Jarome David Salinger - Kdo chytá v žite kapitola 2
Měli každej svůj vlastní pokoj. Oběma bylo minimálně sedmdesát nebo dokonce ještě víc. Ale stejně ještě dovedli mít ze života srandu, i když samozřejmě tak trochu uhozeným způsobem. Já vím, že se to zdá sprostý, že to říkám, ale já to sprostě nemyslím. Já jen jako, že jsem o starým Spencerovi hodně často přemejšlel. Totiž, když o něm člověk přemejšlí moc často, tak mu nejde na rozum, co toho chlapa na tom světě proboha ještě pořád baví. Já jen jako, že starej Spencer byl příšerná figura, celej ohnutej, a že když při vyučování upustil u tabule kousek křídy, tak musel vždycky některej kluk z první lavice vstát, sebrat ji a podat mu ji. Což je teda podle mýho názoru hrůza. Ale když o něm člověk přemejšlel jen tak akorát a ne moc, přišel na to, že si zas tak špatně nežije. Například jednou v neděli, když jsem byl u něj s několika klukama na horký čokoládě, ukázal nám takovou starou, odřenou navažskou deku, kterou si s paní Spencerovou koupili od nějakýho Indiána v Yellowstonským parku. Bylo vidět, že se starej Spencer div nepotentočkoval radostí, že si ji moh koupit. A právě tohle tím myslím. Představte si, že je někdo tak pekelně starej jako třeba Spencer a může se potentočkovat radostí, že si koupil deku!
Měl otevřený dveře, ale já přesto zaklepal, jen tak ze zdvořilosti a tak. Přestože jsem ho tam viděl sedět. Seděl ve velkým koženým křesle, celej zabalenej do tý deky, co jsem vám o ní právě vypravoval. Když jsem zaklepal, podíval se směrem ke mně. „Kdo je to?“ zařval. „Caulfield? Pojď dál, hochu.“ Vždycky řval, jak to nebylo ve třídě. Člověku to někdy lezlo na nervy.
Jen jsem vstoupil, už mě mrzelo, že jsem tam chodil. Čet časopis Atlantic Monthly, po celým pokoji byly pilulky a léky a člověk ze všeho cítil Vickovy nosní kapky. Působilo to značně depresivně. Já nejsem takjakotak nadšením bez sebe, když se mám koukat na nemocný lidi. A ještě víc člověka deprimoval ten starej, ubohej, otrhanej župan, kterej měl Spencer na sobě a ve kterým se už nejspíš narodil. Já aspoň nekoukám dvakrát rád na starý chlapy, když jsou v pyžamu a v županu. Vždycky jim kouká starej, vpadlej hrudník. A nohy! Na pláži nebo tak někde vypadaj nohy starých chlapů strašně bíle a jakoby bez chlupů. „Dobrý den, pane profesore,“ povídám. „Dostal jsem váš lístek. Děkuju mockrát.“ Napsal mi lístek, abych se u něj stavil a rozloučil se s ním, než začnou prázdniny, poněvadž se už do Pencey nevrátím. „Nemusel jste se s tím psát, byl bych se tak jako tak přišel rozloučit.“
„Posaď se semhle, hochu,“ povídá Spencer. Čímž myslel postel. Sed jsem si na postel. „Co dělá chřipka, pane profesore?“
„Jo, hochu, kdyby mi bylo jen o trošku lip, musel bych poslat pro doktora,“ odpověděl mi. Což ho úplně odrovnalo. Začal se vám chechtat jak blázen.
Načež se sebral a povídá: „Proč nejsi na zápase? Já myslel, že je dneska ten slavný zápas.“
„Je. Já tam byl. Jenomže jsem se právě vrátil z New Yorku se šermířským družstvem,“ řek jsem mu. Páni, ta jeho postel byla tvrdá jak šutr.
Načež začal pekelně vážně. Já věděl, že začne. „Tak ty nás opouštíš, co?“ zeptal se.
„Ano, pane profesore. Vypadá to tak.“
Načež začal pokyvovat hlavou. To byla jeho specialita. Jakživ jste neviděli nikoho, kdo by pořád tak pokyvoval hlavou. Člověk nikdy nepřišel na to, jestli pořád pokyvuje hlavou proto, že třeba přemejšlí nebo něco, anebo jenom proto, že je to takovej milej stařík, co všemu rozumí jako koza petrželi.
„Copak ti říkal dr. Thurmer, hochu? Pokud vím, měli jste spolu malý pohovor.“
„Ano, měli. Vážně, měli. Byl jsem u něj v kanceláři minimálně dvě hodiny.“
„Copak ti říkal?“
„Ale... no... že život je zápas a tak. A že ho člověk má hrát podle pravidel. Byl přitom moc milej. Já jen jako, že při tom nevyskakoval až do stropu a nic. Jenom mluvil v jednom kuse o životě, že je to zápas, a tak. Však to znáte.“
„Ale život je opravdu zápas, hochu. Život je opravdu zápas, který musíme hrát podle pravidel.“
„Ano, pane profesore. Já vím, že je. Já vím.“
Zápas, do prdele. Pěknej zápas. Když je člověk na tý straně, kde jsou samí kanóni, tak je to zápas – prosím – to se musí nechat. Ale když se dostane na druhou stranu, kde není ani jeden kanón, tak co je to za zápas? Žádnej. Žádnej zápas. „Psal už dr. Thurmer tvým rodičům?“ zeptal se mě Spencer.
„Říkal, že jim bude psát v pondělí.“
„Ty sám jsi jim už zprávu podal?“
„Ne, pane profesore, já jsem jim ještě zprávu nepodal, poněvadž se s nima asi uvidím ve středu večer, až přijedu domů.“
„A jak tu novinu přijmou, co myslíš?“
„No... asi je to dost namíchne,“ odpověděl jsem. „Vážně. To už je minimálně čtvrtá škola, kde jsem.“ Zavrtěl jsem hlavou. Já hodně často vrtím hlavou. „Páni!“ řek jsem. Taky hodně často říkám „páni“. Částečně proto, že mám mizernou zásobu slov, a částečně proto, že se někdy chovám na svůj věk hrozně nezrale. To mi bylo šestnáct a teď je mi sedmnáct. Ale někdy se vám chovám, jako by mi bylo tak třináct. Což je vážně ironie, protože měřím 189 a mám šedivý vlasy. Vážně! Na jedny straně – na pravý – mám moře šedivejch vlasů. Já je mám odjakživa, už od dětství. Ale přesto se ještě někdy chovám, jako by mi bylo maximálně dvanáct. Všichni to říkají, zvlášť táta. Ono je to taky částečně pravda. Ale není to tak úplně pravda. Lidi si vždycky myslej, že je něco úplně pravda. Mně je to celkem fuk, jenom mě občas otráví, když mi řeknou, abych se choval, jak se na můj věk sluší.
Někdy se zase chovám, jako bych byl mnohem starší, než jsem, vážně. Ale toho si lidi nikdy nevšimnou.
Starej Spencer začal zase pokyvovat hlavou. Taky se začal šťourat v nose. Dělal, jako by se chtěl jenom podrbat, ale ve skutečnosti si strčil palec úplně dovnitř. Nejspíš si myslel, že si to může dovolit, když jsem v pokoji jenom já. Mně to bylo fuk, jenomže dívat se na někoho, jak se šťourá v nose, je hnus. Potom mi povídá: „Měl jsem to potěšení seznámit se před několika týdny s tvými pány rodiči, když si přijeli pohovořit s dr. Thurmerem. Jsou to oba skvělí lidé.“
„Ano. Jsou. Jsou moc prima.“
Skvělí. Tohle slovo vážně nenávidím. Taková šaškárna. Vždycky, když ho slyším, tak se mi chce zvracet.
Zničehonic dostal Spencer najednou výraz, jako by mi chtěl říct něco ohromnýho, něco, co by sedlo. Vzpřímil se na židli a trochu se natočil. Ale byl to planej poplach. Udělal jenom to, že vzal Atlantic Monthly z klína a pokusil se ho hodit na postel vedle mě. Jenže se nestrefil. Bylo to maximálně půl decimetru, ale přesto se nestrefil. Vstal jsem, sebral to a položil na postel. Načež se mi zničehonic zachtělo vypadnout z pokoje. Cítil jsem, že se chystá příšerný kázání. Celkem bych nebyl bejval tak moc proti tomu, ale neměl jsem chuť poslouchat, jak mi někdo káže, a přitom čuchat Víčkový nosní kapky a ještě se dívat na starýho Spencera v pyžamu a v županu. Na to jsem vážně neměl chuť.
Ale už to vypuklo. „Copak je to s tebou, hochu?“ povídá Spencer. Na svou povahu to řek hodně ostře. „Kolik předmětů jsi měl zapsaných v tomhle semestru?“
„Pět, pane profesore.“
„Pět. A z kolika propadáš?“
„Ze čtyř.“ Zavrtěl jsem kapánek zadkem na posteli. Byla to nejtvrdší postel, na jaký jsem kdy seděl. „Ale z angličtiny jsem prošel,“ povídám, „protože když jsem byl ve Whootonu, tak jsme tyhle věci jako Beowulfa a ,Lorde Randale, synu můj’ už brali. Já jen jako, že z angličtiny jsem nemusel dělat skoro nic, jen občas napsat kompozici.“
Ani vám mě neposlouchal. Skoro nikdy člověka neposlouchal, když jste mu něco vykládali.
„Nechal jsem tě propadnout z dějepisu, protože jsi neuměl absolutně nic.“
„Já vím, pane profesore. Páni, vždyť já vím. Nemoh jste nic jinýho dělat.“
„Absolutně nic,“ opakoval ještě jednou. Což by mě dovedlo dohnat k šílenství. Když lidi něco dvakrát opakujou, ačkoliv to člověk uzná už napoprvé. Načež to řek potřetí. „Ale absolutně nic. Moc pochybuju, žes za celý semestr vůbec otevřel učebnici. Otevřels? Mluv pravdu, hochu.“
„No, párkrát jsem se na to tak trochu mrknul,“ povídám. Nechtěl jsem zraňovat jeho city. Byl do dějepisu zažranej. „Tak ty ses na to trochu mrkl – co?“ povídá – hrozně jedovatě. „Tvůj – hm – test je tamhle na prádelníku. Navrchu na té hromadě. Prosím tě, přines ho sem.“
To teda byla hrozná sprosťárna. Ale šel jsem a přines mu ho – neměl jsem na vybranou. Pak jsem si zase sed na tu jeho betonovou postel. Páni, nedovedete si představit, jak mě začínalo mrzet, že jsem k němu zaskočil se rozloučit.
Začal s tím testem zacházet, jako by to bylo lejno nebo co. „Egypťany jsme probírali od čtvrtého listopadu do druhého prosince,“ povídá. „Zvolil sis je při testu za svoje téma. Zajímalo by tě slyšet, cos o nich napsal?“
„Ne, pane profesore, ani moc ne,“ řek jsem.
Ale on to přesto prese všechno přečet. Když něco chce udělat profesor, tak ho nezastavíte. Prostě to udělá.
„Egypťané byli starověký národ kavkazské rasy, který sídlil v severní části Afriky; což je, jak je všeobecně známo, největší pevnina východní polokoule.“
Musel jsem sedět a ty kecy poslouchat. To teda byla vážně sprosťárna.
„Egypťané jsou dnes pro nás zajímaví z několika důvodů. Moderní věda ještě pořád nemůže přijít na to, jaké to byly tajemné přípravky, jichž Egypťané užívali, když balili mrtvoly, takže jim obličeje neshnily ani po nesčíslných stoletích. Tato zajímavá záhada je pro moderní vědu dvacátého století ještě stále otevřeným problémem.“
Přestal číst a odložil papír. Já vám ho začínal skoro nenávidět. „Tvoje pojednání, abych tak řekl, tady končí,“ povídá takovým hrozně jedovatým tónem. To by člověk nikdy neřek, že tak starej chlap dokáže bejt takhle jedovatěj. „Ale dole na konci stránky jsi připojil malou poznámku pro mne,“ povídá.
„Já vím,“ řek jsem. Řek jsem to hezky rychle, poněvadž jsem ho chtěl zarazit, než začne číst nahlas i to. Ale toho jste nezarazili. Byl rozjetej jak sentinel.
„Milý pane profesore,“ čet nahlas. „To je všechno, co vím o Egypťanech. Určitě Vám připadá, že mě moc nezajímají, ale Vaše přednášky jsou přesto hrozně zajímavé. Budete mít úplně pravdu, když mě necháte propadnout, poněvadž takjakotak rupám ze všeho kromě angličtiny. V dokonalé úctě Váš Holden Caulfield!“ Potom ten pitoměj test položil a podíval se na mě, jako kdyby mě právě roznes v ping-pongu nebo co. Myslím, že mu nikdy neodpustím, že mi ty kecy čet nahlas. Já bych to jemu nahlas nikdy nečet, kdyby to napsal on – vážně ne. A vůbec, napsal jsem tu pitomou poznámku jenom proto, aby si to tak nebral, že mě nechá prolítnout. „Máš mi za zlé, že tě nechávám propadnout, hochu?“ povídá. „Ne, pane profesore. To určitě ne,“ odpověděl jsem. Děsně jsem si přál, aby mi od rána do večera neříkal „hochu“. Když skončil, pokusil se hodit můj test na postel. Jenomže se samozřejmě zase nestrefil. Musel jsem vstát, sebrat ho a dát nahoru na Atlantic Monthly. Dělat to každý dvě minuty, to člověka otráví.
„Co bys udělal ty na mém místě?“ zeptal se mě. „Řekni pravdu, hochu.“
Víte, ono bylo vidět, že ho vážně trápí, že mě nechal rupnout, a tak jsem pustil chvíli hubu na špacír. Řek jsem mu, že jsem vážně imbecil, a podobný kecy. Řek jsem mu, že bych na jeho místě udělal úplně to samý a že lidi většinou nedovedou ocenit, co je to za fušku bejt učitelem. A tak podobně. Prostě kecy.
Ale legrační na tom bylo, že jsem přitom, jak jsem mlel pantem, myslel na něco docela jinýho. Bydlím v New Yorku, a tak jsem si vám vzpomněl na to jezírko blízko ulice Central Park South. Tak jsem tak uvažoval, jestli už bude zamrzlý, až přijedu domů, a jestli bude, kam se podějou ty kachny. Uvažoval jsem, kam se asi podějou ty kachny, když celý jezírko zamrzne a je na něm jen led a led. Uvažoval jsem, jestli snad přijede nějakej chlápek s dvoukolákem a odveze je do zoologický zahrady nebo někam. Nebo jestli jednoduše odlétej pryč.
Já mám stejně kliku. Myslím jako, že si dokážu klidně pouštět hubu na špacír a přitom myslet na kachny. Je to legrace. Když člověk mluví s profesorem, tak si mozek moc namáhat nemusí. Ale jak jsem tak kecal, zničehonic mě přerušil. Věčně člověka přerušoval. Jak ti při tom všem je, hochu? To by mě moc zajímalo.“
„Myslíte jako to, že vylítnu z Pencey a tak?“ povídám. Já si vám tak strašně přál, aby si zakryl ten svůj propadlej hrudník. Nebyl to dvakrát krásnej pohled. „Tak se mi zdá, že jsi už měl nějaké potíže ve Whootonu a v Elkton Hills, jestli se nemýlím?“ Tohle neřek vyloženě jedovatě, ale znělo to taky dost odporně.
„V Elkton Hills jsem moc potíží neměl,“ povídám. „Ne že bych zrovna propad nebo něco. Prostě jsem odešel – aby se tak řeklo.“
„Pročpak, jestli se smím ptát?“
„Proč? Ach, to je dlouhá historie, pane profesore. Totiž – je to hrozně komplikovaný.“ Neměl jsem chuť celou tu záležitost rozebírat. Byl by tomu takjakotak nerozuměl. O takovejch věcech neměl ani páru. Z Elkton Hills jsem odešel hlavně proto, poněvadž tam byli samí tajtrlíci. Všude, kam jste | se jen podívali. Hlavně proto. Roztrh se tam s nima pytel. Například ten ředitel, Haas. To byl ten největší tajtrlík, s jakým jsem se v životě sešel, desetkrát horší než dr. Thurmer. Například v neděli. V neděli starej Haas vždycky obešel všechny rodiče, co přijeli do školy, a podal jim ruku. Byl : vždycky jako mílius. Ledaže měl některej kluk jenom obyčejný rodiče, který se zdáli tak trochu divný. Měli byste ho vidět, jak se choval k rodičům kluka, co bydlel se mnou. Víte, když máma některýho kluka vypadala taková umaštěná nebo byla uhozeně oblíknutá anebo jeho táta byl ten typ, co nosí takovej ten oblek s hrozně vycpanejma ramenama a takový ty staromódní černobílý boty, to jim starej Haas jenom podal ruku a vycenil na ně zuby, načež šel a bavil se třeba půl hodiny s rodičema někoho ji~ i nýho. To teda nesnáším. To mě dohání k šílenství. To mě tak deprimuje, že se z toho můžu zbláznit. Nenáviděl jsem tu pitomou školu v Elkton Hills.
Potom se mě Spencer na něco zeptal. Ale já ho neposlouchal. Myslel jsem na starýho Haase. „Prosím, pane profesore?“ řek jsem.
„Copak nemáš ani trochu výčitky svědomí, že z Pencey odcházíš?“
„No, trošku výčitky svědomí mám, to určitě. Samo... ale moc ne. Aspoň zatím ne. Nejspíš mi to ještě nedošlo. Mně to vždycky chvíli trvá, než mi to dojde. Ted myslím jedině na to, že jedu ve středu domů. Já jsem asi vážně imbecil.“
„Copak ti tvoje budoucnost nedělá naprosto žádné starosti, hochu?“
„Ale ano, dělá mi starosti, dělá. Samo. Samosebou, že dělá.“ Chvilku jsem o tom přemejšlel. „Ale nejspíš moc velký ne.“
„Ale bude,“ povídá Spencer. „Bude, hochu. Bude, až už bude pozdě.“
Tohle neměl říkat. Znělo to, jako bych byl nebožtík nebo co. Působilo to hrozně depresivně. „Nejspíš asi bude,“ povídám.
„Rád bych tě trochu přivedl k rozumu, chlapče. Snažím se ti pomoct, seč jsem.“
A to se taky vážně snažil. To bylo vidět. Jenomže naše názory se diametrálně rozcházely, to bylo to. „Já vím, pane profesore,“ řek jsem. „Děkuju mockrát. Bez legrace. Já to dovedu ocenit. Vážně.“ Načež jsem se zvěd z postele. Páni, už bych tam nebyl vydržel sedět ani deset minut! Ani kdyby mi to mělo zachránit život. „Ale já už budu muset jít. Fakticky. Mám v tělocvičně spoustu věcí, který si musím vzít s sebou domů. Vážně.“ On se vám na mě podíval a začal zase pokyvovat hlavou, na tváři ten hrozně vážnej výraz. Zničehonic mi ho bylo pekelně líto. Ale prostě jsem tam už nevydržel tvrdnout, když se naše názory tak diametrálně rozcházely a když se pořád nestrefoval na postel, kdykoliv na ni něco hodil, a když mu zpod toho jeho ubohýho starýho županu pořád vyčuhoval hrudník, a s tím chřipkovým zápachem nosních kapek po celým pokoji. „Víte co, pane profesore? Nelamte si se mnou hlavu,“ povídám. „Doopravdy. Ono se mnou bude zase všechno v pořádku. Já teď zrovna prodělávám takový období. Každej někdy prodělává nějaký období nebo tak, ne?“
„Nevím, hochu, nevím.“
Nesnáším, když mi někdo takhle odpoví. „Ale samo. Samo, že prodělává,“ řek jsem. „Doopravdy, pane profesore. Prosím vás, nelamte si se mnou hlavu.“ Položil jsem mu ruku na rameno. „Ano?“ řek jsem.
„Nechtěl bys šálek horké čokolády, než půjdeš? Moje paní by ti...“
„Děkuju, moc rád, já bych vážně moc rád, ale musím už jít, fakticky. Musím už do tělocvičny. Ale stejně vám děkuju, děkuju mockrát, pane profesore.“
Pak jsme si podali ruce. A všechny tyhle blbosti. Ale bylo mi z toho stejně pekelně smutno.
„Já vám napíšu, pane profesore. Dejte si s tou chřipkou pozor.“
„Sbohem, hochu. „Když jsem zavřel dveře a procházel obývákem, něco za mnou zařval, ale já ho dobře neslyšel. Vzal bych na to jed, že za mnou zařval „mnoho štěstí“. Ale to snad přece ne! Kruci, to snad ne! Nikdy bych za nikým neřval „mnoho štěstí“. Zní to příšerně, když o tom člověk začne uvažovat.