Fantastické zvery a ich výskyt - česká verzia
1. O autorovi
Newton („Mlok“) Artemis Fido Scamander se narodil roku 1897. K zájmu o bájeslovná zvířata ho vedla jeho matka, která byla nadšenou chovatelkou ušlechtilých hipogryffů. Po absolvování školy čar a kouzel v Bradavicích nastoupil pan Scamander na ministerstvo do odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Po dvou letech strávených v oddělení pro relokaci domácích skřítků, letech, které sám popisoval jako „neuvěřitelně nudná“, byl přeložen do divize zvířat, kde mu fenomenální znalosti bizarních kouzelných tvorů zajistily rychlý služební postup.
Jako prakticky jediný a výhradní autor Rejstříku vlkodlaků, vydaného roku 1947, tvrdil, že nejpyšnější je na to, že se mu podařilo prosadit zákaz experimentálního křížení, který byl uzákoněn roku 1965 a který na území Británie dokonale znemožňuje vyšlechtění nových nezkrotitelných oblud.
Práce, kterou pan Scamander vykonával při Ústavu pro výzkum a kontrolu draků, ho vedla k mnoha výzkumným cestám do zahraničí, při nichž shromáždil informace pro svůj celosvětově proslulý bestseller „Fantastická zvířata a kde je najít“, který vychází dnes už ve svém výročním, stém, vydání.
Mlok Scamander je nositelem Merlinova řádu druhého stupně, který dostal za své služby při studiu kouzelných zvířat, tedy magiozoologie. Po ukončení aktivní kariéry trávil čas v Dorsetu s manželkou Porpentinou a ochočenými maguáry. Newton „Mlok“ Scamander se dožil 112 let a zemřel v roce 2009. Jeho práce však žije dál a s ní i on.
2. Předmluva
Když jsem byla požádána, abych napsala předmluvu k výročnímu, stému, vydání slavné knihy „Fantastická zvířata a kde je najít“, byla jsem nanejvýše potěšena a poctěna. Taková možnost se naskytla jen několika málo kouzelníkům, včetně například slavného Albuse Brumbála, jehož předmluva se v knize udržela po mnoho dalších vydání.
Kniha „Fantastická zvířata a kde je najít“ je, i přes svůj pokročilý věk, stále ještě jedním z nejlepších úvodů do péče o kouzelné tvory, což přinejmenším dokazuje i to, že za dobu své existence došla v Británii už k tomuto nepochybně obdivuhodnému počtu vydání a že je oficiální učebnicí péče o kouzelné tvory v mnoha kouzelnických školách po celém světě.
Jsem za to ráda, protože díky tomu i nová generace může zažít ty úžasné pocity, které ve Vás vzbuzuje listování v této knize. Pocity průzkumníka v dalekých krajích, objevujících nové, neznámé a záhadné tvory. Vyloženě vás to nutí vyběhnout do nejbližšího lesa a začít pátrat.
A tak je to správně. Magiozoologie je nádherný a dobrodružný obor, který si zaslouží zájem. A tato kniha ho rozhodně ve studentech vzbuzuje. Tímto vzdávám hold památce Mloka Scamandera a přeji Fantastickým tvorům ještě alespoň jednu další stovku vydání.
Elbe Vrannisová
Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, lovkyně a krotitelka.
3. O tvorech
Toto dílo Mloka Scamandera je úvodem do studia péče o kouzelné tvory. V seznamu jednotlivých tvorů najdete kouzelné tvory běžné, jakož i vzácné, ale významné, a také několik velice zvláštních, které autor vybral z nepřeberného množství nových druhů, které na svých cestách poznal.
Tvorové jsou seřazení dle abecedy a každému tvorovy je přiřazeno označení v podobě jednoho až pěti „X“ (seznam uveden níže), podle jejich nebezpečnosti (případně jiné význačnosti, například vzácnosti, či svébytnosti u národů, které odmítly nechat si uznat statut osoby, jako jsou například kentaurové).
O problematice dělení kouzelných tvorů, definice termínu zvíře, či problému ukrývání kouzelných tvorů bude hovořeno v jiných publikacích, nebo na hodinách Péče o kouzelné tvory.
Seznam tvorů:
Akromatnule XXXXX
Auguron XX
Bazilišek XXXXX
Běhnice XXX
Blátoplaz XXX
Blikač XX
Bodloš XXX
Bubák XXX
Bublinatka XXX
Černovřes X
Čmelotrysk XXX
Dlaždičoun XXX
Draci XXXXX
Drsnochvost XXX
Duhovec XXX
Dvoubřitník XXX
Fénix XXXX
Ghúl XXX
Gryf XXXX
Hafoň XXX
Hastrmanec XXXX
Hipogryf XXX
Hipokampus XXX
Hrabák XXX
Hrboun XXX
Huňáč XX
Chiméra XXXXX
Jednorožec XXXX
Jedomet XXX
Jehlanka XXX
Karkulinka XXX
Kentaur XXXX
Kluběnka XX
Kůrolez XX
Leprikón XXX
Lesní mužíček XXXX
Maguár XXX
Mantichora XXXXX
Mečoroh XXXX
Měsíčník XX
Mizenka XXXX
Mořský had XXX
Mozkomor XXXXX
Nundu XXXXX
Obroun XXXX
Ohňový krab XXX
Okamie XXXX
Okřídlený kůň (XX – XXXX)
Pastelníček XXX
Pětinoh XXXXX
Pogrebin XXX
Polovid XXXX
Popelec XXX
Ramora XX
Rotulice XXX
Runovec XXXX
Salamandr XXX
Sfinga XXXX
Smrtiplášť XXXXX
Svrček XXX
Šotek XX
Tlustobřich XX
Tlustočerv X
Troll XXXX
Trpaslík XX
Třaskavec XXXX
Tůňodav XXXX
Víla XX
Vlkodlak XXXXX
Vodní lid XXXX
Všudylezka XX
Yetti XXXX
Zlatonoska XXXX
Zmíráček XX
Akromatnule
Akromantule (Acromantula) je nestvůrný osmioký pavouk, který je schopen lidské řeči. Pochází z Bornea, kde obývá oblasti neprůstupné džungle. K jeho charakteristickým znakům patří husté černé chlupy, jež pokrývají celé jeho tělo, velké rozpětí nohou, které v některých případech dosahuje až patnácti stop, klepeta, která zřetelně a hlasitě cvakají, je-li akromantule vzrušená nebo rozzuřená a jedovatý sekret. Akromantule je masožravá a dává přednost větší kořisti. Na zemi splétá pavučiny kopulovitého tvaru. Samičky jsou větší než samečci a jsou schopny naklást najednou až sto vajec; ta jsou měkká a bílá a dosahují velikosti plážových nafukovacích míčů. Mláďata se z vajec vyklubou po šesti až osmi týdnech. Vejce akromantule jsou odborem pro dohled nad kouzelnickými tvory zařazena do kategorie A neobchodovatelného zboží, což znamená, že jejich dovoz či prodej se trestá přísnými pokutami.
Podle oficiálního názoru vyšlechtili tohoto tvora kouzelníci, pravděpodobně za účelem ochrany svých obydlí či skrytých pokladů, jak k tomu s kouzelně vytvořenými obludami často bývá. Navzdory své téměř lidské inteligenci je akromantule nevycvičitelná a pro kouzelníky i mudly představuje velké nebezpečí.
Pověsti o tom, že byla založena kolonie akromantulí ve Skotsku, zůstávají neověřené.
Auguron
Auguron (Augurey) žije v Británii a Irsku, přestože ho někdy lze najít i jinde v severní Evropě. Zelenočerný auguron je vyzáblý a truchlivě vyhlížející pták, který poněkud připomíná malého podvyživeného supa. Je nesmírně plachý, hnízdí v pichlavých a trnitých keřích, živí se velkými druhy hmyzu a vílami, létá pouze za hustého deště a jinak zůstává ukryt ve svém hnízdě ve tvaru slzy.
Auguron vydává charakteristické hluboké rozechvělé houkání, které se kdysi považovalo za předzvěst smrti. Kouzelníci se hnízdům auguronů vyhýbali ze strachu, aby nezaslechli to srdceryvné volání, a předpokládá se, že nejeden kouzelník podlehl srdeční mrtvici , když míjel trnitý keř a zaslechl nářek neviděného augurona. Později se však díky trpělivému průzkumu zjistilo, že auguron svým zpěvem pouze oznamuje příchod deště. Od té doby jsou auguroni v módě jako domácí prostředek předpovídání počasí, mnozí kouzelníci ovšem těžko snášejí jeho prakticky nepřetržité kvílení během zimních měsíců. Jako brky na psaní jsou pera auguronů nepoužitelná, protože odpuzují inkoust.
Bazilišek
Prvního baziliška (Basilisk), o němž se zmiňují oficiální záznamy, vypěstoval Herpo Prohnilý, řecký černokněžník a hadí jazyk,který po dlouhém experimentování zjistil, že vysedí-li ropucha slepičí vejce, vylíhne se z něj obrovský plaz s neobyčejně nebezpečnými schopnostmi.
Bazilišek je zářivě zelený plaz, který dorůstá délky až padesáti stop. Samec má na hlavě šarlatový chochol. Má mimořádně jedovaté zuby, jeho nejnebezpečnější útočnou zbraní je však pohled jeho velkých žlutých očí. Každého, kdo do nich přímo pohlédne, čeká okamžitá smrt.
Má-li dostatek potravy (bazilišek je schopen pozřít jakéhokoli savce, ptáka i většinu hadů), může se dožít skutečně úctyhodného věku. Bazilišek Herpa Prohnilého žil údajně téměř devět set let.
Pěstování bazilišků bylo prohlášeno za nezákonné už ve středověku, přestože v praxi se snadno tají – přijde-li kontrola z odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, stačí prostě slepičí vejce vytáhnout zpod ropuchy. Protože však bazilišky nedokáže ovládat nikdo kromě hadích jazyků, jsou černokněžníkům stejně nebezpeční jako komukoli jinému a podle oficiálních záznamů nebyl v Británii bazilišek spatřen přinejmenším čtyři sta let.
Běhnice
Běhnice (Doxy) se často omylem považuje za vílu (viz kapitola víly), přestože je zcela jiným živočišným druhem. Stejně jako víla má miniaturní lidskou podobu, tělo běhnice je však pokryto hustým černým ochlupením a má po jednom páru rukou i nohou navíc. Křídla běhnice jsou silná, zakřivená a lesklá, takže se velice podobají křídlům brouka. Běhnice dávají přednost chladnému klimatu a nalézají se na celém území severní Evropy a Severní Ameriky. Kladou až pět set vajíček najednou a zahrabávají je do země. Mláďata se líhnou za dva až tři týdny.
Běhnice mají dvě řady ostrých jedovatých zubů. Při jejich kousnutí by měl postižený aplikovat příslušné sérum.
Blátoplaz
Blátoplaz (Dugbog) je obyvatel bažin, kterého najdeme v Evropě, v Severní Americe i Jižní Americe. V nehybném stavu se podobá kusu ztrouchnivělého dřeva, při bližším ohledáni však objevíme tlapky s plovacími blánami a velice ostré zuby. Neslyšně se plíží a proplouvá bažinatými mokřinami, živí se především malými savci a dokáže ošklivě poranit kotníky kolemjdoucích lidí. Nejoblíbenější pochoutkou blátoplaze je však mandragora. Pěstitelé mandragory dobře znají případy, kdy uchopí za listy jeden ze svých výstavních kousků a najdou pod nimi jen ohlodaný pahýl, který po sobě zanechal blátoplaz.
Blikač
Blikač (Clabbert) je tvor žijící v korunách stromů, který vypadá jako jakýsi kříženec opice a žáby. Původně pochází z jižních amerických států, později však byl odtamtud vyvezen do celého světa. Jeho hladká a holá kůže má mramorově zelenou barvu, mezi prsty na rukou i nohou má plovací blány a paže i nohy má dlouhé a silné, což mu umožňuje přeskakovat z větve na větev s obratností orangutana. Na hlavě má krátké rohy a široká ústa, která jako by byla zkřivena v úšklebku a jsou plná jako břitva ostrých zubů. Hlavní potravou blikače jsou drobné ještěrky a ptáci.
Nejvýraznějším charakteristickým znakem blikače je velká bradavice uprostřed čela, která zrudne a bliká, cítí-li tvor nějaké nebezpečí. Američtí kouzelníci kdysi chovali blikače ve svých zahradách, aby je včas varovali před příchodem mudlů, Mezinárodní sdružení kouzelníku však stanovilo pokuty, které tomuto zvyku do značné míry učinily přítrž. Stromy, které byly v noci plné zářících blikačů, působily sice dekorativně, přitahovaly však příliš mnoho mudlů, kteří se chtěli zeptat, proč mají jejich sousedé ještě v červnu instalované vánoční osvětlení.
Bodloš
Bodloše (Knarl), který se vyskytuje v severní Evropě a v Severní Americe, si mudlové obvykle pletou s ježkem. Tyto dva živočišné druhy jsou od sebe skutečně nerozeznatelné, až na jeden důležitý rozdíl v chování: necháte-li na zahradě něco k snědku pro ježka, přijme váš dar a pochutná si na něm, zatímco nabídne-li někdo potravu bodlošovi, vede ho to k domnění, že se ho hospodář snaží vlákat do pasti, takže z pomsty zpustoší všechny užitkové i okrasné rostliny, které hospodář na zahrádce pěstuje. Mnoho mudlovských dětí bylo obviněno z vandalismu. Třebaže skutečným viníkem byl dotčený bodloš.
Bubák
Strašidlo, které mění tvar. Umí na sebe vzít podobu čehokoliv, co nás podle jeho názoru nejvíc vyděsí. Při střetu s bubákem je lepší, je-li pohromadě víc lidí - bude totiž zmatený a dokáže se těžko rozhodnout, v co se proměnit. Bubáka je možné zneškodnit kouzlem riddikulus, které ho donutí vzít na sebe podobu něčeho hodně legračního. Smích ho vykolejí natolik, že zmizí.
Bublinatka
Bublinatka (Plimpy) je kulovitá kropenatá ryba, pro kterou jsou charakteristické dvě dlouhé nohy zakončené prsty s plovacími blánami. Obývá hluboká jezera, v nichž plave těsně při dně a hledá potravu; nejraději má vodní šneky. Bublinatka není nijak zvlášť nebezpečná, i když s oblibou okusuje nohy a oblečení plavců. Vodní lidé ji považují za obtížného parazita a zbavují se jí tím, že jí gumovité nohy zavážou na uzel. Bublinatku, která nemůže kormidlovat, pak odnese voda; nevrátí se, dokud se nerozváže, což může trvat celé hodiny
Černovřes
Černovřes (Horklump) pochází ze Skandinávie, dnes je však rozšířen po celém území severní Evropy. Podobá se masitě narůžovělé houbě, pokryté řídkými a pevnými černými štětinami. Černovřes se velice rychle rozmnožuje a během několika dnů je schopen kompletně zamořit průměrně velkou zahradu. Místo kořínků zapouští do země šlachovitá chapadélka, která hledají dešťovky, jež jsou nejčastějším pokrmem. Černovřes je oblíbenou pochoutkou trpaslíků, žádné jeho další využití není známo.
Čmelotrysk
Čmelotrysk (Glumbumble) žije v severní Evropě. Je to létající hmyz s hebkými šedými chlupy, který produkuje sladkou šťávu s melancholickými účinky, již se užívá jako léku proti hysterii vyvolané požitím listů hořečníku. Jsou známy případy, kdy zamořil včelí úly s katastrofálními následky pro med. Čmelotryskové hnízdí v tmavých a opuštěných koutech, jako jsou duté stromy a jeskyně. Živí se kopřivami.
Dlaždičoun
Dlaždičoun (Jarvey) se vyskytuje v Británii, Irsku a Severní Americe. Prakticky ve všem se podobá přerostlé fretce, od níž se liší jen tím, že umí mluvit. Skutečný rozhovor však přesahuje duševní schopnosti dlaždičouna, který se proto obvykle omezuje na krátké ( a často vulgární ) fráze, jež ze sebe chrlí téměř v nepřetržitém proudu. Dlaždičouni žijí většinou pod zemí, kde pronásledují trpaslíky, přestože nepohrdnou ani krtky, krysami a hraboši.
Draci
Drak (Dragon) Jako pravděpodobně nejproslulejší ze všech fantastických zvířat patří draci k těm, která se nejobtížněji skrývají. Samice jsou obvykle větší a agresivnější než samci, k žádnému drakovi ani dračici by se však neměl přibližovat nikdo kromě maximálně obratných a vyškolených kouzelníků. Dračí kůže, krev, srdce, játra a rohy jsou vesměs obdařeny silnými kouzelnými vlastnostmi, dračí vejce jsou však klasifikována jako neobchodovatelné zboží kategorie A.
Existuje deset plemen draků, jejichž příslušníci se ovšem příležitostně kříží a výsledkem jsou vzácné hybridní exempláře. K čistokrevným dračím plemenům patří následující:
ČÍNSKÝ OHNIVÁČ – (Chinese Fireball) Jediný orientální drak má výjimečně pozoruhodné vzezření. Je pokryt hladkými purpurovými šupinami a kolem hlavy s tupým čenichem a neobvykle vystouplýma očima ho zdobí věnec zlatých špičatých hrotů. Své jméno ohniváč získal díky hřibovitým plamenům, které mu vyrážejí z nozder, je-li rozzuřen. Jeho váha se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi tunami a samice jsou větší než samci. Vejce jsou zářivě karmínová se zlatými skvrnami a jejich skořápky jsou velice ceněny jako pomůcky pro čínské čáry a kouzla. Ohniváč je agresivní, vůči vlastnímu plemeni je však tolerantnější než většina ostatních draků a dokáže se někdy smířit s tím, že své území sdílí se dvěma dalšími draky. Pochutná si na většině savců, přednostně loví prasata a lidi.
HEBRIDSKÝ ČERNÝ - (Hebridean Black) Tento domorodý britský drak je agresivnější než jeho velšský příbuzný. Jediný exemplář vyžaduje teritorium až jednoho sta čtverečních mil. Hebridský černý drak dosahuje maximální délky třiceti stop, má drsné šupiny s jasně purpurovými oky a podél hřbetu se mu táhne hřeben tvořený řadou nízkých, ale jako břitva ostrých destiček. Na konci ocasu má šípovitý bodec a křídla připomínají tvarem netopýra. Hebridský černý drak se většinou živí vysokou zvěří, jsou však známy i případy, kdy odnesl velké psy či dokonce kusy dobytka. Kouzelnický klan McFustyových, který na Hebridských ostrovech sídlí již celá staletí, se tradičně hlásí k zodpovědnosti za péči o tyto domorodé draky.
MAĎARSKÝ TRNOOCASÝ – (Hungarian Horntail) Maďarský trnoocasý drak, který je považován za nejnebezpečnější ze všech dračích plemen, má černé šupiny a vzhledem připomíná ještěra. Má žluté oči, bronzově zlaté rohy a podobně zbarvené ostré trny, které vyčnívají z dlouhého ocasu. Patří k drakům, kteří dokážou chrlit oheň na největší vzdálenost (až na padesát stop). Jeho vejce mají barvu cementu a obzvlášť pevnou skořápku; mláďata se z nich dostávají za pomoci svého ocasu, jehož trny jsou při vylíhnutí plně vyvinuté. Maďarský trnoocasý drak se živí kozami, ovcemi a kdykoli je to možné, i lidmi.
NORSKÝ OSTROHŘBETÝ – (Norwegian Ridgeback) Norský ostrohřbetý drak se vzhledem podobá svému trnoocasému příbuznému, pouze místo trnů na ocase se vyznačuje obzvláště výrazným hřebenem uhlově černých destiček na hřbetě. Je výjimečně agresivní i vůči svému druhu a patří dnes k vzácněji se vyskytujícím dračím plemenům. Je známo, že je schopen napadat většinu velkých suchozemských savců; navíc, což je na draka neobvyklé, se ostrohřbetý drak s oblibou krmí i vodními živočichy. Jistá nepotvrzená zpráva uvádí, že roku 1802 nedaleko norského pobřeží ostrohřbetý drak uchvátil a odnesl velrybí mládě. Vejce ostrohřbetých draků jsou černá a schopnost chrlení ohně se u mláďat vyvíjí dříve než u jiných plemen (mezi prvním a třetím měsícem věku).
NOVOZÉLANDSKÝ OPÁLOOKÝ – (Antipodean Opaleye) Opálooký drak pochází z Nového Zélandu, jsou však známy případy jeho migrace do Austrálie v situacích, kdy je v jeho rodné zemi nedostatek volného teritoria. Nesídlí v horách, ale v údolích, což je pro draky neobvyklé. Jako drak střední velikosti (od dvou do tří tun) je snad nejkrásnějším dračím plemenem: má perleťově duhové šupiny a lesklé mnohobarevné oči bez zorniček, kterým vděčí za své jméno. Toto dračí plemeno chrlí nesmírně intenzivně rudé plameny, i když na dračí poměry není nijak zvlášť agresivní a jen zřídkakdy zabíjí, nemá-li hlad. Jeho oblíbenou potravou jsou ovce, známe ovšem případy, kdy napadl i větší kořist. Řádění draka, který koncem 70. let tohoto století zabil obrovské množství klokanů, se připisovalo opálookému samci, kterého z jeho domovského území vyhnala dominantní samice. Vejce opálookých draků jsou světlešedá a neopatrní mudlové si je snadno mohou splést se zkamenělinami.
OBYČEJNÝ VELŠSKÝ ZELENÝ - (Common Welsh Green) Velšský zelený drak dobře splývá se svěží bujnou trávou své domoviny, přestože sídlí ve vyšších horských oblastech, kde byla v zájmu jeho zachování zřízena rezervace. Odhlédneme-li od takzvaného ilfracombského incidentu, patří toto plemeno k nejméně nebezpečným drakům; stejně jako jeho opálooký příbuzný se nejraději živí ovcemi, a není-li vyprovokován, lidem se cílevědomě vyhýbá. Charakteristický je pro něj snadno rozeznatelný a překvapivě melodický řev. Oheň chrlí v tenkých pramíncích. Vejce velšského zeleného draka jsou zemitě hnědá, se zelenými skvrnami.
PERUÁNSKÝ ZMIJOZUBÝ – (Peruvian Vipertooth) Je nejmenším ze všech známých draků, ale nejrychlejším letcem. Peruánský zmijozubý drak dosahuje délky asi patnácti stop a má měděné lesklé hladké šupiny s černým hřbetním pruhem. Rohy jsou krátké a zuby neobyčejně jedovaté. Zmijozubý drak se obvykle živí kozami a kravami, má však natolik v oblibě lidskou potravu, že bylo Mezinárodní sdružení kouzelníků koncem 19. století nuceno vyslat vyhlazovací četu, aby populaci zmijozubých draků redukovala, neboť se začali nebezpečně rychle přemnožovat.
RUMUNSKÝ DLOUHOROHÝ – (Romanian Longhorn) Dlouhorohý drak má tmavozelené šupiny a dlouhé třpytivé zlaté rohy, jimiž svou oběť probodne a rozpárá, než si ji upeče k snědku. Rozemleté na prášek jsou tyto rohy nesmírně ceněnou ingrediencí pro přípravu lektvarů. Domovské území dlouhorohých draků se dnes stalo nejvýznamnější světovou dračí rezervací, kam se sjíždějí kouzelníci všech národností studovat nejrůznější dračí plemena zblízka. Dlouhorozí draci jsou předmětem intenzivního chovatelského programu, protože jejich počet se v posledních letech drasticky snížil – především díky obchodu s jejich rohy, které jsou dnes klasifikovány jako obchodovatelný materiál kategorie B.
ŠVÉDSKÝ KRÁTKONOSÝ – (Swedish Short-Snout) Švédský krátkonosý drak je atraktivně vyhlížející stříbromodré zvíře, jehož kůže je žádaným materiálem pro výrobu ochranných rukavic a štítů. Plamen, který vyráží z nozder, má jasně modrou barvu a za několik vteřin dokáže změnit dřevo i kosti v popel. Krátkonosý drak má na svědomí méně lidských obětí než většina ostatních draků; vzhledem k tomu, že dává přednost životu v divokých a neobydlených horských oblastech, to však nelze považovat za jeho zvláštní zásluhu.
UKRAJINSKÝ ŽELEZNOBŘICHÝ – (Ukrainian Ironbelly) Největší dračí plémě, železnobřichý drak, dosahuje podle potvrzených pramenů váhy až šesti tun. Je obtloustlý a létá pomaleji než zmijozubí či dlouhorozí draci, přesto je nesmírně nebezpečný; dokáže svou vahou rozdrtit budov na nichž přistane. Šupiny má kovově šedé, oči tmavorudé a spáry obzvlášť dlouhé a ostré. Železnobřiší draci jsou pod dohledem ukrajinských kouzelnických institucí od roku 1799, kdy jeden z nich unesl z Černého moře celou plachetnici (naštěstí bez posádky).
BARVA
Barva šupin je závisla na barvě obou rodičů. Obvykle jen rudý drak s rudou dračicí budou mít rudé mládě. Ale když se spojí zlatý drak se zelenou dračicí bude jejich mládě bronzové. O dračích šupinách nemůžeme nikdy říct, že by měli jen jeden odstín barvy. Jestliže se podíváme na modrého draka zjistíme, že jeho šupiny mají mnoho odstínů. Světle modrá, medium, tmavá, modro černá atd. Šupiny jsou lesklé a jesné pokud je drak zdravý, ale budou matné a nevýrazné, pokud drak onemocní.
MASKOVÁNÍ
Některé dračí druhy získávají po dosažení dospělosti schopnost měnit barvu, buňky v šupinách jsou schopny měnit barvu ve velké rozsahu. Tato reakce může být vyvolána emocemi nebo úmyslně. Jestliže je drak rozzlobený zjasní barvy. Pro odstrašení používá drak jasné až křiklavé barvy, jako třeba červená. Na druhou stranu může změna barvy signalizovat jinému draku zájem o jeho osobu, vyznání lásky . Vzhledem k podivuhodné inteligenci draků není s podivem, že se naučili měnit barvu jen na určité části těla, včetně jemných detailů stínů a odrazů. Výsledkem je dokonalá schopnost maskování. Snadno se vám tak může stát, že projdete kolem draka dlouhého 65 stop, a ani si ho nevšimnete.
SMYSLY
Draci mají stejné smysly jako lidé: zrak, čich, sluch, hmat a chuť. Ale někteří z nich mají šestý smysl, kterým dokážou kontrolovat emoce ostatních živočichů ve svém okolí, člověka nevyjímaje. Jejich smysly jsou neuvěřitelně citlivé. Pro příklad, smysl čichu je stokrát citlivější než u vlkodlaka . Drak je schopen zaslechnout nebo ucítit zvíře nebo člověka na vzdálenost několika mil.
Jejich šestý smysl je velmi citlivý. Jestliže osoba nebo zvíře kolem sebe šíří silné emoce jako je strach nebo nenávist, uslyší je drak na velkou vzdálenost. V tomto případě se tomu dá říkat DRAČÍ STRACH. Drak se tímto obklopí a každý, kdo se dostane do jeho vlivu je strachem přimrazen k zemi a není schopen pohybu. Draci toto používají na zloděje a rytíře . Pouze velmi inteligentní (nebo velmi tupí) jedinci jsou imunní.
OHNIVÝ DECH
Oheň: vlastnost, které se lidé na dracích nejvíce obávají . Plamen má doslova pekelnou teplotu a snadno živé maso a kosti obrátí v popel. Ačkoli, ne všichni draci chrlí plameny. Někteří mají dech ledově studený, další plivají kyselinu a další svůj dech vůbec nepoužívají jako zbraň. Nejsilnější plamen má Ohnivý drak a Rudý drak.
JAK VYTVÁŘEJÍ OHNIVÝ DECH
Proces začíná lovem. Drak uloví kořist a pozře ji. Potrava se dostane do prvního žaludku, kde je natrávena. Pak pokračuje do druhého žaludku, kde je proces trávení ukončen a tělu jsou dodány všechny potřené látky. Z nestravitelných zbytků dračí žaludek vydestiluje vodík, který se následně shromažďuje ve speciálních žlázách. V těchto žlázách ho drak může s kladovat velmi dlouho. Ve chvíli kdy drak potřebuje použít svůj ohnivý dech, je vodík uvolněn a pod vysokým tlakem veden do tlamy, kde se mísí se vzduchem dalšími chemikáliemi, které si rovněž drak vyrábí. Tato směs se okamžitě vznítí a při hoření dosahuje velmi vysokých teplot. Před popálením chrání draka rychlost, kterou je vodík vytlačován ze žláz. Kdyby tato rychlost klesla pod určitou hranici, došlo byke zpětnému zášlehu. A jistě si všichni dokážeme představit jak to s takovým drakem dopadne.
Drsnochvost
Drsnochvosti (Nogtail) jsou démoni žijící ve venkovských oblastech na celém území Evropy, Ruska a Ameriky. Podobají se zakrslým selatům s dlouhýma nohama, ježatým pahýlovým ocasem a úzkýma černýma očima. Drsnochvost má ve zvyku vkrást se do prasečího chlívku a sát mléko obyčejné svině spolu s jejími vlastními mláďaty. Čím déle zůstane neodhalen a čím větší velikosti doroste. Tím déle stíhají statek, na který se vetřel, různé pohromy.
Drsnochvost je neobyčejně rychlý a obtížně se chytá; je-li však zahnán za hranice statku čistě bílým psem, nikdy se už nevrátí. Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory (poddivize domácích škůdců) za tímto účelem chová tucet albínských stavěčů.
Duhovec
Duhovec (Streeler) je gigantický plž, který každou hodinu mění barvu a zanechává za sebou stopu tak jedovatou, že všechna vegetace, přes kterou přeleze, seschne a shoří. Původně se duhovec vyskytoval v několika afrických zemích, úspěšně ho však pěstují i kouzelníci v Evropě, Asii a na obou amerických kontinentech. Jako domácí zvíře ho chovají lidé, kterým se líbí jeho kaleidoskopické změny barev a jeho jed je jednou z několika málo známých látek, které dokážou usmrtit černovřesy.
Dvoubřitník
Dvoubřitník (Mackled Malaclav) je suchozemský tvor, vyskytující se většinou v kamenitých oblastech Evropy. Značně se podobá humrovi, v žádném případě by se však neměl jíst, protože jeho maso je pro lidi nestravitelné a vyvolává vysoké horečky, doprovázené ošklivou zelenavou vyrážkou.
Dvoubřitník dorůstá délky až dvanácti palců a má světlešedou barvu s tmavozelenými skvrnami. Živí se drobnými korýši a někdy se pokouší napadat i větší kořist. Kousnutí dvoubřitníka má neobvyklý vedlejší účinek spočívající v tom, že oběť je po dobu až jednoho týdne po svém zranění pronásledována obrovskou smůlou. Kousne-li vás, měli byste se vyvarovat všech sázek, rizik a spekulativních podniků, protože oběť dvoubřitníka v nich nemá šanci na úspěch.
Fénix
Fénix (Phoenix) je majestátní jasně rudý pták velikosti labutě s dlouhým zlatým ocasem, zobákem a spáry. Hnízdí na horských vrcholcích a vyskytuje se v Egyptě, v Indii a v Číně. Fénix se dožívá obrovského věku, protože má schopnost regenerace; když jeho tělo začne jevit známky opotřebovanosti, vzplane a shoří a z popele znovu povstane malé kuře. Fénix je mírumilovný tvor; není známo, že by kdy zabil jiného živého tvora – živí se výhradně bylinami. Podobně jako tlustobřich ( viz kapitola tlustobřich ) umí kdykoli zmizet a znovu se objevit. Zpěv fénixe působí kouzelně: zvyšuje údajně odvahu lidí čistého srdce a v nečistých srdcích vyvolává strach. Slzy fénixe mají mocné léčivé účinky.
Ghúl
Ghúl (Ghoul) je sice ošklivý, není to však tvor nijak zvlášť nebezpečný. Podobá se poněkud slizkému kolozubému obrovi a sídlí obvykle na půdách či ve stodolách patřících kouzelníkům, kde se živí pavouky a můrami. Hlasitě skučí a občas kolem sebe hází různými předměty, v zásadě je však velice prostomyslný a v případě, že na něj někdo narazí, při nejhorším výhružně vrčí. Při odboru pro dohled nad kouzelnickými tvory sice existuje speciální skupina pro odstraňování ghúlů, ktará tyto tvory vypudí z příbytků, jež přešly do mudlovských rukou, v kouzelnických rodinách se však ghúl často stává vděčným námětem diskusí či dokonce rodinným mazlíčkem.
Gryf
Gryf ( Griffin) pochází původně z Řecka a je to tvor s předníma nohama a hlavou gigantického orla, avšak s tělem a zadníma nohama lva. Stejně jako sfingy ( viz kapitola sfinga) jsou i gryfové kouzelníky často využíváni ke střežení pokladů. Gryfové jsou sice divocí a vzteklí, jsou však známy případy několika málo obratných kouzelníků, kteří se s některým gryfem spřátelili. Gryfové se živí syrovým masem.
Hafoň
Hafoňové (Crup) pocházejí z jihovýchodní Anglie. Až na rozeklaný ocas se velice podonají foxteriérovi. Hafoň je téměř určitě kouzelnicky vyšlechtěný pes, protože je vášnivě loajální vůči kouzelníkům, zatímco na mudly reaguje divoce a vztekle. Je vynikajícím likvidátorem všeho nepotřebného a sežere cokoli od trpaslíků až po staré pneumatiky. Povolení k chovu hafoňe lze získat od odboru pro dohled nad kouzelnickými tvory po absolvování jednoduchého testu, jímž kouzelnický žadatel prokáže, že je schopen hafoňe ovládat i v oblastech obydlených mudly. Majitelé hafoňů jsou ze zákona povinni jim ve věku šesti až osmi týdnů kupírovat ocas bezbolestným utínacím kouzlem, aby si ho mudlové nevšimli.
Hastrmanec
Hastrmanec (Kelpie) je britský a irský vodní démon, který na sebe dokáže brát různou podobu, i když nejčastěji se objevuje jako kůň s orobincem místo hřívy. Když nic netušící oběť zláká k tomu, aby na něj nasedla, potopí se přímo ke dnu své řeky či svého jezera, jezdce pozře a jeho vnitřnosti nechá vyplout na hladinu. Správnou metodou, jak hastrmance přemoci, je pomocí umisťovacího kouzla mu přes hlavu přehodit uzdu, která ho změní v poslušné a neškodné zvíře.
Největší hastrmanec světa se nachází ve skotském jezeře Loch Ness a s oblibou na sebe bere podobu mořského hada (viz kapitola Mořský had). Pozorovatelé Mezinárodního sdružení kouzelníků zjistili, že nemají co dočinění s mořským hadem, když viděli, jak se při příchodu mudlovských vyšetřovatelů proměnil ve vydru, a když byl vzduch znovu čistý, opět se změnil v hada.
Hipogryf
Hipogryf (Hippogriff) pochází z Evropy, přestože dnes ho lze najít po celém světě. Má hlavu obrovského orla a koňské tělo. Hipogryfa je možno ochočit, měli by se však o to pokoušet pouze školení odborníci. Každý, kdo se k hipogryfovi přibližuje, by mu měl upřeně hledět do očí. Úklona znamená projev dobrého úmyslu. Jestliže hipogryf pozdrav opětuje, je bezpečné přistoupit k němu blíž.
Hipogryf vyhrabává ze země hmyz, je však také schopen jíst ptáky a drobné savce. Březí hipogryfové si na zemi budují hnízda, do nichž snášejí po jednom velkém a křehkém vejci, z něhož se během čtyřiadvaceti hodin vylíhne mládě. Mládě hipogryfa by nejpozději do jednoho týdne mělo být schopno létat, několik měsíců však trvá, než dokáže doprovázet rodiče na delších cestách.
Hipokampus
Hipokampus (Hippocampus), jehož pravlastí je Řecko, má hlavu i přední část těla koňskou naopak zadní část a ocas připomínají gigantickou rybu. Přestože se tento živočišný druh obvykle nalézá pouze ve Středozemním moři, roku 1949 vodní lid nedaleko pobřeží Skotska chytil a následně ochočil překrásný exemplář modrého grošáka. Hipokampus klade velká poloprůhledná vejce, jejichž skořápkou je vidět pulce.
Hrabák
Hrabák (Niffler) je britské zvířátko. Toto chundelaté černé stvoření s protáhlým čumákem si vyhrabává chodbičky v zemi a má zálibu ve všem, co se třpytí. Skřeti často hrabáky chovají a nechávají je hrabat hluboko do země a hledat poklady. Hrabák je sice mírumilovný a dokonce přítulný tvor, může však způsobit škody na majetku a za žádných okolností by se neměl chovat v domě. Hrabáci žijí v doupatech až dvacet stop hluboko pod povrchem země a v jednom vrhu mívají šest až osm mláďat.
Hrboun
Hrboun (Murtlap) je krysovitý tvoreček, kterého najdeme v pobřežních oblastech Británie. Na hřbetě má výrůstek, připomínající vzhledem mořskou sasanku. Jestliže se tyto výrůstky naloží a sní, podporují odolnost vůči kletbám a uřknutím, příliš velká dávka však může vyvolat růst odpudivých rudých chlupů v uších. Hrbouni se živí korýši a nohama každého, kdo je natolik neopatrný, že na ně šlápne.
Huňáč
Huňáč (Porlock)je strážce koní, vyskytující se v anglickém Dorsetu a v jižním Irsku. Má dlouhou chlupatou srst, obrovské množství hrubých vlasů na hlavě a neobyčejně velký nos. Chodí po dvou nohou zakončených kopyty. Ruce má malé a zakončené čtyřmi sukovitými prsty. Plně vzrostlí huňáči jsou asi dvě stopy vysocí a živí se trávou. Huňáč je plachý a jediným smyslem jeho života je hlídání koní. Lze ho najít schouleného v slámě ve stájích nebo ukrytého uprostřed stáda, která chrání. Huňáči nedůvěřují lidem a při jejich příchodu se vždy schovají.
Chiméra
Chiméra (Chimaera) je vzácně se vyskytující řecká obluda se lví hlavou, tělem horské kozy a dračím ocasem. Jako divoký a krvelačný tvor je chiméra neobyčejně nebezpečná. Je znám případ úspěšného zabití chiméry a onen nešťastný kouzelník, jemuž se to podařilo. Byl vynaloženým úsilím natolik vyčerpán, že krátce poté spadl ze svého okřídleného koně a zabil se. Vejce chiméry jsou klasifikovány jako neobchodovatelné zboží kategorie A.
Jednorožec
Překrásné zvíře vyskytující se ve všech lesnatých oblastech severní Evropy. V dospělosti má podobu sněhobílého koně s rohem, hříbata jsou po narození zlatá, v dospívání se jejich barva mění ve stříbrnou. Roh, žíně a krev jednorožce mají velice účinné kouzelné vlastnosti. Žíně se například vkládají do kouzelnických hůlek, roh je součástí některých lektvarů, krev udrží jakoukoli bytost při životě, i kdyby ji od smrti dělil pouhý vlásek. Ten, kdo krev požije, však od té chvíle žije jen napůl a v zatracení, neboť zabít jednorožce je velká ohavnost, a tak tohoto způsobu používá pouze ten, kdo už nemá co ztratit (příklad lorda Voldemorta). Styku s lidmi se jednorožec vyhýbá, má velmi hbité nohy, takže se dá těžko chytit. Přiblížit se k sobě dovolí spíše čarodějce než kouzelníkovi.
Jedomet
Jedomet (Lobalug) se vyskytuje na dně Severního moře. Je to deset palců dlouhý primitivní tvor, který sestává z gumovité chrlící rourky a jedového váčku. Octne-li se v ohrožení, smrští svůj jedový váček a postříká útočníka jedem. Vodní lidé jedometa užívají jako zbraně a jsou známy i případy, kdy kouzelníci jed odebírají jako ingredienci k přípravě lektvarů; takovýto odběr jeho jedu však podléhá přísné kontrole.
Jehlanka
Jehlanka (Shrake) je ryba, jejíž celé tělo je pokryto ostny a jejímž domovem je Atlantský oceán. První hejno jehlanek bylo údajně vytvořeno počátkem 19. století jako nástroj pomsty proti mudlovským rybářům, kteří urazili tým plachtících kouzelníků. Každý mudla, který od toho dne rybařil na onom úseku moře, zjistil, že díky jehlankám plovoucím hluboko pod ním jsou jeho sítě po vytažení z voda rozervané a prázdné.
KarkulinkaKarkulinka (Red Cap) Tito trpasličí tvorečkové žijí v děrách na starých bojištích nebo kdekoli jinde, kde byla prolita lidská krev. Přestože se dají snadno zapudit kouzly a zaklínadly, jsou velice nebezpečné pro osamělé mudly, neboť za temných nocí se pokoušejí ubít je k smrti. Karkulinky jsou nejrozšířenější v severní Evropě.
KentaurKentaur (Centaur) má lidskou hlavu, hruď a paže, to vše spojené s koňským tělem, které může být pokryto srstí několika různých barev. Jako tvor inteligentní a schopný lidské řeči by vlastně neměl být označován za zvíře v přesném smyslu tohoto slova, byl však takto ministerstvem kouzel klasifikován na vlastní žádost. Kentaur je tvor žijící v lesích. Jeho původní pravlastí je údajně Řecko, dnes se však společenství kentaurů vyskytují v mnoha částech Evropy. Kouzelnické instituce ve všech zemích, kde se kentauři nacházejí, vyčlenily oblasti, v nichž je mudlové nemohou obtěžovat; kentauři však ochranu kouzelníků nijak zvlášť nepotřebují, protože mají vlastní prostředky, jimiž se před lidmi skrývají. Životní styl a zvyky kentaurů jsou zahaleny pláštěm tajemství. Obecně vzato kouzelníkům nevěří o nic víc než mudlům a zdá se dokonce, že mezi námi nevidí prakticky žádný rozdíl. Žijí ve stádech, jejichž velikost kolísá mezi deseti až padesáti členy. Údajně se velice dobře vyznají v kouzelném léčení, jasnovidectví, lukostřelbě a astronomii.
KluběnkaKluběnku (Puffskein) lze najít na celém světě. Je to krotký tvor kulovitého tvaru, pokrytý hebkou, hořčičně zbarvenou kožešinou, který nemá nic proti tomu, když se s ním někdo mazlí nebo si s ním hází jako s míčem. Péče o kluběnku je velice prostá; je-li spokojená, vydává tichý bzučivý zvuk. Čas od času se z hloubi jejího těla vynoří velice dlouhý a tenký růžový jazyk, který se plíží domem a hledá potravu. Kluběnka je všežravec, který spořádá všechno od zbytků potravy až po pavouky, se zvláštní oblibou však strká jazyk do nosních dírek spících kouzelníků a pojídá jejich holuby. Této zálibě vděčí za to, ji milují už celé generace kouzelnických dětí a že zůstává nesmírně oblíbeným domácím mazlíčkem.
KůrolezKůrolez (Bowtruckle) je tvor plnící funkci strážce stromů, kterého najdeme především v západní Anglii, v jižním Německu a v některých skandinávských lesích. Je neobyčejně těžké ho spatřit, protože je drobný (dosahuje maximální výšky osmi palců), a jako by byl tvořen kůrou a větvičkami, mezi nimiž svítí dvě malá hnědá očka. Kůrolez, který se živí hmyzem, je mírumilovný a nesmírně plachý tvor. Jestliže je však strom, na kterém žije, něčím ohrožen, je známo, že je schopen skočit na dřevorubce nebo prořezávače stromů, který má v úmyslu uškodit jeho domovu, a vrazit mu do očí dlouhé ostré prsty. Nabídne-li čarodějka nebo kouzelník kůrolezovi na usmířenou porci stínek, udobří si ho natolik, že si z jeho stromu stačí odříznout kus dřeva k výrobě hůlky.
LeprikónLeprikón (Leprechaun) Inteligentnější než víla a méně zlomyslný než šotek, rarach nebo běhnice, je leprikón přesto velký nezbedník. Vyskytuje se pouze v Irsku, dorůstá velikosti až šesti palců a má zelenou barvu. Jsou známy případy, kdy si z listí vyrábí primitivní oblečení. Jako jediní zástupci „malého lidu“ umějí ostrovní skřítkové mluvit, přesto však nikdy nepožádali o změnu své klasifikace na „osoby“. Leprikón rodí živá mláďata a žije většinou v lesnatých a křovinatých oblastech, přitom však na svou existenci s oblibou upozorňuje mudly, díky čemuž v mudlovské literatuře pro děti funguje skoro stejně často jako víly. Leprikóni umějí vytvořit substanci, která je věrnou napodobeninou zlata, po několika hodinách však k jejich nesmírnému obveselení zmizí. Živí se listím a navzdory své pověsti šprýmařů není znám jediný případ, že by nějakému člověku způsobili trvalou újmu.
Lesní mužíčekLesní mužíček (Erkling) je tvor podobný elfům, jehož prapůvodní vlastí je německý Schwarzvald. Je větší než trpaslík (v průměru dosahuje výšky tří stop), má špičatý obličej a pochechtává se vysokým pronikavým smíchem, jímž dokáže okouzlit především děti, které se snaží odlákat od jejich opatrovníků a sníst. Díky přísným kontrolním opatřením německého ministerstva kouzel se však v posledních několika staletích počet obětí lesních mužíčků radikálně snížil a poslední známý případ napadení šestiletého kouzelníka Bruna Schmidta skončil smrtí útočícího mužíčka, když ho mladý pan Schmidt velice tvrdě udeřil do hlavy skládacím kotlíkem svého otce.
MaguárMaguár (Kneazle) byl původně vyšlechtěn v Británii, dnes se však vyváží do celého světa. Je to malé kočkovité zvířátko se skvrnitou, puntíkovanou nebo žíhanou kožešinou, přerostlýma ušima a ocasem podobným lvímu, které je inteligentní, nezávislé a občas i agresivní, i když v případě, že si nějakou čarodějku nebo nějakého kouzelníka oblíbí, je skvělým domácím mazlíčkem. Maguár má téměř zázračnou schopnost odhalit nežádoucí či podezřelá individua, a jestliže jeho majitel zabloudí, může se na něj spolehnout, že ho bezpečně dovede domů. Maguáři mají v jednom vrhu až osm koťat a mohou se křížit s obyčejnými kočkami. K jejich chovu je třeba zvláštní povolení, protože maguáři (stejně jako hafoňové a pastelníčci) jsou svým vzhledem natolik neobvyklí, že přitahují pozornost mudlů.
MantichoraMantichora (Manticore) je nanejvýš nebezpečná řecká nestvůra s lidskou hlavou, lvím tělem a štířím ocasem. Je stejně vzácná a stejně nebezpečná jako chiméra a tvrdí se, že když požírá ulovenou kořist, polohlasně si přitom prozpěvuje. Kůže mantichory odpuzuje prakticky všechna známá kouzla a bodnutí jejím ocasem má za následek okamžitou smrt
MečorohMečoroh (Graphorn) se vyskytuje v horských oblastech Evropy. Je to mohutné zvíře s šedočervenou srstí a hrbem na hřbetě, jehož hlavu zdobí dva velice dlouhé a ostré rohy. Má velké nohy se čtyřmi prsty a vyznačuje se neobyčejně útočnou povahou. Občas lze spatřit horské trolly, jak se vozí na hřbetech mečorohů, ti však pokusy o svoje ochočení očividně nepřijímají s nadšením, takže častěji se nám naskytne pohled na trolla zjizveného ranami mečoroha. Rozemleté rohy mečoroha se používají k přípravě mnoha lektvarů, vzhledem k obtížnosti jejich získávání jsou však neuvěřitelně drahé. Kůže mečoroha je ještě pevnější než dračí kůže a odpuzuje většinu kouzel.
MěsíčníkMěsíčník (Mooncalf) je nesmírně plachý tvor, který ze svého doupěte vylézá pouze za úplňku. Má hladké světlešedé tělo, kulaté vypoulené oči na temeni hlavy a čtyři pavoukovité nohy s obrovskými plochými chodidly. Ve světle měsíce provozují měsíčníci v opuštěných oblastech na zadních nohou složité tance, které jsou údajně předehrou k páření (a často po sobě zanechávají v obilných polích komplikované geometrické vzory, které jsou pro mudly obrovskou záhadou). Pozorování měsíčníků při tanci za svitu měsíce je fascinující a často výnosnou zkušeností, protože sebere-li se jejich stříbrný trus před východem slunce a pohnojí-li se jim záhony s kouzelnými bylinami a květinami, začnou tyto rostliny velice rychle růst a získají neobyčejnou sílu. Měsíčníci jsou rozšířeni po celém světě.
MizenkaMizenka (Tebo) je popelavě zbarvené prase bradavičnaté, které se vyskytuje v Kongu a v Zairu. Ovládá umění neviditelnosti, takže je obtížné se jí vyhnout nebo ji chytit, a je velice nebezpečná. Kůže mizenky je mezi kouzelníky velice ceněná pro výrobu ochranných štítů a oděvů.
Mořský hadMořští hadi (Sea Serpent) se nacházejí v Atlantském oceánu a Tichém oceánu i ve Středozemním moři. Jejich vzhled je sice hrozivý, navzdory výpovědím hysterických mudlů líčících jejich zuřivé chování však není známo, že by některý z nich někdy zabil člověka. Mořský had dorůstá délky až sta stop; má koňskou hlavu a dlouhé hadovité tělo, které se ve smyčkách vynořuje z moře.
MozkomorTyto bytosti "zamořují svou přítomností nejtemnější a nejšpinavější skrýše, libují si v rozkladu a zoufalství, ze vzduchu kolem sebe vysávají mír, naději a štěstí. Dokonce i mudlové cítí jejich přítomnost, přestože je nejsou schopni vidět. Dostaneš-li se k některému příliš blízko, vysaje z tebe každý příjemný pocit, každou šťastnou vzpomínku." Mozkomorové jsou tvorové celí zahalení v plášti s kápí, kteří slouží jako stráže v kouzelnickém vězení Azkaban. Mají obličeje bez očí a jejich kůže vypadá jako v rozkladu, pohybují se zvláštním způsobem, jako kdyby pluli několik centimetrů nad zemí. V jejich přítomnosti jakoby pohasínala světla a lidem se v mysli přehrávají nejstrašnější okamžiky jejich života. Ministerstvo kouzel využívá mozkomory někdy také k výkonu "trestu smrti", ačkoli nejde o skutečnou smrt těla. Mozkomorové totiž mohou z lidí doslova vysát jejich duši, říká se tomu mozkomorův polibek. Jsou to jediné chvíle, kdy mozkomor sundává svou kápi. Mozkomorové jsou tvorové v jádru zlí, někteří kouzelníci (např. Albus Brumbál) se domnívají, že svěřit jim strážení Azkabanu bylo velice nerozumné. Snadno by se totiž dali zlákat na stranu zlých kouzelníků, díky nimž by mohli lidi neomezeně využívat. Jediný způsob, jak se proti mozkomorům bránit, je pomocí Patronova zaklínadla.
NunduNundu (Nundu) je východoafrické zvíře, které je možná nejnebezpečnější šelmou světa. Je to gigantický leopard, který se navzdory své velikosti pohybuje tiše a jeho dech vyvolává chorobu natolik virulentní, že dokáže vyhubit celé vesnice. Dosud nikdy ho nedokázalo zneškodnit méně než sto spolupracujících zkušených kouzelníků.
ObrounObroun (Re’em) je neobyčejně vzácný gigantický tur se zlatou srstí, který se vyskytuje v neobydlené divočině Severní Ameriky i Dálného východu. Krev obrouna propůjčí tomu, kdo ji vypije, obrovskou sílu. Potíže spojené s jejím získáváním však znamenají, že její zásoby jsou zanedbatelné a jen zřídkakdy se nabízejí na volném trhu.
Ohňový krabOhňový krab (Fire Crab) se navzdory svému jménu silně podobá velké želvě s bohatě dekorativním krunýřem. Ne jeho rodných ostrovech Fidži byl dlouhý úsek pobřežní pláže přeměněn v rezervaci na jeho ochranu, a to nejen před mudly, které by mohl zlákat jeho vzácný krunýř, ale i před bezohlednými kouzelníky, kteří těchto krunýřů užívají jako nesmírně ceněných kotlíků. Ohňový krab má však i vlastní obranný mechanismus; je-li ohrožen, vystřeluje ze zadečku ohnivé plameny. Ohňoví krabi se vyvážejí jako domácí zvířata, k jejich chovu je však nezbytné zvláštní povolení.
OkamieOkamie (Occamy) se vyskytuje na dálném východě a v Indii. Je to dvounohý opeřený a okřídlený tvor s hadím tělem, dorůstající délky až patnácti stop. Živí se především krysami a ptáky, jsou však známy i případy, kdy unesla opici. Okamie je agresivní vůči každému, kdo se k ní přiblíží, zejména bráni-li svá vejce, jejichž skořápky jsou z nejčistšího a nejjemnějšího stříbra.
|
Komentáre
Prehľad komentárov
Well spoken truly. !
final year dissertation https://domyhomeworkformecheap.com dissertation and thesis https://ouressays.com
essay writer review m61ipr
(Gregorypep, 5. 4. 2023 13:26)