Když jsem se nasnídal, bylo teprv asi poledne a se Sallynou jsem se měl sejít až ve dvě, pročež jsem se vydal na dlouhou procházku. Pořád jsem musel myslet na ty dvě jeptišky. V jednom kuse jsem myslel na ten starej, odřenej proutěnej košíček, se kterým choděj vybírat peníze, když neučí ve škole. V jednom kuse jsem se snažil představit svou maminku nebo někoho, nebo svou tetu nebo tu potrhlou Hayesku, matku Sallyny Hayesový, jak stojí před nějakým obchodním domem a vybírá do starýho, odřenýho košíčku prachy na chudý. Nedoved jsem si to dost dobře představit. Moji maminku ještě, ale ty druhý dvě ne. Moje teta je hrozně dobročinná a dělá hodně pro Červenej kříž a podobně – ale chodí moc dobře oblíkaná, a když vyrazí za nějakým dobročinným účelem, je vždycky nastrojená a má namalovanou pusu a podobný legrace. Nedovedu si představit, že by provozovala dobročinnost, aby přitom na sobě musela mít černý šaty a aby nebyla namalovaná. A máma Syllyny Hayesový! Kristepane! Ta by chodila vybírat prachy s košíčkem jedině v tom případě kdyby před ní všichni, kdo jí dají příspěvek, padali obdivem na zadek. Kdyby ty peníze do košíčku jen tak hodili a pak odešli a nic neřekli a jí si nevšimli, tak by toho maximálně za hodinu nechala. To by ji nudilo. Odevzdala by košíček, načež by šla na oběd do nějakýho hogo fogo podniku. A právě to se mi na těch jeptiškách líbilo. Ty určitě do žádnýho hogo fogo podniku na oběd nejdou, to bylo vidět. Bylo mi z toho děsně smutno, když jsem si pomyslel, že nikdy v životě nejdou do žádnýho hogo fogo podniku na oběd. Já věděl, že na tom nějak moc nezáleží, ale přes to prese všechno mi z toho bylo smutno.
Dal jsem se směrem k Brodwayi, jen tak z recese, poněvadž jsem tam už nebyl věčnost. Kromě toho jsem chtěl najít nějakej obchod s deskama, kde mají v neděli otevříno. Chtěl jsem koupit Phoebe jednu desku, která se jmenuje „Malá Shirley Beansová“. Ta deska byla hrozně těžko k sehnání. Byla o jedny malý holce, která nechce chodit ven, protože jí scházej dva přední zuby a ona se za to stydí. Slyšel jsem ji v Pencey. Jeden kluk, co bydlel o poschodí níž, ji měl a já se pokoušel ji od něj odkoupit, poněvadž jsem věděl, že Phoebulka bude z tý desky úplně vedle, ale on mi ji nechtěl prodat. Byla to senzační deska – hrozně stará – nazpívala ji černošská zpěvačka Estelle Fletcherová už tak před dvaceti lety. Zpívá to hrozně dixielandově a bordelově a nezní to vůbec jako doják. Kdyby to zpívala běloška, udělala by z toho pěknej slaďák dle Estelle Fletcherová v tom uměla chodit, a proto je to jedna z nejlepších desek, co jsem kdy slyšel. Řek jsem si, že ji koupím v některým obchodě, kde mají v neděli otevříno, a že ji pak vezmu s sebou do parku. Byla neděle a Phoebe chodí v neděli dost často do parku na kolečkový brusle. Věděl jsem, ve kterejch místech se asi tak většinou potuluje.
Nebyla taková zima jako den předtím, ale slunce ještě nevylezlo a na procházku nebylo moc hezky. Ale jedno se mi na tý procházce líbilo. Zrovna přede mnou šla jedna rodina, bylo vidět, že jdou právě z nějakýho kostela – tatínek, maminka a asi tak šestiletý skvrně. Vypadali dost chudě, tatínek měl takovej ten perlově šedej klobouk, jakej nosej hodně lidi, co nemají moc peněz a chtějí vypadat nóbl. On i jeho žena jen tak šli a povídali si a toho šprčka si moc nevšímali. Ten šprček byl prima. Šel po ulici místo po chodníku, ale těsně u okraje. Dělal, že jde po nějaký hrozně rovný čáře, [ak to děcka dělávají. A celou tu dobu si v jednom kuse zpíval a broukal. Sel jsem k němu blíž, abych slyšel, co to zpívá. Zpíval si písničku „Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes“. A měl vám hezkej hlásek. Zpíval si jen tak z recese, to bylo vidět. Kolem svištěly auta, brzdy skřípaly ostošest, ale rodiče si ho vůbec nevšímali a on vám šel v jednom kuse u okraje chodníku a zpíval si „Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes“. Bylo mi z toho hned lip. Nebyl jsem už tak deprimovanej.
Na Brodwayi byly davy lidí a velká tlačenice. Byla neděle a teprv tak dvanáct hodin, ale přesto už tam byly davy lidí. Všichni byli na cestě do kina – do Paramountu nebo do Astoru nebo do Strandu nebo do Kapitolu nebo do nějakýho podobnýho slabomyslnýho podniku. Všichni byli vyfiknutý, poněvadž byla neděle, čímž to bylo ještě horší. Ale největší hrůza byla, že bylo vidět, že všichni chtějí jít do kina. Bylo to k nevydržení se na ně koukat. Já chápu, když někdo jde do kina, poněvadž nemá, co by dělal jinýho, ale když tam chce jít, a dokonce ještě spěchá, aby se tam dostal dřív, tak mě to pekelně deprimuje. Zvlášť když vidím miliony lidí stát v těch příšerně dlouhejch frontách kolem celýho bloku, jak čekají tak příšerně trpělivě na lístky. Páni, já se vám nemoh dočkat, až budu mít tu pitomou Broadway z krku. Měl jsem kliku. V prvním obchodě s deskama, do kterýho jsem vešel, tu desku „Malá Shirley Beansová“ měli. Napočítali mi za ni pět dolarů, poněvadž byla tak těžko k sehnání, ale mně to bylo jedno. Páni, já vám z toho byl najednou zničehonic tak šťastnej! Já se vám sotva moh dočkat, až budu v parku a podívám se, jestli je tam někde Phoebulka, abych jí tu desku moh dát.
Když jsem vyšel z toho obchodu s deskama, šel jsem kolem jednoho automatu a vešel jsem dovnitř. Řekl jsem si, že bych moh třeba brnknout Hance a zjistit, jestli už přijela domů na prázdniny. Pročež jsem vešel do telefonní budky a zavolal ji. Jedinej problém byl v tom, že k telefonu přišla její maminka, takže jsem musel zavěsit. Neměl jsem chuť se s ní zaplítat do dlouhejch debat, já nejsem takjakotak nadšením bez sebe, když se mám bavit po telefonu s maminkou nějaký holky. Ale jestli je už Hanka doma, to jsem se zeptat moh. To by mě bylo nezabilo. Jenže se mi nechtělo. Na tyhle věci musí mít člověk náladu. Vážně.
Měl jsem ještě koupit ty pitomý lístky do divadla, pročež jsem si koupil noviny a podíval se, kde se co hraje. Jelikož byla neděla, hrálo se jenom asi na třech místech. Tak jsem udělal to, že jsem šel a koupil dvě křesla na Znám svou lásku. Bylo to nějaký dobročinný představení nebo něco podobnýho. Moc se mi na to nechtělo, ale věděl jsem, že Sallyna, královna všech šašků, bude slintat blahem, až jí řeknu, že na to mám lístky, poněvadž v tom hráli Luntoví. Ona měla ráda hry, o kterejch se říká, že jsou hrozné chytrý a že jsou pro intelektuály a ve kterejch hrajou Luntoví a podobně. Já ne. Já nemám žádný hry nějak moc rád, jestli chcete co vědět. Nejsou tak špatný jako filmy, ale že by to bylo něco, o čem bych zrovna básnil, to teda ne. Předně k smrtí nenávidím herce. Nikdy nehrajou jako lidi. To si jenom myslej. Některý z těch dobrejch jako lidi hrajou, aspoň tak trošinku, ale ne zas tak moc, aby to byla zábava se na ně koukat. Když některej herec hraje doopravdy dobře, je vždycky vidět, že to ví, že hraje dobře, a hned je všechno v tahu. Například takovej sir Laurence Olivier. Viděl jsem ho v Hamletovi. Vzal mě na to vloni s Phoebulkou D. B. Prvně nás pozval na oběd, načež nás na to vzal. On to už viděl a podle toho, jak o tom u oběda mluvil, jsem byl celej žhavěj, abych to viděl taky. Ale nějak moc mě to nebavilo. Já prostě nevidím, co je na Siru Olivierovi tak senzačního, no! Má ohromnej hlas a je to pekelně hezkej chlap a hrozně prima se na něj kouká, když jde nebo má souboj, ale nebyl vůbec takovej, jako byl Hamlet, aspoň podle toho, co mi D. B. o Hamletovi říkal. Byl daleko spíš jako nějakej pitoměj generál než ten smutnej chlápek, kterýmu straší ve věži. Nejlepší z celýho filmu bylo, jak Oféliin bratr – ten, co má úplně na konci s Hamletem souboj – odchází a jeho otec mu dává spoustu rad do života. Zatímco mu otecko dává ty rady do života, Ofélie s bratrem blbne, vyndává mu dýku z pochvy a škádlí ho, přičemž on se snaží dělat, jako že ho zajímají ty kecy, co vede jeho táta. To bylo prima. Z toho jsem měl ohromnou srandu. Ale takovejch věcí tam moc neuvidíte. Phoebulce se líbilo jenom to, jak Hamlet poplácal po hlavě toho psa. To bylo podle ní legrační a hezký a taky to hezký bylo. Ale já budu muset udělat to, že si tu hru přečtu. U mě je ten problém, že si vždycky musím všechno přečíst sám. Když to hraje nějakej herec, skoro ani neposlouchám. V jednom kuse se klepu strachem, jestli v příštím okamžiku neprovede nějakou šaškárnu.
Když jsem koupil lístky na představení s Luntovejma, jel jsem taxíkem do parku. Měl jsem jet podzemkou nebo něčím, protože se mi už začínaly scvrkávat prachy, ale chtěl jsem mít tu pitomou Brodway co nejdřív z krku.
V parku bylo hnusně. Nebyla moc velká zima, ale slunce ještě pořád nevylezlo a Člověk měl dojem, jako by tam nebylo nic než psí novinka, chrchle a nedopalky doutníků, co tam zahodili starý dědkové, a měli jste dojem, že když se posadíte na některou lavičku, zjistíte, že je mokrá. Což člověka deprimovalo, a jak jste šli, každou chvíli vám pro nic za nic naskočila husí kůže. Ani trošku vám nepřipadalo, že už budou brzy Vánoce. Člověku připadalo, že už nikdy nebude nic. Ale já jsem přesto šel v jednom kuse dál až k Mallu, poněvadž Phoebe, když je v parku, chodí obyčejně tam. Chodí ráda bruslit k tomu hudebnímu pódiu. Je to legrační. Je to totiž to samý místo, kam jsem jako kluk chodil bruslit já.
Jenže když jsem tam přišel, nikde jsem ji neviděl. Bruslilo tam pár dětí a dva kluci tam házeli s míčem, ale Phoebe nikde. Ale viděl jsem jednu holčičku asi v jejím věku, jak sedí docela sama na lavičce a připíná si brusle. Myslel jsem, že třebas Phoebe zná a řekne mi, kde by byla, pročež jsem šel k ní, posadil se vedle a zeptal se: „Neznáš náhodou Phoebe Caulfieldovou?“ Jak?“ povídá. Byla jen v džínách a měla na sobě minimálně dvacet svetrů. Bylo vidět, že jí je plete maminka, poněvadž byly pekelně zchlupacený.
„Phoebe Caulfieldovou. Bydlí v Sedmdesátý první ulici. Chodí do čtvrtý třídy tam do – „
„Vy Phoebe znáte?“
„No. Jsem její bratr. Nevíš, kde je?“
„Chodí do třídy k paní učitelce Callonový, že?“ povídá ta holčička. „Já nevím. Ano, myslím, že chodí.“
„Tak to je asi v muzeu. Minulou sobotu jsem byli my“ povídá holčička! „V kterým muzeu?“ zeptal jsem se. Pokrčila ramenama. „Já nevím,“ povídá. „V muzeu, no!“
„Já vím, ale v tom, co jsou obrázky, nebo v tom s Indiánama?“
„S Indiánama.“
„Mockrát děkuju,“ řek jsem. Vstal jsem a už jsem chtěl jít, ale pak jsem si vzpomněl, že je neděle. „Ale dneska je neděle“ povídám tý holčičce. Podívala se na mě. „A jé, tak to tam není.“
Připínala si brusle. Hrozně se s tím hmoždíla. Neměla rukavice a ruce měla celý červený a studený. Tak jsem jí s tím pomoh. Páni, já vám neměl klíček od bruslí v ruce léta letoucí! Ale stejně mi to nepřipadalo nijak divný. Zkuste mi dát klíček od bruslí ode dneška za padesát let a poznám, co to je, i když bude tma jako v pytli. Když jsem jí je připnul, poděkovala. Byla to hrozně milá a zdvořilá holčička. Panebože, mně se to tak líbí, když jsou děti milý a zdvořilý, když jim člověk připne brusle. Většinou jsou. Vážně. Zeptal jsem se jí, jestli by se mnou nechtěla jít na horkou čokoládu nebo na něco, ale ona řekla, že ne, že děkuje. Povídala, že má schůzku s kamarádkou. Děti mají věčně nějaký schůzky s kamarádem nebo s kamarádkou. To by mě umrtvilo.
Přestože byla neděle a Phoebe tam s třídou nebude a přestože bylo venku tak vlhko a hnusně, šel jsem celou cestu parkem až k Přírodovědeckýmu muzeu pěšky. Já věděl, že je to to muzeum, co myslela ta holčička s klíčkem od bruslí. Jak se to praktikuje s chozením do muzea, to já znal jak otčenáš. Phoebe chodila do stejný školy jako já, když jsem byl ještě kluk, a my tam chodili v jednom kuse. Měli jsme tenkrát paní učitelku Aigletingerovou a ta nás tam vodila div ne každou sobotu. Někdy jsme si prohlíželi zvířata a někdy jsme si prohlíželi ty věci, co dělali Indiáni za starejch časů. Hrnce a pletený košíky a podobný krámy. Vždycky když si na to vzpomenu, tak jsem najednou hrozně šťastnej. I teď. Já si vám vzpomínám, že když jsme si prohlídli všechny ty indiánský věci, šli jsme obyčejně do toho velkýho sálu na nějakej film. O Kolumbovi. Vždycky promítali, jak Kolumbus objevuje Ameriku a jak se snaží vyrazit z Ferdinanda a Isabely prachy na lodě, a potom námořníky, jak se proti němu vzbouřili a tak. Na Kolumba jsme celkem všichni kašlali, ale člověk měl s sebou vždycky moře cukroví a žvejkačky a všelijaký dobroty a v tom sále to moc příjemně vonělo. Byla tam vždycky vůně, jako když venku prší, i když nepršelo, a jako by to bylo jediný místečko na světě, kde je příjemně, sucho a útulně. Já vám to pitomý muzeum miloval! Vzpomínám si, že abysme se dostali do toho velkýho sálu, museli jsme projít oddělením Indiánů. Byla to dlouhatánská místnost a smělo se než šeptat. Nejdřív šla učitelka, za ní třída. Šlo se ve dvojstupu a každej měl partnera. Moje partnerka byla většinou jedna holčička, která se jmenovala Gertruda Levinová. Věčně se člověka chtěla držet za ruku a měla vždycky ruku lepkavou nebo zpocenou. Podlaha tam byla z kamene, a když jste měli v ruce pár kuliček a upustili je, skákaly po podlaze ostošest a dělaly pekelnej randál a učitelka zastavila třídu a šla se dozadu mrknout, co se děje. Ale paní učitelka Aigletingerová, ta se stejně nikdy nenamíchla. Načež jsme šli kolem takový dlouhatánský válečný kánoe, která byla dlouhá minimálně jako tři cadillaky za sebou, a v ní bylo takových dvacet Indiánů. Některý z nich pádlovali, některý jen stáli a dívali se sveřepě, a všichni měli obličej pomalovanej válečnejma barvama. Vzadu v kánoi stál takovej chlap – na obličeji masku – ze kterýho šla hrůza. To byl kouzelník. Vždycky mi z něj naskočila husí kůže, ale přes to prese všechno se mi líbil. A ještě něco. Když jsme sáhli na nějaký pádlo nebo něco, jak jsme šli kolem, tak nám některej dozorce vždycky řek: „Ničeho se nedotýkejte, děti,“ ale řek to vždycky tak nějak mile, ne jako policajt nebo někdo. Načež jsme šli kolem jedny velký vitríny, kde byli uvnitř Indiáni, jak třou dřívka o sebe, aby rozdělali oheň, a jedna squaw, jak tká přikrývku. Ta squaw, co tkala přikrývku, byla trochu předkloněná, takže jsme jí viděli prsa. My jsme si ji všichni potají pořádně očíhli, holky taky, protože to byly teprv štěňata a neměly o nic větší prsa než my. Potom zrovna než se vešlo do toho sálu, hned vedle dveří, jsme šli kolem jednoho Eskymáka. Seděl nad takovou dírou v zamrzlým jezeře a lovil tou dírou ryby. Zrovna vedle tý díry měl asi dvě ryby, co už chytil. Páni, v tom muzeu vám těch vitrín bylo! Nahoře jich bylo ještě víc a v nich vysoká, jak pije vodu u studánek, a ptáci, jak odlítají na zimu na jih. Ty ptáci, co byli nejblíž, byli vycpaný a zavěšený na drátech, a ty, co byli vzadu, byli jen namalovaný na zdi, a když jste sklonili hlavu a podívali se na ně tak trochu zespoda, zdálo se, jako by na ten jih ještě víc spěchali. Ale stejně na tom muzeu bylo nejlepší to, že tam bylo pořád všechno na stejném místě. Nikdo se ani nepohnul. Mohli jste tam jít třeba stotisíckrát a vždycky jste tam našli toho Eskymáka, jak právě chytil ty dvě ryby, ptáky, jak právě odlítají na jih, vysokou s těma hezkejma parohama a s těma hezkejma štíhlejma nohama, jak právě pije vodu u studánky, a tu squaw s těma obnaženejma prsama, jak pořád tká tu samou přikrývku. Nikdo se nezměnil. Jedinej, kdo se změnil, jste byli vy. Ne že byste byli nějak moc starší nebo něco. To zrovna ne. Ale prostě jste byli jiný, no! Tentokrát jste měli kabát. Nebo to dítě, co s váma šlo v řadě posledně, dostalo spálu a vy jste šli s někým jiným. Nebo někdo zastupoval ve třídě za paní učitelku Aigletingerovou. Nebo jste vyslechli tatínka s maminkou, jak se v koupelně příšerně pohádali. Nebo jste šli právě na ulici kolem takový tý louže, kde se dělá od benzínu duha. Já chci jenom říct, že jste se nějak změnili – já vám nedovedu vysvětlit, co tím chci říct. A i kdybych to doved, nevím tak docela na beton, jestli by se mi to chtělo vysvětlovat.
Jak jsem tak šel, vyndal jsem si z kapsy loveckou čepičku a nasadil si ji. Věděl jsem, že nepotkám nikoho, kdo mě zná, a venku bylo hrozně vlhko. Šel jsem v jednom kuse dál a dál a v jednom kuse jsem myslel na Phoebulku, jak chodí v sobotu do toho muzea, stejně jako jsem tam chodil já. Myslel jsem na to, jak si prohlíží stejný věci, který jsem si vždycky prohlížel já, a jak i ona je pokaždý jiná, když si je prohlíží. Ne že by mě to nějak moc deprimovalo, když jsem na to myslel, ale nebylo mi z toho ani dvakrát do zpěvu. Některý věci by měly zůstat tak, jak jsou. A člověk by měl mít tu moc, že by je strčil do některý tý velký vitríny a prostě je tam nechal na pokoji. Já vím, že to nejde, ale je to přes to prese všechno hrozná škoda. Zkrátka a dobře jsem šel a v jednom kuse jsem na to myslel. Na všechny tyhle věci.
Šel jsem kolem jednoho hřiště, zastavil se a díval se na dvě škvrňata na houpačce. Jedno bylo takový tlustý, a tak jsem dal ruku na ten konec, co bylo to hubený, abych vyrovnal váhu, ale bylo vidět, že mě tam nechtěj, a tak jsem je nechal.
Načež se stalo něco divnýho. Když jsem přišel až k muzeu, nebyl bych šel dovnitř ani za milion dolarů. Prostě mě to tam netáhlo. A to jsem, prosím, šel celým tím pitomým parkem a těšil se na to! Kdyby tam byla Phoebulka, tak bych tam asi šel. Jenže tam nebyla. A tak jsem udělal jenom to, že jsem si před muzeem vzal taxíka a jel k Biltmoru. Moc se mi tam nechtělo. Ale měl jsem to zatracený rande se Sallynou.