Taxík, kterej jsem sehnal, byla taková stará kraksna a byl v něm smrad, jako by tam zrovna někdo vyndal večeři. Já dostanu vždycky takovej poblitej taxík, když někam jedu pozdě v noci. A byla to tím větší hrůza, protože venku bylo takový ticho a všechno bylo tak strašně opuštěný. Přestože byla sobota večer. Na ulici nebylo skoro nikoho vidět. Jen tu a tam jste viděli chlapa, jak jde s ženskou přes ulici, ruce kolem pasu, nebo partu chuligánů s holkama. Všichni se řehtali jak houpací koně a mohli jste vzít jed na to, že se smějou něčemu, co vůbec není k smíchu. New York je příšernej, když se někdo pozdě v noci směje na ulici. Je to slyšet kilometry a kilometry. Člověk z toho má takovej pocit opuštěnosti a hrozně ho to deprimuje. V jednom kuse jsem si přál, abych moh jít domů pokecat si chvíli s Phoebulkou. Ale nakonec, když jsme kus ujeli, dal jsem se do řeči se šoférem. Jmenoval se Horwitz. Byl mnohem lepší než ten první taxíkář, co jsem s ním jel. To se musí nechat. Zkrátka a dobře mě napadlo, že by třeba moh vědět to s těma kachnama. „Poslyšte, pane Horwitz,“ povídám, „jezdíte někdy kolem tý laguny v Central Parku? Co je blízko ulice Central Park South?“
„Kolem čeho?“
„Kolem tý laguny. Kolem takovýho toho jezírka. Víte, tam, co jsou ty kachny?“
„Jo. A co?“
„Viděl jste ty kachny, co tam plavou? Na jaře a tak? Nemáte čirou náhodou tušení, kam se podějou v zimě?“
„Kam se poděje kdo?“
„Ty kachny. Nemáte tušení? Já jen jako, jestli přijede někdo s nějakým náklaďákem nebo s něčím a odveze je pryč nebo jestli jednoduše odlétej samy – jestli letěj na jih nebo někam?“
Horwitz se otočil čelem vzad a podíval se na mě. Byl to takovej ten typ, co ho všechno hned popudí. Ale zlej chlap to nebyl. „Jak to mám ksakru vědět?“ povídá. „Jak mám ksakru takovou pitominu vědět?“
„Co vás to tak naštvalo?“ povídám. Ono vám ho to snad naštvalo nebo co.
„Koho že to naštvalo? Nikoho to nenaštvalo!“
Přestal jsem s ním konverzovat, když byl tak děsně nedůtklivej. Ale on o tom začal sám. Zase se otočil čelem vzad a povídá: „Ryby se nepodějou nikam. Ty přece zůstanou jednoduše tam, kde jsou – ryby. Ty jednoduše v tom pitomým jezeře zůstanou.“
„Copak ryby – to je něco jinýho. S rybama je to jinak. Já mluvím o kachnách,“ povídám.
„Proč by to bylo jinak? Vůbec to není jinak,“ odpověděl Horwitz. Všechno, co řek, znělo, jako by ho něco štvalo. „Pro boha živýho, přece pro ryby je to horší polízanice, ne, zima a tak, než pro kachny. Vemte trochu rozum do hrsti, pro boha živýho.“
Asi tak minutu jsem neříkal nic. Načež povídám: „No dobře, a co teda dělaj ty ryby, když z celýho rybníčku je najednou jedinkej kus ledu a lidi na něm bruslej?“
Horwitz se zase otočil. „Co s tím ksakru myslíte, co dělaj?“ zařval na mě. „Ty přece jednoduše zůstanou tam, kde jsou, pro boha živýho!“
„Přece se nemůžou na ten led prostě vykašlati Nemůžou se na něj přece vykašlat?“
„A kdo na něj kašle? Nikdo na něj přece nekašlal,“ povídá Horwitz. Ono vám ho to tak děsně rozčililo, že jsem měl vítr, aby s tím taxíkem nevlít do kandelábru nebo někam. „Ty si přece jednoduše žijou v ledu. Maj na to náturu, pro boha živýho. Jednoduše zamrznou na celou zimu v jedny a tý samý pozici.“
„Tak? A co teda žerou? Já jen jako, že když jsou zmrzlý na rampouch, tak nemůžou plavat a hledat si potravu a nic!“
„Jejich tělo – pro boha živýho, co to pořád máte – jejich tělo přijímá jednoduše potravu skrz ty chaluhy a ten neřád, co je v ledu. Maj celou tu dobu votevřený póry. Ty už maj přece takovou náturu, pro boha živýho. Rozumíte, jak to myslím?“ Zase se otočil úplně čelem vzad a podíval se na mě.
„Aha,“ povídám. Nechal jsem to plavat. Měl jsem vítr, že toho zatracenýho taxíka nabourá nebo něco. Kromě toho byl tak nedůtklivej, že nebyla žádná rozkoš o něčem s ním debatovat. „Neměl byste zájem se někde zastavit a napít se se mnou?“ zeptal jsem se.
Ale on neodpověděl. Nejspíš ještě přemejšlel. Ale já jsem se ho zeptal znovu. Byl hrozně fajn. Docela zábavnej.
Já nemám čas na chlast, milánku,“ povídá. „Kolipak je vám vlastně let, když jsme tak u toho? Proč nejste doma v posteli?“
„Já nejsem unavenej.“
Když jsem před Erniem vylez a zaplatil, Horwitz vytáh ty ryby ještě jednou. Ty mu ale ležely na mozku, fakt. „Poslyšte,“ povídá, „kdybyste vy byl ryba, tak by se vo vás matka příroda postarala, ne? Nemám pravdu? Snad si nemyslíte, že ty ryby jednoduše chcípnou, když začne zima? Nebo jo?“
„To ne, ale – “
„To vám teda bůh řek, že nechcípnou,“ povídá Horwitz. A odfrčel, jako když ho vystřelí. To vám byl snad ten nejnedůtklivější chlap, s jakým jsem se kdy setkal. Ať člověk řek co řek, všechno ho naštvalo.
Přestože bylo tak pozdě, u Ernieho byl nášvih. Většinou samí kreténi. Středoškoláci a vysokoškoláci. Skoro v každý boudě na světě jsou vánoční prázdniny dřív než tam, kam chodím zrovna já. Člověk si málem nemoh ani dát kabát do šatny, takovej nátřesk tam byl. Ale bylo tam hrozný ticho, poněvadž Ernie hrál právě na klavír. Propánakrále, oni se vám na to dívali jako na posvátné] obřad. Když Ernie seděl u klavíru. Tak dobře zas nehraje nikdo. Kromě mě čekaly na stůl asi tři páry a všichni se strkali a vystupovali na špičky, aby viděli, jak Ernie hraje. Měl před klavírem velký zrcadlo a velkej reflektor, obrácenej na sebe – aby všichni mohli při hře pozorovat jeho obličej. Náramná senzace. Nevím tak docela na beton, jak se jmenoval šlágr, co hrál, když jsem vešel. Ale ať to bylo co bylo, cvičil s tím pěkně. Ve vysokých polohách dělal takový ty idiotský efektní kudrlinky a hromadu jiných švindlů, který mě dovedou namíchnout. Ale přál bych vám vidět to stádo, když skončil! To byste se pozvraceli. Vyváděli jak šílenci. Byli to zrovna ty samí imbecilové, co se v kině řehtaj jak houpací koně věcem, který nejsou vůbec k smíchu. Na mou duši, kdybych já byl klavírista nebo herec nebo něco a tyhle tupci by mysleli, že jsem senzační, tak by mě to asi dohnalo k šílenství. Já bych vůbec ani nechtěl, aby mi tleskali. Lidi vždycky tleskaj tomu, čemu nemaj. Kdybych já byl klavírista, tak bych asi hrál někde v almaře. Zkrátka a dobře, když skončil a všichni se mohli utleskat, Ernie se otočil na židličce a udělal takovou hrozně skromnou poklonu. Šašek jeden! Jako kdyby byl bůhvíjak skromnej, kromě toho, že hraje senzačně na klavír. Byla to hrozná šaškána – já jen jako, že je to takovej strašnej snob. Ale bylo mi ho stejně trošku líto, když skončil – z takovýho legračního důvodu. Já si myslím, že už ani neví, kdy hraje dobře a kdy ne. Což není tak docela jeho vina. Částečně to mají na svědomí i všichni ty tupci, co se můžou utleskat – ty by zfanfrněli každýho, když jim k tomu dáte příležitost! Zkrátka a dobře, hrozně mě to deprimovalo a bylo mi zase hnusně, takže jsem si div nevyzved kabát a nešel zpátky do hotelu, ale bylo ještě moc brzo a neměl jsem zrovna chuť bejt sám.
Konečně mi dali takovej prašivěj stůl, úplně u zdi a za nějakým pitomým sloupem, kde člověk vůbec nic neviděl. Byl to takovej ten mrňavoučkej stoleček, kde se musíte na židli prakticky vyšplhat, když lidi u vedlejšího stolu nevstanou a nenechají vás projít – což vás nikdy nenechají, smradi. Objednal jsem si whisky se sodou, což je moje nejzamilovanější pití, hned po chlazeným rumovým koktejlu. U Ernieho nalejou třeba šestiletýmu špuntovi, taková je v tom podniku tma, a kromě toho se tam nikdo nestará, kolik vám je. Tam byste mohli třeba šňupat koks a nikdo by se o to nestaral.
Všude kolem mě byli samí kreténi. Bez legrace. Nalevo ode mě, prakticky přímo na mně, u jinýho takovýho mrňavoučkýho stolečku, seděl jeden srandovní kluk a srandovní holka. Byli asi v tom věku co já nebo možná trochu starší. To vám byla psina! Bylo vidět, že si dávaj náramnej pozor, aby to svoje minimum nevypili moc rychle. Poslouchal jsem chvíli jejich řeči, poněvadž jsem neměl nic na práci. On jí vykládal o nějakým fotbalovým zápase, na kterým to odpoledne byl. Líčil jí každou pitomou přihrávku v celým tom pitomým zápase – bez legrace. Byl to nejnudnější kluk, jakýho jsem kdy slyšel. A bylo vidět, že tu jeho holku ten pitoměj zápas ani dost málo nezajímá, ale vypadala ještě sradnovějc než on, a tak nejspíš poslouchat musela. Takový doopravdy ošklivý holky jsou na tom bledě. Někdy je mi jich tak líto! Někdy se na ně nemůžu ani dívat, zvlášť když jsou s nějakým tupcem, kterej jim vykládá do detailu o nějakým fotbalovým zápase. Ale ty řeči napravo ode mě byly ještě horší. Napravo ode mě byl nějakej kluk v šedivým flanelovým obleku a takový tý teplajznický vestě á la Tattersall, kterej vypadal jako typickej produkt Yalovy univezity. Všichni tyhle smradí z těchhle puncovanejch univerzit vypadají stejně. Můj tatínek chce, abych šel na Yale nebo na Princeton, ale já bych na žádnou tu puncovanou univerzitu nešel, ani kdybych měl smrt na jazyku, na mou duši, ani za živýho boha ne. Zkrátka a dobře, ten typickej produkt Yalovy univerzity měl s sebou senzační holku. Páni, ta ale byla pohledná! Ale bylí byste měli slyšet, co vedli za řeči. V první řadě měli oba tak trochu draka. A on dělal to, že ji pod stolem omakával a přímo přitom jí vykládal celý romány o klukovi z jeho baráku, kterej sněd plnou tubičku aspirinu a málem spáchal sebevraždu. Jeho slečna v jednom kuse říkala: „To je ale strašný... miláčku, prosím tě, ne. Přestaň, prosím tě. Tady ne.“ Představte si, že někoho omakáváte a přitom mu vykládáte o nějakým klukovi, jak páchá sebevraždu. To by mě umrtvilo!
Jak jsem tam seděl sám a sám, začal jsem si připadat jako svatej utřinos. Nedalo se nic dělat než kouřit a pít. Ale udělal jsem to, že jsem řek číšníkovi, aby se zeptal Ernieho, jestli nemá zájem se se mnou napít. Řek jsem mu, aby mu vyřídil, že jsem bratr D. B. Ale asi můj vzkaz vůbec nevyřídil. Tyhle smradi nikdy nikomu nevyříděj váš vzkaz.
Zničehonic ke mně přišla jedna holka a povídá: „Podívejme se, Holden Caulfield!“ Jmenovala se Lillian Simmonsová. Jeden čas s ní chodil můj bratr. Měla hrozně velký předsevzetí.
„Ahoj,“ povídám. Samozřejmě jsem se snažil vstát, ale vstát v takovým podniku nebylo jen tak. Byla tam s jedním námořním důstojníkem, kterej vypadal, jako by spolk pravítko. „To je báječný, že tě vidím!“ povídá Lilinka Simmonsová. Vyložená šaškárna. „Copak dělá tvůj váženej bratříček?“ To bylo jediný, co ji vlastně zajímalo. „Má se prima. Je v Hollywoodu...“
„VHollywoodu). No ne, to je ale báječný. Copak tam dělá?“ Já nevím. Píše... ,“ povídám. Neměl jsem chuť o tom debatovat. Bylo vidět, že to pokládá za senzaci, že je D. B. v Hollywoodu. Skoro každej to pokládá za senzaci. Většinou lidi, který nikdy nečetli žádnou jeho povídku. Ale mě to stejně dohání k šílenství.
„No ne, to je senzace,“ povídá Lilinka. Načež mě představila tomu námořníčkovi. Jmenoval se kapitán Blop nebo tak nějak. Byl to takovej chlápek, co vám musí zlomit minimálně čtyřicet prstů, když vám podává ruku, jinak by si myslel, že je bábovka. Panebože, já tohle nesnáším. „To jsi tady úplně sám, broučku?“ zeptala se mě Lilinka. Zatarasila v uličce veškerej provoz. Bylo vidět, že jí dělá moc dobře, když může někde zatarasit veškerej provoz. Číšník čekal, až uhne z cesty, ale ona si ho ani nevšimla. Byla to psina. Bylo vidět, že tomu číšníkovi leze krkem, bylo vidět, že i tomu námořníkovi leze trochu krkem, přestože si s ní dal rande. A mně taky lezla krkem. Všem lezla tak trochu krkem. Vlastně vám jí muselo bejt svým způsobem líto. „Copak ty tady nikoho nemáš, broučku?“ zeptala se mě. To jsem už stál a ona mi ani neřekla, abych se posadil. Byla ten typ, co vás nechá hodiny a hodiny stát. „To je ale hezounek, co?“ povídá tomu námořníčkovi. „Holdene, ty rosteš do krásy.“ Námořníček jí řek, aby už šla. Řek jí, že zatarasila celou uličku. „Přisedni si k nám, Holdene,“ povídá Lilinka. „Přenes si sem pití.“
„Já jsem zrovna na odchodu,“ odpověděl jsem. „Mám nějakou schůzku.“ Bylo vidět, že se ke mně má jen proto, abych to vykládal D. B.
„No dobře, pane pán. Jak myslíš. Až uvidíš svýho váženýho bratříčka, tak mu řekni, že je protiva.“
Načež odešla. My jsem si s tím námořnickém navzájem řekli, že nás moc těšilo, že jsme se poznali. Což mě vždycky dovede umrtvit. Věčně říkám: „Těší mě, že jsem se s váma seznámil,“ někomu, s kým mě ani dost málo netěšilo se seznámit. Ale když člověk chce žít, musí tyhle věci říkat.
Když už jsem jí jednou řek, že mám schůzku, neměl jsem jinou možnost, než odejít. Nemoh jsem tam ztvrdnout už ani do tý doby, než by Ernie zahrál něco aspoň trochu slušnýho. Ale že mě ani nenapadlo posadit se ke stolu s Lilinkou Simmonsovou a s tím námořníkem a k smrti se otravovat, to je teda fakt. A tak jsem odešel. Jenže když jsem si bral kabát, měl jsem stejně dopal. Lidi musej člověku vždycky všechno pokazit.