Svätý Martin de Porres
Martin de Porres, OP, rehoľník
Svätý
Sviatok: 3. november
*9. december 1579, Lima, Peru
+ 3. november 1639, Lima, Peru
sv. Martin de Porres
Životný príklad svätého Martina de Porres nikdy nestratil na aktuálnosti. No zasluhuje si osobitnú pozornosť v období, keď sa ľudská spoločnosť usiluje s konečnou platnosťou odstrániť rasovú a spoločenskú diskrimináciu. Sv. Martin de Porres bol synom španielskeho šľachtica a čiernej otrokyne. Narodil sa 9. decembra 1579 v Lime, hlavnom meste juhoamerickej krajiny Peru, ktoré bolo v tom čase aj sídlom španielskeho miestokráľa pre Južnú Ameriku. Keďže chlapec sa narodil s tmavou pokožkou, otec sa k nemu nechcel hlásiť. V matrike ho zapísali ako syna neznámeho otca. Ten istý osud postihol aj Martinovu sestru Janu, ktorá sa narodila o dva roky neskôr. Deti žili niekoľko rokov v biednych podmienkach s matkou. Po čase sa však v otcovi pohlo svedomie a uznal deti za svoje. Keď mal Martin osem rokov, otec ho vzal i s mladšou Janou do Ecuádoru, kde spolu prežili päť spokojných rokov. Otec sa staral aj o ich vzdelanie. Potom však otca vymenovali za guvernéra do Panamy. Tam nechcel brať deti so sebou; dcérku zveril istému príbuznému a Martina odviedol do Limy k matke. Dal jej peniaze na ďalšie chlapcove školy a na to, aby sa vyučil nejaké povolanie. Martina veľmi zaujímalo liečiteľstvo. Najprv sa priúčal v lekárni istých známych a potom sa učil za holiča, s čím bolo vtedy spojené aj ránhojičstvo a niektoré chirurgické praktiky. Mládenec si osvojil toto umenie rýchlo a dobre, takže sa stal vyhľadávaným mastičkárom.
Keď mal Martin 15 rokov, žiadal o prijatie do dominikánskeho kláštora v Lime. Ale keďže bol mulat (miešanec belocha a černocha) a v matrike bol vedený ako nezákonný, rehoľníci ho prijali iba ako člena tretieho rádu, ktorý môže v komunite vykonávať len tie najnižšie služby.
Martin s tým bol spokojný a s radosťou vykonával všetky práce, ktoré mu určili. Metla sa stala jeho najpoužívanejším nástrojom. Okrem toho však slúžil spolubratom aj ako holič a liečiteľ. Neraz s ním zachádzali hrubo a urážlivo, ale on všetko znášal so spokojnou poníženosťou. Ochotne si prisvojoval hanlivú prezývku “mulatský pes”, a keď bol kláštor v hospodárskych ťažkostiach, ponúkol sa predstaveným, aby ho predali za otroka. Sám sa nazýval čierny pes (je to aj slovná hračka – po latinsky pes môjho pána je Domini Canis – dominikán, čierny pes – lebo mal mamu černošku).
Predstavení ho nielenže nepredali, ale stále viac si uvedomovali jeho mimoriadnu hodnotu, až sa napokon rozhodli prijať ho za rehoľného brata. Martin najprv z poníženosti nechcel, ale potom súhlasil a 2. júna 1603 zložil slávnostné rehoľné sľuby. Mal vtedy 24 rokov.
Plnoprávny rehoľný život znásobil Martinovu horlivosť v Božej službe. Dlhé hodiny strávil pred svätostánkom, trikrát za noc sa bičoval na zadosťučinenie za seba i za druhých. Ked’ rozjímal o Kristovom utrpení, neraz upadol do extázy, pričom bol niekedy pozdvihnutý nad zem.
V Lime žili vtedy viacerí svätci, ako arcibiskup Turibius de Mogrovejo, františkán František Solano, dominikánska terciárka Ružena Limská a dominikánsky rehoľný brat Juan Macias. Keď mal Martin možnosť, rád sa s nimi stretal a tak sa navzájom prehlbovali v duchovnom živote.
Okrem prirodzenej rozumovej bystrosti a obratnosti v mastičkárskom umení Martin mal aj rozličné charizmy, mimoriadne dary proroctva, zázrakov a bilokácie (schopnosť byť súčasne na rozličných miestach), ktoré naplno využíval pre službu iným, zvlášť chudobným a chorým. No nielen bedári sa zaujímali o služby brata Martina, ale aj vážení mešťania, arcibiskup a španielsky miestokráľ, ktorý viac ráz osobne prišiel za poníženým rehoľníkom. A keď ho našiel v extáze, nevyrušoval ho, ale úctivo čakal, kým sa mu brat bude môcť venovať. Trvalým pomníkom jeho starostlivosti bol ústav Svätého Kríža pre chudobné deti, ktorý vznikol na jeho podnet v Lime.
Láska a dobročinnosť brata Martina sa vzťahovala aj na zvieratá, s ktorými sa vedel zhovárať, ošetroval ich a živil. Ony zase ho poslúchali, keď im zakazoval robiť škodu. Dokázal vraj vyhnať hlodavce z každého príbytku, či záhrady a tak ochrániť úrodu i domáce zásoby.
Keď sa bratovi Martinovi blížil šesťdesiaty rok života, navštívil ho nový mexický arcibiskup, ktorý bol postihnutý vážnou chorobou. Brat ho vyliečil. Vtedy ho arcibiskup so súhlasom predstavených chcel vziať so sebou do Mexika. Ale brata Martina prepadla ťažká zimnica (malária?), ktorej podľahol 3. novembra 1639.
Veľká úcta k čiernemu bratovi v bielom habite neustala ani po jeho smrti, takže čoskoro sa mohol začať proces jeho blahorečenia. Rozličné prekážky, medzi iným aj spoločenské predsudky, oddialili jeho dokončenie. Brata Martina de Porres vyhlásil za blahoslaveného pápež Gregor XVI. roku 1837 a za svätého pápež sv. Ján XXIII. roku 1962.
Svätý Martin de Porres
Osemročný Martin de Porres nebol tým, čo by väčšina ľudí nazvala „normálne dieťa“. Bol rok 1587 a on žil v peruánskej Lime. Učil sa za holiča, čo v jeho svete zároveň znamenalo byť chirurgom, lekárnikom i lekárom. A charakterizovalo ho aj niečo iné: Martin sa veľmi rád modlil. Isabel Garciová, u ktorej býval, prišla raz neskoro v noci do jeho izby a našla ho na kolenách pred krížom, pričom tvár mal zaliatu slzami. Čo urobilo už v ranom veku tohto človeka takým oddaným Bohu? Niektoré fakty v Martinovom príbehu poukazujú na prekvapivé odpovede. Ukazujú nám, že v matematike Božieho kráľovstva sa aj veľké mínus môže zmeniť na plus.
Veľké a pravdepodobne základné mínus v Martinovom živote bolo to, že ho otec odmietol. Juan de Porres bol španielsky vojak, ktorý sa nikdy neoženil s Martinovou matkou, oslobodenou africkou otrokyňou. Odmietol uznať svojho syna, lebo chlapec bol mulat a mal tmavú pokožku matky. Martina pri krstnom zápise označili ako „syna neznámeho otca“. Hoci Juan zaplatil, aby syn mohol chodiť rok do školy, napokon sa odsťahoval a zanechal Martina v chudobe spolu s matkou a sestrou. Martin mohol zatrpknúť, že ho otec opustil. Zdá sa však, že túto prázdnotu zaplnil tak, že sa obrátil k Bohu, ktorý nikoho neodmieta. Obrátil svoje srdce k Ježišovi, ktorý volal k Otcovi: „Prečo si ma opustil?“ A keď Martin kľačal pred krížom, cítil, že v ňom rastie túžba pomáhať takým ľuďom, ako je on sám - núdznym, utláčaným a „najmenším“ v jeho svete (Mt 25, 40).
Martin sa stotožnil s domorodými Indiánmi, ktorí žili ako porazený národ. Španieli si ich podmanili, keď v roku 1533 dobyli Peru. Stotožnil sa s africkými otrokmi, ktorí vykonávali nútené práce v baniach na zlato a striebro. Stotožnil sa so všetkými miešancami vo svojom meste, ktorí mali pocit, že nikomu nepatria. Martinovo srdce pomáhalo všetkým znevýhodneným do takej miery, že keď chodil na prechádzku, často rozdal matkine peniaze žobrákom a vrátil sa domov s prázdnymi rukami. „Nemôžem odmietnuť chudobných,“ tvrdil. A keď sa stal holičom - chirurgom, za svoju prácu nebral peniaze - ani vtedy, keď jeho dobrá povesť liečiteľa prevýšila dobrú povesť jeho učiteľa. Keď mal Martin 15 rokov, vstúpil do dominikánskeho Kláštora svätého ruženca v Lime - nie ako kňaz alebo brat, ale ako laický pomocník.
Nikdy nepomýšľal žiadať niečo viac, chcel len slúžiť. A to stačilo, lebo Martin aj tak mohol byť len laickým pomocníkom. Rád nedovoľoval, aby človek s černošskou alebo indiánskou krvou zložil sľuby alebo bol vysvätený za kňaza. Avšak o deväť rokov neskôr dominikánov tak oslovil jeho príkladný život, že Martina nielen pozvali, ale trvali na tom, aby zložil sľuby ako rehoľný brat. Martinove sochy ho často zobrazujú, ako drží metlu. Je pravda, že na začiatku vykonával najjednoduchšie kláštorné práce, zametal dlážku a čistil záchody. Čoskoro však bratia spoznali jeho ďalšie talenty. Stal sa holičom v spoločenstve a asistentom lekára. Netrvalo dlho a prebral zodpovednosť za zdravotné potreby takmer 300 dominikánov a sestier zo susedného konventu, a všetkých pracovníkov, ktorí pracovali na pozemkoch kláštora. S takouto pracovnou záťažou mohol Martin ľahko vyhorieť. Nestrácal však energiu a láskavosť.
Pestoval bohatý vnútorný život prostredníctvom eucharistickej adorácie a udržiavala ho modlitba. Jeho bratia povedali, že sa zdalo, že je vždy veselý a už len pohľad na neho upokojí tých, ktorí sú rozrušení. Martin však nevyžaroval len Kristov pokoj pre úzkostlivých. Jeho dar uzdravovania šiel ďalej, než ako dokázala medicína. Raz liečil človeka s otravou krvi tak, že nakazenú časť potrel rozmarínom a urobil znamenie kríža. Na druhý deň sa rana uzdravila. Inokedy si zomierajúci rehoľník položil Martinovu ruku na miesto, ktoré ho bolelo, a hneď sa uzdravil. Dokázal prísť k svojim pacientom, či už boli v kláštore alebo mimo neho, práve vtedy, keď ho potrebovali. Niekoľkí ľudia tvrdili, že Martin sa zjavil pri ich posteli, len čo ho volali o pomoc - v niektorých prípadoch dokonca za zatvorenými a zamknutými dverami.
Hoci boli tieto zázraky úžasné, najväčší zázrak bol sám Martin. Jeho postoj dobročinnosti a obety si získaval ľudí rovnako ako zázraky, ktoré vykonal. Pre chorých by urobil čokoľvek. Celé noci bdel pri ich posteli a spal tam, kde mohol. Táto hrdinská dobročinnosť dostávala Martina do problémov, lebo ľudia sa k nemu hrnuli aj do kláštora. Bratia dominikáni namietali najmä vtedy, keď privádzal chorých do svojej cely. Jeden brat sa sťažoval, že Martinove plachty zapáchajú a že asi šíri infekciu, ale Martin odpovedal: „Trochu mydla a vody vyčistí plachty, ale len pokánie odstráni škvrnu neláskavých slov.“ Napokon mu prior nariadil, aby prestal používať svoju celu ako nemocnicu. Martin poslúchol a zariadil si to inak - okrem jedného prípadu, keď istý Indián potreboval okamžitú pomoc.
Keď Martina požiadali, aby to vysvetlil, povedal: „Porovnával som poslušnosť s láskou a rozhodol som sa, že láska je dôležitejšia.“ Povedal to s takým presvedčením a pokorou, že prior mu povedal, aby odteraz konal, ako uzná za dobré. Martin de Porres pomáhal núdznym do takej miery, že ho nazvali predchodcom moderného sociálneho pracovníka. Určite bol príkladom pravého ducha kresťanskej sociálnej práce - uznávať dôstojnosť každého človeka a pristupovať k nemu tak ako Ježiš. Martin ako rozdávateľ kláštorných almužien často chodil do mesta na pochôdzky milosrdenstva. Každý deň rozdával zvyšky z kláštornej kuchyne stovkám ľudí. A keď dochádzalo jedlo, modlil sa: „Nech ho Boh rozmnoží skrze svoje nekonečné milosrdenstvo!“
Nikdy nemal nedostatok bez ohľadu na množstvo ľudí. Martin nosil košík s jedlom a liekmi. Navštevoval nemocnice, väznice a domy - chatrče Indiánov a otrokov, ako aj príbytky vojakov a rodín z vyšších vrstiev, ktoré sa dostali do krízy. Martinova štedrosť patrila všetkým a bola prehojná. Nielenže rozdával almužny, ale aj o ne žobral. Odhaduje sa, že chudobným rozdal jedlo asi za 2 000 dolárov týždenne - v tej dobe to bola obrovská suma. Martin mal aj väčšie projekty. Napríklad postavil sirotinec pre opustené deti v Lime. Ani Cirkev, ani vláda nechceli tento sirotinec finančne podporiť. Martin teda šiel k bohatým a vyzbieral dostatok peňazí na stavbu i pre učiteľov. Vďaka zháňaniu peňazí tiež postavil nemocnice, poskytoval mladým mužom poľnohospodárske vzdelanie, dával vená schudobneným devám na vydaj a zakladal ovocné sady, aby živil chudobných. Martinova dobročinnosť sa týkala aj zvierat.
Pripomínal tým svätého Františka z Assisi. Upokojil rozzúreného psa tak, že mu povedal, „aby sa naučil byť dobrým, pretože násilníci skončia zle“. Keď do nemocnice vtrhli myši, Martinove jemné príkazy - a prísľub každodenného jedla - ich vyhnali. Dokonca prehovoril psa, mačku a myš, aby žrali z tej istej misky! Martin žil v spoločnosti, kde zúrili rasové predsudky. A pre farbu svojej pokožky veru často pre ne trpel. Najprv od otca, ale aj od svojich dominikánskych bratov. Niektorí ho dokonca nazvali „mulatským psom“. Ak urážali niekoho iného, Martin ho nepochybne bránil. Ak však urážali jeho, zvyčajne odpovedal: „Povedali ste len pravdu. Prosím, odpusťte tomuto úbohému hriešnikovi.“ Niekto by mohol povedať, že Martin mal nízku sebaúctu alebo bol príliš svätý, aby ho trápili urážky.
Je však pravdepodobnejšie, že bol pripravený prijať akúkoľvek urážku, pretože bol naozaj presvedčený o svojej hriešnosti a absolútnej závislosti na Božom milosrdenstve. A každá takáto príležitosť mu dala ďalšiu možnosť, aby rástol v láske tak, že odpovedal dobrosrdečne a svojho osočovateľa zahrnul láskavosťou. Tento postoj viedol jedného brata k veľkému obráteniu - uvedomil si, že on je blázon, a nie Martin! Martin zomrel v roku 1639 v povesti svätosti, ktorá sa šírila po Lime a okolí. Práve recitoval Nicejské vyznanie viery a jeho posledné slová boli vyznaním Kristovho vtelenia: „A stal sa človekom.“ Nezveličujeme, keď povieme, že Ježiš ožil v osobe Martina de Porres. A nie je tajomstvom, že Ježiš nás chce premeniť, aby ho aj náš život zjavoval. Dovolíme mu to? Ponúkneme Bohu svoje plusy a mínusy a budeme ho hľadať celým srdcom?
Sv. Martin de Porres
3. listopadu, nezávazná památka
Postavení: laický bratr OP
Úmrtí: 1639
Patron: od r. 1966 holičů a kadeřníků; dále právníků a mohl by být i ochránců zvířat
Atributy: koště, myši, pes, kočka
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Limy v jižní Americe. Stal se holičem a ranhojičem. Patřil k pohrdané vrstvě obyvatel a jako míšenec měl těžkosti i se vstupem do dominikánského řádu. Později mu zde byla svěřena péče o nemocné. Vynikl mimořádnými ctnostmi, zvláště obětavou láskou k lidem i nemalou ke zvířatům. Měl charisma zázraků, žil asketicky a vedle léčení poskytoval nemocným i duchovní rady. Zemřel obklopen láskou na nákazu malárií.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
„Martin od lásky“
Narodil se 9. 12. 1579 v Limě v Peru jako nemanželský syn španělského šlechtice Juana de Porres z Burgosu a bývalé černošské otrokyně Anny Velasquez z Panamy. Otec se zprvu k němu nechtěl znát, proto byl při Martinově křtu v kostele sv. Šebestiána uveden jako neznámý. Měl o dva roky mladší sestru Janu. Po nějaké době se otec k dětem, jimž matka dala křesťanskou výchovu, přiznal a vzal je na čas do Guayaquil, přístavu v Ekvádoru. Poté co se stal vládcem Panamy, svěřil Janu do výchovy příbuzného a Martina s tmavou pletí nechal v Limě u matky.
Z prostředků otce se měl Martin v Limě vyučit nějakému řemeslu a tak se v 15 letech stal holičským učněm a zároveň se seznámil s léčitelstvím, které se tehdy s tímto oborem praktikovalo. Získal jisté základy medicíny a farmacie a stal se uznávaným odborníkem v přírodním léčitelství. Jeho touhou však bylo stát se dominikánem, jejichž první klášter se nacházel právě v Limě. Zákony v té době však byly proti přijímání Indiánů, černochů a jejich potomků do řeholního řádu. Nemělo pomoci ani postavení otce.
Představený konventu Santa Rosario, Juan de Lorenzana, byl nakonec ochoten tento problém přehlížet a Martina, kterého vzal nejprve mezi terciáře (r.1594) nechal 2. 6. 1603 složit řeholní sliby. Uvádí se, že tomu předcházel Martinův návrh, aby ho prodali za otroka a zlepšili si tak špatnou finanční situaci kláštera.
Již od doby co se Martin stal terciářem, s velkou svědomitostí a láskou vykonával v klášteře úklidové i některé další služebné práce. V souvislosti s touto starostí se o něm rozšířila pověst, že je neuvěřitelným ochráncem zvířat a proto byl po čase nazýván i „americkým Františkem z Assisi“. Vysvětlil prý potkanům a myším, z nichž jednu vzal do ruky, že nemohou žít tam, kde má klášter jídlo pro chudé ani nikde mezi oblečením, natož v sakristii a proto musí odejít z prostor kláštera. Nastavil velký koš, do něhož se všechny myši po jeho projevu lásky shromáždily a vynesl je v něm do přírody za hranice kláštera. Později jim i něco donesl, aby neměly hlad. Proto se myši, vedle atributu koštěte, objevují s dalšími zvířaty na jeho vyobrazeních. Jedná se o psy a kočky, protože pro ně vytvořil první útulek. V legendě se hovoří i o tom, že vzkřísil psa, kterého majitel usmrtil kvůli stáří.
Vraťme se ale k lidem, kteří u něj byli po Bohu a pro Boha na prvním místě. Po slibech mu byla v klášteře svěřena péče o nemocné, při níž vynikal velkou pokorou a obětavou láskou. Dokázal pomoci nejen léčením těla, ale i duchovní radou. Stal se proto tak vyhledávaným, že nakonec za ním přišli i španělský místokrál Peruanska hrabě Chinchon a mexický arcibiskup, kterého uzdravil a jemuž bylo líto, že ho Martin de Porres pro vyčerpanost nemohl doprovázet na jeho cestách.
Martin de Porres trpělivě a neúnavně pečo¬val především o chudé nemocné, nedělal rozdíly mezi lidmi různé pleti a postavení. Prostory kláštera, jehož část změnil na nemocnici, brzy přestávaly stačit a tak prý zřídil nemocnici v domě své sestry, kde později vznikl i sirotčinec. Založil také školu pro vzdělávání chudých dětí, která byla první v zemi.
Za epidemie moru se sám staral o šedesát spolubratrů a nikdo z nich nezemřel. Žil velmi skromně, asketicky. Toužil být i misionářem, ale pro svůj původ se tehdy nesměl stát ani knězem. Dokázal však objasňovat složité teologické otázky, aniž se někdy studiem teologie zabýval. Těm, kteří mu ublížili, vždy dokonale odpouštěl, považujíc své hříchy za větší než mají druzí. Když bylo třeba, objevoval se ve stejnou dobu na dvou různých místech a byl obdařen charismaty zázraků i levitace. Nejchudším opatřoval jídlo, šaty a léky; venkovanům a pohrdaným lidem pomáhal jak jen mohl. Vysloužil si tím přezdívku „Martin od lásky,“ ale i velkou vyčerpanost.
Před dovršením 60 let onemocněl malárií a mezi přáteli kolem jeho lůžka klečel i hrabě z Chinchón. Nejsmutnějšímu bratru Antonínovi při loučení řekl: „Neplač, možná budu v nebi užitečnější než tady.“ Přítomným požehnal a 3. 11. v 9 hodin, zatímco bratři kolem něj zpívali Krédo, zemřel. Pohřben byl o den později večer pro velký příliv lidí. Ke hrobu ho prý nesli preláti a šlechtici. Na místě jeho uložení se děla zázračná uzdravení a přípravný proces kanonizace začal již v roce 1660. Některým se nezdálo, že by mulat, patřící do nižšího řádu, měl být povýšen na oltář a bránili tomu. Martin de Porres byl blahořečen 29. 10. 1837 papežem Řehořem XVI. a svatořečený 6. 5. 1962 papežem Janem XXIII.
Při kanonizační bohoslužbě papež zdůraznil, že „Martin příkladem svého života dosvědčuje, že můžeme dosáhnout spásy a svatosti cestou, kterou ukázal Ježíš Kristus - budeme-li na prvním místě milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe.“ Připomenul Martinovu lásku k Ježíši ukřižovanému, i to, že při rozjímání o jeho utrpení se Martin neubránit pláči. Řekl o něm: „Zvláštní láskou si i zamiloval nejsvětější svátost oltářní: skryt v sakristii kostela, klaněl se jí zpravidla po mnoho hodin a toužil se jí živit co nejčastěji.... Tento světec svým slovem, příkladem i ctnostným životem uměl přesvědčivě získávat druhé pro Krista a dovede i nyní podivuhodně povznášet naši mysl k nebi.“
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Po příkladu sv. Martina budu snášet s pokorou, když mě někdo ukřivdí a při první příležitosti udělám nějaké větší dobro pro druhé.
Bože, Tys dovedl svatého Martina cestou pokory a oddané služby do nebeské slávy; prosíme Tě, veď i nás, ať jednáme podle jeho příkladu a sloužíme trpícím, aby nás v den soudu postavil Tvůj Syn po své pravici. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Tvorba: Svatý Martin de Porres
Vloženo Středa, 21. březen 2012 @ 22:04:08 CET Vložil: Olda
poslal poutnick
Koště, pes, kočka, myš a košík myší
Nedávno jsem se dozvěděl o světci s těmito podivnými atributy. Také se mu říká svatý František Jižní Ameriky. Jeho životní příběh mne hluboce zaujal. Narodil se roku 1579 v Limě v Peru jako ten nejposlednější z posledních. Jako nemanželský syn vysoce postaveného španělského šlechtice a propuštěné africké otrokyně. Jeho otec se k němu odmítnul hlásit, neměl ho ani v křestním listě. Když se stal vládcem Panamy tak ho nechal u matky a nechal jí skromnou částku aby ho mohla dát něčemu vyučit. To bylo všechno. Vyučil se holičem, což v té době znamenalo být také ranhojičem.
Jeho snem bylo vstoupit do dominikánského řádu. V 15 byl přijat do kláštera ale jen jako terciář. Na nejhrubší a pomocné práce. Knězem ani mnichem se podle tehdejších předpisů jako potomek domorodců stát nemohl, což jeho představený po 9 letech přestal brát v potaz. Do té doby vykonával s neuvěřitelnou pokorou a pečlivostí své povinnosti a noci trávil v kostele na modlitbách. Odtud pochází atribut koštěte. Po čase mu dovolili aby pečoval o staré mnichy a potom aby léčil v klášterní nemocnici. Výsledky měl pozoruhodné a vždycky všem opakoval já tě sice léčím ale uzdravuje Bůh. Rozdával almužny a vždycky měl z čeho. Chodil k těm nejubožejším lidem i ke zchudlým vojákům a Španělům a nikdy mu neubývalo. Pořád měl plný košík. Podle odhadů mohl rozdat týdně za 2000 dolarů ve zlatě, což byla tehdy naprosto astronomická částka která zcela přesahovala možnosti kláštera.
Když se v něm rozmohly myši tak jednu z nich vzal do ruky a vysvětlil jí že nemůžou jíst potravu pro chudé, ničit šatstvo nebo se nedej Bože zdržovat v sakristii. Pak položil na zem veliký košík. Myši a krysy si nastoupily a on je odnosil mimo klášter. Nechal jim nějaké jídlo aby neumřely hladem, občas se za nimi zastavil, něco jim donesl a posléze dovolil aby se vrátily, jestliže budou dodržovat určitá pravidla. Potom je zařadil mezi své almužníky. Když se o něm doslechl místokrál tak prohlásil že dřív uvidí žrát psa, kočku a myš z jednoho talíře než Peruánce, mulata a světce v jedné osobě. Což se mu splnilo za pár týdnů, když přišel na návštěvu. Martin jen ukázal do kouta. Tato událost je zaznamenána v městské kronice.
Založil první útulek pro potřebné lidi v Limě a pravděpodobně první útulek pro psy a kočky na světě. Vždycky bránil každého koho někdo urážel ale sám jenom pokorně říkal že má ten druhý pravdu a že je jen ubohý hříšník. Na sklonku jeho života vypuknul v Limě mor a nakazilo se i 60 dominikánů. Byli izolováni v části kláštera. Martin je dnem i nocí ošetřoval aniž by k nim měl teoreticky přístup. Dar bilokace se u něho projevoval už dřív. Ve službách nemocným i při návštěvách a povzbuzování misionářů po celém světě. Všichni se uzdravili a Martin nakonec zemřel na malárii. Bylo to v roce 1639. Když umíral tak u jeho postele s pláčem klečel i místokrál který chtěl předtím vidět myš, kočku a psa u jedné misky.
Na příběhu svatého Martina se Porres mě zaujal ten útulek pro zvířata. Když si člověk představí kolik zla a nedorozumění kvůli tomu v moderní a postmoderní době vzniklo. Na jedné straně přehnaná náklonnost na úkor člověka a na straně druhé nenávist, výsměch a krutost ke zvířatům i k těm „ekoteroristům“........ Zajímavé je i to proč a jak se stal mnichem, přestože teoreticky nemohl. Klášteru chyběly peníze a bratři se radili jak je získat. Vtom přišel terciář Martin a navrhnul jim aby ho prodali do otroctví. Chtěl dát sám sebe. Kéž bychom si z něho dokázali brát příklad, v době kdy se uvažuje o financování Církve. Místo toho byl oblečen v roucho bratří kazatelů. Černé a bílé, jako byl on sám.
Martin de Porres
Martin de Porres
peruánsky svätec
Narodenie 9. december 1579
Lima, Peru
Úmrtie 3. november 1639 (59 rokov)
Lima, Peru
Odkazy
Commons Martin de Porres
Biografický portál
Svätý Martin de Porres (* 9. december 1579, Lima, Peru – † 3. november 1639, Lima) bol peruánsky svätec.
Životopis
Bol nemanželským synom španielskeho granda Jána de Porres, aristokrata rytiera rádu z Alcantary, a Anny Velasquez, oslobodenej černošskej otrokyne z Limy. Pokrstili ho v kostole sv. Sebastiána v Lime. Otec vzťah s otrokyňou legalizoval až neskôr a syna si vzal k sebe. Pretože bol mulat, zažil Martin vo svojom živote veľa ponižovania, a to nielen pred vstupom do kláštora, ale aj v kláštore.
Na živobytie si zarábal ako učeň u holiča, ktorý bol zároveň aj chirurgom a tak okolo roku 1583 sa pri ňom aj vyučil za felčiara. Pomáhal rovnako aj v lekárni a aj z tejto oblasti - oblasti farmácie niečo pochytil. S týmito vedomosťami (holič, lekárnik, chirurg) mal pred sebou skvelú budúcnosť, ale Martinovi to nestačilo.
Preto si v roku 1586 obliekol rehoľné rúcho v dominikánskom kláštore v Lime. Keďže bol mulat, stal sa laickým bratom (terciárom). Pracoval ako sluha a upratovač, aj keď sa jeho otec za neho hanbil, on svoju službu vykonával dôkladne. Keď bol kláštor v zlej finančnej situácii, sám požiadal predstaveného, aby ho predali ako otroka. Až vtedy si predstavení všimli jeho duchovnú zrelosť a prijali ho do kláštora, už nie ako laického brata, ale ako rehoľníka. Po čase sa stal známym duchovným sprievodcom a po radu k nemu prichádzajú miestodržitelia, ale aj cirkevní hodnostári. Často ho nemohli zastihnúť doma, lebo veľa času trávil medzi chudobnými a chorými.
Keď v meste vypukol mor a aj jeho spolubratia sa nakazili touto chorobou, Martin premenil časť kláštora na nemocnicu. Staral sa o ľudí, ktorí boli nakazení, ale aj o chudobných, bez rozdielu rasy či farby pleti. Keď bolo v kláštore málo miesta, zriadil v dome svojej sestry sirotinec so školou a ďalšiu nemocnicu pre chudobných. Ľudia si čoskoro všimli jeho intenzívnu aktivitu a začali šíriť chýr o jeho nadprirodzených schopnostiach bilokácie a levitácie. Skúsenosť uzdravenia mal aj mexický arcibiskup, ktorý ho chcel vziať so sebou, ale Martin svojich chudobných neopustil.
Zomrel na následky silnej maláriovej horúčky 3. novembra 1639. Hneď po smrti bol pre obyvateľov Peru svätcom, ale cirkev ho až v roku 1837 vyhlásila za blahoslaveného a 16. mája 1962 bol pápežom Jánom XXIII. kanonizovaný. Jeho sviatok sa slávi 3. novembra.
Sám sa nazýval čierny pes (je to aj slovná hračka - po latinsky pes môjho pána je Domini Canis - dominikán, čierny pes - lebo mal mamu černošku).
Bol súčasník sv. Ruženy Limskej.
Je patrónom:
holičov a kaderníkov (vyhlásil to pápež Pavol VI.)
sociálnej spravodlivosti
školstva
porozumenia medzi rasami
Je ochrancom:
pred hlodavcami - vedel vraj zázračne liečiť, ale aj zázračne ovládať zvieratá. Dokázal vraj vyhnať hlodavce z každého príbytku, či záhrady a tak ochrániť úrodu i domáce zásoby.
