že bych sehnal práci tam,“ povídám. „Zůstanu s tebou ve styku, až budu pryč, jestli totiž pojedu. No tak, Phoebe, sundej to z hlavy! No tak, ty, Phoebe, prosím tě! Buď tak hodná.“
Ale ona ho ne a ne sundat. Pokušel jsem se ho stáhnout, ale Phoebe má pekelnou sílu. Prát se s ní, to člověka unaví. Páni, ta když si chce držet na hlavě polštář, tak si ho tam drží. „Phoebe, prosím tě. No tak, vylez,“ opakoval jsem v jednom kuse. „No tak, ty... ty, Weatherfield! No tak! Vylez!“
Ale ona nevylezla. Phoebe, ta člověku kolikrát ani nedá možnost, aby s ní polemizoval. Nakonec jsem vstal a odešel do obýváku, vzal si z krabičky na stole cigarety a strčil jich pár do kapsy. Byl jsem úplně na suchu.