Zaľúbené a Smutné Príbehy
Snehová vločka - Nádherné !!! Odporúčam prečítať !!!
Snehové vločky... Cez okno pozorujem, ako vločky snehu zahaľujú celý vonkajší svet. Vždy som rada pozorovala sneženie, pripadalo mi to také tajomné a nádherne. Ale tento rok sa mi iba slzy po lícach kotúľajú. Chcem sa smiať ako pred rokmi, snívať o budúcnosti a tajne dúfať, že sa raz objaví princ na bielom koni, niekde tam, medzi tými vločkami. Teraz je však všetko úplne iné. Moje sny sa roztopili ako spomínané snehové vločky. A však tie sa každým rokom vracajú, ale moje sny nie a nie znova prísť. Práve som sfukovala šestnásť sviečok z narodeninovej torty, keď som si priala tajné želanie. Chcela som stretnúť naozajstnú lásku. Bolo to také tuctové želanie, ale najviac som po ňom túžila. Dovtedy som zaľúbená ešte nebola. Samozrejme som mala pár objavov, ale môj záujem o nich opadol po niekoľkých týždňoch, niekedy aj dňoch. Čím som bola staršia, tým som pomaly prestávala veriť na lásku. Tá sa odohráva iba vo filmoch a knihách. Teda tá láska, ktorá sa končí happy endom. Ale v jedno upršané septembrové vyučovanie sa otvorili dvere triedy a k nám vstúpil nový žiak. Ani neviem čím, ale čosi ma na ňom zaujalo. Nebol to vyslovený krásavec, ale mal v sebe akúsi iskru. Keďže som práve sedela sama, pochopiteľne ho učiteľka posadila ku mne. Vôbec som neprotestovala, bolo to také spestrenie. Pomaly sme sa začali “oťukávať“. Po vyučovaní sme zašli do cukrárne, aby sme pokračovali v našom rozhovore. Boli z nás naozaj veľmi dobrí priatelia. Takto to pokračovalo asi tak dva mesiace, ale potom sa to začalo meniť. V jeho prítomnosti mi začalo biť srdce na poplach, pri každom jeho dotyku som sa vo vnútri akoby triasla. Taký pocit som ešte nikdy nezažila, ale musím povedať, že bol úžasný. Už mi nestačilo iba priateľstvo a tak som sa rozhodla, že mu všetko poviem. Netrpezlivo som čakala v cukrárni, kde sme sa mali stretnúť a v duchu si opakovala, ako mu to poviem. Keď som ho zbadala vo dverách, krvný tlak sa mi zvýšil o sto percent a to nehovorím o tom, keď si sadol. Povedala som si, že najlepšie bude, ak mu to poviem na rovinu. Horko- ťažko som zo seba dostala tie slová, že pre mňa znamená viac ako kamarát a asi som sa do neho zaľúbila. Čakala som, ako zareaguje, ale on sa iba zdvihol a odišiel. Tak toto som od neho nečakala. Spontánne som sa za ním rozbehla. Kričala som, ale on sa nezastavil, naopak, zrýchlil. Keď som sa pred neho postavila a poprosila ho, aby mi to vysvetlil, povedal, aby som ho nechala odísť. Ostala som stáť v strede chodníka, sama, iba snehové vločky mi robili spoločnosť. Nezmohla som sa na nič iné okrem plaču. Nechápala som, prečo sa takto zachoval. Nasledujúce dni boli niečo strašné. Nemohla som ísť do školy a robiť, že sa nič nestalo, tak som ostala doma ležať. Ani nebolo ťažké presvedčiť mamu, aby ma nechala doma, pretože som skutočne vyzerala strašne. Kruhy pod očami, pretože som vôbec nemohla spať a červený nos, lebo som nevedela prestať plakať. On však do školy neprišiel už vôbec. Dopočula som sa, že prestúpil na inú školu. Teraz som ho úplne stratila, už ho nemám ani ako kamaráta. Prešli Vianoce, Silvester a ja som bola stále ako bez života. Často som sedávala pri okne a pozorovala sneženie a predstavovala si, ako raz príde a pod snehovými vločkami mi sľúbi, že ma bude vždy ľúbiť. Nastal deň, ktorého som sa obávala, Valentín. Stála som ako obvykle na autobusovej zastávke, keď v tom niekto zozadu prišiel a svojimi rukami mi prikryl oči. Cítila som, že to bol on, srdce mi začalo biť, ale rozum mi hovoril, že to nie je možné. S veľkou nádejou som sa pomaly otočila... a stál tam on! Nestihla som ani nič povedať, lebo ma pritiahol k sebe a vtisol mi pusu. Potom sa mi pozrel do očí a pobozkal ma. Nemohla som tomu uveriť! Bolo to ako v mojich snoch. Stáli sme tam, bozkávali sa a snehové vločky sa nám roztápali na našich tvárach. Strašne sa mi ospravedlňoval za jeho správanie a sľúbil, že mi všetko vysvetlí, ale až zajtra, aby nepokazil tento pekný deň. Ja som bola ako v siedmom nebi, takže som momentálne ani vysvetlenie nepožadovala. Navrhla som mu, či nezájdeme ku mne, pretože rodičia išli na nejakú zábavu a tak skoro sa určite nevrátia. Spravili sme si teplý čaj, aby sme sa zohriali. Na to, čo nasledovalo potom, nikdy nezabudnem. Presunuli sme sa do mojej izby, kde mi rukami zašiel pod tričko, a keď videl, že neprotestujem, vyzliekol mi ho. Keď mi rozopínal podprsenku, zašla som mu rukou do vlasov a nežne ho bozkávala na krku. O chvíľu ani on nemal tričko, padli sme na posteľ, kde som ho bozkávala postupne nižšie a nižšie. Zreteľne bolo počuť jeho zrýchlený dych. Zastavila som sa až pri zipse, ktorý som rozopla a on mi pomohol pri vyzliekaní jeho nohavíc, ale hneď potom sa otočil a teraz bol hore on a mal všetko vo svojich rukách. Jemne a zároveň vášnivo ma bozkával pričom mi hladil moje prsia. Následne prešiel ústami nižšie a ja som bola čím ďalej viac vzrušená. Nezastavil sa ani pri nohaviciach, ktoré mi šikovne vyzliekol, ba ani pri nohavičkách. Zašiel mi pod ne ústami a ja som pocítila ako mi celým telom prebehla vlna vzrušenia. Potichu sa ma opýtal, či to chcem a ja som sa zmohla iba na prikývnutie. Čakala som, aké to bude. Keď do mňa jemne vnikol, pozeral sa mi priamo do očí a ja som necítila skoro žiadnu bolesť. Bolo to nádherné, cítiť ako sme sa spojili a pritom sa mu pozerať do očí, z ktorých som videla, že je rovnako šťastný ako ja. Keď bolo po všetkom, musela som sa s ním, bohužiaľ, rozlúčiť. Rozlúčili sme sa dlhým bozkom. Ďalší deň sme sa stretli a on trval na tom, že mi musí niečo povedať. To, čo mi povedal, bol pre mňa taký šok, že sa z neho spamätávam dodnes. Tú vetu počujem v mojej hlave neustále a neviem ju vymazať. V jeho očiach bolo vidieť slzy, keď mi oznámil, že...že má leukémiu, ktorá sa môže kedykoľvek zhoršiť. Vraj preto so mnou prerušil kontakt, nechcel mi ublížiť, ale nakoniec to bolo silnejšie ako on a musel sa vrátiť. Poprosil ma, aby som ho neľutovala a pomohla mu užiť si čas, ktorý mu zostáva. Chcel ho prežiť ako zdravý človek. Naozaj som sa snažila, ale bolo to ťažké. Čakať, kedy mi zazvoní telefón a niekto mi oznámi, že jeho stav sa zhoršil. Naše šťastie netrvalo ani štyri mesiace. Blížil sa koniec školského roka a my sme sa tešili, ako prežijeme leto spoločne. Všetky naše plány však prekazil jeden jediný telefonát. Práve som mala matiku, keď mi v tom zazvonil mobil. Nie je dovolené volať cez hodinu, ale aj tak som to zdvihla. Mala som akési tušenie, že to musím zdvihnúť aj napriek tomu, že to bude nepríjemné. Zrejme to bola ženská intuícia. Boli to jeho rodičia. Vraj sa jeho stav zhoršil a vyzerá to zle. Zdvihla som sa a bez odôvodnenia vybehla z triedy. So slzami som prišla za ním, ale on sa iba usmial a povedal, že všetko bude v poriadku. Ja som však vedela, že to nie je pravda. Lekári mu dávali nanajvýš dva týždne. Bola som pri ňom každučičký deň, niekedy som ostala aj cez noc. Naši mi dovolili vynechať občas školu, lebo vedeli, že každý deň môže byť posledný. Mala som toľko starostí, že som úplne zabudla na to, že som mala už dávno dostať menštruáciu, ale stále nič. Jedného dňa som sa rozhodla, že pochybnostiam spravím koniec a zašla som do nemocničnej lekárne a kúpila si tehotenský test. S maličkou dušičkou som si ho spravila a potom som čakala na výsledok. Tie minúty mi pripadali ako hodiny. Konečne nastal ten správny čas. Vlastne som ani nevedela, či chcem, aby bol pozitívny alebo negatívny. Keď som sa pozrela na ten test, nemohla som veriť vlastným očiam. To nie je možné! Budeme mať bábätko. Neviem, čo by som spravila za normálnych okolností, ale teraz som si istá, že si to dieťatko nechám, lebo to bude naše dieťa. Moje a Lukášove. Keď som sa vracala do jeho izby rozhodnutá, že mu poviem o našom bábätku, boli pri ňom jeho rodičia. Slzy v ich očiach naznačovali, že niečo nie je v poriadku. Sadla som si k nemu, chytila ho za ruku a oznámila mu tú novinu. Na jeho radosť a úsmev sa nedá zabudnúť. Pevne mi stisol ruku, zahľadel sa mi do očí a povedal, že ma strašne ľúbi a to bábätko jeho lásku ešte viac upevnilo. Bola som šťastná, aj keď som vedela, že to nebude vôbec ľahké, mať dieťa v sedemnástich. V noci som sa išla domov vyspať. Ráno som však okamžite letela do nemocnice. Keď som otvorila dvere na Lukášovej izby, posteľ bola prázdna. Vo vnútri som cítila, že sa stalo to najhoršie. S plačom som vletela do sesterskej miestnosti a tam mi oznámili niečo, čo ma úplne položilo. Zomrel... Dnes o tretej ráno. Nebola som schopná jediného slova. Jednu jedinú noc som ostala na noc doma a práve vtedy sa to musela stať. Neviem, či si niekedy odpustím, že som nebola v poslednej sekunde pri ňom, nedržala ho za ruku a neodprevadila ho na iný svet. Na chodbe som stretla jeho mamu, ktorá mi odovzdala list, ktorý jej vraj Lukáš nadiktoval v noci, lebo tušil, že je koniec. Sadla som si na lavičku a začala som čítať: Ty vieš, ako som ťa miloval. Teraz však musíš byť veľmi silná, zdvihnúť hlavu hore a ísť ďalej, lebo život sa nekončí, naopak, začína nová kapitola. Naše dieťatko ťa potrebuje, buď vždy pri ňom a stále mu vravievaj, že som ho strašne ľúbil a vždy ho aj ľúbiť budem, aj keď som odišiel skôr, ako som ho mohol objať, pobozkať, pohladkať. Nedovoľ, aby ti ho ktokoľvek zobral a bráň ho, aj keby si musela peklom prejsť, pretože ono je to, čo sa zrodilo z našej lásky a aspoň prostredníctvom neho budeš ty stále so mnou a ja stále s tebou. Keď budeš smutná a nebudeš vedieť čo ďalej, tak sa na neho pozrieš a zistíš, že naša láska bola na niečo dobrá. Ja viem, že ty to dokážeš... Daj si retiazku, ktorá je v obálke na krk teraz a nikdy ju nedávaj dole, nech vždy, keď sa jej dotkneš pocítiš moju lásku. V zime ti budem pravidelne posielať z neba snehové vločky, tak ich nechaj na tvoje pery padať, aby si moje bozky cítila. Pre teba, láska moja, som sa narodil, pre teba som žil a pre teba aj zomriem, ale naposledy ti chcem povedať, ako som ťa miloval a navždy aj milovať budem. Prešli sotva štyri mesiace, ale ja stále cítim v srdiečku veľkú bolesť. Stále som sa s jeho smrťou nevyrovnala a asi sa s ňou nevyrovnám nikdy. Neustále hľadím z okna na vločky a cítim, že je niekde, kde sa na mňa pozerá a stráži mňa, aj malého Lukáška, ktorý sa má narodiť 14. februára. Práve v ten deň sa začala naša láska. Malý Lukáško ma kopne a tým mi pripomenie, že sa musím poponáhľať, pretože už je veľa hodín a mala by som už vyraziť. Podídem k jeho hrobu, na ktorom je vytesaná veľká snehová vločka, pretože vločky sprevádzali celú našu lásku, a slzy mi opäť tečú prúdom. Chodím sem každú voľnú chvíľu. Iba tam stojím, spomínam na tie šťastné časy, pričom mi na pery padajú vločky a v tom si spomeniem na jeho vetu: V zime ti budem pravidelne posielať z neba snehové vločky, tak ich nechaj na tvoje pery padať, aby si moje bozky cítila.
Smutné a krásne
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla? Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi Kluk - [Oh] Vážně? Ty? Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka Kluk - [Oh] Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice? Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků Děvče - OK dobře Kluk - Jo…. Děvče- Hej .. mám otázku.. Kluk - ok , Ptej se Děvče- Jak moc mě miluješ? Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv! Děvče - jo… Kluk - Proč ses ptala? Děvče- ….>mlčí<……. Kluk - Je něco špatně? Děvče- Ne, všechno je v pořádku Kluk - Dobře Děvče - Jak moc ti na mě zaleží? Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Děvče- Chceš? Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně? Děvče - Ne všechno je v pohodě Kluk - Určitě? Děvče- Ano Kluk - Dobře.. já doufám.. Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít? Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku. Děvče - Opravdu? Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně? Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě. Kluk - ….. ok Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ Děvče - …. Taky tě miluju , pa
Kamarád - ne Kluk - >povzdech< Kamarád - Ani včera tu nebyla Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon.. Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou.. Kluk - jo.. ale ona ne Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct … Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)
-crrr- -crrr- -crrr- -crrr- Děvče - Prosím? Kluk - Ahoj Děvče - [Oh] čau Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole? Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření Kluk - Jsi nemocná? Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma Kluk - Počkám Děvče - Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku
Kluk - Cože??? Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat Kluk - jo? Děvče - Miluju tě >>klik<< ((položení sluchátka))
Kamarád - čau Kluk - Co se stalo? Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex? Kluk - ne Kamarád - Takže si neslyšel? Kluk - Neslyšel co? Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!! Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468 Kluk - ok
VOLÁ NA TO ČÍSLO
Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku Hlas - Jaké se jmenuje pane? ((Kluk dává informace)) Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je? Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3 Kluk - CO SE STALO? Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět Kluk - POČKEJTE! NE! -tůůůůůůt- -tůůůůůůt- -tůůůůůůt-
Děvče - ………. Kluk - Miláčku! Mluv se mnou! Děvče - Já… Kluk - Ty co? Ty CO? Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) ……. Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí …. Kluk - CO?? Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem Kluk - Neřekla si mi to?! Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit! Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já . Kluk - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil . Děvče - Nebuď smutný , miluju Tě a pořád tady budu s tebou Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla? Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce
|
|
Príbeh každodenného života
Šla jsem na párty,
a pamatuju si, co jsi řekla.
Řekla jsi mi abych nepila, mami
Tak jsem si místo toho, dala sprite.
Byla jsem na seba hrdá,
Jak jsi řekla, že budu,
Tak jsem nepila a řídila,
Kamarádi si mysleli, že můžu.
Zvolila jsem si správně,
a rada od tebe byla správna.
Párty skoncila,
a lidi se rozešli.
Nastoupila jsem do auta,
jistá, že se dostanu domů celá.
Nikdy jsem nevěděla, co příjde, mami
Něco, co jsem nečekala.
Teď ležím na chodníku,
A slyším policajta jak říká,
ten co zapříčinil tu nehodu byl opilý,
Mami, jeho hlas zní, tak velmi daleko.
Moje krev je všude kolem mě,
a zkouším neplakat.
Slyším doktora jak říká,
to děvče umíra.
Jsem si jistá, že ten chlapík neměl ani tušení,
když lítal vysoko,
protože si vybral pít a jezdit.
Teď musím umřít.
Tak proč, to lidé dělají, mami
Kdybych věděla, že to ničí jejich životy?
A teď bolest zabíjí mě,
jak sto bodajících nožů.
Vzkaž sestře, aby se nebála, mami
Vzkaž tátovi, aby byl statečný,
a když příjdu do nebe,
Napište "Daddy's Girl" na můj hrob.
Někdo mu mohl říct,
že není správné pít a jezdit.
Možná jeho rodiče mohli,
A ja bych byla naživu.
Můj dech se zkracuje, mami
Vážně se začínám bát.
Toto jsou moje poslední chvíle,
a já jsem nepřipravená.
Přeju si, aby si mě mohla držet mami,
když tu ležím a umírám.
Chtěla bych ti říct "Mám tě ráda, mami!"
Takže
tě mám ráda a SBOHEM.
Nikdy sa neopustíme
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily..
Moc smutná poviedka - On príde...
Teplé paprsky popoludňajšieho slniečka dopadali oknom do malého nemocničného pokoja. Len štyri steny, okno, dvere, posteľ skriňa a malý stôl. Tu sa čas neráta na hodiny a minúty, ale na kvapky infulzí, krvných konzerv a sĺz. Na posteli ležalo dievča, ktoré dúfalo v zázrak. Nikdy neprestala veriť, že sa uzdraví. Nikdy neplakala pre stratené gaštanové vlasy. Nikdy sa nepoddala bolesti. Stále verila v zázrak. Nikdy mu nemala za zlé, že od nej odišiel, keď sa dozvedel o jej nemoci. Len túžila po tom ho uvidieť. Vedela, že umiera, ale aj tak verila, že sa stane zázrak. Uprene pozerala na kvapky infulzí, ktoré jedna po druhej prúdili do jej žíl. Dúfala, že príde. Tak moc si to priala. Zrazu cítila niečiu prítomnosť. Otvorila oči a videla Ju tam stáť. Srdce sa jej zachvelo. "Ešte nie! On príde" zmlúvala s ňou. Neprestávala veriť. "Je neskoro musíme ísť…….." povedala dievčaťu a natiahla k nej ruku. Tá sa naposledy zadívala na dvere pokoja a ochotne uchopila tu chladnú bielu rúčku. Zadívala sa do tých nádherných očí. Jediná slza a už nič viac. Posledná kvapka odmerala jej život. Už sa nikdy nedozvie, že stál za dvermi jej pokoja. Strach z toho , že jej zlomil srdce, mu nedovolil vstúpiť. Možno by vošiel, keby vedel, že ona ho stále miluje a že za tými dverami umiera…
Smutný príbeh
Išla som ráno do školy ako každý iný deň. Tento deň bol obyčajný ako vždycky. Hrozné vstávanie a dve nudné vyučovacie hodiny za sebou. Už jen tri hodiny a uvidím Marečka!! Tahle představa mě držela při životě celé dopoledne. Už jsem ho neviděla celý týden. Dneska je pátek a on se vrací z intru. Chodí na vyšší odbornou školu a i když má auto, zůstává tam přes týden. Cesta domů by mu trvala skoro dvě hodiny a nestíhal by se učit. Bylo by to zbytečný!!
Po pěti vyučovacích hodinách jsem letěla jako pominutá na dívčí záchodky, zamkla se v kabince pro učitele. I kdyby mě tam načapali a seřvali, dneska mě nic nerozhází!! Vytáhla jsem si na umyvadýlko malovátka, hřeben, parfém a další kravinky, které jsou pro budoucí rande důležité. Nalíčila jsem se, přečesala, navoněla, nacpala si plnou pusu větrových tic tac a nakonec jsem si upravila oblečení. OK. Lepší to nebude. Můžu jít. Marek na mě bude čekat u zastávky na autobus. Určitě už čeká, vždyť jsem se zdržela na záchodech půl hodiny!! Omyl!! I přes další zdržení v šatně, potom ještě kvůli učitelce, která mě poslala honem pro třídnici (zapoměla jí po poslední hodině ve třídě druháků), tam mě čekal další šok!! Ve třídě 2.BV tedy druhák výpočetní techniky jsem nalezla líbající se dvojici. Holka z naší třídy, z našeho prváku s druhákem!! Zrudla jsem, bylo mi trapně a nejen mě. ,,Nenechte se rušit, jdu jen pro třídnici!!" Popadla jsem třídnici a utíkala jako šílená po schodech. Učitelku jsem doslova srazila v mezipatří. Vrazila jsem jí do rukou třídnici a s milým ,,Naschledanou" jsem utekla. Po modré oktávce ani stopy. Nejdřív jsem myslela, že odjel. Zdržela jsem se hodinu!!! Volala jsem mu, ale nezvedal to. Naštval se?? Marek?? Blbost!! Toho nic nevytočí. Možná to mě vyděsilo a vzbouzelo to ve mně nepěkné pocity. Seděla jsem v zastávce hodinu. Už jsem i brečela, mobil nezvedá, co se děje?? Proč mám divný pocit?? Marečku můj, kde jsi??
Poslala jsem mu nejméně čtyři smsky tipu, že na něj čekám, jestli je v pořádku, že ho miluju. Po třech hodinách jsem jela domů. Byla jsem protivná!!
V šest se mi rozezněl mobil. Paní Nováková?? Markova máma?? Co ta po mě může chtít?? Že by Marek neměl krédo?? To se mi nezdá!!! ,,Prosím.." Řekla jsem stručně. ,,Promiň Karolínko, že vás ruším, ale Marek nedal vůbec vědět, že je s tebou, měla jsem o něj strach, jste spolu že??" Bum!! Marku, panebože kde jsi?? ,,Ne!! Marek mi nezvedá mobil, neodepisuje, měl na mě čekat v půl jedné před školou a .." Ticho. Na obou koncích. ,,Zavolám na policii, náš kluk se nikdy nezpozdí a vždycky dá vědět. Karolínko, buď v klidu, zavolá ti!!"
Nemůžu být v klidu!! Můj kluk, spolehlivej, stoprocentně věrnej a vždycky přesnej je někde, nevím kde, nevím ským a proč!! Co se stalo?? I kdybys mi měl být nevěrný, dej mi vědět, ať vím, že žiješ. Za dvě hodiny mi znova zvonil mobil. ,,Karolínko!!" Vzlykala paní Nováková. ,,Marek…Mareček…on..měl nehodu!! Je.. on je.. zemřel…Karolínko..ach bože!!" Plakala paní Nováková. ,,Ne…to bude omyl, kde je?? Kde je můj Marek??" Křičela jsem do telefonu. Rozběhla jsem se abych stihla poslední autobus do Prahy. Je to půl hodiny cesty. Celou cestu jsem brečela, lidi na mě civěli. Panebože, Marečku, to není pravda, že ne?? Ty žiješ, jsi někde s někým, třeba mě podvádíš, nebo piješ s kámošema, ale žiješ!!! Ty žiješ!!!
,,Dobrý den!! Hledáte někoho??" Oslovila mě mladá sestřička.
,,Ano…svýho..kluka!! Měl by tu být, přivezli ho, měl autonehodu!! Žije že jo?? Je v pořádku?? Chci ho vidět!!" Rozbrečela jsem se, nemohla jsem přestat, měla jsem strašný strach, nevěřila jsem tomu, že je mrtvý!! Je to omyl. Můj Mareček.. ,,Jak se jmenuje slečno?? Neplačte!!" Sestra mě pohladila po rameni.
,,Mare…k No..novák !!" Vykoktala jsem. Strachy jsem nedýchala. Pláč mě přímo dusil. Marečku, miluju tě, žiješ, žiješ že jo??!!!
,,Slečno, je mi líto, ale Marek Novák svým zraněním podlehl, hned na místě nehody!! Netrpěl a …" ,,Nééééééééééé!! Chci za ním!! Chci ho vidět!! Hneed prosím kde je??!!" Křičela jsem snad na celou nemocnici. Sestra mě chytla za ramena a odvedla za nějakým lékařem. Dal mi injekci a já jse usnula. Když jsem se vzbudila, brečela jsem. ,,Marku… Marku kde jsi?? Prosím zaveďte mě k němu, chci ho ještě vidět, prosím!!!" Doktor moje bezrádné tělo zavedl do holé místnosti. Uprostřed na velkém stole leželo přikryté tělo. Znova a znova jsem opakovala jeho jméno, křičela jsem, plakala. Nakonec jsem poprosila, ať odejdou. Odkryla jsem kus látky, kterou byl přikrytý. Ten pohled uvidím do smrti!! Byl studený a bílí, měl zkrvavené čelo..hladila jsem ho po tváři, naposledy mu dala pusu na rty. Byli tvrdé a studené. Nebyl to můj Marek!! To byl cizí kluk, můj Marek žije ve mně. Pořád je krásný a má normální tělesnou teplotu!! Moje slzy mu stékali po studených tvářích. Hladila jsem ho po ruce. Položila jsem si svojí hlavu na jeho rameno. ,,Cos to udělal lásko?? Jak tu mám být, bez tebe?? Umřu taky!! Tohle nezvládnu!! Marečku můj, navždycky jenom můj!! Takhle jsme to nechtěli!! Chtěli jsme děti, být navždy spolu!! Dva roky nám přece nestačili!! Miluju tě, navždycky tě budu milovat, nejvíc ze všech na světě!! Budu za tebou chodit, každý den!! Lásko moje.. já wím, teď budeš můj strážný anděl!! Budeš mě chránit zezhora!! Proboha, proč se to stalo?? Proč zrovna ty?? To jsi za mnou tolik spěchal?? Miluju tě, miluju tě, miluju tě!!"
Poslední pusa na rty, opravdu, poslední. Poslední pohlazení, poslední pohled na tebe jako na člověka, teď už spolu budeme jenom ve snech, budu na tebe pořád myslet, ty nádherný vzpomínky ve mně budou žít. Pořád máš moje srdce, pořád jsi ten můj Mareček…nikdy na tebe nezapomenu, slibuju ti to!!! Lásko….....
Budem ťa milovať navždy
Slnko zapadalo, na bordovom nebi sa zjavili trblietajúce sa hviezdy. Všade naokolo bolo tajuplné ticho a strašidelná tma. Bolo počuť len slabý vánok čo sa točil hore, dolu medzi stromami a nami dvoma. Na mňa dopadal odraz bieleho mesiaca a ty si bol v šere tmy. Videla som len črty tvojej mladej tváre. Kráčali sme po tmavej kľukatej cestičke a držali sa za ruky. Bol to chladný večer, ale tvoje ruky, boli aj tak teplé, akoby v nich kolovala horúca krv. Po chvíli si zastavil a otočil si sa ku mne a asi si chcel niečo povedať, ale radšej si ma chytil za ruku. Sadli sme si na dva pne, ktoré boli okolo veľkého bieleho kameňa. Stále si ma držal za ruku a po chvíli pozerania do očí si sa spýtal : " Môžem ťa pobozkať?" v hlave mi presvišťalo milión otázok, ale nevyslovila som ich, iba som prikývla. Pobozkal ma... Sila čo sa medzi nami zrodila bola silnejšia ako všetky ostatné, bola ako plač a šťastie, ako smiech a hnev, bola to ozajstná láska. Nie na týždeň ani na dva. Bola možno aj na celý život...Jeden miloval viac ako druhý. Hudba hrala pre mňa a neho. Svet sa točil pre nás, naše myšlienky sa motali len okolo toho druhého. Na moje narodeniny roku 1996 to bolo presne päť rokov, čo sme sa ľúbili a sedem rokov, čo sme sa poznali. Bol večer 19:35 keď prišiel po mňa domov. Otec ho privítal s úsmevom na tvári a mama s objatím. Zišla som po schodoch nádherne upravená a mala som aj byť prečo. Už hodinu pred naším rande som sa chystala. Umyla som si vlasy dala som si ich do konte, ako to mal rád. Obliekla som si jemné čierne šaty nad kolená a na to pekný sivo čierny zamatový kabátik. Ružové náušnice, rúž a moderný lesk. Ako som schádzala dolu schodmi videla som ako sa s prekvapeným úsmevom na mňa pozrel pretože nikdy pred tým ma nevidel v sukni ani v šatách za celých tých sedem rokov ani raz. Usmial sa vzal ma za ruku a rodičom povedal že najneskôr o 23:00 sme doma. Na moje prekvapenie, požičal si od otca nové auto. Otvoril mi predné dvere a obslúžil ma potom si sadol za volant. Vzal ma na večeru a potom na naše miesto pri bielom kameni. Už tam neboli zotnuté pne ale pekná žltá lavička, ktorú skonštruoval spolu s mojim otcom a potom ju vyfarbil na žlto, pretože je to moja obľúbená farba. Vedela som že on ľúbi mňa a on vedel že ja ľúbim jeho. Smiali sme sa spolu a pozerali sa na seba ako na anjeliky. Chytil ma za ruku pohladil mi líce a pobozkal ma. Vlial do mňa svoje teplo a silu vždy a zakaždým. Pomaly siahol rukou do vrecka a vytiahol malú čiernu krabičku. Objala som ho a vedela čo to znamená. Jemne som otvorila krabičku a zarazila som sa lebo dnu bol iba malý papierik. Pozrela som na neho usmiala sa a chytila papierik. Bolo tam napísané : " Láska, zatvor oči daj mi ruku a ver mi." urobila som to. Chytila som jeho teplé ruky a postavila som sa vzal ma späť k autu. Otvoril mi dvere pomaly ma posadil a pobozkal, cítila ako si sadol na sedadlo vedľa mňa. Zas ma chytil za ruku, pustil našu pieseň. A naštartoval auto, celú cestu som mala zatvorené oči a rozmýšľala som ako veľmi ho milujem. Auto zastalo. Chcela som otvoriť oči, no on ma zastavil: "Láska, neotváraj oči, podaj mi pravú ruku"... podala som mu ruku... " Neotváraj očká a vezmeš si ma?" Už som skoro otvorila svoje modré oči, ale potom som ich nechala radšej zatvorené a hneď som odpovedala: " Áno, si jediný človek ktorého milujem." Pobozkal ma a povedal: " Ostaň tu, hneď prídem idem pre tvoje prekvapenie, neotváraj očká." pustil ma. " OK. Sľubujem neotvorím. Ponáhľaj sa. Milujem ťa." "Aj ja ťa milujem láska." počula som rýchle kroky ako beží. Čakala som asi desať minút keď som počula silný šmik bŕzd auta a zrazu hrozné ticho. Otvorila som oči. Pozrela sa cez okno doprava. Na ceste bolo nejaké telo. Bol to muž mal čierne vlasy, a dobrú postavu. Prišla som k telu a : " Áááááááááááááááááááá niéééééé prosím niee." na zemi ležal on. Chytila som ho za jeho ruky, no už neboli teplé ako zvyčajne, boli studené a bez sily. Vtedy som stratila všetku svoju silu, vedela som len že to boli moje najhoršie narodeniny a vôbec najhorší deň v živote. Dokázala som len plakať a kričať.... Pohreb bol pri bielom kameni a žltej lavičke z ktorej ešte stále vyžarovala sila našej lásky. Asi po dvoch mesiacoch som sa pozrela na náš biely kameň, až vtedy som si všimla: 1989 - Ja a ona sme sa stretli 1991 - Prvý bozk a láska medzi nami 12.6.1996 - Vezmeš si ma? 1996 - Svadba Ja a ty ! Milovala som ho a chýbal mi... Asi tri dni po nehode som zistila že prekvapením mali byť zásnuby a kapela ktorá spievala našu pieseň. Milujem ho do dnes. Z lásky tebe...
Dojemná samovražda
OTEC JI MLÁTÍ DENNĚ,CHTĚLA NĚKOLIKRÁT UMŘÍT,ZAVRAŽDIT SE... ALE MĚLA JEHO A TEN JI TAK POMÁHAL....ALE PAK JEJICH VZTAH UKONČIL A VZAL SI SVOJE SRDCE ZPÁTKY....ONA STÁLE ČEKALA....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího otce s myšlenkou na něj, že za ní přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy.... věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla... Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje.... byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku.... Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona... sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené... aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ... lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho... nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív... že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív... bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví.......... NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!
Komentáre
Prehľad komentárov
Ty Bože!!
(Tina, 28. 8. 2013 4:10)Ja tam nevidim žjade emo obrázky . Iba jeden =D A to ti až tak vádi? No vieš , kvoli tebe ich nevimažu =D
Bože!!!
(Kaka555, 1. 4. 2013 14:25)Tie príbehy sú pekné, ale prečo musíte vždycky dávať tie obrázky tých trápnych emošov. To tie príbehy úplne kazí.
EllArbina
(Ellphibly, 5. 11. 2019 5:21)