Velká obrázková knížka o zvířatech říká o zebrách zhruba toto: "Stáda pruhovaných zeber se toulají africkou stepí i savanou. Často je doprovázejí stáda antilop. Zebry spásají trávu i byliny a okusují listí keřů. Samici se narodí jedno mládě, které už druhý den následuje matku. Velkým nepřítelem zebry je lev."
Toto vysvětlení z knížky pro děti je velmi jednoduché a proto i velmi výstižné. Pokud vám však připadá nedostačující a prahnete po dalších detailech o tomto noblesním zvířeti, pod obrázkem jich najdete vcelku dost.
Co je zebra?
Zebra je krásný býložravý savec, žádná pruhatá silnice. Patří do řádu Lichokopytníků, čeleď Koňovití. Zebra žije v afrických stepích, polopouštích i v křovinatých oblastech, kde je lovena hnusnými šelmami (například lvy nebo gepardy), ale jako bystré zvíře se jim dokáže úspěšně bránit, přičemž se umí rozběhnout až šedesát kilometrů za hodinu. Každý rok vrhá jedno mládě a dožívá se přibližně dvaceti let. Samci dosahují délky 2,3 až 2,6 metru, samice jsou o něco menší. Výška zvířete je průměrně 1,2 až 1,4 metru. Hmotnost zebry pohybuje v rozmezí 300 až 350 kilogramů, vzrostlí samci mohou vážit až přes 400 kilogramů. Zebry pojídají stepní porosty a napájejí se z napajedel. Jsou velmi plaché a mají výborný sluch. Ve volné přírodě se velice rády sdružují s pštrosy, slony a různými druhy antilop. Mají pro to dobrý důvod: pštrosi dobře vidí, buvoli a pakoně mají dobrý čich.
V žádném stádě nenajdete dvě úplně stejně pruhovaná zvířata, každá zebra má pruhy jinak široké a výrazné i jinak husté. Předpokládá se, že pruhování slouží k vzájemnému rozeznávání jednotlivců, že pomáhá v regulaci teploty těla a že střídání kontrastních barev rozostřuje obrys těla a tím mate predátory.Způsob života
Zebry jsou společenská zvířata. Žijí ve stádech, která mívají 2 až 30 jedinců, někdy i více. Vedoucím zvířetem ve stádě je vždy samec, avšak veškeré denní činnosti má na starosti vůdčí klisna, která si udržuje odstup od podřízených klisen. Vedoucí klisna vede skupinu při přesunech a za ní následují ostatní klisny podle svého postavení. Poslední jde obvykle hřebec.
Hřebci mají svá teritoria, klisny se můžou pohybovat volně. Cizí samci se mohou dostat do teritoria jiného samce, ale není jim dovoleno se pářit. Malé zebry se po narození postaví na nohy během 5-15 minut. Matky jsou po porodu k ostatním jedincům ve stádě agresivní, protože pro malou zebřičku je velmi důležité vtisknout si do paměti vzor matčina pruhování, podle kterého ji potom pozná mezi ostatními zebrami. Tato agrese brání mláděti zapamatovat si jiný vzor než matčin. V případě, že si mládě zapamatuje špatný vzor, zahyne. Kromě matky by se ho žádná jiná zebra neujala. Matka hříbě odstavuje v 6-8 měsících. Hříbě po narození váží kolem 30 kilogramů.
Klání zebřích samců je tvrdým soubojem. Hřebec nasadí svůj nejzarputilejší výraz, zvedne hlavu vzhůru, vycení zuby a uši mírně sklopí dozadu. Oba samci kolem sebe krouží a čekají na protivníkův první útok. Nejmírnější formou boje je přetlačovaná krky. Oba hřebci stojí proti sobě nebo vedle sebe a snaží se jeden druhému přitlačit krkem hlavu k zemi. Kousnutí rozlíceného hřebce je velice silné a bolestivé. Každý z bojujících se snaží zasáhnout přední nohy soupeře.Prapředek zebry
Bezprostředním předkem zeber (Hippotigris) byl drobný pruhovaný koník Hipparion žijící v třetihorách. Z Ameriky - své původní domoviny - přešel asi před pěti miliony let pevninským mostem do Asie a odtud se rozšířil i do Evropy a Afriky. Našlo se mnoho kosterních nálezů, což dokazuje, že ve své době byl velmi rozšířený. Zatímco jinde vyhynul, v Africe dosáhl koncem třetihor velkého rozšíření a postupně i dalšího rozvoje.
Pro kulturní národy starověku byla zebra ještě většinou neznámým zvířetem, neboť již tehdy žila v těžko přístupných stepích jižní a východní části Afriky. V literatuře se o ní prvně zmiňuje starořímský spisovatel Dio Cassius. Ve 4. století n.l. se Philostorgius ve svém díle zmiňuje o "divokých oslech, kteří jsou velmi vysocí a zdobeni neobyčejně pestrou srstí, v níž se střídají bílé a černé pruhy táhnoucí se od hřbetu přes boky na břicho". Zebru znali dobře středověcí arabští spisovatelé, ačkoliv nežila v jejich vlasti a zprávy o ní získávali převážně od cestovatelů a obchodníků. Evropané dosáhli základních znalostí o zebrách až s rozvojem námořnictví na počátku novověku.Proč jsou zebry pruhované?
Jak už jsme uvedli, neexistují dvě stejně pruhované zebry. Když si detailně prohlížíme tvar pruhů, jejich šířku, s údivem zjistíme, že i při přísné druhové odlišnosti najdeme u každého jedince charakteristické individuální odlišnosti. Zebry si jako všichni koně vzájemně čistí zuby místa, kam nedosáhnou, tedy srst na krku a hřbetu, a není divu, že si přitom pevně zapamatují typ proužkování. Naučit se rozeznávat proužkování matky patří k první a k nejzákladnější povinnosti každého narozeného mláděte.
Díváme-li se na zebry v zoologických zahradách, jsou jejich pruhy velmi nápadné a na zvíře spíše upozorňují než aby je maskovaly. Dlouho se myslelo, že jde o přizpůsobení se životu v prostředí s ostrými přechody světla a stínu. Ale zebry se mnohem častěji zdržují v otevřené krajině, kde se žádné světlo a stíny nestřídají, takže tato domněnka je neopodstatněná.
Jedna z teorií hovoří také o tom, že v savanách, kde je teplo a dochází zde k jevu zvanému "tetelení vzduchu", působí zebří pruhování jako optický klam. Pokud je zebra ve stádu, pak celé stádo působí jako jeden celek a jednotlivé kusy nelze téměř rozlišit. Navíc pruhy rozruší celkový tvar a obrys jednotlivého zvířete, které se tak zdá být i větší. Jejich průběh je mimoto velice rafinovaný - uprostřed hřbetu se pruhy často náhle větví a opticky tak rozdělují zvíře na dvě poloviny. Kresby jednotlivých zvířat nahlučených těsně na sebe pak splývají a vzájemně se prolínají.
Podle další teorie slouží kresba i k tomu, že se podle ní jednotlivá zvířata ve skupině navzájem poznávají a mohou spolu komunikovat. Zebry se skutečně vzájemně rozpoznávají zrakem a jedinci, kteří mají pruhy uspořádané nějak nezvykle, bývají ostatními zvířaty zcela přehlíženi. Podle pruhů se zebry poznávají i na dálku a v případě náhlého ohrožení usnadňuje nápadné zbarvení zvířatům roztroušeným v savaně rychlou orientaci a shluknutí se do stáda, v němž jsou mnohem bezpečnější.
Poslední ze studií se snaží dát do souvislosti hustotu a výraznost pruhování s výskytem mouchy Tse-tse. Všímá si, že v oblastech, kde je výskyt much největší, je pruhování nejvýraznější a s klesajícím výskytem much pruhování řídne, ztrácí se a objevují se více odstíny hnědé. Pro tuto teorii může hovořit i fakt, že domorodci chrání svůj dobytek před mouchami tak, že ho natírají na pruhovano. (Mouchám zřejmě dělá kontrastní pruhování optické potíže a nechtějí na takový kus usednout, nebo ho nevidí:-))Zebra v zajetí
V zajetí se zebry chovají ve větších travnatých výbězích. Na zimu musí mít k dispozici vytápěnou stáj. Vyhovuje jim teplota okolo 18° C. Ve venkovních výbězích se stepní zebry chovají ve skupinkách s jedním hřebcem a několika klisnami. Horské a Grévyho zebry se musí chovat zvlášť a samec se raději jen připouští na páření nebo alespoň odděluje na noc. Dobře aklimatizovaná zvířata lze pouštět na kratší dobu do venkovních výběhů i v zimě. Před pářením dochází k bojovým hrám. V menších skupinách mohou agresivní samci pokousat samice na krku a na hřbetě. Zebra Grévyho je březí 350-390 dnů, zebra horská 345-375 dnů a zebra stepní 360-375 dní. Před porodem se březí samice oddělují a zařazují do stáda až po několika dnech. Matka musí být první dva dny s mládětem. Pokud se mládě v této době musí odebrat, samice ho později nepozná a nelze ho k ní vrátit. Mláďata jsou citlivá na chladné a vlhké počasí. Jsou kojena nejméně šest měsíců, někdy pijí více než rok. Samice pohlavně dospívají ve 3-4 letech, samci o jeden až dva roky později. Krmí se trávou, senem, přidává se jim krmná řepa, mrkev, oves nebo granulované směsi. Druhy zeber
Zebra Grévyho (Equus grevyi)
Zebra Grévyho je ze všech největší, dospělá může měřit až 160 cm v kohoutku. Obývá křovinaté oblasti Etiopie, Somálska a jižního Súdánu. Nápadné je její husté, úzké pruhování, zřetelně vyznačené i na končetinách až po kopyta. Jen na krku jsou pruhy širší. Zatímco břicho a kořen ocasu pruhování postrádají, na ostatním těle tmavá barva pruhů převládá nad světlou barvou podkladu. Vyznačuje se velkýma zakulacenýma ušima, které připomínají boltce oslů. Také jejich hlas připomíná oslí hýkání. Zajímavá jsou hříbata: hříva jim narůstá po celé délce hřbetu až po kořen ocasu. Zebra Grévyho dobře snáší velké horko a žízeň a je tedy asi nejlépe vybavena pro život v polopouštních a nehostinných oblastech. Žije v malých skupinkách nebo jednotlivě. Pruhovaná hříva je mimořádně dlouhá. Zebry Grévyho se dají dobře ochočit, jsou silné, vytrvalé a nenáročné a je skoro s podivem, že je obyvatelé nedomestikovali. Grévyho zebra byla popsána ze všech zeber nejpozději, až roku 1882, a to podle zvířete, které zaslal habešský císař Manelik tehdejšímu francouzskému prezidentu Julesi Grévymu. Zebra Grévyho je tedy pojménována podle francouzského prezidenta. Ve volné přírodě je téměř vyhubena. Několik malých stád najdeme v Keni. Často se chová v zoologických zahradách. Je zařazena v Červené knize ohrožených druhů zvířat IUCN.
Zebra obecná (Equus zebra zebra)
Zebra obecná je ze všech nejmenší, neboť dospělá dorůstá sotva 125 cm v kohoutku. Jejím domovem jsou hory nejjižnějšího cípu Afriky - Kapska. V porovnání s Grévyho zebrou, přes nápadný rozdíl ve velikosti a vználenosti míst výskytu, má podobné pruhování - husté a na celém trupu rovnoběžně probíhající od hřbetu na břicho. Také končetiny jsou hustě pruhovány až nad kopyta. Na zadní kýtě dosahují pruhy neobyčejné šíře, zatímco na břiše se téměř zcela ztrácejí. Uši mají tvar více oslí než koňský. Na hrdle je vytvořen kožní lalok. Obecné zebry nikdy netvořily početná stáda a s kolonizací jižni Afriky jejich počet rychle klesal, až jim nakonec hrozilo úplné vyhubení. V roce 1931 žilo jen 27 těchto zvířat a ani dnes jich není o mnoho více.
Zebra Hartmannové (Equus zebra hartmannae)
Je také velmi vzácná. Patří do blízkého příbuzenstva obecné zebry, ale je o něco větší, pruhování má poněkud užší a řídší a podkladovou plochu o poznání tmavší. Velmi nápadný je hrdelní kožní lalok. Zebra Hartmannové je rozšířena severozápadně od území obývaného zebrami obecnými. Jako samostatnou rasu ji popsal až na samém konci 19. století zoolog Matschies.
Zebra Böhmova (Equus burchelli böhmi)
Je jedním z poddruhů zebry stepní. Žije nejseverněji a je geograficky nejrozšířenějším druhem. Obývá široké území od Rudolfova jezera na severu po řeku Zambezi na jihu, od Tanganického jezera na západě až po pobřeží Indického oceánu na východě. Přes různé odchylky zachovává v celé oblasti rozšíření svoji typickou kresbu srsti - černé pruhy, které se pravidelně střídají s bílým podkladem. Od ostatních zeber se odlišuje hustým pruhováním na všech nohou až po kopýtka. Chybí jí však hnědé mezipruhy na zadních kýtách, jaké má například její příbuzná zebra Chapmanova. Nad černou tlamou bývá zřetelně vyvinuta hnědá nosní skvrna. Tato zebra dostala jméno po mladém badateli Böhmovi, který zemřel ve východní Africe při výzkumu tamní zvěře na sklonku 19. století. Böhmova zebra bývá nejčastěji ze všech chována v zajetí - je to díky jejímu rozšíření a vlídné povaze. Jako zvláštní poddruh se někdy udává i bezhřívá forma této zebry.
Zebra Chapmanova (Equus burchelli chapmanni)
Velikostí se neliší od Böhmovy, má ale mezi širokými černými pruhy vyznačeny ještě tmavohnědé mezipásy. Pruhování končetin dosahuje sice téměř až nad kopyta, pruhy jsou ale úzké a zejména u jedinců z jižní oblasti rozšíření málo výrazné a kolem holeně neuzavřené. Bílá základní barva srsti dospělých zvířat má žlutavohnědý odstín. Chapmanovu zebru můžeme poměrně často vidět v evropských zoologických zahradách. Při vhodném ošetřování se, podobně jako Böhmova zebra, i pravidelně rozmnožuje a s Böhmovou také snadno kříží. Obě rasy se dobře přizpůsobují našim povětrnostním podmínkám: ačkoliv pocházejí z tropického pásma, mohou se silná a zdravá zvířata bez úhony chovat po celou zimu venku. Zebra damarská (Equus burchelli antiquorum)
U zebry damarské je pruhování ještě více potlačeno. Zejména páskování na zadních kýtách je jakoby vybledlé, celkově značně splývá s nahnědlou barvou podkladu a na spodní části končetin více méně mizí. Na hrudníku nacházíme vedle tmavých pruhů i hnědavé mezipruhy. Tato zebra dostala jméno podle středu svého rozšíření - Damarska v jihozápadní Africe. Mimo to žije ještě v jižní Angole a západním Bečuánsku. Ve své domovině je vzácnější než obě předchozí rasy.
Zebra Burchellova (Equus burchelli burchelli)
Na malém území v Bečuánsku, jižně od oblasti rozšíření damarské zebry, žila její blízká příbuzná zebra Burchellova. Vyznačovala se tím, že již téměř ztratila páskování za zádi a její končetiny zůstaly, až na jeden či dva nepatrné proužky, úplně vílé. Základní bílé zbarvení mělo červenavě žlutý odstín. Ještě v 70. a 80. letech 19. století se tyto zebry nezřídka dovážely do evropských ZOO, kde vynikaly svým nezkrotným temperamentem. Ve volné přírodě byly vyhubeny počátkem 20. století a poslední zebra v zajetí uhynula v hamburské ZOO roku 1911.
Kvaga (Equus quagga)
Podobný osud jako zebru Burchellovu potkal i kvagu. Bylo to zvíře, které svým zbarvením činilo výjimku mezi ostatním příbuzenstvem. Pruhy, výrazný znak zeber, se u kvagy zachovaly jen na hlavě, krku a přední části hřbetu. Ostatní tělo bylo pokryto hnědou srstí se žlutým nádechem, nohy pak byly téměř bílé. Na pozorovatele nedělala kvaga tak pěkný dojem jako celopruhované zebry a neodborník mohl být snadno uveden v pohybnost, nejde-li o křížence mezi zebrou a koněm. Ještě počátkem 19. století žila kvaga ve velikých stádech na stepích jižně od horního toku řeky Orange. Jihoafričtí Búrové v přesvědčení, že všechno nekřesťanské, tedy i zvířata, jim musí sloužit, bez milosti po stovkách a tisících stříleli tyto kopytníky. Maso pojídali, kůže vydělávali nebo z nich jednoduše šili pytle na obilí. Ani rodilí Evropané nezůstali v nesmyslném vybíjení kvag pozadu. Například v 60. letech 19. století byl na počest vévody z Coburgu-Gothy uspořádán hon, na němž padlo přes 6000 kvag, Burchellových zeber a různých antilop. Během několika desítek let z nepřehledných stád kvag zbyly jen trosky. Poslední kvaga ve volné přírodě byla zastřelena roku 1878, v zajetí poslední uhynula 12. srpna 1883 v amsterdamské ZOO. K úplnému vyhubení těchto zeber došlo tak rychle a neočekávaně, že zoologové neměli ani možnost pokusit se o jejich záchranu chovem v zajetí. A tak jedinou památkou na kvagy jsou dnes tři fotografie, devatenáct kůží a několik lebek...
Toto vysvětlení z knížky pro děti je velmi jednoduché a proto i velmi výstižné. Pokud vám však připadá nedostačující a prahnete po dalších detailech o tomto noblesním zvířeti, pod obrázkem jich najdete vcelku dost.
Óda na zebru "To je divný osel," žasnou nad zebrou oslíci, bílý a černý. "Jsem to já," tvrdí bílý. "I já," nedá se černý. "I já!" "I já!" Oslíci křičí každý z jiné strany, zebře se z toho točí hlava a svět se jí zdá pruhovaný.
|
Zebra je krásný býložravý savec, žádná pruhatá silnice. Patří do řádu Lichokopytníků, čeleď Koňovití. Zebra žije v afrických stepích, polopouštích i v křovinatých oblastech, kde je lovena hnusnými šelmami (například lvy nebo gepardy), ale jako bystré zvíře se jim dokáže úspěšně bránit, přičemž se umí rozběhnout až šedesát kilometrů za hodinu. Každý rok vrhá jedno mládě a dožívá se přibližně dvaceti let. Samci dosahují délky 2,3 až 2,6 metru, samice jsou o něco menší. Výška zvířete je průměrně 1,2 až 1,4 metru. Hmotnost zebry pohybuje v rozmezí 300 až 350 kilogramů, vzrostlí samci mohou vážit až přes 400 kilogramů. Zebry pojídají stepní porosty a napájejí se z napajedel. Jsou velmi plaché a mají výborný sluch. Ve volné přírodě se velice rády sdružují s pštrosy, slony a různými druhy antilop. Mají pro to dobrý důvod: pštrosi dobře vidí, buvoli a pakoně mají dobrý čich.
V žádném stádě nenajdete dvě úplně stejně pruhovaná zvířata, každá zebra má pruhy jinak široké a výrazné i jinak husté. Předpokládá se, že pruhování slouží k vzájemnému rozeznávání jednotlivců, že pomáhá v regulaci teploty těla a že střídání kontrastních barev rozostřuje obrys těla a tím mate predátory.Způsob života
Zebry jsou společenská zvířata. Žijí ve stádech, která mívají 2 až 30 jedinců, někdy i více. Vedoucím zvířetem ve stádě je vždy samec, avšak veškeré denní činnosti má na starosti vůdčí klisna, která si udržuje odstup od podřízených klisen. Vedoucí klisna vede skupinu při přesunech a za ní následují ostatní klisny podle svého postavení. Poslední jde obvykle hřebec.
Hřebci mají svá teritoria, klisny se můžou pohybovat volně. Cizí samci se mohou dostat do teritoria jiného samce, ale není jim dovoleno se pářit. Malé zebry se po narození postaví na nohy během 5-15 minut. Matky jsou po porodu k ostatním jedincům ve stádě agresivní, protože pro malou zebřičku je velmi důležité vtisknout si do paměti vzor matčina pruhování, podle kterého ji potom pozná mezi ostatními zebrami. Tato agrese brání mláděti zapamatovat si jiný vzor než matčin. V případě, že si mládě zapamatuje špatný vzor, zahyne. Kromě matky by se ho žádná jiná zebra neujala. Matka hříbě odstavuje v 6-8 měsících. Hříbě po narození váží kolem 30 kilogramů.
Klání zebřích samců je tvrdým soubojem. Hřebec nasadí svůj nejzarputilejší výraz, zvedne hlavu vzhůru, vycení zuby a uši mírně sklopí dozadu. Oba samci kolem sebe krouží a čekají na protivníkův první útok. Nejmírnější formou boje je přetlačovaná krky. Oba hřebci stojí proti sobě nebo vedle sebe a snaží se jeden druhému přitlačit krkem hlavu k zemi. Kousnutí rozlíceného hřebce je velice silné a bolestivé. Každý z bojujících se snaží zasáhnout přední nohy soupeře.Prapředek zebry
Bezprostředním předkem zeber (Hippotigris) byl drobný pruhovaný koník Hipparion žijící v třetihorách. Z Ameriky - své původní domoviny - přešel asi před pěti miliony let pevninským mostem do Asie a odtud se rozšířil i do Evropy a Afriky. Našlo se mnoho kosterních nálezů, což dokazuje, že ve své době byl velmi rozšířený. Zatímco jinde vyhynul, v Africe dosáhl koncem třetihor velkého rozšíření a postupně i dalšího rozvoje.
Pro kulturní národy starověku byla zebra ještě většinou neznámým zvířetem, neboť již tehdy žila v těžko přístupných stepích jižní a východní části Afriky. V literatuře se o ní prvně zmiňuje starořímský spisovatel Dio Cassius. Ve 4. století n.l. se Philostorgius ve svém díle zmiňuje o "divokých oslech, kteří jsou velmi vysocí a zdobeni neobyčejně pestrou srstí, v níž se střídají bílé a černé pruhy táhnoucí se od hřbetu přes boky na břicho". Zebru znali dobře středověcí arabští spisovatelé, ačkoliv nežila v jejich vlasti a zprávy o ní získávali převážně od cestovatelů a obchodníků. Evropané dosáhli základních znalostí o zebrách až s rozvojem námořnictví na počátku novověku.Proč jsou zebry pruhované?
Jak už jsme uvedli, neexistují dvě stejně pruhované zebry. Když si detailně prohlížíme tvar pruhů, jejich šířku, s údivem zjistíme, že i při přísné druhové odlišnosti najdeme u každého jedince charakteristické individuální odlišnosti. Zebry si jako všichni koně vzájemně čistí zuby místa, kam nedosáhnou, tedy srst na krku a hřbetu, a není divu, že si přitom pevně zapamatují typ proužkování. Naučit se rozeznávat proužkování matky patří k první a k nejzákladnější povinnosti každého narozeného mláděte.
Díváme-li se na zebry v zoologických zahradách, jsou jejich pruhy velmi nápadné a na zvíře spíše upozorňují než aby je maskovaly. Dlouho se myslelo, že jde o přizpůsobení se životu v prostředí s ostrými přechody světla a stínu. Ale zebry se mnohem častěji zdržují v otevřené krajině, kde se žádné světlo a stíny nestřídají, takže tato domněnka je neopodstatněná.
Jedna z teorií hovoří také o tom, že v savanách, kde je teplo a dochází zde k jevu zvanému "tetelení vzduchu", působí zebří pruhování jako optický klam. Pokud je zebra ve stádu, pak celé stádo působí jako jeden celek a jednotlivé kusy nelze téměř rozlišit. Navíc pruhy rozruší celkový tvar a obrys jednotlivého zvířete, které se tak zdá být i větší. Jejich průběh je mimoto velice rafinovaný - uprostřed hřbetu se pruhy často náhle větví a opticky tak rozdělují zvíře na dvě poloviny. Kresby jednotlivých zvířat nahlučených těsně na sebe pak splývají a vzájemně se prolínají.
Podle další teorie slouží kresba i k tomu, že se podle ní jednotlivá zvířata ve skupině navzájem poznávají a mohou spolu komunikovat. Zebry se skutečně vzájemně rozpoznávají zrakem a jedinci, kteří mají pruhy uspořádané nějak nezvykle, bývají ostatními zvířaty zcela přehlíženi. Podle pruhů se zebry poznávají i na dálku a v případě náhlého ohrožení usnadňuje nápadné zbarvení zvířatům roztroušeným v savaně rychlou orientaci a shluknutí se do stáda, v němž jsou mnohem bezpečnější.
Poslední ze studií se snaží dát do souvislosti hustotu a výraznost pruhování s výskytem mouchy Tse-tse. Všímá si, že v oblastech, kde je výskyt much největší, je pruhování nejvýraznější a s klesajícím výskytem much pruhování řídne, ztrácí se a objevují se více odstíny hnědé. Pro tuto teorii může hovořit i fakt, že domorodci chrání svůj dobytek před mouchami tak, že ho natírají na pruhovano. (Mouchám zřejmě dělá kontrastní pruhování optické potíže a nechtějí na takový kus usednout, nebo ho nevidí:-))Zebra v zajetí
V zajetí se zebry chovají ve větších travnatých výbězích. Na zimu musí mít k dispozici vytápěnou stáj. Vyhovuje jim teplota okolo 18° C. Ve venkovních výbězích se stepní zebry chovají ve skupinkách s jedním hřebcem a několika klisnami. Horské a Grévyho zebry se musí chovat zvlášť a samec se raději jen připouští na páření nebo alespoň odděluje na noc. Dobře aklimatizovaná zvířata lze pouštět na kratší dobu do venkovních výběhů i v zimě. Před pářením dochází k bojovým hrám. V menších skupinách mohou agresivní samci pokousat samice na krku a na hřbetě. Zebra Grévyho je březí 350-390 dnů, zebra horská 345-375 dnů a zebra stepní 360-375 dní. Před porodem se březí samice oddělují a zařazují do stáda až po několika dnech. Matka musí být první dva dny s mládětem. Pokud se mládě v této době musí odebrat, samice ho později nepozná a nelze ho k ní vrátit. Mláďata jsou citlivá na chladné a vlhké počasí. Jsou kojena nejméně šest měsíců, někdy pijí více než rok. Samice pohlavně dospívají ve 3-4 letech, samci o jeden až dva roky později. Krmí se trávou, senem, přidává se jim krmná řepa, mrkev, oves nebo granulované směsi. Druhy zeber
Zebra Grévyho (Equus grevyi)
Zebra Grévyho je ze všech největší, dospělá může měřit až 160 cm v kohoutku. Obývá křovinaté oblasti Etiopie, Somálska a jižního Súdánu. Nápadné je její husté, úzké pruhování, zřetelně vyznačené i na končetinách až po kopyta. Jen na krku jsou pruhy širší. Zatímco břicho a kořen ocasu pruhování postrádají, na ostatním těle tmavá barva pruhů převládá nad světlou barvou podkladu. Vyznačuje se velkýma zakulacenýma ušima, které připomínají boltce oslů. Také jejich hlas připomíná oslí hýkání. Zajímavá jsou hříbata: hříva jim narůstá po celé délce hřbetu až po kořen ocasu. Zebra Grévyho dobře snáší velké horko a žízeň a je tedy asi nejlépe vybavena pro život v polopouštních a nehostinných oblastech. Žije v malých skupinkách nebo jednotlivě. Pruhovaná hříva je mimořádně dlouhá. Zebry Grévyho se dají dobře ochočit, jsou silné, vytrvalé a nenáročné a je skoro s podivem, že je obyvatelé nedomestikovali. Grévyho zebra byla popsána ze všech zeber nejpozději, až roku 1882, a to podle zvířete, které zaslal habešský císař Manelik tehdejšímu francouzskému prezidentu Julesi Grévymu. Zebra Grévyho je tedy pojménována podle francouzského prezidenta. Ve volné přírodě je téměř vyhubena. Několik malých stád najdeme v Keni. Často se chová v zoologických zahradách. Je zařazena v Červené knize ohrožených druhů zvířat IUCN.
Zebra obecná (Equus zebra zebra)
Zebra obecná je ze všech nejmenší, neboť dospělá dorůstá sotva 125 cm v kohoutku. Jejím domovem jsou hory nejjižnějšího cípu Afriky - Kapska. V porovnání s Grévyho zebrou, přes nápadný rozdíl ve velikosti a vználenosti míst výskytu, má podobné pruhování - husté a na celém trupu rovnoběžně probíhající od hřbetu na břicho. Také končetiny jsou hustě pruhovány až nad kopyta. Na zadní kýtě dosahují pruhy neobyčejné šíře, zatímco na břiše se téměř zcela ztrácejí. Uši mají tvar více oslí než koňský. Na hrdle je vytvořen kožní lalok. Obecné zebry nikdy netvořily početná stáda a s kolonizací jižni Afriky jejich počet rychle klesal, až jim nakonec hrozilo úplné vyhubení. V roce 1931 žilo jen 27 těchto zvířat a ani dnes jich není o mnoho více.
Zebra Hartmannové (Equus zebra hartmannae)
Je také velmi vzácná. Patří do blízkého příbuzenstva obecné zebry, ale je o něco větší, pruhování má poněkud užší a řídší a podkladovou plochu o poznání tmavší. Velmi nápadný je hrdelní kožní lalok. Zebra Hartmannové je rozšířena severozápadně od území obývaného zebrami obecnými. Jako samostatnou rasu ji popsal až na samém konci 19. století zoolog Matschies.
Zebra Böhmova (Equus burchelli böhmi)
Je jedním z poddruhů zebry stepní. Žije nejseverněji a je geograficky nejrozšířenějším druhem. Obývá široké území od Rudolfova jezera na severu po řeku Zambezi na jihu, od Tanganického jezera na západě až po pobřeží Indického oceánu na východě. Přes různé odchylky zachovává v celé oblasti rozšíření svoji typickou kresbu srsti - černé pruhy, které se pravidelně střídají s bílým podkladem. Od ostatních zeber se odlišuje hustým pruhováním na všech nohou až po kopýtka. Chybí jí však hnědé mezipruhy na zadních kýtách, jaké má například její příbuzná zebra Chapmanova. Nad černou tlamou bývá zřetelně vyvinuta hnědá nosní skvrna. Tato zebra dostala jméno po mladém badateli Böhmovi, který zemřel ve východní Africe při výzkumu tamní zvěře na sklonku 19. století. Böhmova zebra bývá nejčastěji ze všech chována v zajetí - je to díky jejímu rozšíření a vlídné povaze. Jako zvláštní poddruh se někdy udává i bezhřívá forma této zebry.
Zebra Chapmanova (Equus burchelli chapmanni)
Velikostí se neliší od Böhmovy, má ale mezi širokými černými pruhy vyznačeny ještě tmavohnědé mezipásy. Pruhování končetin dosahuje sice téměř až nad kopyta, pruhy jsou ale úzké a zejména u jedinců z jižní oblasti rozšíření málo výrazné a kolem holeně neuzavřené. Bílá základní barva srsti dospělých zvířat má žlutavohnědý odstín. Chapmanovu zebru můžeme poměrně často vidět v evropských zoologických zahradách. Při vhodném ošetřování se, podobně jako Böhmova zebra, i pravidelně rozmnožuje a s Böhmovou také snadno kříží. Obě rasy se dobře přizpůsobují našim povětrnostním podmínkám: ačkoliv pocházejí z tropického pásma, mohou se silná a zdravá zvířata bez úhony chovat po celou zimu venku. Zebra damarská (Equus burchelli antiquorum)
U zebry damarské je pruhování ještě více potlačeno. Zejména páskování na zadních kýtách je jakoby vybledlé, celkově značně splývá s nahnědlou barvou podkladu a na spodní části končetin více méně mizí. Na hrudníku nacházíme vedle tmavých pruhů i hnědavé mezipruhy. Tato zebra dostala jméno podle středu svého rozšíření - Damarska v jihozápadní Africe. Mimo to žije ještě v jižní Angole a západním Bečuánsku. Ve své domovině je vzácnější než obě předchozí rasy.
Zebra Burchellova (Equus burchelli burchelli)
Na malém území v Bečuánsku, jižně od oblasti rozšíření damarské zebry, žila její blízká příbuzná zebra Burchellova. Vyznačovala se tím, že již téměř ztratila páskování za zádi a její končetiny zůstaly, až na jeden či dva nepatrné proužky, úplně vílé. Základní bílé zbarvení mělo červenavě žlutý odstín. Ještě v 70. a 80. letech 19. století se tyto zebry nezřídka dovážely do evropských ZOO, kde vynikaly svým nezkrotným temperamentem. Ve volné přírodě byly vyhubeny počátkem 20. století a poslední zebra v zajetí uhynula v hamburské ZOO roku 1911.
Kvaga (Equus quagga)
Podobný osud jako zebru Burchellovu potkal i kvagu. Bylo to zvíře, které svým zbarvením činilo výjimku mezi ostatním příbuzenstvem. Pruhy, výrazný znak zeber, se u kvagy zachovaly jen na hlavě, krku a přední části hřbetu. Ostatní tělo bylo pokryto hnědou srstí se žlutým nádechem, nohy pak byly téměř bílé. Na pozorovatele nedělala kvaga tak pěkný dojem jako celopruhované zebry a neodborník mohl být snadno uveden v pohybnost, nejde-li o křížence mezi zebrou a koněm. Ještě počátkem 19. století žila kvaga ve velikých stádech na stepích jižně od horního toku řeky Orange. Jihoafričtí Búrové v přesvědčení, že všechno nekřesťanské, tedy i zvířata, jim musí sloužit, bez milosti po stovkách a tisících stříleli tyto kopytníky. Maso pojídali, kůže vydělávali nebo z nich jednoduše šili pytle na obilí. Ani rodilí Evropané nezůstali v nesmyslném vybíjení kvag pozadu. Například v 60. letech 19. století byl na počest vévody z Coburgu-Gothy uspořádán hon, na němž padlo přes 6000 kvag, Burchellových zeber a různých antilop. Během několika desítek let z nepřehledných stád kvag zbyly jen trosky. Poslední kvaga ve volné přírodě byla zastřelena roku 1878, v zajetí poslední uhynula 12. srpna 1883 v amsterdamské ZOO. K úplnému vyhubení těchto zeber došlo tak rychle a neočekávaně, že zoologové neměli ani možnost pokusit se o jejich záchranu chovem v zajetí. A tak jedinou památkou na kvagy jsou dnes tři fotografie, devatenáct kůží a několik lebek...
Komentáre
Prehľad komentárov
Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.