Když Sunny odešla, posadil jsem se na chvíli do křesla a vykouřil pár cigaret. Venku se začínalo rozednívat. Páni, mně vám bylo pod psa! Já vám byl tak zdeprimovanej, že si to nedovedete představit. A tak jsem udělal to, že jsem si začal povídat s Alliem. Úplně nahlas. Já si s ním někdy povídám, když jsem moc zdeprimovanej. V jednom kuse mu opakuju, aby šel domů a vzal si kolo, že se sejdem před domem Bobbyho Fallona. Bobby Fallon bydlíval v Mainu hned vedle nás. Totiž jako před lety. Zkrátka a dobře, jednou se stalo, že jsme s Bobbym chtěli jet na kole k jezeru Sedebego. Chtěli jsme si s sebou vzít oběd a vzduchovky. Byli jsme malí šprčci a mysleli jsme si, že těma vzduchovkama něco zastřelíme. Zkrátka a dobře, Allie slyšel, jak o tom mluvíme, a chtěl jet s náma, ale já nechtěl. Řek jsem mu, že je ještě dítě. A tak mu teď občas, když jsem moc zdeprimovanej, vždycky opakuju: „Tak dobrá, běž domů, vem si kolo a sejdem se před Bobbyho domem. Tak dělej!“ Ne že bych ho bejval s sebou nebral, když jsem někam šel. Bral jsem ho. Ale ten den jsem ho nevzal. Nebyl kvůli tomu naštvanej – on se nikdy kvůli ničemu nenaštval – ale já na to musím přesto vždycky myslet, když jsem moc deprimovanej.
Ale nakonec jsem se přece jenom svlík a vlez do postele. Když jsem ležel v posteli, chtělo se mi modlit nebo něco, jenže mi to nešlo. Já se nedokážu modlit vždycky, když se mi chce. Předně jsem tak trochu ateista. Ježíše mám rád, ale ty ostatní věci z bible jsou mi celkem dost fuk. Například takoví učedníci. Ty by mě dovedli namíchnout, jestli chcete co vědět. Když Ježíš umřel, tak už byli prima, ale když byl ještě naživu, byli mu pendrek platný. Vždycky ho nechali ve štychu. Já mám v bibli skoro všechny radši než učedníky. Jestli chcete co vědět, po Ježíšovi mám v bibli nejradši toho chlápka, co byl šílenej a žil v hrobech a tepal se v jednom kuse kamenama. Chudinka malá, toho mám desetkrát radši než učedníky. Když jsem byl ještě ve Whootonu, míval jsem o tom dost často diskuse s jedním klukem, co bydlel na stejný chodbě, s Arthurem Childsem. Childs byl kvaker a od rána do večera čet bibli. Byl to hrozně milej kluk. Měl jsem ho moc rád, ale nikdy jsme si jeden druhýmu nemohli kápnout do noty v názorech na spoustu věcí z bible, zvlášť v názorech na učedníky. On mi v jednom kuse vykládal, že když nemám rád učedníky, nemám rád ani Ježíše a nic. Říkal, že když si Ježíš učedníky vybral, tak je člověk má mít rád. Já mu říkal, že vím, že si je vybral, ale že si je vybral jen tak nazdařbůh. Říkal jsem, že Ježíš neměl čas chodit a každýho analyzovat. Říkal jsem, že to nemám Ježíšovi za zlý a nic. Že to nebyla jeho vina, že neměl čas. Vzpomínám si, jak jsem se ptal Childse, jestli myslí, že Jidáš – ten, co zradil Ježíše – přišel do pekla, když spáchal sebevraždu. Childs řek, že jasně. A právě v tom jsem s ním nesouhlasil. Řek jsem, že bych se vsadil o dva tácy, že Ježíše ani nenapadlo poslat Jidáše do pekla. Ještě dnes bych se vsadil, kdybych ty dva tácy měl. Myslím, že kdokoliv z učedníků by ho byl do pekla poslal – a hezky zčerstva – ale vsadím se, oč chcete, že Ježíš to neudělal. Childs povídal, že u mě je ten problém, že nechodím do kostela a tak. V tom měl v určitým smyslu pravdu. Do kostela já nechodím. Předně jsou moji rodiče každej jinýho náboženství a všechny děti v naší rodině jsou ateisti. Já pastory vůbec nesnáším, jestli chcete co vědět. Aspoň ve všech školách, kam jsem kdy chodil, nasadili vždycky všichni takovej svatouškovskej hlas, jakmile začali kázat. Pane bože, tohle já nesnáším. Kruci, já nechápu, proč nemůžou mluvit přirozeným hlasem. Jakmile začnou kázat, je to vyložená šaškárna. Zkrátka a dobře, když jsem ležel v posteli, nedokázal jsem se toho namodlit, ani co by za nehet vlezlo. Pokaždý, když jsem začal, představil jsem si vždycky Sunny, jak mi říká, že jsem lazar. Nakonec jsem se v posteli posadil a vykouřil ještě jednu cigaretu. Měla hnusnou chuť. Musel jsem už vykouřit minimálně dva balíčky, co jsem odjel z Pencey.
Jak jsem tak ležel, zaklepá zničehonic někdo na dveře. Pořád jsem doufal, že to nejsou moje dveře, na který zaklepali, ale věděl jsem sakramentsky dobře, že to moje dveře jsou. Já nevím, jak jsem to poznal, ale poznal jsem to. A taky jsem věděl, kdo to je. Já mám intuici.
„Kdo je tam?“ povídám. Měl jsem značně nahnáno. Já jsem v těchhle věcech hroznej posera. Ale oni prostě zaklepali znovu. Hlasitějc.
Nakonec jsem vylez z postele, na sobě jen pyžamo, a otevřel dveře. Ani jsem nemusel v pokoji rozsvěcovat, poněvadž už byl den. Stáli tam Sunny a ten pasák Maurice, ten liftboy.
„Co se děje? Co chcete?“ zeptal jsem se. Páni, to bylo peklo, jak se mi třas hlas.
„Maličkost,“ povídá Maurice. „Jenom pět dolarů.“ Odmluvil to všechno za oba dva. Sunny tam jenom stála s otevřenou pusou.
„Já jí už zaplatil. Dal jsem jí pět dolarů. Jen se jí zeptejte,“ povídám. Páni, že se mi ale třas hlas.
„Stojí to deset, šéfe. Dyť jsem vám to povídal. Jedno číslo deset dolarů. Patnáct až do voběda. Přece jsem vám to povídal.“
„Tak jste to neříkal. Řek jste, že jedno číslo je pět dolarů. Říkal jste patnáct až do voběda, to jo, ale slyšel jsem zřetelně – „
„Vodevřte, šéfe.“
„Proč?“ povídám. Panebože, mně vám bušilo srdce, že to bylo slyšet na kilometry. Přál jsem si, abych byl aspoň oblečenej. To je příšerný, když se něco takovýho stane a člověk je jenom v pyžamu.
„Tak uhněte, šéfe,“ povídá Maurice. Načež do mě strčil prackou. Div že jsem neupad na zadek, ten prevít vám byl jako hora. V příštím okamžiku jsem si uvědomil, že on i Sunny jsou v pokoji. Dělali, jako by jim ten kvartýr patřil. Sunny si sedla na okno. Maurice se posadil do toho velkýho křesla a rozepnul si límec – byl v liftboyský uniformě. Páni, že jsem byl nervózní!
„No tak šéfe, sem s tím. Já musím zase do rachoty.“
„Už jsem vám řek asi desetkrát, že vám nedlužím ani cent. Těch pět dolarů jsem jí už – “
„Tak žádný řečičky a sem s tím.“
„Proč bych jí měl dávat ještě jednou pět dolarů?“ povídám. Hlas mi přeskakoval jak splašenej. „Vy mě chcete vzít na hůl.“
Maurice si rozepnul všechny knoflíky na kabátě uniformy. Pod ním měl než náprsenku, ale žádnou košili a nic. Měl velký, tlustý, chlupatý břicho. „Nikdo nikoho nebere na hůl,“ povídá. „Sem s tím, šéfe.“
„Ne.“
„Šéfe, vy mě doženete k tomu, že vás budu muset kapánek zkrouhnout. Ne že by se mi chtělo, ale už to tak vypadá,“ povídá. „Ste nám dlužnej pět dolarů.“
„Nejsem vám dlužnej pět dolarů,“ odpověděl jsem. „Jestli na mě sáhnete, začnu pekelně ječet. Vzbudím celej hotel. Policii a všechno.“ Hlas se mi klepal jak blázen.
„Tak do toho. Jen si řvi do aleluja. Prima,“ povídá Maurice. „To jako chceš, aby se doma dověděli, že ses vyspal s kurvou? Takovej hošíček z nóbl rodiny?“ Ten byl sakra mazanej, svým způsobem. Vážně.
„Nechtě mě na pokoji. Kdybyste bejval řek deset, bylo by to něco jinýho. Ale vy jste výslovně – “
„Tak dostáném to nebo ne?“ Přimáčk mě úplně na dveře. Skoro na mně s tím svým chlupatým břichem stál.
„Nechtě mě na pokoji. Koukejte odsud vypadnout,“ povídám. Měl jsem ještě pořád zkřížený paže. Panebože, že jsem to ale byl blbec!
Načež promluvila poprvé Sunny. „Heleď, Maurice, mám mu vzít náprsní tašku?“ povídá. „Je zrovna támhle na tom – jak se tomu říká.“
„Jo. Vem.“
„Nechtě mou tašku na pokoji.“
„Už ji mám,“ řekla Sunny. Zamávala na mě pětidolarovkou.
„Vidíš, beru si jenom těch pět, co seš mi dlužnej. Nejsem žádná zlodějka.“
Zničehonic jsem začal brečet. Byl bych dal všechno na světě za to, abych nebrečel, ale brečel jsem. „Ne, vy nejste zloději,“ povídám. „Jenom jste mi právě ukradli pět – “
„Drž hubu,“ povídá Maurice a strčil do mě.
„Hele, nech ho bejt,“ řekla Sunny. „Hele, dem. Prachy, co nám byl dlužnej, jsme dostali. Tak dem. Hele, pojď.“
„Už jdu,“ povídá Maurice. Ale nešel.
„Poslyš, Maurice, vážně. Nech ho bejt.“
„Copak někomu co dělám?“ povídá. Nevinně jak andělíček. Načež udělal to, že mě hrozně surově cvrnk do pyžama. Já vám nebudu vykládat, kam mě cvrnk, ale bolelo to pekelně.
Řek jsem mu, že je sprosťák a imbecil pitomá. „Cože?“ povídá. Dal si ruku k uchu, jako by byl hluchej. „Cože? Cože jsem?“
Ještě pořád jsem brečel. Byl jsem nervózní a pekelně jsem zuřil. „Jste sprosťák, jste idiot,“ povídám, „jste gauner, jste imbecil, jste pitomec. Nejdýl za dva roky z vás bude takovej vychrtlej chlap, co na ulici žebrá o pěťák na kafe. Budete mít špinavěj, zválenej kabát, odshora až dolů pocintanej, a budete – “
A pak mě uhodil. Já se vám ani nesnažil uhnout nebo se skrčit nebo něco. Jenom jsem cítil tu příšernou ránu do žaludku.
Ale knokaut jsem nebyl, poněvadž si vzpomínám, jak jsem se za nima z podlahy díval a viděl, jak oba vycházejí a zavírají dveře. Potom jsem zůstal hezkou chvíli na podlaze, asi jako když se to stalo se Stradlaterem. Jenomže tentokrát jsem si myslel, že umírám. Vážně. Já myslel, že se topím nebo co. Problém byl v tom, že jsem nemoh skoro ani dejchat. Když jsem konečně vstal a šel do koupelny, musel jsem jít celej zkroucenej a držet se za břicho.
Ale já jsem stejně šílenec. Na mou duši, že jsem. Asi v půli cesty do koupelny jsem začal dělat, jako že mám kulku v břiše. Maurice mě provrtal! A teď jsem na cestě do koupelny, abych si lok důkladně whisky nebo něčeho a uklidnil si nervy a pak se dal doopravdy do toho. Viděl jsem se v duchu, jak vycházím z koupelny, oblečenej, v kapse pistoli. Trošinku vrávorám. Jdu dolů pěšky, místo abych sjel výtahem. Přidržuju se zábradlí, z koutku úst mi občas vyteče pramínek krve. Udělám to, že sejdu o pár poschodí níž, přičemž se držím za břicho a krev stříká kolem dokola, načež přivolám výtah. Jakmile Maurice otevře, uvidí mě s pistolí v ruce a začne takovým hrozně pronikavým hlasem křičet, abych ho nechal. Srab jeden. Ale já ho takjakotak provrtám. Šesti ranama přímo do toho jeho chlupatýho pupku. Načež hodím pistoli do výtahový šachty – když jsem otřel všechny otisky prstů a tak. Pak se doplazím zpátky do pokoje, zavolám Hance a řeknu jí, aby mi přišla obvázat břicho. Viděl jsem ji v duchu, jak mi drží cigaretu, abych si moh zakouřit, a přitom krvácím. Ty pitomý filmy! Ty by člověka dovedly zničit! Bez legrace. Zůstal jsem v koupelně asi hodinu a vykoupal se. Pak jsem vlez zpátky do postele. Trvalo mi děsně dlouho, než jsem usnul. Já vám nebyl ani unavenej – ale nakonec jsem usnul. Ale stejně jsem měl chuť spáchat sebevraždu. Vážně. Měl jsem chuť skočit z okna. A byl bych to taky asi udělal, kdybych byl na beton věděl, že mě tam někdo něčím přikryje, až přistanu. Neměl jsem chuť se nechat okukovat stádem nějakejch pitomejch čumilů, až budu ležet v tratolišti krve.