Šel jsem celou cestu zpátky do hotelu pěšky. Jedenačtyřicet kapitálních bloků. Ne že bych měl chuť jít pěšky nebo něco, jenom se mi nechtělo lízt do nějakýho taxíku a zase vylízat. Člověka to někdy otráví jezdit taxíkem, stejně jako ho někdy otráví jezdit výtahem. Zničehonic musíte jít najednou pěšky, ať je to jak chce daleko nebo jak chce vysoko. Jako kluk jsem hrozně často šlapal pěšky až nahoru do našeho bytu. Dvanáct poschodí.
Vůbec byste nepoznali, že venku sněžilo. Na chodníku nebyl skoro žádnej sníh. Ale pěkně přimrzalo, pročež jsem si vytán z kapsy tu červenou loveckou čepičku a nasadil si ji. Bylo mi úplně fuk, jak v ní vypadám. Dokonce jsem si stah klapky přes uši. Byl bych si přál vědět, kdo mi v Pencey sloh ty rukavice, poněvadž mi mrzly ruce. Ne že bych byl udělal nějakej rambajs, kdybych to věděl. Já jsem hroznej posera. Snažím se to nedávat najevo, ale jsem. Například kdybych byl v Pencey přišel na to, kdo mi ukrad ty rukavice, šel bych asi k tomu zlodějovi do pokoje a řek bych: „Tak hele, co kdybys takhle nahrál ty rukavice?“ A pak bych asi udělal to, že bych otevřel jeho skříň a ty rukavice bych někde našel. Třeba schovaný v jeho galoších nebo někde. Vyndal bych je, ukázal tomu klukovi a řek: „Tak tohle jsou teda tvoje rukavice, co?“ Načež ten zloděj by na mě asi udělal hrozně nevinnej kukuč a řek by: „Já ty rukavice v živote neviděl. Jestli jsou tvoje, tak šije vem. Já po nich netoužím.“ A já bych tam prostě nějakejch pět minut jenom stál. Držel bych ty hromský rukavice v ruce, ale měl bych pocit, že bych tomu klukovi měl vrazit jednu do zubů, rozbít mu třeba hubu. Jenže na to bych se nezmotal. Já bych tam jenom stál a tvářil se sveřepě. Nejvýš bych udělal to, že bych mu řek hezky zvostra něco kousavýho, abych ho dožral – místo abych mu vrazil jednu do zubů. Zkrátka a dobře bych mu řek něco kousavýho, abych ho dožral, načež on by pak asi vstal, přišel ke mně a zeptal se: „Heleď se, Caulfielde, to jako chceš tvrdit, že jsem zloděj?“ A já místo abych mu odpověděl: „To ti teda bůh řek, že chci, ty mizero jeden, ty zloději sprostá!“, zmoh bych se nejspíš jenom na to, že bych řek: Já vím jenom to, že jsem našel svý rukavice v tvejch galoších.“ Z čehož by ten kluk v tu ránu stoprocentně poznal, že mu žádnou nevrazím, a asi by řek: „Heleď, tak to řekni rovnou. To jako chceš říct, že kradu?“ Načež bych asi odpověděl: „Nikdo o nikom netvrdí, že krade. Já vím jenom to, že moje rukavice byly v tvejch pitomejch galoších.“ A takhle by to mohlo jít hodiny a hodiny. Ale nakonec bych z jeho pokoje stejně odešel, a ani bych se nepokusil jednu mu vrazit. Asi bych šel na záchod dát si potají sluka, díval bych se na sebe do zrcadla a tvářil se sveřepě. Zkrátka a dobře, na tohle jsem myslel celou cestu zpátky do hotelu. Bejt posera, to není žádná legrace. Možná že to nevězí jenom v tom, že jsem posera. Já nevím. Myslím si, že to možná vězí jenom částečně v tom, že jsem posera, a částečně v tom, že jsem ten typ, kterýho moc nerozhází, jestli ztratí rukavice nebo ne. U mě je problém taky to, že je mi dost jedno, když něco ztratím. Když jsem byl malej, tak to moji maminku dohánělo k šílenství. Některý kluci dokážou hledat celý dny něco, co ztratili. Já jsem asi ještě nikdy neměl nic, čeho bych nějak moc litoval, když jsem to ztratil. To je možná částečně ta příčina, že jsem posera. Což není stejně omluva. Vážně ne. Člověk by neměl bejt zásadně posera. Když má někomu vrazit jednu do zubů a chce se mu do toho, tak to má taky udělat. Jenže já na to nejsem. To už bych radši vyhodil někoho oknem nebo mu usek hlavu sekyrkou, než bych mu vrazil jednu do zubů. Já nenávidím rvačky. Ne že by mi nějak moc vadilo, když dostanu nařezáno – i když z toho nejsem samozřejmě nadšením bez sebe – ale čeho se při rvačkách nejvíc děsím, je obličej toho druhýho. Já nesnesu pohled na obličej toho druhýho. To je ten problém. Ono by to nebylo tak zlý, kdybysme přitom mohli mít oba dva zavázaný oči nebo něco. Já jsem vlastně hrozně legrační typ posery, když to člověk veme kolem a kolem, ale posera jsem stejně. Nelžu si do kapsy.
Čím víc jsem přemejšlel o těch svejch rukavicích a o tom, jakej jsem posera, tím víc mě to deprimovalo, pročež jsem se rozhod, jak jsem tak šel, že se někde stavím a dám si něco k pití. Měl jsem jenom ty tři whisky u Ernieho a tu poslední jsem ani nedopil. Jednu vlastnost teda mám – totiž senzační výdrž. Můžu pít celou noc, a když jsem ve formě, není to na mně vůbec znát. Jednou jsme si ve škole ve Whootonu s jedním klukem, s Raymondem Goldfarbem, koupili půllitr whisky a vypili ji v sobotu večer v kapli, aby nás nikdo neviděl. On byl úplně grogy, ale na mně to nebylo skoro znát. Jenom jsem měl takovou frajerskou a nonšalantní náladu. Než jsem šel spát, tak jsem zvracel, ale nebyl bych vlastně ani musel – přinutil jsem se.
Zkrátka a dobře, než jsem došel k hotelu, chtěl jsem už už vejít do jednoho takovýho obskurního podniku, ale vyšli odtamtud dva chlapi, úplně namol, a chtěli vědět, jak se dostanou k podzemce. Jeden z těch chlápků vypadal jako Kubánec, a jak jsem mu vysvětloval cestu, dejchal mi v jednom kuse do obličeje takovým smradlavým dechem. Nakonec to dopadlo tak, že jsem do toho pitomýho baru vůbec nešel. Šel jsem jednoduše zpátky do hotelu.
Ve vestibulu bylo úplně prázdno. Byl vám tam čuch jako po padesáti milionech vajglů. Vážně. Nebyl jsem ospalej, ale bylo mi svinsky. Byl jsem dočista deprimovanej. Skoro se mi chtělo umřít.
A pak jsem se zničehonic dostal do obrovský bryndy.
Jen jsem vlez do výtahu, řek mi liftboy: „Neměl byste interes si trošku zašpásovat, mladej pane? Nebo je už na vás moc dlouho?“
„Jak to myslíte?“ povídám. Nevěděl jsem, kam tím míří.
„Jestli byste neměl interes vo něco do postýlky?“
„Já?“ povídám. Což byla hrozně slabomyslná odpověď, ale ono je to dost trapný, když vám zničehonic někdo položí takovou otázku.
„Kolik je vám, šéfe?“ zeptal se mě liftboy.
„Proč?“ povídám. „Dvaadvacet.“
„Hm. Tak co? Máte interes? Pět dolarů jedno číslo. Patnáct na celou noc.“ Podíval se na hodinky. „Až do voběda. Pět dolarů jedno číslo. Patnáct až do voběda.“
„Prima,“ povídám. Bylo to proti mým zásadám, ale já vám byl tak deprimovanej, že mi to vůbec nemyslelo. V tom je celej ten problém. Když je člověk moc deprimovanej, tak mu to vůbec nemyslí.
„Co prima? Jedno číslo nebo až do voběda? Já to musím vědět.“
„Jenom jedno číslo.“
„Fajn. V kterým jste pokoji?“
Podíval jsem se na takovej ten červenej přívěsek na klíči, co na něm bylo moje číslo. „Dvanáct, dvacet dva,“ povídám. Už jsem začínal litovat, že jsem se do toho zaplet, ale bylo pozdě.
„Tak fajn. Za čtvrt hodiny máte slečnu nahoře v pokoji.“
Otevřel dveře a já vystoupil.
„Poslyšte, ale vypadá co k čemu?“ zeptal jsem se. „Nějakou starou brécu nechci.“
„Žádnou brécu. Nestarejte se, šéfe.“
„Komu mám zaplatit?“
Jí,“ odpověděl. „Tak jdem, šéfe.“ Zavřel mi dveře prakticky rovnou před nosem.
Šel jsem do svýho pokoje a namočil si trochu vlasy, ale trávník neučešete ani za nic. Načež jsem zkusil, jestli mi páchne z pusy po všech těch cigaretách a z těch panáků, co jsem vypil u Ernieho. To stačí, když si člověk dá ruku před pusu a foukne nahoru k nosu. Zdálo se, že mi nějak moc cítit není, ale přesto prese všechno jsem si vyčistil zuby. Pak jsem si znova převlík košili. Věděl jsem, že se kvůli prostitutce tak šlechtit nemusím, ale aspoň mě to nějak zaměstnalo. Byl jsem kapánek nervózní. Začínal jsem sice dostávat chutě, ale nervózní jsem byl. Jestli chcete co vědět, já jsem panic. Vážně. Už několikrát jsem měl příležitost ztratit panictví, ale nikdy k tomu nedošlo. Ono do toho vždycky něco vleze. Například když je člověk doma u nějaký holky, vždycky se v neprávej čas vrátěj domů její rodiče – nebo má člověk aspoň vítr, že se vrátěj. Nebo když je člověk vzadu v něčím voze, sedí vždycky na předním sedadle ten druhej s někým – myslím jako s nějakou holkou – kdo vždycky musí vědět, co se odehrává v celým voze. Já jen jako, že některý holky, když jsou vpředu, se v jednom kuse otáčej, aby se mrkly, co se provozuje vzadu. Zkrátka a dobře, vždycky do toho vleze něco. Ale stejně jsem to párkrát už už udělal. Pamatuju se zvlášť na jeden případ.
Jenže něco vybouchlo. Už ani nevím co. Fakt je, že když se člověk už už chystá, že to s některou holkou udělá – jako s holkou, která není prostitutka a nic – tak vám ta holka v jednom kuse říká, abyste přestali. A u mně je ten problém, že přestanu. Většina kluků ne. Já za to nemůžu. Člověk nikdy neví, jestli doopravdy chce, abych přestal, nebo jestli má jenom pekelnej strach nebo jestli mi to říká jenom proto, aby to bylo na mně a ne na ní, když se to stane. Zkrátka a dobře, já pokaždý přestanu. Problém je v tom, že mi tý holky začne bejt líto. Holky bejvaj totiž většinou hrozně hloupý. Když se s nima člověk chvíli muchluje, tak přímo pozoruje, jak jim to doslova přestává myslet. Taková holka, ta když se dostane doopravdy do ráže, tak je prostě jak bezhlavá. Já nevím. Řekne mi, abych přestal, a já přestanu. Vždycky si pak přeju, abych byl nepřestal, když ji dovedu domů, ale přesto to vždycky udělám znovu.
Zkrátka a dobře, jak jsem si převlíkal tu čistou košili, řek jsem si v duchu, že tohle je v určitým smyslu moje velká šance. Řek jsem si, že když to je prostitutka, moh bych u ní získat nějakou praxi pro případ, že se kdy ožením. Mě tyhle věci někdy trápěj. Já jednou čet ve Whootonu jednu knihu a tam vám bylo o takovým hrozně kultivovaným, distingovaným a vášnivým chlápkovi. Jmenoval se Monsieur Blanchard, ještě se na to pamatuju. Ta kniha byla mizerná, ale ten Blanchard, to bylo číslo. On vám měl v Evropě na Riviéře velikej zámek, a když měl volno, tak nedělal nic jinýho, než odháněl ženský klackem. On vám tam na jednom takovým místě říká, že ženský tělo je jako housle, ale rozehrát že ho umí jenom senzační muzikant. Ta kniha byla hrozně uhozená – to se musí nechat – ale to s těma houslema mi nešlo z hlavy. A to byl taky částečně důvod, proč jsem chtěl v těch věcech získat trochu praxe – jako pro případ, že bych se kdy oženil. Caulřield a jeho kouzelný housle! Páni, to je teda uhozený, to se musí nechat, ale tak moc zase ne. Nic bych proti tomu neměl, kdybych byl v těch věcech kanón. Jestli chcete co vědět, já když s nějakou holkou blbnu, tak mi v padesáti případech ze sta dá pekelnou fušku, abych aspoň našel, co vlastně propánakrále hledám, jestli rozumíte, co tím chci říct. Například ta holka, co jsem s ní jen tak tak neměl pohlavní styk, jak jsem vám o tom vykládal. Mně vám trvalo minimálně hodinu, než jsem jí jenom sundal tu její pitomou podprsenku. Když se mi to konečně povedlo, měla už chuť naplivat mi do ksichtu.
Zkrátka a dobře, chodil jsem v jednom kuse po pokoji a čekal, až se vynoří ta prostitutka. Pořád jsem doufal, že bude hezká. Ale bylo mi to dost jedno. Prostě jsem to už chtěl mít z krku. Konečně někdo zaklepal, a jak jsem šel otevřít, připlet se mi do cesty kufr a já se div nepřerazil. Já si vždycky vyberu senzační chvíli, kdy se mám natáhnout přes kufr nebo přes něco.
Otevřel jsem dveře a stála tam ta prostitutka. Na sobě měla krátkej kabátek a byla bez klobouku. Vlasy měla blond, ale bylo vidět, že si je odbarvuje. Ale žádná stará bréca to nebyla. „Dobrý večer,“ povídám. Pekelně distingované.
„Vy jste ten pán vod Maurice?“ zeptala se mě. Nezdála se dvakrát přívětivá.
„To je ten liftboy?“
„No,“ odpověděla.
„Ano, jsem. Račte dál,“ povídám. Já vám byl čím dál nonšalantnější, jak to pokračovalo. Vážně.
Vešla, v tu ránu si shodila kabátek a mrskla s ním na postel. Pod tím měla zelený šaty. Načež se posadila ze strany na židli, která patřila ke stolu, a začala pohupovat nohou. Přehodila si nohu přes nohu a začala tou jednou pohupovat. Na prostitutku byla hrozně nervózní. Vážně. Nejspíš proto, že byla tak děsně mladá. Mohla bejt tak v mým věku. Posadil jsem se do velkýho křesla vedle ní a nabíd jí cigaretu. „Já nekouřím,“ povídá. Měla takovej tenounkej ukňouranej hlásek. Tak tak že ji bylo slyšet. A vůbec ani neřekla „děkuju“, když jí člověk něco nabíd. Nevěděla, co se sluší a patří. „Dovolte, abych se představil. Jmenuju se Jim Steele,“ povídám. „Máš hodinky?“ zeptala se. Samozřejmě jí bylo úplně fuk, jak se jmenuju. „Kolipak je ti let, když jsme tak u toho?“
„Mně? Dvaadvacet.“
„Houby ti je.“
Což bylo hrozně legrační. Znělo to úplně dětsky. Člověk by řek, že taková prostitutka řekne „Starou belu ti je“ nebo „Nekecej“ a ne „Houby ti je“. „Kolik je vám?“ zeptal jsem se jí. „Dost, abych věděla, co a jak,“ povídá.
Vtipná teda byla. „Máš hodinky?“ zeptala se mě znova. Načež vstala a přetáhla si šaty přes hlavu.
Mně vám bylo divně, když to udělala, fakt! Já jen jako, že to přišlo tak zčistajasna. Já vím, že by to člověka mělo strašně vzrušit a tak, když někdo vstane a přetáhne si šaty přes hlavu, ale mě to nevzrušilo. Vzrušení bylo to poslední, co jsem pociťoval. Mě vám to daleko spíš deprimovalo, než vzrušovalo. „Poslyš, máš hodinky?“
„Ne. Ne, nemám,“ povídám. Páni, mně vám bylo divně! „Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se jí. Měla na sobě než takový růžový kombiné. Což bylo vážně trapný. Vážně. „Sunny,“ povídá. „Tak jdem na to?“
„Neměla byste chuť si chvíli popovídat?“ zeptal jsem se. Bylo to dětinství, ale mně vám bylo tak prapodivně. „Máte moc naspěch?“
Podívala se na mé, jako bych útek z blázince. „Hernajs, vo čem si chceš povídat?“ řekla.
„Nevím. Jen tak povšechně. Tak jsem si myslel, že byste třeba měla náladu chvíli si povykládat.“
Sedla si zase na židli u stolu. Ale po chuti jí to nebylo. To bylo vidět. Začala zas pohupovat nohou. Páni, to ale byla nervózní holka! „Neměla byste chuť na cigaretu?“ povídám. Já zapomněl, že nekouří. Já nekouřím. Tak hele, jestli si chceš povídat, tak povídej. Já mám práci.“ Jenže já si nemoh vzpomenout na nic, o čem by se dalo povídat. Napadlo mě, že se jí zeptám, jak se stala prostitutkou, ale měl jsem strach se jí zeptat.! Ona by mi to asi takjakotak neřekla.
„Vy nejste z New Yorku, že ne?“ řekl jsem konečně. To bylo jediný, nač jsem přišel.
„Z Hollywoodu,“ povídá. Načež vstala, šla k posteli, tam, co si položila šaty. „Nemáš ramínko? Nechtěla bych si pomačkat šaty. Jsou právě z čistírny.“
„Samo,“ řek jsem honem. Byl jsem jenom rád, že můžu vstát a něco dělat. Odnes jsem jí šaty ke skříni a pověsil jí je. Bylo to zvláštní. Když jsem je věšel, bylo mi vám z toho tak trochu smutno. Představoval jsem si, jak jde do nějakýho obchodu a kupuje si je a nikdo v krámě neví, že je to prostitutka. Když si je kupovala, prodavač si asi prostě myslel, že je to docela normální holka. Bylo mi z toho pekelně smutno – já nevím vlastně proč.
Zase jsem se posadil a snažil se udržovat konverzaci. Byla mizerná společnice. „Pracujete každou noc?“ zeptal jsem se jí. Znělo to strašně, když jsem to vyslovil.
„Hm.“ Chodila po pokoji sem a tam. Sebrala ze stolu jídelní lístek a začala si ho číst.
„Co děláte ve dne?“
Pokrčila trochu ramenama. Byla hrozně hubená. „Spím. Chodím do kina.“ Položila jídelní lístek a podívala se na mě. „Tak jdem na to. Já nemám celou – “
„Poslyšte,“ povídám. „Já nejsem dneska tak docela ve svý kůži. Měl jsem špatnou noc, na mou čest. Já vám zaplatím a všechno, ale vadilo by vám moc, kdybysme to nedělali? Vadilo by vám to moc?“
Problém byl v tom, že se mí to prostě nechtělo dělat. Já byl daleko spíš deprimovanej než vzrušenej, jestli chcete co vědět. Z ní jsem byl deprimované). Z jejích zelených šatů, co visely ve skříni. A kromě toho si myslím, že to nikdy nebudu moct dělat s někým, kdo prosedí celej den v nějakým pitomým kině. Vážně si myslím, že ne.
Vtom vám ke mně přišla, v obličeji takovej divnej výraz, jako by mi nevěřila. „Co má bejt?“ povídá.
„Nic.“ Páni, já vám ale začínal bejt nervózní. „Já totiž nedávno prodělal operaci.“
„Tak? A jakou?“
„Operaci na tom... jak se tomu říká... na spinetu.“
„Tak? A kdepak to je?“
„Spinet?“ povídám. „No... to je... jak bych to řek... v míšním kanálu. Totiž... tam hodně dole v míšním kanálu.“
„Ale?“ povídá. „To je smůla.“ Načež se mi posadila na klín. „Ty seš rozkošnej.“
Já vám z ní byl tak nervózní, že jsem lhal v jednom kuse dál, jako když tiskne. „Já se ještě pořád restauruju!“ řek jsem jí.
„Ty vypadáš jako jeden filmovej herec. Víš, ten... Víš, koho myslím. Hernajs, jak se jmenuje?“
„To nevím,“ povídám. Ona vám mi z toho klína ne a ne slízt.
„Ale víš přece. Ten, co hrál v tom filmu s Melvinem Douglasem. Ten, co hrál bratříčka Melvina Douglase. Ten, co spadne z tý lodi? Však víš, koho myslím.“
„Ne. Nevím. Já chodím do kina co nejmíň.“
Načež začala bejt nějaká divná. Taková hrubá a tak.
„Nevadilo by vám, kdybyste toho nechala?“ povídám. „Já nejsem ve formě. Přece jsem vám říkal, že mám zrovna po operaci.“
Nevstala mi z klína, ale podívala se na mě strašně sprostě. „Heleď,“ povídá, „já spala, a ten blázen Maurice mě vzbudil. Jestli si myslíš, že jsem – “
„Vždyť jsem vám řek, že vám zaplatím za to, že jste přišla, a všechno. Mám moře prachů. To jen, že jsem prakticky zrovna v rekonvalescenci po hrozně vážný – “
„Tak proč jsi teda hernajs říkal tomu bláznovi Mauricovi, že chceš slečnu? Když seš zrovna po nějaký pitomý operaci na nějakým pitomým – jak se tomu říká? Co?“
„Já si myslel, že už je mi mnohem lip, než mi je. Trochu jsem se přepočítal. Bez legrace. Moc mě to mrzí. Kdybyste jen na chvilinku vstala, vzal bych si náprsní tašku. Doopravdy.“
Byla pekelně namíchnutá, ale vstala mi z klína, takže jsem si moh dojít k prádelníku pro náprsní tašku. Vyndal jsem pětidolarovku a podal jí ji. „Mockrát děkuju,“ řek jsem jí. „Tisíceré díky.“
„To je pět. Stojí to deset.“
Začínala bejt nějaká divná, fakt. Já měl vítr, že k něčemu takovýmu dojde – vážně.
„Maurice řek, že pět,“ odpověděl jsem. „Povídal patnáct do oběda a za jedno číslo jenom pět.“
„Deset za jedno číslo.“
„On řek, že pět. Je mi líto – vážně – ale víc nevysolím.“
Pokrčila ramenama stejně jako předtím, načež hrozně chladně řekla: „Nepodal byste mi laskavě šaty? Nebo by vám to dělalo moc velký vobtíže?“
Ten šprček ale doved nahnat člověku strachu. I s tím svým tenounkým hláskem dokázala člověka vyděsit. Kdyby to bejvala byla pořádná stará prostitutka, která by měla po obličeji moře líčidla a podobně, tak by člověku nenaháněla ani zpolovice tolik strachu.
Šel jsem a přines jí šaty. Oblíkla si je a sebrala z postele svůj krátkej kabátek. „Na shledanou, lazare!“ povídá.
„Na shledanou,“ řek jsem jí. Nepoděkoval jsem jí a nic. A jsem rád, že ne.