Jarome David Salinger - Kdo chytá v žite kapitola 4
Neměl jsem nic zvláštního na práci, tak jsem šel do umývárny a kecal chvíli se Stradlaterem při holení. Byli jsme v umývárně úplně sami, poněvadž všichni byli ještě na zápase. Bylo tam pekelný vedro a na oknech plno páry. Bylo tam asi deset umyvadel, všechny hned u stěny. Stradlater stál u prostředního, sed jsem si na vedlejší, napravo od něj, a začal jsem pouštět a zase zavírat studenou vodu – to je u mě taková nervóza. Stradlater si při holení v jednom kuse pískal Píseň Indie. Pískal hrozně pronikavě a skoro vždycky falešně a pokaždý si vybral nějakou písničku, která je těžká na pískání, i když někdo umí dobře pískat, jako například Píseň Indie nebo Masakr v Desátý ulici. Ten ale doved písničku zmrvit! Vážně.
Pamatujete se, jak jsem vám před chvílí vykládal, že Ackley byl ve svých osobních věcech čuně? No, a Stradlater zrovna tak, jenže jinak. Stradlater byl taky čuně, ale ne navenek. Stradlater vypadal vždycky bezvadně, ale měli byste například vidět tu žiletku, s kterou se holil. Byla vždycky rezatá jak liška a bylo na ní plno mydlin a fousů a všelijakýho svinstva. Nikdy ji nečistil a nic. Když byl se svým šlechtěním u konce, vypadal vždycky bezvadně, ale když jste ho poznali tak jako já, přišli jste na to, že je stejně čuně, jenomže ne navenek. Že se tak šlechtil, aby vypadal dobře, bylo proto, že byl do sebe šíleně zamilovanej. Myslel si, že je ten největší krasavec na celý západní polokouli. A taky moc hezkej byl – to se mu musí nechat. Ale když to člověk vezme kolem a kolem, tak to byl asi ten typ hezkýho kluka, kterýho vaši rodiče uviděj na fotografii v ročence a okamžitě se zeptají „Kdopak je tady ten hoch?“ Já jen jako, že Stradlater byl takovej ten typ hezkýho kluka z ročenky. Já znal v Pencey hromadu kluků, který mi připadali mnohem hezčí než Stradlater, ale ty by nikdy v ročence tak hezky nevypadali. Vypadali by, jako že mají velkej nos nebo odstátý uši. O tom jsem se mockrát přesvědčil.
Zkrátka a dobře jsem seděl na umyvadle a u vedlejšího se holil Stradlater. Pouštěl jsem vodu a zase ji zavíral. Ještě pořád jsem měl na hlavě tu červenou loveckou čepičku, kšilt otočenej dozadu. S tou čepičkou jsem si užil, vážně. „Ty,“ povídá Stradlater. „Udělal bys mi jednu obrovskou laskavost?“
„Jakou?“ povídám. Ne zrovna nadšeně. Stradlater po člověku věčně chtěl, aby mu udělal nějakou obrovskou laskavost. Tyhle hezký kluci, nebo takovej kluk, co si o sobě myslí, že je sekáč, ten po vás chce věčně nějaký obrovský laskavosti. Jenom proto, že je sám do sebe šíleně zamilovanej, tak si myslí, že vy do něj musíte bejt taky šíleně zamilovaný a že prostě umíráte touhou udělat mu nějakou laskavost. Svým způsobem je to psina. „Jdeš večer ven?“ zeptal se mě. „Možná. Taky možná že ne. Nevím. Proč?“
„Já mám přečíst na pondělí asi sto stránek z dějáku,’ povídá. „Nenapsal bys mi anglickou kónu? Já bych ti neříkal, ale jestli ji v pondělí nepřinesu, budu mít průšvih. Tak co?“
To teda byla ironie. Vážně.
Já mám padáka a ty po mně chceš, abych psal ňákou pitomou kónu,“ povídám.
„No jo, já vím. Jenomže já budu mít průšvih, jestli to nepřinesu. Fakt. Bud přece kamarád. Bud“ přece kámoš. Tak jo?“
Neodpověděl jsem hned. Takovýmu mizerovi, jako byl Stradlater, nemůže škodit, když ho člověk trochu napíná.
„O čem?“ povídám.
„O čemkoliv. Nějakej popis. Pokoje. Nebo domu. Nebo kde jsi někdy žil nebo tak – ty na to přijdeš. Jenom když to bude popis,“ povídá a přitom zívá na celý kolo. Což mě dovede nasrat. Jako když někdo zívá v tom okamžiku, kdy člověk žádá o nějakou laskavost. „Jen to nepiš nějak moc vynikajícně a bude,“ povídá. „Ten smrad Hartzell ví, že jsi v angličtině eso, a ví, že bydlíme spolu. Tak ne abys nalepil všechny čárky a znamínka tam, kam patlej.“
Což je další věc, která mě dovede nasrat. Jako když umíte psát kompozice a někdo vám začne vykládat o čárkách. Stradlater tohle dělal vždycky. Chtěl, aby si člověk myslel, že on píše mizerný kompozice jedině proto, že vždycky nalepí všechny čárky a znamínka tam, kam nepatřej. V tomhle směru byl kapánek jako Ackley. Jednou jsem seděl vedle Ackleyho na basketbalovým zápase. Měli jsme v mančaftu senzačního kluka, Howieho Coyla, kterej doved dát koš ze středu hřiště, přičemž se míč vůbec nedotk desky. Ackley po celej zápas v jednom kuse opakoval, že Coyle je na basket dokonale stavěnej. Pane Bože, tohle já tak nesnáším.
Za chvíli mě otrávilo sedět na umyvadle, a tak jsem couvnul o několik kroků dozadu a začal stepovat. Jen tak z recese. Jen tak pro zábavu. Ne že bych uměl doopravdy stepovat, ale v umývárně byla dlaždičková podlaha, na který se dobře stepovalo. Začal jsem imitovat jednoho chlápka z filmu. Z jedny takový hudební revue. Já filmový herce nenávidím jako mor, ale baví mě je napodobovat. Stradlater se holil a přitom mě pozoroval v zrcadle. Jediný, co potřebuju, je publikum. Jsem exhibicionista. „Jsem synátor pana guvernéra,“ povídám. Div jsem se nevypliv. Stepoval jsem ostopéro. „Nechce ze mě mít stepaře. Chce, abych šel študovat do Oxfordu. Ale já mám stepování v krvi.“ Stradlater se smál. Měl celkem dost smysl pro humor. „Je to premiéra Ziegfeld Follies.“ Začínal mi docházet dech. Já s dechem skoro nic nevydržím. „Hlavní představitel nemůže na scénu. Je zkárovanej pod obraz. Koho seženou na záskok? Mě, prosím, synáčka váženýho pana guvernéra.“
„Kde jsi splašil tu čepici?“ povídá Stradlater. Myslel mou loveckou čepičku. Ještě ji neviděl.
Došel mi dech, a tak jsem toho blbnutí nechal. Sundal jsem si čepičku a podíval se na ni, minimálně už podevadesátý. „Koupil jsem si ji dneska ráno v New Yorku. Za dolar. Líbí se ti?“
Stradlater přikýv. „Nóbl,“ povídá. Ale to mí stejně chtěl jenom zalichotit, poněvadž hned na to řek: „Poslyš, napíšeš mi tu kónu? Potřeboval bych to vědět.“
„Když budu mít čas, napíšu. Když ne, tak ne,“ povídám. Šel jsem k němu a sed jsem si zase na umyvadlo vedle něj. „S kým máš rande?“ zeptal jsem se. „S Fitzgeraldkou?“
„Co tě nemá. Přece jsem ti povídal, že jsem už s tou káčou skoncoval.“
„Vážně? Přenech mi ji, kamaráde. Bez legrace. To je můj typ.“
„Posluž si... ale je pro tebe moc stará.“
Zničehonic – vážně úplně bezdůvodně, ledaže jsem měl náladu blbnout – jsem dostal chuť seskočit z umyvadla a dát Stradlaterovi jednoduchýho nelsona. To je zápasnickej hmat, pro případ, že byste to nevěděli. To chytíte toho druhýho kolem krku a škrtíte ho, až dodejchá, když se vám zachce. A tak jsem mu toho nelsona dal. Já se vám na něj vrh jako tygr.
„Holdene, prokristapána, nech si to!“ povídá Stradlater. Neměl náladu na blbnutí. Holil se. „To chceš, abych si podřezal krk?“
Ale já nepovolil. Byl to prvotřídní jednoduchej nelson. „Jen se zkus z těch kleští vyprostit,“ povídám.
„Propánakrále!“ Zničehonic trhnul rukama vzhůru a vyprostil se z mýho sevření. Stradlater byl hrozně silnej kluk. Já jsem hrozně slabej. „Tak, a už si ty vtipy nech,“ povídá. Začal se holit ještě jednou. Vždycky se holil dvakrát – chtěl vypadat jak nádhera sama. S tou svou zasviněnou žiletkou.
„S kým to teda máš rande, když ne s Fitzgeraldkou?“ zeptal jsem se. Sed jsem si zase na vedlejší umyvadlo. „S Phyllis Smithovou?“
„Ne, měl jsem mít, ale nějak se to všechno zvrtlo. Dneska jdu se spolubydlící tý holky, co chodí s Budem Thawem... Ty, já málem zapomněl... ona tě zná!“
„Kdo?“ řek jsem. „Ta holka, co s ní mám rande.“
„Ale?“ povídám. „A jak se jmenuje?“ Značně mě to zajímalo. „Počkej... já si vzpomenu... no... Jana Gallagherová.“ Páni, mě vám div neranila mrtvice, jak to řek!
„Hana Gallagherová,“ povídám. Dokonce jsem vstal z umyvadla, když to řek. Div že mě neranila mrtvice. „To si piš, že ji znám. Vždyť bydlela předloni v létě prakticky hned vedle nás. Měla takovýho velkýho čokla – obrovskýho dobrmana. Tak jsem se s ní taky seznámil. Ten její pes chodil věčně k nám do naší – “
„Krucinál, Holdene, stojíš mi ve světle,“ povídá Stradlater. „Musíš stát zrovna tamV Páni, že jsem ale byl rozčilenej. Vážně.
„Kdepak je?“ zeptal jsem se. „Snad bych měl sejít dolů a říct jí aspoň ahoj nebo něco. Kdepak je? V klubu?“
„No.“
„Jak na mě přišla?“ zeptal jsem se. „Chodí do B. M.? Říkala, že tam bude možná chodit. Ale pak říkala, že bude možná chodit do Shipley. Já myslel, že chodí do Shipley. Jak na mě přišla?“ Byl jsem značně rozčilenej. Vážně.
„Kruci, copak já vím7. Nazvedni se, jo? Sedíš mi na ručníku,“ povídá Stradlater. Seděl jsem na jeho stupidním ručníku.
„Hanka Gallagherová,“ povídám. Nešlo mi to na rozum. „Proboha živýho.“
Stradlater si dával na vlasy Vitalis. Můj Vitalis.
„Ona tancuje,“ povídám. „Chodí do baletu. Trénovala vždycky minimálně dvě hodiny denně. Přímo v tom největším vedru. Měla strach, že by vyšla z formy – že by jí ztloustly nohy. Hrávali jsme spolu od rána do večera dámu.“
„Cože jste spolu od rána do večera?“
„Hráli dámu.“
„Hráli dámu’. Prokrindapána!“
„No. Nikdy nechtěla táhnout s dámou. Víš, co dělala, když měla dámu? Nikdy s ní netáhla. Jen si ji nechávala v zadní linii. Vždycky si je v zadní linii srovnala hezky do řádky. Načež už s nima netáhla. Prostě se jí líbilo, jak se tam v ty zadní linii hezky vyjímají.“
Stradlater neřek nic. Tyhle věci lidi většinou moc nezajímají.
„Její máma byla ve stejným klubu jako my,“ řek jsem. „Občas jsem tam při golfu nosil hole, abych si vydělal nějaký prachy. Párkrát jsem nosil hole její mámě. Hrála mizerně. Ta ti potřebovala minimálně sto sedmdesát úderů na devět jamek.“
Stradlater mě skoro neposlouchal. Česal si ty svoje senzační vlny.
„Měl bych jít dolů a říct jí aspoň ahoj,“ povídám.
„Tak proč nejdeš?“
„Už jdu, za minutku.“
Začal si dělat znovu pěšinku. Trvalo mu vždycky minimálně hodinu, než se učesal.
„Její táta a máma se rozvedli. Její maminka se znovu vdala. Vzala si jednoho mazavku,“ povídám. „Takovýho vyzáblýho chlapa s chlupatýma nohama. Vzpomínám si na něj. Nosil věčně krátký kalhoty. Hanka říkala, že snad píše hry nebo kterýho čerta, ale já ho neviděl dělat nikdy nic jinýho než od rána do večera nasávat a poslouchat každou pitomou detektivku v rádiu. A lítat po baráku nahatýho. Před Hankou a tak.“
„Ale?“ povídá Stradlater. Tohle ho zajímalo doopravdy. To s tím mazavkou, co pobíhá před Hankou nahatej po baráku. Stradlater byl hroznej chlípník.
„Hanka měla hnusný dětství. Bez legrace.“
Jenže tohle Stradlatera nezajímalo. Jeho zajímaly jenom sexuální náměty.
„Hanka Gallagherová! Pane Bože!“ Ne a ne mi jít z hlavy. Vážně. „Měl bych jít dolů a říct jí aspoň ahoj.“
„Tak proč kruci nejdeš, místo abys to pořád opakoval?“ povídá Stradlater.
Šel jsem k oknu, ale nebylo skrz něj vidět, jak bylo zamlžený z toho horka v umývárně. „Já na to nemám zrovna teď náladu,“ povídám. Což jsem taky neměl. Na tyhle věci musí mít člověk náladu. „Já myslel, že študuje v Shipley. Byl bych přísahal, že v Shipley.“ Chodil jsem chvilinku po umývárně. Nevěděl jsem, co bych dělal jinýho. „Líbil se jí zápas?“ zeptal jsem se. „Snad, myslím, že jo. Já nevím.“
„Říkala ti, že jsme spolu hráli od rána do večera dámu nebo tak?“ Já nevím. Vždyť jsem se s ní teprv seznámil, prokrindapána!“ povídá Stradlater. Konečně měl tu svou hřívu učesanou. Uklízel si zasviněný toaletní potřeby. „Poslyš, že ji pozdravuju, jo?“
„Dobře,“ povídá Stradlater, ale já věděl, že jí to asi nevyřídí. Takovej kluk, jako je Stradlater, ten nikdy nikomu nevyřídí, že ho člověk pozdravuje.
Šel zpátky do pokoje, ale já jsem se ještě chvilku flinkal po umývárně a myslel na Hanku. Pak jsem se taky vrátil do pokoje.
Když jsem vešel, Stradlater si vázal před zrcadlem kravatu. Ten kluk strávil minimálně polovinu života před zrcadlem. Sed jsem si do křesla a chvíli ho pozoroval. „Ty,“ povídám. „Neříkej jí, že mě vyrazili, jo?“
„Dobře.“
Tohle bylo na Stradlaterovi prima. Člověk mu nemusel každou pitomost vysvětlovat jako Ackleymu. Nejspíš asi proto, že ho to nějak moc nezajímalo. Proto asi. S Ackleym to bylo něco jinýho. Ackley strkal do všeho nos. Stradlater si navlík moje pepita sako.
„Propánakrále, nesnaž se ho vytáhnout, jak to nejvíc jde,“ povídám. „Měl jsem ho jen asi dvakrát.“
„Neboj. Kruci, kde mám cigarety?“
„Na stole.“ Nikdy nevěděl, kde co nechal. „Pod šálou.“ Strčil si je do kapsy – do kapsy mýho saka.
Zničehonic jsem si otočil kšilt čepičky dopředu – jen tak pro změnu. Začínal jsem bejt kapánek nervózní – zničehonic. Já jsem hrozná nervóza. „Poslyš, kam s ní jdeš na rande?“ zeptal jsem se. „Víš už?“
„Nevím. Do New Yorku, když bude čas. Představ si, že si vzala propustku jen do půl desátý!“
Nelíbilo se mi, jak to řek, pročež povídám: „To zřejmě proto, poněvadž ještě asi nevěděla, jakej jsi okouzlující, ty krasavce. Kdyby to byla věděla, tak si vzala propustku až do půl desátý do rána.“
„To je hotovka,“ povídá Stradlater. Toho jste tak lehko nenamíchli. Na to byl moc velkej ješita. „Ale vážně. Napiš mi tu kónu,“ povídá. To už měl kabát a chystal se jít. „Nemusíš se s tím nějak moc párat, hlavně aby to byl popis. Tak jo?“
Neodpověděl jsem. Nechtělo se mi. Řek jsem jedině: „Zeptej se jí, jestli si ještě pořád nechává všechny dámy v zadní linii.“
„Dobře,“ povídá Stradlater, ale já věděl, že se nezeptá. „Tak se měj, jak chceš.“ Prásk dveřma a byl v tahu.
Když odešel, zůstal jsem ještě asi půl hodiny sedět. Jako že jsem seděl prostě na židli a nedělal nic. Myslel jsem v jednom kuse na Hanku a na Stradlatera, jak spolu mají rande a tak. Já vám z toho byl tak nervózní, že jsem se div nezbláznil. Vždyť už jsem vám přece vykládal, jakej to byl chlípník, tenhle Stradlater.
Zničehonic k nám zase vrazil Ackley. Jako obyčejně tím pitomým závěsem u sprch. Prvně za celej svůj stupidní život jsem byl vážně rád, že ho vidím. Přived mě na jiný myšlenky.
Trčel u mě skoro do večeře, vykládal o všech klukách, kterejch má plný zuby, a přitom si mačkal takovýho velkýho uhra na bradě. Nevzal si vám na to ani kapesník. Já myslím, že to zvíře ani kapesník nemělo, jestli chcete co vědět. Já aspoň nikdy neviděl, že by kdy jakej kapesník používal.