Bylo ještě pořád hrozně brzo. Nevím na beton, kolik bylo hodin, ale nějak pozdě nebylo. Nejvíc ze všeho nesnáším, když mám jít spát a nejsem ještě vůbec unavenej. A tak jsem si otevřel kufry a vyndal čistou košili, načež jsem šel do koupelny, umyl se a převlík. Řek jsem si, že udělám to, že sejdu dolů a mrknu se, co se provozuje v Lavender baru. V tom hotelu byl takovej noční podnik, Lavender bar.
Jak jsem si převlíkal tu košili, tak jsem málem brnk svý sestřičce Phoebe. Měl jsem chuť popovídat si s ní po telefonu, fakticky. S někým, komu to myslí a tak. Ale nemoh jsem to risknout jí brnknout, poněvadž je ještě malá a nebyla by vzhůru, natož pak aby byla někde poblíž telefonu. Napadlo mě, že bych moh zavěsit, kdyby to vzali naši, ale to by bylo takjakotak neklaplo. Poznali by, že jsem to já. Moje maminka vždycky pozná, že jsem to já. Ona má intuici. Ale byl bych si s Phoebulkou docela rád chvíli pokecal, fakt.
Přál bych vám Phoebulku znát! Jakživ jste neviděli tak hezkou a chytrou holčičku. Phoebulka je doopravdy chytrá. Já jen jako, že co chodí do školy, má pořád samý jedničky. Abych řek pravdu, já jsem vlastně jedinej zabedněnec v rodině. Můj bratr D. B. je spisovatel a můj bratr Allie, ten, co umřel a co jsem vám o něm vykládal, to byl pane fiskus. A tak vlastně jedině já jsem zabedněnec. Ale přál bych vám vidět Poebulku! Má rezatý vlasy, tak trošinku jako měl Allie, a v létě je nosí hodně nakrátko. V létě si je vždycky shrne za uši. Má moc hezký malý ouška. Ale zato v zimě nosí vlasy hodně dlouhý. Někdy jí je maminka zaplitá do copánků a někdy ne. Ale jí to sluší. Vážně. Je jí teprve deset. Je dost hubená, jako já, ale jí to sluší. Je hubená jako bruslařka na kolečkovejch bruslích. Jednou jsem se za ní díval z okna, když přejížděla Pátou avenui a jela do parku. Tu byste měli rádi. Víte, když Phoebulce něco vykládáte, ví docela přesně, o čem je řeč. Totiž, Phoebulku můžete dokonce i vzít, kam chcete. Když ji například veme člověk s sebou do bijáku na nějakou pitominu, pozná, že je to pitomina. A když ji vemete na něco prima, pozná, že je to prima. My jsme ji s D. B. vzali na ten francouzskej film Pekařova žena, co v něm hrál Raimu. Byla z toho úplně vedle. Ale její nejzamilovanější film je Třicet devět stupňů s Robertem Donatem. Ona vám zná celej ten film nazpaměť, protože já jsem s ní na tom byl minimálně desetkrát. Například když Donat přijde k tomu statku ve Skotsku, když utíká poldům, řekne Phoebulka nahlas na celej biják: „Cejtíš se na to?“ zároveň s tím Skotem ve filmu. Zná všechny dialogy zpaměti. A když ten profesor ve filmu, ten, co je ve skutečnosti německej špión, ukáže na Roberta Donata malíčkem, na kterým mu chybí článek, Phoebulka ho předběhne. Ukáže ve tmě na mě, přímo do obličeje. Phoebulka je fajn. Ta by se vám líbila. Jedinej problém u ní je, že je někdy moc něžná. Na to, že je dítě, je strašně citově založená. Vážně. A ještě jednu vlastnost má. Věčně píše romány. Jenomže je nikdy nedopíše. Všechny jsou o jedny malý holce, která se jmenuje Hazel Weatherfieldová – jenomže Phoebe to píše „Hazle“. Ta Hazle Weatherfieldová je detektivkou. Má bejt jako sirotek, ale čas od času se vždycky vynoří její otecko. Její otecko je obyčejně „vysoký přitažlivý gentleman ve věku asi dvaceti let“. To by člověk umřel! Naše Phoebulka! Na mou duši, že by se vám líbila. Ta byla chytrá už jako malinkatej mrňous. Když byla ještě malá, brávali jsme ji s Alliem do parku, zvlášť v neděli. Allie měl takovou plachetku a vždycky si s ní ohromně vyhrál a Phoebulku jsme brávali s sebou. Nosila bílý rukavičky a šla hezky mezi náma jako dáma. Ať jsme se s Alliem bavili, o čem chtěli, Phoebulka vždycky poslouchala. Člověk někdy zapomněl, že je u toho, poněvadž byla taková malá. Ale ta vám to připomněla! Od rána do večera člověku skákala do řeči. Vždycky do mě nebo do Allieho strčila nebo něco a zeptala se: ,Kdo? Kdo že to řek? Bobby nebo ta dáma?“ A my jsme jí řekli, kdo to povídal, a ona na to: „Aha,“ a hned zas poslouchala dál. Allie z ní měl taky vždycky ohromnou psinu. Jako že ji měl taky moc rád. Ted je jí deset a už není tak docela mrňavá, ale ještě pořád z ní má každej ohromnou psinu – aspoň každej, komu to myslí. Zkrátka a dobře, s Phoebulkou si má člověk vždycky chuť popovídat po telefonu. Ale já měl moc velkej vítr, že by k telefonu přišli naši a že by poznali, že jsem v New Yorku a že mě vyrazili z Pencey a tak. Takže jsem si jenom dooblík tu košili. Pak jsem se dostrojil a sjel výtahem do vestibulu podívat se, co se tam provozuje.
Vestibul byl skoro prázdnej, až na několik chlapů a několik blondýn, který vypadali jako pasáci a štětky. Ale z Lavender baru bylo slyšet kapelu, a tak jsem šel dovnitř. Nebyl tam moc velkej nášvih, ale přesto mi dali mizernej stůl – hodně vzadu. Měl jsem asi vrazit číšníkovi dolar. Páni, v New Yorku maj peníze doopravdy slovo – bez legrace.
Kapela byla chabavá. Buddy Singer. Řezali do toho ostopéro, ale nebylo to to. Nemělo do odpich. A bylo tam hrozně málo lidí v mým věku. Vlastně tam nebyl nikdo v mým věku. Byli tam většinou postarší napucovaný páni se slečnama. Až na ten stůl vedle mýho. U stolu hned vedle mě seděly tři slečny tak kolem třiceti. Všechny tři byly hrozně ošklivý a všechny tři měly klobouk, podle kterýho člověk hned poznal, že nejsou z New Yorku, ale jedna z nich, ta blondýna, docela ušla. Ta blondýna byla docela roztomilá a já na ni začal dělat kapánek oči, jenže v tom momentě přišel vrchní, co si dám. Dal jsem si whisky se sodou a řek jsem mu, aby mi to dones každý zvlášť – vysypal jsem to ze sebe hezky rychle, poněvadž když to z člověka leze jako z chlupatý deky, každej hned pozná, že vám ještě není jednadvacet, a alkohol vám neprodá. Ale byla s ním stejně potíž. „Lituju, pane,“ povídá, „ale máte nějaký doklad, kolik je vám let? Třeba řidičák?“
Podíval jsem se na něj mrazivým pohledem, jako by mě byl pekelně urazil, a zeptal jsem se: „Vypadám snad na to, že mi ještě není jednadvacet?“
„Lituju, pane, ale my máme svoje – „
„Dobrá,“ povídám. Nechal jsem to plavat. „Tak mi přineste coca-colu.“
Když už byl na odchodu, zavolal jsem ho zpátky. „Nemoh byste mi do toho vrazit malej rum nebo něco?“ zeptal jsem se. „Přece nemůžu sedět v takovým uhozeným lokále střízlivěj jak miminko? Nemoh byste mi do toho vrazit malej rum?“
„Je mí hrozně líto, pane, ale... ,“ povídá a byl v tahu. Ale já mu to nezazlíval. Když je někdo nachytá, že prodali nezletilýmu alkohol, vylítnou z místa. A já nezletilej jsem, krucinál!
Začal jsem zase dělat očí na ty tří jezinky u vedlejšího stolu. Totiž na tu blondýnu. O těch druhých dvou by se dalo uvažovat leda na opuštěným ostrově. Ale nebyl jsem nijak dotěrnej. Jenom jsem na všechny vrhal takový hrozně frajerský pohledy. Ale co ty tři holky začaly vyvádět! Začaly se vám hihňat jak pominutý. Asi si mysleli, že jsem ještě moc zelenej, než abych směl po někom pokukovat. To mě pekelně otrávilo – jako kdybych se s nima chtěl ženit nebo co! Po tomhle bych je byl měl asi ignorovat, ale problém byl v tom, že se mi vážně chtělo tancovat. Já někdy hrozně rád tancuju a tenkrát to byl právě ten případ. A tak jsem se k nim zničehonic naklonil a povídám. „Slečny, nechtěla byste si některá z vás zatančit?“ Ale nezeptal jsem se dotěrně nebo něco. Abych řek pravdu, tak jsem se zeptal hrozně distinguovaně. Jenže ty holky si myslely, že to má bejt taky bžunda, krucinál. Začaly se vám hihňat znova. Bez legrace, byly to nány, vážně. „Tak jdem na to?“ povídám. „Provedu vás po řadě. Jste pro? Tak co? Jdem?“ Mně se vám chtělo doopravdy tancovat.
Nakonec se zvedla ta blondýna, poněvadž bylo jasný, že to říkám vlastně jí, a šli jsme na parket. Ty druhý dvě nány div nedostaly hysterickej záchvat, když jsme odešli. Že jsem na tom ale musel bejt zatraceně bledě, když jsem si s nima vůbec co začínal.
Ale stálo to za to. Ta blondýna, ta vám ale uměla tancovat! Byla to jedna z nejlepších tanečnic, s jakou jsem kdy tancoval. Bez legrace, tyhle stupidní holky člověka někdy na parketu převezou. Doopravdy chytrá holka, ta se v padesáti případech ze sta snaží vodit po parketu vás nebo tancuje tak mizerně, že je nejlíp, když s ní zůstanete u stolu a jenom se s ní namažete.
„Vy ale umíte doopravdy prima tancovat,“ řek jsem rý blondýně. „Měla byste tančit profesionálně. Vážně. Kdysi jsem s jednou profesionálkou tančil, ale vy tančíte minimálně dvakrát lip než ona. Slyšela jste někdy o Markovi a Mirandě?“
„Cože?“ povídá. Vůbec mě neposlouchala. Rozhlížela se po lokále.
„Ptám se, jestli jste někdy slyšela jméno Marco a Miranda?“
„Nevím. Ne. Já nevím.“
„To je totiž jeden taneční pár. Ona tancuje. Ale žádná extra třída to není. Umí všechno, co má tanečnice umět, ale přesto to není žádná extra třída. Víte, jak se pozná doopravdy senzační tanečnice?“
„Co jste to říkal?“ zeptala se. Vůbec mě neposlouchala. Její myšlenky bloudily po lokále.
„Povídám, jestli víte, podle čeho se pozná senzační tanečnice?“
„Mhm.“
„Koukejte – tady, jak mám ruku na vašich zádech. Když mám pocit, že pod rukou nemám vůbec nic – ani sedínku, ani nohy, ani kolena – prostě nic – tak pak je to doopravdy senzační tanečnice.“
Ale ona mě neposlouchala. Pročež jsem si jí na chvíli přestal všímat. Jenom jsme tančili. Pane na nebi, ale že ta husa uměla tancovat! Buddy Singer hrál právě s tou svou bohapustou kapelou „Jenom to jediné“ a ani oni to nedokázali úplně zabít. Je to prima šlágr. Nepokoušel jsem se při tanci o žádný extravagance – nesnáším, když se nějakej pásek začne na parketu producírovat – ale roztáčel jsem ji ostopéro a ona se vždycky přizpůsobila. Legrace na tom byla, že jsem si myslel, že z toho má taky požitek, až se zničehonic vytasila s tou slabomyslnou poznámkou: „Já jsem včera se svýma přítelkyněma viděla Petra Lorra,“ povídá. „Toho filmovýho herce. Na vlastní oči. Kupoval si noviny. Ten je kouzelnej!“
„Vy ale máte kliku,“ povídám. „Vy máte vážně kliku. Věříte?“ To teda byla nána! Vážně. Ale zato tanečnice s velkým T. Já se vám nemoh udržet a musel jsem tu husu políbit na temeno – víte, tam, co měla pěšinku. Jenže ona se namíchla. „Dovolte! Co to má znamenat?“
„Nic. Nic to nemá znamenat. Jenom to, že umíte doopravdy tancovat,“ povídám. „Já mám malou sestřičku, chodí teprv do čtvrtý třídy. Tančíte málem tak dobře jako ona a ta teda tancuje lip než kdo jinej na světě, na tomhle i na onom.“
„Nechtě si ty řečičky, buďte tak laskav.“ No ne, to ale byla nána! Hotová královna. Páni! „Odkud jste vy tři?“ zeptal jsem se.
Ale ona neodpověděla. Nejspíš byla zaneprázdněná tím, že vyhlížela, jestli se někde nezjeví Petr Lorre. „Odkud jste vy tři?“ zeptal jsem se ještě jednou. „Cože?“ povídá.
„Odkud jste vy tři? Nemusíte odpovídat, jestli se vám nechce. Nerad bych, abyste se nějak namohla.“
„Ze Seattlu ve Washingtonu,“ povídá. Prokazovala mi tím ohromnou laskavost. „Vy jste báječná společnice,“ řekl jsem. „Věříte?“
„Cože?“
Nechal jsem to plavat. Bylo to takjakotak nad její síly. „Měla byste chuť si trošku zatrsat, kdyby spustili něco rychlýho? Nemyslím dělat nějaký vylomeniny – žádný skákání nebo něco – jen tak pomaloučku polehoučku. Až spustěj něco rychlýho, půjdou si všichni sednout, až na starý a tlustý pány, takže budeme mít spoustu místa. Jste pro?“
„Mně je to lhostejný,“ povídá. „Poslyšte – kolikpak je vám vlastně let?“ Nevím proč, ale tohle mě otrávilo. „Proboha, nekazte legraci,“ povídám. Je mi teprv dvanáct, propánakrále! Jsem velikej na svůj věk.“
„Poslyšte, už jsem vám jednou řekla, že tyhle řečičky nemám ráda,“ povídá. „Jestli chcete začínat s takovejma řečičkama, tak si jdu rovnou sednout ke svým přítelkyním.“
Omlouval jsem se jak blázen, poněvadž kapela začínala rychlej kousek. Začali jsme trsat – hezky pomaloučku polehoučku – ne nějak uhozeně. Tancovala vážně dobře. Úplně stačilo, když se jí člověk lehce dotýkal. A vždycky když se otočila, tak se jí ten pěknej zadeček tak hezky natřásal. Byl jsem do ní úplně vedle. Vážně. Když jsme si sedli, byl jsem do ní už napůl zamilovanej. To je právě ta patálie s holkama. Jak něco udělají pěkně, i když toho na nich není moc ke koukání nebo i když jsou kapánek stupidní, tak se do nich člověk napůl zamiluje, načež nikdy neví, čí je. Holky? Jéžišikriste! Ty by člověka dohnaly k šílenství. Vážně.
Nepozvaly mě ke stolu – nejspíš proto, že na to byly moc velký husy – ale já si k nim přesto sed. Ta blondýna, co jsem s ní tancoval, se jmenovala Bernice – nevím jak dál – Crabsová nebo Krebsová. Ty druhý dvě, ty ošklivý, se jmenovaly Laverne a Marty. Řek jsem jim, že se jmenuju Jim Steele – jen tak z recese. Načež jsem se pokoušel s nima inteligentně konverzovat, což bylo prakticky nemožný. To by je člověk k tomu musel přidržet násilím. Dalo se těžko říct, která z nich je nejstupidnější. A všechny tři se v jednom kuse rozhlížely po lokále, jako by čekaly, že tam každou chvíli vrazí dav filmovejch hvězd. Asi si myslely, že když filmový hvězdy přijedou do New Yorku, vyskytujou se vždycky v Lavender baru místo ve Stork klubu nebo v El Maroccu a podobně. Zkrátka a dobře, trvalo mi minimálně půl hodiny, než jsem se dověděl, kde v tom Seattlu pracujou a tak. Byly všechny tři zaměstnaný v jedny pojišťovně. Zeptal jsem se jich, jestli se jim to líbí, ale myslíte, že z těch tří hus bylo možný dostat inteligentní odpověď? Myslel jsem, že ty dvě ošklivý, Marty a Laverne, jsou sestry, ale když jsem se jich zeptal, obě se urazily. Bylo vidět, že ani jedna nechce vypadat jako ta druhá, a ono taky nebylo divu, ale byla to náramná legrace.
Tančil jsem se všema – se všema třema – s jednou po druhý. Jedna ta ošklivá, Laverne, netančila zrovna špatně, ale ta druhá, Marty, to byl zabiják. Tancovat s Marty, to bylo jako vláčet po parketu Sochu svobody. A tak jediná možnost, jak mít aspoň trochu požitek z toho, že ji tak vláčím po parketu, bylo trochu se přitom obveselovat. Řek jsem jí, že jsem na druhý straně parketu právě zahlíd Garyho Coopera, toho íilmovýho herce.
„Kde?“ zeptala se mě – pekelně rozčilená. „Kde?“
„Jé, zrovínka jste ho propásla. Zrovínka teď odešel. Pročpak jste se nepodívala hned?“
Přestala málem tancovat, začala vykukovat všem přes hlavu, jestli by ho ještě zahlídla. „Do prkýnka!“ povídá.
Já vám jí málem zlomil srdce – vážně. Bylo mi pekelně líto, že jsem si z ní dělal psinu. Z někoho si člověk nemá dělat psinu, ani když si to ten člověk zaslouží.
Ale povstala z toho hrozná legrace. Když jsme se vrátili ke stolu, Marty řekla těm druhým dvěma, že tam byl Gary Cooper a že zrovna odešel. Páni, Laverne a Bernice div nespáchaly sebevraždu, jak to uslyšely! Byly celý rozčilený a ptaly se Marty, jestli ho viděla. Marty řekla, že ho jenom zahlídla koutečkem oka. To mě umrtvilo!
V baru se už zavíralo, a tak jsem jim honem ještě každý koupil dvě skleničky, než zavřou, a pro sebe jsem si ještě objednal dvakrát coca-colu. Kruci, ten stůl vám byl samá sklenička! Ta jedna ošklivá, Laverne, si ze mě v jednom kuse utahovala, že piju jen coca-colu. Ta teda měla smysl pro humor, fakt!
Ona a Marty pily Tom Collinsy – v půli prosince, propánakrále! Na nic lepšího nepřišly. Ta blondýna, Bernice, pila bourbon se sodou. A pěkně to do sebe házela. Všechny tři v jednom kuse vyhlížely filmový hvězdy. Skoro nemluvily – ani mezi sebou. Marty mluvila víc než ty druhý dvě. V jednom kuse říkala hovadiny, který jdou člověku na nervy, jako třeba místo „jít na záchod“ řekla „jít se vytelefonovat“, a když ten chudinka vyšeptalej klarinetista Buddyho Singera vstal a zapískal pár uhozenejch brejků, pokládala to za naprostou senzaci. Místo klarinet říkala „sladký dřevo“. Ta tedy byla uhozená! Ta druhá ošklivá, Laverne, si o sobě nejspíš myslela, že je hrozně vtipná, protože v jednom kuse chtěla, abych zavolal tatínkovi a zeptal se ho, jakej má večer program. V jednom kuse se mě ptala, jestli má tatínek slečnu. Ptala se mě na to čtyřikrát – ta tedy byla vtipná, to je hotovka! Bernice, ta blondýna, neříkala skoro vůbec nic. Pokaždý, když jsem se jí na něco zeptal, řekla: „Cože?“ Což člověku dovede jít za chvíli na nervy.
Když dopily, všechny tři zničehonic řekly, že musí jít spát. Ty mě teda vypekly. Povídaly, že chtěj ráno brzy vstávat a jít na první představení do varieté Rádio City. Snažil jsem se je přemluvit, aby ještě chvíli pobyly, ale nechtěly. A tak jsem se rozloučili a bylo. Já jsem jim řek, že se na ně někdy přijedu v Seattlu mrknout, jestli tam budu mít kdy cestu. Ale moc pochybuju, že k tomu dojde. Jako k tomu, že se na ně přijedu mrknout.
S cigaretama a se vším všudy vylez účet asi na třináct dolarů. Myslím, že by se bejvaly měly aspoň nabídnout, že si za sebe zaplatěj to, co vypily, než jsem si k nim přišed – to se ví, že bych to bejval nepřipustil, ale nabídnout se aspoň mohly. Ale bylo mi to stejně dost fuk. Když měly na hlavě ty nemožný kokrhele a když to byly takový nány! A hrozně mě deprimovalo, jak řekly, že chtějí ráno brzy vstávat, aby stihly první představení v Rádio City. Když někdo – například nějaká holka ve strašlivým klobouku – jede celou tu cestu do New Yorku – až ze Seattlu ve Washingtonu, propánakrále! – jen proto, aby ráno mohla brzy vstát a jít na první představení v Rádio City, tak mě to tak deprimuje, že je to k nesnesení. Já bych jim bejval koupil všem třem třeba sto koktejlů, jen kdyby mi to bejvaly neříkaly.
Odešel jsem z Lavender baru hned po nich. Takjakotak už zavírali a kapela to položila už před hodnou chvílí. A vůbec, stejně to byl lokál, ve kterým sedět je hrůza hrůzoucí, ledaže tam máte někoho, kdo dobře tancuje, nebo vám číšník prodá něco, co se dá pít, a ne jen coca-colu. Na celým světě není jedinej noční podnik, kde by člověk vydržel nějak dlouho sedět, ledaže se tam dá koupit aspoň trochu alkoholu a namazat se. Nebo ledaže jste tam s nějakou holkou, do který jste úplně vedle.