Kdo byli Árijci? Árijci byli poloko
čovní nordičtí běloši, původně usídlení snad ve stepích Ruska a střední
Asie, kteří hovořili různými indoevropskými jazyky.
Latina, řečtina, chetitština, sanskrt, francouzština, němčina, lotyština, angličtina,
španělština, ruština atd. jsou všechno indoevropské jazyky; indoevropština, či správněji
proto-indoevropština (PIE), je zmizelý původní jazyk, z něhož tyto jazyky nakonec
pocházejí. Předpona „proto“ vyjadřuje, že gramatika a slovník tohoto dlouho zaniklého
jazyka, jímž se hovořilo asi do 3000 let př. n. l., je hypotetická rekonstrukce moderních
filologů. Stejně jako románské jazyky pocházejí z latiny, tak latina vychází z PIE.
Indoevropská jazykověda tradičně užívala slovo „árijský“ jak k označení lidí, ve smyslu
rasovém a etnickém, tak i samotných jazykových skupin („árijská řeč“), bez ohledu na
rasu či etnikum lidí hovořících jejími různými odnožemi. Bezprostředně po porážce
národně socialistického Německa se výraz vytratil z obecného vědeckého užívání i se
svými oběma významy, a výraz „indoevropský“ (IE) se stal preferovaným označením
jazykových skupin, „Indoevropanů“ jako lidí, kteří obývali původní árijskou domovinu, i
jejich potomků, kteří se postupně rozptýlili po Evropě, většině indického subkontinentu a
částech Blízkého východu. Rasoví nacionalisté samozřejmě nejsou povinni přijmout
ustrašený politicky korektní slovník dnešní vědy, ale měli bychom si uvědomit nepřesnost
výkladu slova „árijský“ jako rasové či etnické příslušnosti.
Arya, mající význam „urozený“, se objevuje v různých indoevropských jazycích. Množné
číslo (Aryas = „urození“) bylo pravděpodobně jméno, jímž se Árijci označovali před svým
rozptýlením, a možná přežívá ve slově Eire (Irsko) a zcela jistě ve slově Irán (Airyanam
vaejo = „říše Árijců“). Objev tisíců takových obdobných slov ve velmi si vzdálených
jazycích, spolu s podobnými gramatickou stavbou, vedla jazykovědce na počátku 19.
století k závěru, že se většina evropských jazyků vyvinula ze společného prajazyka, jímž
hovořili před tisíciletími charakterističtí lidé, kteří během několika migrací postupně
opustili svou původní domovinu a s sebou si vzali i svou řeč.
Řečtina, latina i sanskrt se tradičně považovaly za jazyky nejbližší PIE, a mnohé
z obnoveného árijského prajazyka je na něm založeno. Současná litevština je nicméně
nejzastaralejším živým jazykem, který je původní árijské řeči blíže než ostatní. Dokonce
existuje IE jazyk, tochariánština, doložená v čínském Turkestánu, což naznačuje, že Árijci
se museli objevit na Dálném východě, a tato dávná část jazykového důkazu byla nedávno
potvrzena objevem tělesných pozůstatků světlovlasých lidí v Číně.
Jedna verze indoevropské („árijské“) migrace Snad nejznámějším důkazem prehistorické existence PIE je výraz pro „krále“: rex v
latině, raja v sanskrtu, ri ve staré irštině, spolu s množstvím příbuzných slov. Všechny
jsou zřejmě variantami výrazu pro krále. Protože žádné národy hovořící těmito různými
jazyky nebyly v historickém údobí – tj. v době, pro níž existují psané záznamy – spolu ve
fyzickém kontaktu, komparativní jazykovědci usoudili, že jejich příslušné jazyky se jistě
vyvinuly z jediného prajazyka, což je jediný způsob, jak vysvětlit výskyt téhož výrazu pro
„krále“ u tak široce rozptýlených národů. Římané si zjevně nevypůjčili slovo rex od Irů či
Indo-Árijců; místo toho každý odvodil svůj vlastní výraz pro „krále“ ze společného
staršího jazyka. Jazykovědci mimo to mohou s jistotou vyvodit závěr, že Árijci měli před odchodem ze své
původní domoviny v jižním Rusku své krále. Na základě dochované běžné slovní zásoby
různých existujících indoevropských jazyků může být skutečně zrekonstruován podrobný
souhrn materiálů o prehistorickém árijském uspořádání, svatebních zvycích a
náboženské víře: Uctívali boha nebe, sledovali původ po mužské linii, chovali dobytek,
pili medovinu, jako válečnou zbraň používali koňmi tažené vozy (které pravděpodobně
vynalezli) atd. Dokonce rudá, bílá a modrá/zelená barva, které se objevují na tolika
současných vlajkách, má možná árijský původ. Je to pravděpodobně pozůstatek árijského
sociálního rozdělení na tři stavy: kněze (bílá), bojovníky (rudá) a pastevce a zemědělce
(modrá/zelená). Árijci, či přesněji Indo-Árijci, se poprvé význačně zapsali do dějin kolem let 2000-1500
př. n. l. jako nájezdníci ze severní Indie. Sanskrtská Rig Veda, soubor náboženských
textů, který je stále ctěný současnými hinduisty, zaznamenává (často tajemně) jejich
postupné podmaňování si obyvatel s tmavou pletí, Dásů: např. „Indra [= skandinávský
Tór, keltský Taranis] rozvrátil pevnosti Dásů, v jejichž útrobách se ukrýval černý lid.
Stvořil zemi a vodu pro Manu [= árijského člověka]“; „mimo to, nižší než vše ostatní,
svrhl jsi, ó Indro, Dásy, bídné kmeny Dáské“; „po vyvraždění Dásů, nechť Indra se svými
bílými přáteli získá zemi, nechť získá slunce a vodu“; „Indra zvítězil nad barvami Dásů a
zahnal je do úkrytu.“ Se svým, kolovým vozem, jež předhoní vše, ó Indro,
Až v dáli proslulý jsi svrhl dvakrát deset králů…
Šel jsi z boje do boje, neohroženě
Ničil jsi silou hrad za hradem. (RV
1.53) Árijci byli nápadně rozpínaví a téměř kamkoliv
přišli, tam zvítězili a podmanili si domácí
národy, domorodcům vnutili své jazyky a (do
jisté míry) náboženskou víru, a na oplátku za to obdrželi od národů, nad nimiž zvítězili, dary.
Árijské invaze – či přesněji, dlouhá řada
různých invazí lidí mluvících indoevropskými
jazyky – zachvátila starou Evropu již ve 4. tisíciletí př. n. l. a po čase vítězové a poražení
splynuli ve specifické národy s charakteristickými jazyky. Většina
současných obyvatel Evropy, spolu s jejich
vlastními ranými národními kulturami, jsou výsledkem vzájemného působení mezi
úspěšnými vlnami árijských nájezdníků a
kultury konkrétního bílého lidu, nad nímž zvítězili a s nímž později uzavírali manželství, a
následkem toho téměř všechny moderní
evropské jazyky patří k západní větvi IE
rodokmenu. Vznik evropské kultury nicméně předchází
příchod Indoevropanů: jeskynní malby v Lascaux, které někteří označují za nejstarší
rozkvět tvůrčího génia západního člověka, byly dílem starých Evropanů stejně jako
Stonehenge na severu či kultura krétského mínojského paláce na jihu. Panevropský
náboženský symbolismus se již rozvinul a mnoho z něj bylo včleněno do IE mytologií,
včetně různých místních úprav všudypřítomné staré evropské úcty k bohyni Matce.
Mnoho hlavních postav řecké mytologie předchází příchodu Árijců a během starověkých
dějin se staré evropské náboženské víry a zvyky postupně znovu prosadily. [Obr.:
mínojská hadí bohyně z mínojského paláce, cca 1600 př. n. l.]
Evropa je evropská, protože vítězové i poražení byli příslušníci téže bílé rasy, různých
větví téhož rodokmenu; Indie je bažina bídy, protože většina poražených, s nimiž
Indoevropané nakonec uzavírali manželství, byli nebílí Védové. Ponaučení je zřejmé.
Dokonce i dnes lze rozpoznat hinduisty z vyšší kasty dle jejich bělošských rysů a světlé
kůže, a nejchudší a nejzaostalejší části jsou obecně nejtmavší.
K tomu lze poznamenat, že nedávné genetické výzkumy ukazují, že Baskové z Aquitaine a Pyrenejí jsou asi nejčistším typem starých Evropanů, protože existovali už před
příchodem indoevropských nájezdníků. Zřejmě vyšli z evropských invazí neporaženi a
zůstali dostatečně izolováni, aby si udrželi svůj vlastní jedinečný ne-IE jazyk.
Jak bychom se měli nazývat?
Dějiny Árijců, z nichž je výše uveden jen nutně zjednodušený přehled, nejsou jen
zajímavou zvláštností; mají i důležitý význam pro to, jak se charakterizujeme. Němec je
například Árijcem jen do té míry, že původní obyvatelé starověkého Německa byli
poraženi nájezdníky, kteří hovořili indoevropským jazykem. V žádném genetickém
smyslu nemůže být nazýván čistým Árijcem. Dokonce už v době indoevropských invazí do
staré Evropy ztratil tento termín hodně ze svého původního významu jako jména
charakteristické etnické skupiny. Během jejich úspěšných migrací ze své domoviny Árijci
pohltili jiné bílé obyvatele a získali často výrazný vzhled, spolu se vzájemně si
nesrozumitelnými (přesto příbuznými) jazyky.
Rasová díla jsou často poskvrněna
rozvratnickým nordicismem a kvazimystickým uctíváním Árijce, i sám Hitler často zaměňoval pojmy „Árijec“ a
„Nordik“. Avšak oproti populární víře
národně socialističtí rasoví teoretici
nikdy netvrdili, že Němci jsou Árijci,
ani že většina německého genofondu je
árijská. Spíše argumentovali, že Nordici byli geneticky více Árijci než, řekněme,
středozemní Italové – což je mnohem skromnější tvrzení, které je navíc pravdivé. Severní
Evropa byla před indoevropskými migracemi řídce obydlena, kdežto jižní Evropa již měla
existující civilizaci a mnohem více obyvatel. Nordický Němec či Švéd tudíž může právem
říci, že je více Árijcem než Řek či Ital z jihu, ale neměl by s tím obtěžovat, protože rozdíl je
nyní tak bezvýznamný, že slouží jen k rozdělování bělochů.
Aby měl výraz Árijec v dnešním kontextu nějakou platnost, může jen příslušníkům
evropských kultur naznačovat, že vzešli z interakce IE-hovořících („árijských“)
nájezdníků a bílých Evropanů, kteří jim předcházeli. Nemůže označovat pravé Árijce,
protože takoví lidé, v přesném slova smyslu, neexistují již alespoň tisíc let. [Obr.:
Svastikami zdobená mísa z Athén, cca. 800 př. n. l.]
Další potíž s pojmem „Árijec“, i když je použit v tomto volném významu, je ten, že stále vylučuje značný počet lidí, které by většina z nás považovala za bělochy. Kromě Basků,
Finů a Maďarů existují ještě neindoevropské jazyky, a Finové ani Maďaři nejsou potomky
lidí, kteří mluvili PIE. Přesto jsou očividně běloši.
Pojem „běloch“ je tudíž vhodnější než „Árijec“ jako jméno rasy, jejíž existenci musíme
zabezpečit, ale pojem běloch je také nedokonalý. Nikdy bychom se neměli upínat na
méně důležité rasové rozdíly tím, že uděláme z bezvýznamného odstupňování „bělosti“
hierarchii relativních stupňů rasové čistoty. Většina Italů, Řeků a Španělů je příslušníky
středomořské větve naší bílé rasy, a zpravidla jsou o něco tmavší než Nordici. Většina
aškenázských Židů je naopak fyzicky „bělejší“ než průměrný Řek. Přesto jsou tito „bílí“
Židé hlavní rozvraceči západní civilizace, kdežto Řekové, Italové a Španělé patří k jejím
hlavním tvůrcům.
Co skutečně potřebujeme, je jistý rozlišující výraz, který označuje „nežidovské lidi
evropského původu“. Bohužel, žádný takový výraz neexistuje. „Běloch“ a „Árijec“ jsou
přijatelné náhražky, jen pokud rozumíme jejich definicím.
Euroamerický rasový nacionalismus se značně liší od etičtějšího nacionalismu
evropského. V Evropě jsou etnické odlišnosti mezi bělochy cenným politickým nástrojem
pro zachování „Evropy národů“ proti silám kapitalistické globalizace a přistěhovalectví
z Třetího světa. Avšak na tomto kontinentě jsme – ať je to dobré či zlé, a já myslím, že
dobré – směsicí různých evropských etnik, i přes naše nepochybné anglo-keltské kulturní
a právní jádro. Je nevyhnutelné, byť politováníhodné, že za těchto okolností se někdy
budou rasisté mezi námi dohadovat ohledně přesných hranic kategorie „běloch“, tj. které
etnické skupiny jsou naší součástí a které ne. Co však nelze zpochybňovat, alespoň ne
tím, kdo chce být na tomto kontinentu v rasovém hnutí konstruktivní, je, že se všichni musíme charakterizovat jako Euro-Američané, nebo zanikneme. Jinak jsme prostě
nespojené řady různorodých etnických skupin, bezbranných vůči vědomě proti-bělošské
„duhové koalici“, jejímž cílem je nás všechny pohřbít.
Zdroj: http://library.flawlesslogic.com/concept.htm
překlad: www.bratrstvi.tk