Vítězslav Mácha: Ze slávy se žít nedá

Krmelín - Nejslavnější a nejúspěšnější český zápasník, jeden z nejúspěšnějších sportovců naší historie žije od svého narození v Krmelíně.

Příští týden zahajuje Vítězslav Mácha závodní sezonu. Už ne na žíněnce, ale s holuby.

Před pár dny mu bylo šedesát. Své výsadní postavení v zápasnickém světě ve velterové váze do 74 kg potvrzoval deset let, kariéru zakončil šestou příčkou na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980.

Jeho vzory byli Gustav Frištenský a Emil Zátopek, proslul svou vůlí, pracovitostí, odříkáním, odolností, skromností. Zápasu, na kterém se mu líbilo i to, že kromě síly musíte zapojit také hlavu, zůstal věrný i po skončení aktivní kariéry. Nejdříve jako klubový a reprezentační trenér, později jako předseda českého svazu. Po skončení kariéry začal podnikat, jeho celoživotní vášní je chov poštovních holubů. I v této oblasti už slavil řadu úspěchů a dostal se na olympijské hry.

Se zápasem začal ve dvanácti a po třech letech pod vedením zkušeného trenéra Kamila Odehnala se stal dorosteneckým mistrem republiky jak v řeckořímském zápase, tak ve volném stylu. Reprezentační premiéru si odbyl na ME v Minsku v roce 1967.

Rok nato jste startoval na olympiádě v Mexiku, a skončil desátý.

V přípravě jsem musel shodit deset kilo a navíc jsem chytil před soutěží infekci z vadné vody. Takže jinak to ani dopadnout nemohlo.

V roce 1971 jste si při tréninku zlomil žebro, toto zranění vás pak provázelo po zbytek kariéry. Přesto jste dokázal získat v roce 1972 v Mnichově zlato.

Mnichovu předcházelo mistrovství Evropy 1972 v Katovicích, odkud jsem si přivezl svou první medaili. Před Mnichovem jsem ale po přechozené chřipce a absenci v tréninku dokonce myslel na to, že se nominace raději vzdám. Do turnaje jsem navíc vstoupil porážkou od Bulhara Koleva. Následující čtyři duely jsem však vyhrál, ale bolavé rameno se ozývalo stále silněji. Uvažoval jsem, že k finále ani nenastoupím.

To by byla ale obrovská škoda, i když na vás v duelu o zlato čekal mistr Evropy z Katovic, Řek Galaktopoulos.

Soupeř byl favoritem, možná i proto předával medaile řecký král Konstantin, člen Mezinárodního olympijského výboru. V Německu tehdy pracovaly tisíce Řeků, v hale byla obrovská vřava, i rozhodčí mě v prvním kole brali na hůl. Ale postupně se to otáčelo, získal jsem náskok a diváci začali fandit mně. A já Řekovi nedal šanci.

Lékař vám ale musel ošetřit krvácející zranění v obličeji a v závěru jste už zraněné rameno šetřil tak, že jste zápasil jednou rukou. Vy jste si vlastně všechny úspěchy musel doslova vydřít. I stříbro z další olympiády v Montrealu.

Mnichov 1972, to byl vrchol, v Montrealu jsem prohrál ve finále s Rusem Bykovem. Sedm minut ani jeden z nás nezískal bod, pak jsem ho měl téměř na lopatkách a skoro se to nedalo prohrát. Soupeř však zariskoval, hodil mě přes hlavu a já už jsem bodovou ztrátu nedohnal. To už je let, moc často na to nevzpomínám, ze vzpomínek nežiji. Myslím, že těch dvacet let na žíněnce a potom roky v roli reprezentačního trenéra nebo později předsedy svazu bylo tak akorát. Ze slávy se žít nedá, život pokračuje a je potřeba soustředit se na současnost.

Víte však, kde máte uloženy medaile a trofeje?

To ano. Dole v hale mám vitrínu, tam jsou všechny, kromě olympijských. Ty jsou jinde. V minulosti mě totiž dvakrát vykradli, k trofejím ale nedošli. Stačily jim asi cennosti a elektronika.

Jak se cítíte v roli čerstvého šedesátníka?

No, donedávna to bylo ještě dobré, tři roky zpátky jsem ještě ukazoval, jak se zvedá činka. Vzal jsem do ruky šedesátku a hodil ji nahoru. Loni v létě mě ale nějak začala bolet noha, já měl ale více v hlavě holuby a neměl jsem čas zajít do nemocnice. Pak už ale nebylo vyhnutí, doktoři přišli na začínající embolii a říkali, že si mě tam hned nechají. Na reverz jsem odešel domů. Cítil jsem se však špatně, byl jsem hned unavený, dostalo se mi to až k srdíčku. To víte, jedno s druhým a já se zdravotně rozsypal.

Co s tím?

Šel jsem do sebe. Když to řeknu nadneseně, zásadně jsem se změnil a snažím se žít zdravě. Najednou to ale nejde. Snažím se držet dietu, celozrnné pečivo mám třeba rád, ovšem jíst ho každý den… Přestal jsem se honit za prací, korunky tak budou možná chybět, ale nic se nedá dělat. Chodím taky do lesa se psem.

Ještě nedávno jste trénoval mládež v Bašce.

I s tím jsem musel skončit. Dělal jsem to poctivě, ostatně jako všechno. A dost mě to zmáhalo. Takže teď se na zápas zajdu podívat výjimečně, ale spíše už ho sleduji jen v televizi. Navíc úroveň šla hodně dolů.

Nejvíce času už vám spoustu let zabírají holubi. I v chovatelství jste sbíral úspěchy. Jste trojnásobný přeborník republiky, účastník olympiád…

Tím se bavím. V minulých letech se mi docela dařilo, teď už to tak dobré není. Je to stejně složité jako trénovat. Chce to znalosti a musíte hodně chtít. Loni jako by se to ale znovu nastartovalo. Vyhrál jsem přebor Moravy, příští týden začínají letošní soutěže, tak už se těším. Žije tím celá rodina, bratr i syn. Ten mi pomáhá s prodejem, máme stánek s holubářskými potřebami, děláme každoročně i dražbu. Lásku k holubům jsem zdědil po otci, u nás byli holubi vždycky.

Takže do dalších let vám můžeme přát jen zdraví.

Byl jsem zvyklý překonávat bolest a nikdy jsem si moc nestěžoval. Říkali mi: Počkej, až budeš starší. Větší problémy na mě přišly znenadání, a trochu mě to zaskočilo. Když jsme s tátou slavili jeho 88. narozeniny, bál se, s kým bude oslavovat stovku. Tak se musím snažit.

ANTONÍN SACKÝ