Poviedka :))
[YURI] Zastřel mě, jestli ti to pomůže
Autor: 2W~Niki
Web: svet-jedne-cassie.blog.cz
Žánr: denní život, lehká! romantika, lehká! krimi
Parning: Chaerin x Jessica
Rating: PG-13 Warning: CrossOver, Bad End!
Summary/Shrnutí: Víte, dívky nejsou jen z cukru, neoblékají se do šatů s mašličkami a netupírují si vlasy do princeznovských lokýnek. Přesně takovou dívkou je i Chaerin. Co se ale stane, když do jejího světa vstoupí přesně prototyp dokonalé princezny?
~~~~~~~~~~~~
Chaerin si otřela krev z rukou. Podívala se muže, který ležel v kaluži krve. Rukou si tlačil na ránu v hrudníku a hlasitě sípal. Snažil se popadnout dech, poslední, který mu ještě zbýval. Chaerin k němu přešla blíže, špičku podpatku mu vtěsnala do rány a silně přirazila. Muž se zhroutil na záda, z očí mu vytryskly slzy, tep srdce se stal šíleným a nesnesitelným.
„Něco jsem ti říkala,“ řekla klidně. V jejich očích byl chlad, nepřítomnost. Prohlédla si muže pod ní a smyslně se usmála. Jako kdyby ji ta bezmoc a krev uspokojovala, pro její duši to byl jakýsi lék. Lék proti opovržení nad tímto životem. „Jak rychle dokáže člověk zradit.“
„Bál jsem se,“ vydechl muž z posledních sil. Jeho panenky se pomalu roztahovaly, blížily se k nelidskému světlu. Otevřel ústa, možná chtěl ještě něco říct, ale Chaerin to nechtěla poslouchat. Naposledy zamířila zbraní přesně tak, aby muška mířila na jeho srdce a stiskla spoušť. Halou se ozval jen zvuk střelby a nejasné, sípavé vzlyknutí.
„Strach,“ zašeptala si pro sebe a hrot podpatku vytrhla z jeho rány. Jeho hlava se svalila doprava, dívala se směrem kde zrovna vycházelo slunce, jeho mrtvolné oči se v záři východu rozzářily bělavou barvou a sklem. „To je nepotřebný pocit.“
„Chaerin.“ Otočila se za hlasem. Stála tam Minji, jako vždy oblečená v černé barvě. Ve tváři měla utrápený výraz smíchaný s nechutenstvím. Nemusela nic víc říkat, stačilo jen to oslovení. Bylo v něm všechno. Starost i strach, který z ní cítila.
„Byl k ničemu.“ Přešla k Minji a do rukou ji dala zbraň. „Je špinavá. Vyčisti ji. Kup mi nové kulky, poslední dobou jsem jich hodně vypotřebovala.“ S tím si přes svou štíhlou postavu přehodila hustý černý kabát a nasadila sluneční brýle s tlustými obroučky. Milovala tohle skrývání, cítila se jakoby chráněná před tímhle šíleným a nicneříkajícím světem.
„Nemusela jsi ho hned zabíjet. Mohla jsi ho jen vyhodit.“ Kolik těchto proslovů už slyšela? Nespočet. Ale nikdy se nezměnila. Od doby co poprvé držela zbraň v ruce, věděla, že to nebude naposledy.
„Jak jsem řekla, kup mi nové kulky.“ S tím odešla z prázdné haly a vyšla ven. Dříve čerstvý vzduch sebou nesl všechny nečistoty z nedaleké chemičky, které otravovaly její plíce a oči, které začaly pod náporem zápachu slzet. Něco zasyčela a nasedla do svého šedého BMWčka. Mezitím co startovala, uvažovala nad tím, že bude načase zajít za Taeyangem, aby jí auto přelakoval. Rozhodně nestála o pozornost, kterou jí poslední dobou poskytovala police.
~~~~~~~~~~~~
„Fakt nevím co s tím,“ zaskučel Jiyoong a práskl modrými deskami o svůj stůl. Hned na to si sedl na své místo a opřel hlavu o chladnou desku stolu. Tohohle měl plné zuby! Vždy snil o tom, že se stane poručíkem, bude velet své vlastní jednotce, ale od té doby měl spíše pocit, že se po něm šéf jenom vozil a házel ho na případy, které pro něj neměly smysl a ke všemu byly pro žabaře. „Nesnáší mě,“ zaskuhral jako malé dítě a vydal ze sebe zvuk, který se dal popsat jako kňučení.
„Ukaž.“ Jessica, jeho kolegyně a kamarádka se kterou společně studovali na policejní akademii a dostali se i na stejný okrsek, si přistrčila židli vedle něj a otevřela desky. Podívala se do papíru a pečlivě je pročetla. „Není to zase tak hrozné.“
„Tak hrozné?“ zaskuhral a zvedl hlavu, aby se na ni mohl podívat. „Podívej se na tohle!“ vzal do ruky jednu z fotografií, na které byla vyfocená rozkousaná slepice. Jessica zasyčela a otočila hlavou, aby se na fotografii nemusela dívat. „Proč mám řešit případ slepic?“
„Případ slepic?“
„Kamion, vezl slepice, naboural, slepice udělaly pipipi a začaly běhat po silnici.“
„Ty s tím naděláš.“ Pohodila svými hnědými vlasy a zvedla se z místa. Vzala židli do rukou a znovu ji donesla na svoje místo, které měla přímo naproti Jiyoongovu. „Někteří z nás by za to byli rádi.“
„Jako třeba?“ Jiyoong se rozhlédl kolem sebe. Nikdo v místnosti, kromě nich dvou, nebyl.
„Jako třeba já?“ zeptala se a začala něco vyťukávat do počítače. Rozhodně neměla na tyhle jeho sebelítostivé řeči čas. Už ho slyšela naříkat tolikrát, že ho často i ignorovala a raději mu vše odkývala. Nemělo cenu se s ním dohadovat, na všem našel něco špatně.
„Hmmm,“ zaskučel a zvedl se z místa. Oblékl si modrou košili, přes tílko ve kterém seděl, a vzal do ruky desky se salutujícím postojem. Hned na to, bez jakéhokoliv dalšího slova, odešel.
„Kňoural,“ zašeptala si pro sebe Jessica a zajímala se mezitím o svoje věci. Od doby co dělala na okrsku dopravní policie, měla na sebe čím dál tím více času, což ji znervózňovalo. Když, ještě tenkrát jako studentka, společně s Jiyoongem šli na praxi ke kriminální policii, měla tolik práce, že ji to dokonce i bavilo. Vyšetřování vražd, sexuálních zločinů a násilně motivovaných zločinů ji, ačkoliv na to nevypadala, bavilo. Teď jediným vzrušením byl opilý řidič co narazil do stojícího vozidla a musel zaplatit pokutu.
Často Yunhovi, jejímu bratrovi, který u kriminálního okrsku zůstal, záviděla. Také tam chtěla zůstat, ale od doby co místo vzal Sooman, který se rád vozil po mladých dívkách a dělal jim neslušné návrhy, raději odešla do podřadnější práce, kde si ale byla jistá, že jí nic nehrozí a její šéfka se o ni dobře postará.
Podívala se na hodiny, bylo teprve něco málo po desáté hodině odpoledne. Měla celý den před sebou.
~~~~~~~~~~~~~~~
„Ne, unnie?“ Bom se otočila na Chaerin, která se vyvalovala v její posteli s fialovým saténovým povlečením a hrála si s hračkou žirafy. V těchto chvílích vypadala jako malé dítě, které potřebovalo obejmout a chtělo si jen s někým hrát.
„Ano, Rinnie?“ Přešla k Chaerin a sedla si na kraj postele. Natáhla ruku k jejím vlasům a pomalu je prohrábla. Byly jemné jako vždycky. Obarvené na tu tmavě žlutou, kterou nesnášela, ale stejně nemohla popřít, že zrovna jí to až neodolatelně slušelo.
„Myslíš, že je dobré.. že pořád žiji?“ A bylo to tady zase. Bom si musela povzdychnout, od doby co znala Chaerin, věděla že to nebude optimistická holka, ale nikdy netušila, že se bude utápět v depresích tak často a její pohled se změní do nepřítomného chladu.
„Rinnie, kdybys neměla žít.. myslíš, že bysme tě zachraňovali?“ Chaerin s touhle odpovědí nebyla spokojená. Bylo to jako poslouchat kolovrátek, který stále mele svojí. Chtěla vědět víc, chtěla vědět proč se ostatní rozhodli nechat ji na tomhle světě a nenechat ji napospas jejímu černému osudu. Proč jí na to ale nikdo nechtěl dát odpověď? Byl to snad osud, že jako malá narazila na tuhle výstřední slečnu, která ji vzala pod svoje křídla a opečovávala ji v tomhle vykřičeném domě?
„Budu muset jít,“ řekla Chaerin a zvedla se z postele. Rychle si nasadila černé botasky a přes tělo si přehodila koženou bundu.
„Nebude ti v tom horko?“ strachovala se Bom, když viděla kolik vrstev oblečení si na sebe její svěřenkyně oblékla. Venku bylo překvapivých a krásných pětadvacet stupňů. To rozhodně nebylo na triko s dlouhým rukávem, svetr a koženou bundu.
„Jsem zimomřivá,“ řekla jako výmluvu Chaerin a otevřela dveře, které vedly do hlavního sálu.
„Chaerin.“ Otočila se Bom, která se na ni mile usmála. „Nejsi zase v nějakém problémů, že ne?“ Chaerin nechala její otázku otevřenou a prostě odešla. „Holka, tebe jednou někdo zabije,“ řekla pro sebe Bom a upravila postel přesně tak, jak byla předtím než přišla Chaerin. Jako obvykle, ruce celé od krve, košili ušpiněnou, kabát načichlý vykouřenými cigaretami a nasáklý pachem z vodky. Byla ráda, že se tu objevila aspoň trochu v střízlivém stavu, říkala Sandaře už několikrát že jí nemá nalévat, pokud ji vidí s těma prázdnýma a lesklýma očima, ale vypadalo to, že se nad ní vždycky slitovala a nalévala jí dokud se Chaerin neusmála.
Posadila se na postel, podívala se do zrcadla, které bylo přímo naproti posteli a upravila si své rudé vlasy po lopatky. Byla krásná, ale i tuna makeupu, který měla na svojí pleti nemohla zakrýt starosti, které ji trápily.
Byly doby, kdy by jí byl osud Chaerin naprosto jedno, hlavně v době, kdy ji poznala, to byla teprve patnáctiletá holka, která ve svém pokoji najednou měla devítiletou holčičku, která si hrála s jejími panenkami, což ji tentokrát neskutečně rozčílilo, ale od té doby se toho moc změnilo. Obě vyspěly, ale Bom cítila, že s Chaerin není něco v pořádku. Když začala chodit do školy, slibovala jí, že se už nebude prát, ale vždycky přišla s dalšími odřeninami a bolístkami. Když donutila Chaerin jít na střední, neustále nechodila do školy, začala kouřit a pít. Svůj smutek začala prolévat hrdlem jako vodu, byl to šílený pohled. Od té doby se změnila, měla ten nepřítomný pohled a vždy zvláštní otázky o vlastním životě a osudu.
„Kdybys mi řekla co tě trápí...,“ zašeptala si pro sebe a dala si ruku na srdce. Cítila jak se stáhlo starostmi a začalo bolet.
„Bommie?“ Bom zvedla hlavu a podívala se ke dveřím. Stála tam Sandara, na sobě měla, jako vždy, černé maid šaty s bílou zástěrou se spousty mašličkami a stužkami, na tváři veselý výraz a malý ruměnec. „Už je čas.“
„Oh, jasně, řekni jim, že tam za chvilku budu, zlato.“ Sandara se začervenala, sladce se usmála a zavřela za sebou. Bom se zvedla, upravila si bílé průsvitné šaty, naposledy si projela rudé vlasy hřebenem a natřela si ústa rudým leskem. Byl čas jít na scénu, nahodit falešný úsměv a tvářit se, že je všechno naprosto v pořádku. Pohledem svést několik mužů a donutit je tu zaplatit co nejvíce. To byl její osud. Osud čísla Jedna v host klubu.
~~~~~~~~~~
„Netušil jsem, že tu uvidím.“ Jessica se ani nemusela dívat na toho, kdo to řekl a jen si pro sebe zanadávala. Proč musí mít na tohohle chlapa takovou smůlu? Nekryla se s tím, že ho nesnáší, on o tom samozřejmě věděl jako první, ale to ho stejně neodradilo za ní pořád dolézat.
„Co chceš?“
„Ale, ale, co je to za tón, myslel jsem si, že mě přivítáš s otevřenou náručí a budeš mě líbat na tvář.“ Zavěsil své ruce kolem jejích malých ramen a její hlavu si položil na rameno. Rychle se ošila a ruku vystřelila dozadu, chtěla ho praštit, ale Seunghyun byl rychlejší a chytil ji kolem zápěstí. „Tohle mladé, krásné dívky nedělají. Je to špatné,“ řekl skoro až otcovským tónem, ze kterého se jí chtělo zvracet.
„Jdi pryč, nemám na tebe náladu,“ řekla a zkusila své zápěstí vytrhnout z jeho pevného sevření. Bylo to marné. Byl o hodně silnější.
„No to je mi teda novina, dříve jsi byla nadšená, když jsem se na tebe byť jenom podíval a dneska mě takhle odháníš, no že se nestydíš Jess.“
„Neříkej mi tak, nejsi můj přítel.“ Jeho stisk konečně povolil, mohla se osvobodit a znovu se začít věnovat své práci. „Jdi pryč,“ řekla znovu. Nezdálo se, že by Seunghyun chtěl odejít, místo toho si sedl na desku jejího stolu a zatarasil jí tak možnost se věnovat tomu, co potřebovala. „Můžeš slézt, prosím tě?“
„Fakt ses hodně změnila,“ řekl s našpulenou pusou, ale z místa se ani nehnul. Chtěl si s touhle holkou ještě trochu pohrát. „Lituju dne, kdy jsem tě odmítl. Co takhle to napravit? My dva, u mě doma, dneska... jako záminku bych řekl kafe, ale tobě hned dojde že o kafe mi nejde, že jo?“ zasmál se svým hlubokým hlasem. Dříve by ji to určitě okouzlilo, pověsila by se mu na krk, podlomila by se jí kolena a naprosto celá by se mu oddala. Ale těm dnům je konec. Od doby co ji naprosto znemožnil před všemi v okrsku bylo jasné, že tenhle chlap u ní dočista skončil.
„Říkala jsem to už několikrát, je mi trapné se opakovat, ale říct to musím. Jdi pryč.“
„Mám asi něco s ušima, ale říkala jsi teď – Vojeď mě?“
„Jsi nechutnej.“ Zvedla se z místa, vzala do rukou desky a odešla z místnosti k výtahu. Chtěla být od toho chlapa co nejdále, raději by se dobrovolně koupala s žraloky, než dýchat stejný vzduch jako on. Seunghyun se ale rozhodně nechtěl takhle rychle vzdát, jakmile slyšel cvaknutí dveří od výtahu, vystřelil z kanceláře a rychle nastoupil do výtahu. Jessica zmáčkla tlačítko sedmnáct a když se pomalu začaly zavírat dveře, vyšla z nich. Než Seunghyun zareagoval, dveře se zavřely a vyjížděly do sedmnáctého patra.
Jessica vydechla a upravila si ofinu, měla pocit, že se jí lepila na zpocené čelo. „Zase tu byl ten úchyl?“
„Jo, jak to... Bože, co se ti stalo?“ Začala se smát, když viděla, jak Jiyoong vypadal. Byl celý od peří a vajíček. V ruce držel kelímek s horkou tekutinou a ve tváři měl strhaný výraz. Když viděl jak se Jessica směje, dokázal si odhrnout jen ofinu z čela a zaskuhrat: „Na tuto otázku bych nechtěl odpovídat, drahý soude.“
~~~~~~~~~~~~~~~~
Bylo něco málo po půl šesté odpoledne, Chaerin netušila co má dělat. Věděla, že Minji bude shánět kulky do její zbraně, což jí jistě zabere i několik dní, neboť její zbraně jsou na zakázku a najít sedící kulky je nadlidský úkol, Bom má jistě vystoupení v klubu a Sandara ji sekunduje na baru. Byla zase sama, snad tak jako vždycky. Vždycky si připadala sama, nepotřebná. Sžíralo ji to.
„Tak se napijem, ne?“ Otevřela skříňku vedle postele, ale jediné co našla byla prázdná láhev od whisky. Nepamatovala si, že by všechno vypila. Nejspíše tu zase slídila Bom a všechen alkohol vylila, cigarety spálila v dřezu, původně se Chaerin divila co je to za zápach, ale teď jí všechno bylo naprosto jasné. Vytáhla z kapsy od kalhot poslední peníze, které měla. Stačilo to na basu piv. „Za to nic nedám,“ řekla si, znovu si nasadila černé sluneční brýle a černou koženou bundu. Vyšla ze dveří a odešla do města.
Všude byl nepříjemný hluk. Lidé na sebe pokřikovali, auta troubila a protáčela kola jako na závodní dráze, děti se proháněly se zmrzlinami v ruce a donekonečna kolem sebe něco upatlávaly. Začala ji z toho všeho bolet hlava. Zahlédla neonový nápis vedle autobusové zastávky a přidala do kroku. Čím dříve bude z tohohle kolotoče zvuků a křiku, tím lépe se jí udělá.
„Říkala jsem, abys mě nechal být!“ Chaerin se zastavila. Otočila hlavu doprava. V temnější části města uviděla dívku za kterou šel chlapec, neustále po ní vztahoval ruku, ale dívka se mu vysmekávala a neustále na něj něco pokřikovala, přidávala do kroku a směřovala k ní. Chlapec byl však neoblomný.
„Asi milenecká hádka,“ řekla si pro sebe a chtěla jít dál. Jenže dívka znovu zakřičela. Muži v kvádrech kolem ní procházeli, dělali jako kdyby si jí nevšímali, jako kdyby ji neslyšeli. Ženy se bavily v kroužku a špitaly o nových líčidlech a drbech, které v ulici slyšely. „Tak je to zas na mě,“ řekla si Chaerin a vydala se směrem k dívce. „Hej!“ vykřikla. Muž se na ni otočil, měl přísné a zlé oči, takové viděla vždy jen u buldoků.
„Co chceš?!“ vykřikl na ni a chytil dívku za zápěstí. Držel ji hodně pevně, věděla, že stačí chvilka a bude na tom místě mít modřinu velikosti Itálie.
„Pusť jí, nechce s tebou jít. Tak ji nech být.“ Chaerin moc dobře věděla jak její hlas zněl. Měla hrubý hlas, možná to bylo způsobené nevyspalostí, chlastem a nebo abnormální touhou pořád pokuřovat, nebo prostě tím, že tohle chování naprosto nesnášela. Nesnášela muže. Nesnášela je. A jeden z důvodu byl přesně tenhle – myslet si, že je pán tvorstva a dovolovat si co chce.
„Hele, holka, nic o tom nevíš. Tak abych ti nepocuchal tu tvojí blonďatou hřívu. Jdi si po svých.“ Otočil se k dívce a přitáhl si ji k tělu, vypadalo to, že se ji snaží políbit, ale dívka se vzpírala a vydávala ze sebe zvuk mláceného štěněte. Ten zvuk byl bolestný. Působil na Chaerin jako spouštěč vzteku.
„Řekla jsem pusť ji!“ Zatnula pěst a jednu muži vrazila. Ten se od dívky vzdálil, konečně pustil její zápěstí a nechal ji jít. V jeho očích zaplály plameny, které směřovaly na Chaerin. Muž zatnul pěst, natáhl se a praštil Chaerin do tváře. Ta se musela přidržet zdi, aby nespadla. Byla zvyklá na to být bita, ale tohle byly silnější pěsti než všech těch mužů, se kterými se prala. „Jsi silný,“ zasmála se, když cítila kovovou příchuť krve ve svých ústech. Hned na to přistála další rána do břicha, to už Chaerin nevydržela a zhroutila se na kolena. Další rána, tentokrát do holeně. Další do hlavy. Znovu do břicha. Zachvilku si Chaerin nebyla jistá kam to vlastně schytala, pořád se to měnilo, ale bolest přitom necítila. Jen zvláštní štípání a pálení.
„Ahhh!“ zařval muž a zhroutil se naproti Chaerin. „Ty děvko!“ vykřikl. Chaerin otevřela oči a uviděla před sebou dívku, která v ruce držela pepřák a podle vzdychání muže, mu ho právě nastříkala do obličeje. Chlap se zvedl, podíval se na obě, jednu zmlácenou a jednu „ozbrojenou“ dívku a zahalekal. „S tebou si to ještě vyřídím, Jess,“ odplivl si a utíkal pryč.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se, podle všeho co Chaerin slyšela, Jess, a klekla si k ní. Očima ji zkoumala, dokud se neodvážila položit ruku na její zranění na hrudi. Ještě předtím než se jí Jess mohla dotknout, chytila jí Chaerin ruku strhla ji zpět k jejímu tělu.
„Nedotýkej se mě,“ řekla a posadila se. Podívala se na mladou dívku a jenom mlaskla. „Ty krávo, proč jsi neutekla?“ Hřbetem ruky si přejela po ústech, ze kterých začala téct krev. Takhle si dnešek nepředstavovala.
„A nechat tě tu? Zabil by tě!“ Chaerin se jenom zasmála. Kdyby ta malá holka věděla jak moc by právě po tom toužila. Byla zbabělá přejet prstem po kohoutku pistole, zatímco hlaveň by jí mířila k hlavě. Byla na to moc zbabělá. A to ji štvalo.
„Neměla bys být spíš ráda, že jsem ti zachránila ten tvůj labutí krk?“ Zvedla se, ale hned na to se musela přidržet zdi. Zamotala se jí hlava. Ten chlap měl velkou, až skoro děsivou, sílu. Je opravdu ráda, že neztratila vědomí, hlavně, když celý den nic nejedla a měla v sobě jen pár panáků vodky a tři cigarety.
„Jsi v pořádku?“ Chaerin zaskuhrala a nechala Jess, aby se se dotkla jejího zraněného ramena. Její dotyk byl štiplavý, chladný. Chtěla se od ní okamžitě odtáhnout, ale najednou na to neměla sílu. „Kde bydlíš, dovedu tě tam.“
~~~~~~~~~~~~~~
Když Chaerin otevřela oči, jako první věc uviděla chlupatého zeleného medvěda. Díval se na ni jen jedním okem, druhé bylo vypárané. Jednu ručičku měl sešitou červenou nití, která na jeho zeleném kožíšku úplně zářila. To byl její medvídek, kterého dostala jako malá od své matky. Její jediná vzpomínka na dětství, které tolik nenáviděla.
„Už jsi vzhůru?“ Pohled stočila od medvídka na dívku, kterou předtím zachránila.
„Co tu děláš?“ Posadila se. Cítila na svých pažích něco co tam předtím nebylo. Byla jenom v černém tílku, ramena měla ovázaná a ošetřená, vycházel z nich mentolový pach, na hrudníku měla kus náplasti, pravou dlaň a zápěstí ovázané, pravou nohu ošetřenou a přemazanou další mastičkou s nazelenalou barvou.
„Po tom, co jsi mi řekla kde bydlíš, tak jsi omdlela. Jedna paní mi pomohla tě sem dovést, když jsem zjistila, že tu nemáš věci na ošetření, tak jsem zašla do lékárny. Tady to je mastička proti hnisání a tahle je na odřeniny, neměly by se míchat.“ Jess dál něco povídala, ale Chaerin ji pořádně neposlouchala. Celý byt voněl po obvinadlech a mastičkách, také po teplé dovařené polévce.
„Ty jsi vařila?“ přerušila její proslov Chaerin a dívka se rozzářila. Jenom pokývala hlavou a rychle odběhla. Za chvilku už znovu přicházela k Chaerin a podávala ji plnou mističku s kouřící polévkou.
„Dávej pozor, je to ještě horké.“ Chaerin se již na nic neptala a po polévce se vrhla. Kdy naposledy jedla něco teplého? Kdy vůbec jedla něco kromě sušenek a ovoce? Kdy naposledy? Mohlo to být i více než tři roky. Jess se na Chaerin dívala a usmívala se. Chaerin s plnými tvářemi vypadal jako japonská ryba fugu. Samotnou ji to rozesmálo, ale i tak jí to připadalo roztomilé.
Chaerin během ani ne pěti minut celou polévku snědla. Podívala se na Jess, která se na ni usmívala. Chaerin si musela přiznat, že ta dívka vypadala nádherně. Hnědé, lesklé vlasy smotané do copánku, který jí dopadal na lopatky, bílé šaty se vzory růžových květin, malé černé polobotky, určitě měly maximální velikost šestatřicet, které měla přes bílé podkolenky s růžovým okrajem. Vypadala... nevinně. „Jak se jmenuješ?“
„Jessica, Jung Jessica. A ty?“
„CL, prostě CL.“ Za tu dobu si Chaerin uvědomila, že říkat jméno naprostým cizincům se jí jen vymstilo. Co kdyby ji náhodou tahle holka poznala? Byla ve stavu, kdy by se jí nemohla zbavit. Bylo by to namáhavé a zdlouhavé a rozhodně nestála o poprask.
„Oh, těší mě CL.“ Usmála se na ni Jessica a natáhla k ní ruku. Chaerin ji místo toho podala prázdnou misku a řekla: „Ještě.“ Jessica se nad jejím tónem jen zasmála a okamžitě se zvedla. Pro svou zachránkyni udělá vše jen, aby byla spokojená!
Jessica zůstala i po tom, co Chaerin spořádala tři plné misky s polévkou a znovu usnula. Hned na to se rozhodla u Chaerin uklidit. Tušila, že jí samotné by se nelíbilo, kdyby naprosto cizí člověk uklízel v jejím bytě, ale měla pocit, že Chaerin je člověk, který někoho potřebuje. Žila v ulici, která je špinavá a je prolezlá nemocemi. I její byt tak vypadal. Odrbané stěny, zápach. Z obývacího pokoje měla výhled jen na další polorozbořený dům, ve kterém pobíhaly děti a hrály si na vojáky, sedačka byla zaprášená a špinavá. Obývací pokoj byl spojený s kuchyní, jestli se tak ta místnost dá vůbec nazvat. Pobíhající myši, v lednici překvapení v podobě švábů a prošlého jídla, všude pavučiny, malý sporák na vaření, dřez plný spálených cigaret a špíny. Tohle rozhodně nebylo bydlení, ve kterém by měl kdokoliv žít.
Když bylo něco málo kolem druhé hodiny, Jessica se rozhodla u Chaerin zůstat. Posadila se na sedačku a dívala se na rozdrbanou stěnu, která měla v rozích praskliny, které se každou chvíli prohlubovaly a některé prodlužovaly. Vypadalo to, že moc dlouho nevydrží. Byla nesnesitelně zvědavá jak někdo, kdo vypadal jako Chaerin může žít v takových podmínkách. Jessica, ačkoliv vždy věděla, že ji přitahují muži, musela přiznat, že Chaerin byla opravdu velice pohledná a její tvrdá schránka ji dělala ještě atraktivnější.
„Copak to je?“ zeptala se sama sebe, když pod tunou špinavého oblečení zahlédla lesklý rámeček. Předtím, když uklízela, nevšimla si ho a špinavého prádla se odmítala dotknout, protože měla pocit, že samo žije, ale tohle ji zaujalo. Přešla k prádlu, pomalu ho nadzvedla, přičemž se nezapomněla šklebit a vydávat zvuky, jako kdyby jí někdo ubližoval, a malý rámeček vytáhla ven. „Waaa,“ vydechla a usmála se. Zářivý rámeček za sebou skrýval fotografii. Jen z prvního pohledu mohla Jessica odhadnout, že malá holčička s pihatým obličejem, byla právě Chaerin. Usmívala se, skoro to vypadalo jako kdyby to nebyla ona, a za ruku držela dva dospělé. Nejspíše její rodiče, byla velice podobná svému otci. Stejné rysy v obličeji, měla po něm i oči a tvar úst. „Vypadají šťastně,“ řekla si jen tak pro sebe. Ano, opravdu tam všichni vypadali šťastně. Když si ale vzpomene na tu Chaerin, která ještě před pár hodinami zhltla tři misky polévky, rozhodně by v ní tu roztomilou a usměvavou holčičku nehledala.
Jessica si i s fotografií sedla na sedačku a zavřela oči. Co se asi stalo, že má Chaerin v obličeji takový bolestný výraz?
Chaerin netušila kolik bylo, když se probudila a její žaludek ji oznamoval, že si toho jídla vzala moc. Byla líná na to se zvednout a dojít na toaletu, rozhodně se nechtěla vzdát toho teplého jídla, které měla po tolika letech. Dokázala se jen překulit na bok, nasucho polknout a snažit se přemluvit žaludek, aby si to rozmyslel.
Vzala do ruky svého medvídka, co s ní ležel v posteli a přitáhla si ho k tělu. Ihned se jí udělalo lépe, aspoň na chviličku, než se opět ozval žaludek a zanaříkal. „Možná jsem včera neměla tolik pít...,“ zašeptala si pro sebe.
„No, možná.“ Chaerin se rychle posadila a natahovala se pro pistoli. „Promiň,“ řekla Minji, když viděla, jak byla Chaerin připravená k útoku. Chaerin uklidnila bušící srdce a ruku stáhla zpět k tělu.
„Přinesla jsi mi ty kulky?“
„Ano, šedesát normálních, dvacet speciálních. A posílá ti tohle.“ Podala jí šedý sáček, ve kterém chrastily kulky. Chaerin ho rozbalila a vysypala na ruku pět zlatých kulek. „Nový model. Prý speciálně pro tebe, jako vždy.“
„Kolik tentokrát chtěl?“
„Začíná být dražší, ale Yuri mu domluvila, aby ti dal cenu.“ Chaerin se musela jenom pousmát, Yuri byla její dávná přítelkyně. Vždy pro ni měla slabost, a tak i po tom, co se rozešly, nedokázala skrýt svoji touhu po Chaerin. Vynahrazovala jí to aspoň tím, že jí vždy dávala slevu a lepší věci. Snad aby se jí zavděčila. Byla jako štěně, co se chtělo vrátit z útulku ke svému pánovi. Jenže tenhle pán už byl ukňučeným štěnětem unavený a chtěl chvilku klidu. „Pořád má pocit, že tě bude moct získat zpátky,“ řekla Minji a podívala se z okna ven na život pod nimi. Jak ti lidé z takové výšky vypadali směšně. Jako mravenci pracující pro královnu, kterou nikdy neviděli. „Jenže mám pocit, že už je pozdě.“
„Pozdě?“ zeptala se Chaerin znovu svým hrubším hlasem, konečně zkrotila svůj žaludek a našla v sobě skrytou sílu.
„Máš nový objev, ne? Ta holka, která spí na gauči.“ Chaerin se zamračila, nemohla si vzpomenout, že by se poslední dobou s někým, kromě Bom a nebo Sandary, scházela. Pak ji to došlo. Ta dívka ze včerejška. Jak říkala že se jmenuje? Jessica?
„To není objev,“ řekla na vysvětlenou Chaerin a zvedla se. Byla unavená ze včerejší rvačky, při které se ani nebránila, opravdu nebylo jak, než se pořádně nadechla, ten chlap jí zasadil další dvě rány, a rány, které jí Jessica ošetřila, stále pálily a bolely. Odešla z její pokoje a přešla do obývacího pokoje, kde na sedačce opravdu spala její ošetřovatelka. Vypadalo to, že ani nedýchá. Podřimovala tak jemně, jako kdyby byla pírko, které padá k zemi. Něžné, malé, lehké a krásné. Chaerin se ve dveřích skoro až zarazila, netušila, že ji pohled na spící Jessicu takhle zarazí. Vypadala přesně jako kdysi její... „Matka...“
„Říkala jsi něco?“ Chaerin se otočila na Minji a jen zakroutila hlavou. Rozhodně se nechtěla vracet do těch dní, kdy, byť jen malá poznámka o její rodině, zapříčinila vlnu oplakávání a utěšování od Minji, což jí už proklatě lezlo krkem. Byla dospělá ženská ne dítě, které potřebovalo aby bylo utěšováno za každé příležitosti. „Kdo to teda je?“ zeptala se Minji zvědavě, když byla u Jessicy tak blízko, aby si ji konečně mohla prohlédnout a i ona musela přiznat, že Jessica byla velice půvabná, skoro jako kdyby sem nepatřila.
„Včera ji obtěžoval nějakej chlap, kterej mě za to zřídil a ona si usmyslela, že tu zůstane. Podle všeho..,“ oznámila Chaerin a pomalu přešla k Jessice. Kolenem ji šťouchala do břicha, což vedlo jen k tomu, že se Jessica zamračila v obličeji, rozkošně zatřásla nosánkem a stále spala.
„Na to budeš potřebovat tu sílu toho chlapa ze včerejška, jak koukám,“ řekla Minji rozesmátě, když viděla jak Chaerin dopadla a to všichni moc dobře věděli, že ona není žádná bábovka a prát se umí. Nechala Chaerin s Jessicou samotné a odešla za podivnou vůní, kterou v tomhle době ještě necítila. „Páni! Chaerin tys vařila!“
„...Ggmm..,“ zašeptala Jessica, když pomalu otevřela oči. Chaerin se na ni dívala, dokud si jí nevšimla i Jessica, která se okamžitě rozzářila. „Dobré ráno, VL,“ řekla rozkošným hláskem.
„CL,“ opravila ji Chaerin a poodešla od sedačky, aby se Jessica mohla posadit a náhodou se o sebe neotřely. Už ze včerejška Jessica tušila, že Chaerin není ráda, když se někoho dotýká, a tak ji tenhle pohyb ani nepřipadal divný.
„Chaerin, nepřestáváš mě překvapovat!“ vykřikla Minji, když měla v ruce mističku s polévkou a ládovala se. Chaerin ani neslyšela, že by Minji zapínala sporák, aby si polévku mohla ohřát, možná na to byla stejně líná jako ona a prostě to jedla studené. Když si Minji všimla, že Chaerinin host sedí na gauči a dívá se na ni, dokázala se jenom usmát a zvednout ruku na pozdrav. „Kdo jsi?“
„Jessica, Jung Jessica. A ty?“ Minji se zamračila, panty se při kousání zpomalily a ona jen podezřele řekla: „Minzy. Jen Minzy.“ Jessica tuhle odpověď slyšela už včera od Chaerin, a tak si pomyslela, že jsou to nejspíše nějaké kamarádky, co hrají tajemnou hru na přezdívky, a nechala to být. Jen se na Minji usmála.
„Páni, to je už tolik hodin,“ konstatovala Jessica, když se podívala na své hodinky. Za půl hodiny jí začínala práce! Nemohla si dovolit přijít pozdě a rozhodně po včerejšku nechtěla narazit na Seunghyuna, který vždycky přicházel jako poslední. „Ráda jsem vás poznala,“ řekla jim a odběhla pryč. Obě pak jen slyšely, jak se za ní zavřely dveře.
„Zvláštní bytost,“ řekla Minji a pokývala hlavou, zatímco dál jedla.
„Prosím tě, můžeš přestat tak srkat? Rve mi to nervy...,“ zašeptala Chaerin zatímco odcházela zpět do svého pokoje, kde se přitulila k medvídkovi.
„Promiň,“ omluvila se Minji a opřela se o zeď, zatímco se dívala, jak Chaerin zalehává do peřin. „Ty, Chaerin.“ Chaerin ze sebe vydala bručivý zvuk, kterým naznačila, že poslouchá. „Mám pocit, že jsem její jméno už někde slyšela.“ Chaerin jen pokrčila rameny a zavřela oči. Jediné co teď chtěla byl dobrý spánek.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
„Hele, Jess, viděla jsi dneska Seunghyuna?“ Jessica nasucho polkla a jenom zakroutila hlavou na znamení, že ne. „Tak to bys měla. Je celej opuchlej, vypadá jak rajče,“ zasmál se Jiyoong, když se prosklenými dveřmi díval na další okrsek, který sídlil vedle jejich. „Víš co ale pořád nechápu? Proč sakra dali vyšetřovatele k nám, copak my tu něco vyšetřujem?“
„Slyšela jsem o tom, že u nich jsou nějaké opravy, a tak je museli přesídlit do jiného okrsku a my jediný jsme tu měli tolik místa, abychom je pojali,“ vysvětlila Jessica Jiyoongovi situaci a ten jenom pokýval hlavou na souhlas a znovu se zaměřil na prosklené dveře.
„Ty jo, támhleta má krásný nohy!“ vykřikl a začal skoro slintat nad jednou z policistek z vyšetřovatelského okrsku. Jessica se zaměřila jeho směrem a jenom si povzdychla. Jiyoong byl vždycky děvkař, do holky se dokázal zamilovat během dvou vteřin, zaujaly ho nohy a nebo zadek, někdy i prsa, když měla všechno z těchto faktorů, skoro si tu holku chtěl vždycky vzít.
„To je Sooyoung.“
„Bože, to je kost,“ zasmál se a pozoroval další. „Támhleta taky není špatná!“ Jessicu tahle hra začala bavit, rozhodně lepší než sepisovat všechny dnešní přestupky, povětšinou pubertálních dětiček, které zrovna dostali řidičák.
„To je Seohyun. Nedej na její jemný vzhled... je to pěkná dračice.“ Jiyoong protáhl obličej a naštvaně se na Jessicu podíval. Poté zabručel: „To chci zjistit sám a ne to hned všechno vědět!“ Jessica se zasmála a zakroutila hlavou. Tenhle chlap prostě nevěděl co chtěl. Byl jako dítě co chtělo hračku, ale stále se nemohlo rozhodnout.
Halou se ozval pronikavý, písklavý zvuk. Jiyoong i Jessica nadskočili, tohle nebylo obvyklé, jediné co u nich dokázalo pískat, byla mikrovlnka, která už pomalu dosluhovala. „Co to sakra bylo?“ Hned na to si Jiyoong všiml, jak všichni z kriminálního okrsku začali zmateně pobíhat kolem, někteří z nich si brali vesty, někteří začali telefonovat a ostatní si nabíjeli zbraně a utíkali za těmi, kteří byli rychlejší.
„Našli podezřelého.“
„Nevíš ty toho nějak moc na obyčejnou policajtku z dopraváku?“
„Yunho, můj brácha, je šéf Seoulského kriminálního okrsku, div se. Vím i věci, které bych neměla. Ale on je strašná slepičí prdelka.“
„O slepicích už mi nic neříkej!“ Zanaříkal Jiyoong, když si vzpomněl na včerejší případ.
~~~~~~~~~~~~~~~
„Nemůžu to jen tak vzít!“ Chaerin si povzdychla a podívala se na muže před ní. Každý kdo by ho potkal na ulici by před ním utíkal, tak strašlivě vypadal. Kožich a zlato, které na něm viselo, potvrzovalo jeho strašlivý vzhled. I tak byl Chaerin jen odporný, jak tyhle vejtahy nesnášela. „Je toho moc.“
„Je to jeden kilogram, to je toho tolik?“ zeptala se ho a pozvedla jedno obočí. Měla ráda, když se všechno vyřídilo rychle a nebylo kolem toho tolik řečí. Raději by šla domů a znovu odpočívala, po včerejšku jí rozhodně nebylo nejlépe.
„Tvůj otec nedělal takové nesmyslné obchody. Měla by sis z něj vzít příklad.“ Chaerin se teď neudržela. Každý kdo ji jen předhodil něco o otci musel zemřít! Kopla do stolu, na kterém ležel bílý prášek a zvedla se ze svého místa. Obešla stůl a vzala chlapa za límec jeho huňatého kožichu.
„Ještě jednou mě srovnáš s otcem a přibarvím ti obličej.“ Chlápek se zasmál, odhalil tak svoje žluté zuby, a jenom nadzvedl bradu tak, jako kdyby se na Chaerin díval svrchu.
„Velké řeči od holky, který teče mlíko po bradě,“ zasmál se. To už ale Chaerin nevydržela, zpod svého saka vytáhla svoji zbraň a přiložila ji k jeho hlavě.
„Ještě pořád ti připadám malá?“ Muži stekl pot po tváři a jenom se hystericky zasmál.
„Nestiskneš spoušť.“
„Oh ne...,“ zašeptala si pro sebe Minji, která stála opodál, rozhodně by nikdy nepustila Chaerin obchodovat sama a věděla kam tohle směřuje. Raději proto otočila hlavu a zavřela oči. Ozvaly se dva výstřely, po nich pád něčeho těžkého na zem. Minji moc dobře věděla co to je. Když věděla, že neuvidí nic hrozného, otočila hlavu zpět, aby se podívala na Chaerin, která se dívala dolů na mrtvého muže, tvář a krk měl zbarvenou do krve. „Proč střílíš na tepnu, když víš, že to vystříkne?“ zkoušela s Chaerin navázat normální rozhovor, ale moc dobře věděla, že je to marné. Teď Chaerin byla ve varu, ze kterého ji nikdo nedostal. Nikdy. Byla schopná zabít každého, kdo by se k ní přiblížil. I když ji Minji znala tak dlouho, neodvážila se přiblížit. Věděla jak moc je to nebezpečné.
Chaerin poté natáhla ruku se zbraní ke stropu, zadívala se nahoru a vystřelila. Halou se ozval pískavý zvuk, všude se rozsvítily rudá požární světla a ze stropu začala padat voda. Během chvilky smáčela obě dívky i mrtvého muže na zemi. „Zachvilku tu bude policie, jdeme,“ řekla Chaerin a chytila Minji za loket. Táhla ji ven k vratům kde stálo její BMW, tentokrát mělo rudou barvu, stejně jako krev, která jí stékala na bílou košili, a jinou SPZku.
„Počkej a co...“
„Křída. Myslíš si, že bych někomu jako je on něco prodala? Na to je to moc velkej srab. Potřebovala jsem se ho jenom zbavit, překážel,“ řekla narovinu Chaerin a otevřela Minji dveře spolujezdce, aby mohla nasednout. Hned na to nasedla na místo řidiče a odjela o kousek dál.
„Na co čekáš?“ zeptala se Minji, když bylo auto nastartované, ale Chaerin s ním neodjížděla.
„Vidíš je?“ Minji se podívala jejím směrem a zahlédla policejní auta. Policisté z nich vybíhali a hnali se k hlavní hale. „Jak jsou bezmocní,“ zasmála se a konečně odjela cestou, kterou nebylo z místa policistů vidět.
~~~~~~~~~~~~~~~~~
Kdy Chaerin dorazila do svého bytu, bylo něco málo po šesté hodině. Byla se podívat ještě za Bom, která ji opět vynadala za to, že špatně zachází se svým oblečením, opravdu se občas divila, jestli jí šlo také o něco jiného než o to, jak vypadala, a Sandarou, která pro ni znovu přichystala překvapení, tentokrát v podobě míchaného nápoje. Minji vysadila u ní doma a oznámila jí, že ji nechce asi tak dva týdny vidět, nečekala ani na to, co jí odpoví a jela domů.
Chaerin poslední dobou neměla náladu na nic. Od doby, kdy ji dokázal vyřídit ten kluk co obtěžoval Jessicu, cítila jako kdyby ten chlap pošlapal její sebejistotu a sílu. Byla jistá, že by ho dokázala vyřídit, jenže ten den prostě neměla šťastný den a nechtěla si přiznat, že by byl někdo silnější než ona.
Vešla do svého bytu a pokusila se rozsvítit. Nic. Když to zkusila už po třetí, ozvalo se: „Zkoušela jsem to asi hodinu.“ Chaerin se podívala směrem odkud slyšela hlas, ruku dala za svoje záda, kde měla pod sakem schovanou zbraň, a pomalu přešla až k obývacímu pokoji. „Domácí říkala, že odpojili elektriku celé ulici.“ Chaerin se podívala dovnitř, dokud ve svitu svíčky nerozeznala rysy dívky, kterou minulý podvečer zachránila. Jessica.
„Co tu děláš?“
„Viděla jsem včera jak mizerně je na tom tvoje lednička, a tak jsem ti něco přinesla,“ řekla s úsměvem a zvedla se ze země, kde se upřeně dívala do zdi, a vzala do ruky igelitovou tašku, kde nakoupila pár trvanlivých potravin. „Nevím co máš ráda, tak jsem koupila od každého něco. Dáš si sendvič?“ zeptala se sladce, když se prohrabávala igelitovou taškou. Chaerin ji tašku vytrhla a stejně jako muž předtím, ji chytila za zápěstí. Jessica zvedla bradu, aby se mohla vyšší Chaerin podívat do očí. Znovu v nich byl smutek a nepřítomnost.
„Co tu chceš?“ Jessica tušila, že Chaerin bude chtít vysvětlení. Jak jí ale měla vysvětlit něco co sama nechápala? Když šla z práce a vzpomněla si na to, co se stalo, něco ji sem táhlo. Musela se s ní zase znovu vidět, chtěla mít vedle sebe dívku s těma smutnýma očima, chtěla by o ní vědět víc, chtěla odpověď na všechny otázky, které jí celý den ležely v hlavě. Její nohy ji sem donesly. Mohla se otočit a jít domů, ale nemohla. Chtěla tu zůstat, chtěla být na chvíli v její přítomnosti.
„Chtěla jsem ti poděkovat za to, co jsi udělala.“
„Kvůli tomu mi lezeš do baráku?“ Jessica se, i přes to jak hrubě zněl Chaerin hlas, usmála a sedla si zpět na místo před stěnou. Ozvaly se zvuky štětce a ladně volených tahů. Chaerin se podívala do tašky a vytáhla z ní sendvič se zeleninou, ostatní položila na zem. Opatrně sendvič vyndala z igelitového sáčku, který odhodila na zem, a přešla k Jessice. Sedla si vedle ní a pozorovala ji. „Proč mi čmářeš na stěnu?“
„Chtěla jsem to tady trošku zvelebit.“
„Neznáš mě a jen kvůli tomu, že tě zachráním od úchyla mě ošetříš, nakoupíš mi, uklidíš a maluješ?“ Chaerin se chtěla zeptat na to, jestli náhodou není blázen, s takovými se setkala už několikrát a bylo jedno jestli to byly dívky a nebo chlapci, ale Jessica nevypadala jako jedna z nich.
„Doufala jsem, že ti to udělá radost.“ Chaerin se, mezitím co pomalu ukusovala ze sendviče, dívala na Jessicu. Její tvář zářila štěstím.
„Jestli máš pocit, že děláš dobrý skutek, tak se pleteš,“ oznámila ji Chaerin a zvedla se z místa. Odložila nedojedený sendvič na stolek u dveří a otočila se směrem k Jessice. „Měla bys odejít, než si ublížíš.“
~~~~~~~~~~~~~~~~
Jenže Jessica neodešla. Zůstala do noci, aby mohla malovat na zeď obrazce. Občas se za ní přišla podívat Chaerin, díky jejímu kriminálnímu životu se dokázala pohybovat jako myška, nikdo ji neslyšel, a dívala se na Jessicu jak soustředěně a stále s tím stejným úsměvem maluje na její zeď. Po tom, co Jessica ráno odešla, se šla podívat na to, co namalovala. Všude po zdi byli namalované její iniciály „CL“, přesně tak jak se jí představila. Kolem toho všeho byla spousta obrazců, většinu z nich tvořily květiny.
„Je snad blázen?“ zeptala se Chaerin sama sebe, když Jessica přicházela denno-denně. Pokaždé pro Chaerin něco měla, jídlo, oblečení, jednou jí dokonce přinesla nového plyšáka, který vypadal naprosto stejně jako ten její, ale nechtěla ji ho dát. Tvrdila, že je její a nedá jí ho, protože bude mít něco co je bude spojovat.
Ačkoliv si to Chaerin nechtěla přiznat, něco jí k Jessice táhlo. Něco nepopsatelného. Měla pocit, jako kdyby Jessica byla její anděl, někdo, kdo ji má ochraňovat a pokud by se jí zbavila, věděla, že by ji čekal špatný konec.
Chaerin už tolik nechodila za Bom ani za Sandarou, seděla doma a čekala až se Jessica znovu vrátí. Role psa a majitele se pomalu začínaly prohazovat. Jako kdyby se Chaerin najednou stala dobrmanem, který byl prudký a násilný a zkrotila ho slova jeho pána, který mu za každou dobře odvedenou práci dal menší pamlsek.
Cítila se potupena, nesvéprávná, ale proces který zahájilo její srdce se nedal zastavit. Bylo to silné, prudké a násilné, dalo by se říct, že i bolestné, hlavně v momentě, kdy Jessica nezůstala přes noc, protože musela za svou babičkou, kterou převezli do nemocnice. Měla pocit, jako kdyby se měla zhroutit na kolena, stisknout mezi prsty její sukni a prosit jí o to, aby zůstala.
Sny o tom, kdy se plazila v krvi, kdy plakala a byla slabá byly najednou rozjasněny květinami, sladkými výrazy štěstí a slovy, které vycházely z jejích úst. Dřívější noční můry se proměnily do snů, které chtěla aby se stali skutečností. Minji, která se o Chaerin začala strachovat, neboť bylo zvykem že Chaerin nevolá, ale aspoň se ozve nějakému z jejich dodavatelů, teď najednou nebyla k sehnání, tak se vydala za ní a nemohla uvěřit změně, která se projevila v její tváři.
Smutné oči byly pryč. Byly pryč. Zmizely jako anglická mlha nad ránem. Najednou se v nich objevovalo cosi zvláštního, cizího. Nebyl to záblesk radosti? Nebo touha po životě? Měla vůbec někdy Chaerin oči tak zářivě hnědé? Minji nemohla té změně uvěřit, byla až skoro vyděšená tím, co se s ní stalo.
Chaerin však odmítala přiznat, že se s ní opravdu něco děje. Že je jiná. Ona nebyla jiná, byla stále stejná, ta pesimistická malá holka, která poprvé v devíti letech držela zbraň v ruce a zastřelila osoby, které milovala. Nešla popřít minulost, která se v ní ozývala a v její hlavě způsobovala zmatek a pocity méněcennosti, znechucení sama nad sebou.
Jenže i tohle se stalo překonatelným. Díky Jessice. Byla světlo, byla radost, byla slunce jejích nových dní. Jak smutné bylo, když odcházela a pro Chaerin to znamenalo, že nastala noc a přišel pravý den, chudý, smutný a syrově pravdivý. Raději ulehala do postele. V náruči držela svého plyšáka a usínala, čekajíc až se Jessica vrátí.
Co ale způsobilo tuhle její nezastavitelnou změnu? Chaerin sama netušila, děsilo jí to, ale nemohla se toho vzdát. Ne, na to byla moc zbabělá. Po těch letech se znovu cítí jako člověk a odmítá si to nechat vzít.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
„Ne, CL?“ Chaerin se otočila k Jessice, která malovala štětcem obláček na šedou zeď. Po tom, co poprvé Jessica pomalovala její zeď obě zjistily, že barvy rychle bělely a mizely. Jessica proto malovala na zdi každý týden v sobotu. díky tomu si Chaerin pamatovala i dny, vždy ji všechno tak splývalo dohromady, a malovala podle toho jak se cítila. Obvykle to byly výjevy z přírody, zvířata a nebo hory, nebo její a Chaerinino jméno, samozřejmě vždy napsané jako CL, neboť Chaerin se stále Jessice odmítala představit pravým jménem.
„Ano?“
„Proč jsi mi nikdy nevyprávěla o svém dětství?“ Chaerin odložila štětec a podívala se na to co namalovala. Vlastně netušila co maluje, prostě jen dělala tahy štětcem stejně jako Jessica. Na zdi vzniklo něco jako modrá verze duhy. „To je roztomilé,“ zašeptala Jessica vedle Chaerin. Ta si ani nevšimla, že se k ní Jessica takhle přiblížila. Neslyšela její kroky, ale teď cítila její dech. Otíral se o její slabou a citlivou kůži na krku, kam dosahovala Jessicy ústa, když na sobě měla její vysoké podpatky. „Jsi šikovná,“ pochválila ji jako malé dítě, ale i tak to Chaerin dělalo dobře. Odstoupila od díla a sedla si vedle malého stolečku, na kterém byla švestková limonáda a otevřené pivo. Nechtěla být v její přítomnosti tak dlouho, když jí kolem břicha vypustila motýly a Chaerin netušila z čeho tyhle pocity vznikaly.
Jessica nafoukla tváře a sedla si vedle Chaerin. Nebyla ráda, když od ní pořád takhle utíkala, nejdříve si myslela, že to je kvůli tomu, že Chaerin prostě nemá ráda, když se o ni někdo zajímá, jenže poslední dobou od ní utíkala i v naprosto běžných situacích. „Ne, CL?“ zeptala se znova. Chaerin tušila, že se opět zeptá na to co předtím, ale rozhodně se jí tu nechtěla zpovídat. Na to neměla povahu. „Proč mi nic neřekneš o svém dětství?“
„Proč chceš vědět něco o mém dětství?“
„No.. minule jsem tu viděla tu fotografii. Byla jsi na ní tak šťastná..,“ řekla Jessica zasněně, když si vzpomněla jak krásně na ní ta pihovatá holčička vypadala. „..Tak mě jen zajímalo.. proč jsi...“ Nevěděla jak nejslušněji se jí má zeptat na to, proč se najednou změnila v tak chladnou a nepřístupnou dámu.
„Tak chladná?“ Jessica jen pokývala hlavou. Chaerin pokrčila rameny a napila se z lahve piva. O čem jí měla vyprávět? Nebylo toho moc co vyprávět. Nebyly to hezké, milé ani pozitivní vzpomínky. Proč na ně znovu vzpomínat? „Ty jsi mi o sobě taky nic neřekla a nedělám kvůli tomu nic.“ Dopila pivo na jeden lok a podívala se do basy. Zbývalo už jen jedno.
„Oh, máš pravdu,“ řekla Jessica, odsedla si od Chaerin, sedla si za stůl naproti ní, jako je to u pracovních pohovorů, a s veselým tónem spustila: „Narodila jsem se do vcelku normální rodiny, znáš to. Rodiče se poznali na střední a byla z toho láska na celý život. Narodila jsem se jako nejmladší dítě, mám ještě dva starší bratry. Yoochun, ten nejstarší, je v Americe a už jsem o něm pět let nic neslyšela, ale věřím, že se má dobře. Víš, cítím to přesně tady.“ Ukázala na svoje srdce a usmála se. „Můj druhý bratr, Yunho, je policejní šéf v Seoulském okrsku kriminální činnosti. Kdybys ho viděla, je to hrozné slepičí prdelka. Řekne mi i věci, které by měly být tajné, ale znáš chlapy, jsou to větší drbny než ženský... CL?“ Jessica zvedla bradu a dívala se na Chaerin, která se zvedla. Přes spadlou ofinu v obličeji, jí nebylo vidět do tváře. Jessica nemohla rozpoznat jak se Chaerin tvářila. Kolem ní se rozplynula tíživá, černá aura, která Jessicu znervóznila. „CL?“
„Jdi pryč.“ Jessica nevinně zamrkala. Už se nadechovala k tomu, že něco řekne, ale místo toho cítila, jak ji Chaerin popadla za límec a zvedla ji na nohy. „Vypadni,“ řekla znovu a táhla ji směrem ke dveřím. Jessica se chtěla vzepřít, ale Chaerin snad měla stejnou sílu jako Seughyun. Snažila se ji setřást, ale tím ještě více nechala její nehty, aby se přes tenkou látku blůzy prodraly k její kůži. „Vypadni!“ vykřikla ještě jednou a vyhodila ji ze dveří.
„CL!“ Slyšela jak křičela, slyšela i ten dopad jejího, byť velmi lehkého těla o zem, ale bylo jí to jedno. Zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně čelem. Zatnula pěst a vrazila ji do dveří. Ty zaskuhraly a pekelně sebou zašily, jako kdyby se měly zlomil vejpůl.
„Že já jsem blbá věřila...,“ zašeptala si pro sebe. Musela se zasmát. Zasmát své vlastní hlouposti. Jak si jen mohla myslet, že holka jako Jessica s ní dobrovolně bude trávit čas? Měla si být jistá, že v tom něco bude. Měla poslechnout Minji, která ji před ní varovala. Ale ona vždycky musela všechno dělat na vlastní pěst, nechtěla věřit, že by tahle nevinná holka měla co dočinění s lidmi, kteří ji chtějí zabít nebo alespoň chytit a dostat ji do vězení.
Sedla si vedle dveří a projela si rukou vlasy. Najednou dostala až skoro šílenou chuť na tvrdý alkohol. Potřebovala ho, tělo po něm skučelo už několik týdnů, ale vždycky se to snažila potlačovat jen kvůli Jessice, nechtěla aby ji viděla v tom stavu, který byl u ní až skoro normální. Zvedla se z místa a šla k sobě do pokoje, byla si jistá, že Jessica jen tak neodejde, počká na večer. Na to je Jessica moc velký strašpytel, aby tam zůstala a raději půjde domů. Bude ji tu jistě hledat ráno, předtím než půjde do práce.
Chaerin se překulila na levý bok a zavřela oči. Jak jednoduše se naučila harmonogram Jessicy. Jako kdyby to byla ta nejnormálnější věc na světě. Povzdychla a nechala se unést do říše snů.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Jessica přišla domů kolem osmé hodiny. Venku už byla pořádná tma. Snažila se to vydržet, tušila, že tam nemůže zůstat věčně, ale její strach ji nakonec z domu vyvedl. Bála se a za to se v tuhle chvíli nenáviděla. Nenáviděla sebe samu za to, že je takový strašpytel. Přitom stačilo ještě pár hodin a jistě by se s Chaerin znovu viděla a mohla by si s ní popovídat o tom, co se stalo u ní doma. Muselo to mít rozumné vysvětlení, proč se najednou Chaerin zachovala tak chladně. A násilně. Ještě teď cítila její nehty zaryté do její jemné kůže. Určitě tam bude mít krvavé rýhy. Po pravdě, bylo jí to jedno.
Znala Chaerin jenom pár týdnu, ale i tak si na ni okamžitě navykla. Možná to byly už celé tři měsíce od doby, co ji zachránila. Za tu dobu již několikrát viděla i Seunghyuna, ale ten se na ni už ani nepodíval. Pomlouval ji, dost ostře a často, ale to ji rozhodně vadilo méně, než když se jí snažil dostat pod sukni.
S Chaerin se vždycky cítila tak klidně, uvolněně a radostně. Párkrát u ní přespala a přesto se i v tom polorozpadlém bytě cítila v bezpečí. Jako kdyby snad Chaerin byla nějaký anděl, co ji ochraňoval. I když, pokud by Chaerin byla andělem, nebe by muselo být velice smutné. Pokud by všichni andělé byli takto smutní, jistě si rozmyslí, jestli by se do nebe chtěla dostat. Vždy ji zajímalo, kdo vlastně CL je, moc ji to zajímalo, neznala ani její pravé jméno, ale i to ji nezabránilo ji chodit navštěvovat, nosit jí jídlo a oblečení. Nepřipadala si jako chůva, to vůbec ne, spíše jako pomocná ruka. I když Chaerin pro ni byla velice důležitá. Vlastně až moc. Až ji to znervózňovalo. Byla „normální“, ví to, ale proč pokaždé když vidí Chaerin, je nejistá a celá se rozklepe jako kdyby byla promočená až na kost?
„Ahoj, Jess!“ Jessica zvedla oči, ani si nevšimla, že si svlékla kabát a odešla do svého pokoje. Možná to byl už grif, který si za ty roky vybudovala. „Myslel jsem, že dneska nepřijdeš. Tak jsem nic nedělal, nevadí, že jo?“ zeptal se Yunho, její bratr, když si sundal sluchátka, které měl napojené na počítač a díval se na své oblíbené anime.
„Vůbec, stejně bych to musela vyhodit.“ Nedokázala se ani zasmát, i když to původně měla v plánu. Yunho byl hrozný kuchař, ona vlastně taky, ale od doby co jim zemřeli rodiče, se rozhodla starat se o chod domácnosti sama a vaření se stalo jejím koníčkem. Ale Yunhovi to i tak nešlo.
Yunho si všiml jak se zatvářila. Když padla do peřin a vztáhla ruku ke stropu, aby si mohla prohlédnout svoje růžově nalakované nehty. Nemohl se zbavit dojmu, že je s jeho sestrou něco špatně. „Děje se něco, Jess?“
„Nic, Yu,“ řekla a zavřela oči. Položila ruku vedle svého těla a zhluboka se nadechla. Doufala, že ji to uklidní, ale znovu se přenesla do bytu k Chaerin, kde společně malovaly. Vzpomněla si na malbu, kterou malovala, po několika pokusech byla konečně neutrální, nebyla ta malba o smrti a nebo brutálních, smutných věcech. Byla tak nadšená, že se jí konečně povedlo přivést Chaerin na jiné myšlenky, ale zkazilo to její vyprávění. Co řekla tak špatného? Co se tak moc dotklo Chaerin, že ji takto brutálně vyhodila ze svého bytu?
Do očí se ji nahrnuly slzy. Nemohla to vydržet. Pocit naprostého ztracení ji pohltil. Přikryla si dlaněmi obličej a rozplakala se. „Ale, ale, Jess,“ začal Yunho a rychle si sedl k ní na postel, vzal ji za dlaně a odtáhl je od jejího obličeje. „Copak se děje?“
„Yu..,“ zašeptala a objala svého bratra kolem krku. Přitulila se k němu a ještě více se rozplakala. Yunho tušil, že teď na žádné otázky neodpoví. Bude jen tiše plakat, až se uklidní, bude s ní řeč, ale teď bude nejlepší být pro ni polštářem do kterého se může vyplakat. Začal ji hladit po vlasech, doufajíc že ji to aspoň pomůže rychleji se uklidnit. Vždy byl dobrý v uklidňování lidí, ale jeho sestra pro něj byla stále jakási záhada. Její záchvaty pláče občas ani neměly reálný důvod proč se vlastně rozplakat.
„Je to lepší?“ zeptal se, když její stisk konečně povolil a Jessica jen pokývala hlavou. Odtáhla se od něj a on ji rychle setřel slzy, pokoušíce jí nerozmazat pečlivě upravený make-up.
„To je jedno,“ řekla s úsměvem, když pochopila o co se snaží. Chtěl se jí ještě na něco zeptat, ale na jeho stole začal poskakovat mobil. „Vem to, bude to důležité,“ řekla Jessica, když si všimla, že jde o jeho pracovní mobil.
Yunho přešel ke stolu a zvedl hovor. „Ano, Jung Yunho.... ano... jistě.. hned jsem tam, počkejte na mě, napřed vyšlete tři jednotky, bez majáků a bez oznámení na ústředí, bude to nutnost... ano.. jistě...ok.“ Yunho zavěsil a podíval se na Jessicu. „Promiň, ale budu muset jít. Vypadá to, že vysledovaly tu holku, kterou se snažíme tak dlouho najít.“ Rychle ze sebe sundal tepláky a tričko a převlékl se do kvádra. Už chtěl odejít, ale Jessica ho chytla za sako a přitáhla se k němu.
„Pojedu s tebou. Nemůžu zůstat sama. V tomhle stavu ne.“
~~~~~~~~~~~~~~~~~
„Dnes jsi byla až abnormálně brutální, Chaerin,“ řekla Minji když se podívala na tu spoušť kolem sebe. Naposledy hromadu tolika krve viděla v dětském domově, kde společně s Chaerin pár měsíců vyrůstaly. Byl to v moment, kdy se kluci rozhodli zabít koťátko které obě našly a Chaerin to nenechala jen tak. Vzala do ruky zahradní nůž a chlapečka, který se rozhodl koťátku rozbít hlavu o zeď a potom jím brutálně mlátit o zem, řízla přesně přes hrtan. Podřízla ho jako prase na porážku a dlouho se dívala na to, jak sebou roztřeseně šije, dokud nevydechl naposledy. Pro Minji to bylo tenkrát šokující a ještě dnes se plně z toho zážitku nevzpamatovala. V malém koutku sebe pořád cítila, že se Chaerin bojí, věděla co tahle ženská dokáže, hlavně když je naštvaná, ale přesto stále stála u jejího boku, rozhodnuta za ni zemřít.
„Brutalita se teď měří? Tak dneska bych rozhodně dostala dvanáct z deseti,“ zasmála se Chaerin a utřela si krev z tváře. Nesnášela když vystříkla a ušpinila jí šaty a nebo tvář. Bylo to, podle jejích slov, nechutné. „Takový bastardi jako oni si to jenom zaslouží.“ Poté si přiblížila pistoli k obličeji a pečlivě si ji prohlédla. „Mám pocit, že nabíjecí pružina je rozbitá. Špatně se mi s ní dnes střílelo.“ Přešla k Minji, dala jí zbraň do rukou a řekla: „Zajdi za Yuri a Thunderem ať mi ji opraví. Když už tam budeš požádej je o nový druh zbraně, tenhle mají policisté už hodně dlouho, můžou mě kdykoliv vystopovat a moje práce ještě není zdaleka hotová.“
„Jak si přejete, madam,“ řekla groteskně Minji a zbraň si prohlédla stejně jako Chaerin. Nic špatného na ní neviděla, natáhla proto ruku a pokusila se vystřelit. Hned na to se ale ozvala šílená rána. Do tunelu vpadli policisté, někteří z nich měli venku zbraně a mířili přímo na Minji a Chaerin, někteří měli vedle svých nohou psy. „Utíkej!“ vykřikla Minji a Chaerin, aniž by se otočila, začala utíkat.
Slyšela za sebou psy, slyšela jak ji pomalu pronásledují, věděla, že pokud nepoleví, dokáže jim utéct. Vždy byla v běhu dobrá. Vrazila do hlavních dveří a rychle začala šplhat po žebříku nahoru, tam se psi nemohli dostat. Ztrápeně jen štěkali nahoru, kam Chaerin vylezla. Po střeše utíkala na její konec a přeskočila na další budovu, nebyly od sebe daleko a ona mohla bez problémů prchnout. Její mysl se vrátila k Minji až v moment, kdy byla od budovy tak daleko, aniž by slyšela psí štěkot. „Budeš v pohodě, Minzy,“ řekla si pro sebe a utíkala dál.
Minji se snažila utéct, ale nemělo to cenu. Nebyla rychlá v běhu a pokaždé, když se lekla, dokázala jenom zkamenět a nemohla hnout ani svalem. „Zahoďte zbraň! Zahoďte zbraň!“ řvali na ni policisté a ona je poslechla. „Na kolena!“ Okamžitě si klekla, dala ruce za hlavu a sklonila ji. Znala to moc dobře, není to poprvé co ji policisté chytili, ale ona se z toho vždycky dokázala nějak vymluvit a hlavně nikdy neprozradila Chaerin!
Cítila jak ji jeden z policistů násilně vzal za ruce a sepnul je želízky. Byly silná a hlavně malá, měla pocit, že se jí vryjí do kůže. Jeden z policistů ji vzal za rámě a vyšel s ní z budovy, další do budovy přibíhali a začali ohmatávat mrtvoly, aby poté mohli konstatovat jejich smrt. Minji šla s policistou k jednomu z aut, dokud si nevšimla dívky, která u auta stála.
Jessica, která byla stále roztřesená a nechtěla být sama, stála u svého bratra, držela ho za ruku a dívala se nepřítomně do země. Hned potom vycítila jak se na ni někdo dívá. Zvedla hlavu a podívala se před sebe. Policisté vedli dívku, která ji byla známá. „Minzy....,“ zašeptala.
„Věděla jsem že jsi zrádce, mělo mi dojít že od CL nechceš nic jiného než informace!“ Hned na to se na ni rozeřvala s nadávkami, které nakonec ukončil policista, když ji silně uhodil do břicha a Minji se prohnula. Tohle rozhodně nečekala! „Tak za takovou ochranu já platím daně?“
„Na takový jako ty bych měl shora flusat,“ řekl jí jeden ze zakuklenců, když ji konečně dotáhli k autu a s donucením ji narvali do auta.
„Ty ji znáš?“ zeptal se Yunho hned, když viděl jak se Jessice naplnily oči slzami a pochopil, že tohle nejspíše nebude jen taková náhoda. Nikdy si však nepředstavoval, že jeho sestra bude mít co dočinění se zločinci.
„...Někoho mi připomíná.“
~~~~~~~~~~~~~~~~~~
„Nic vám neřeknu!“ Vykřikla na vyšetřovatele Minji a hodila na ně kávu, kterou jí přinesli. Vyšetřovatelé toho pomalu začali mít dost. Seděli tu přesně pět hodin, ale z té holky nic nevydolovali. Jenom tam nabručeně seděla a pořád mlela svou o tom, že jim nic neřekne a že raději půjde sedět do basy, než by se svěřila takovým chlapům, slušně řečeno, jako jsou oni. I když jí vyhrožovali, nepomohlo to. Nic. Byla jako skála.
„S tou holkou nic nehne,“ řekl Yunho, který stál v místnosti za průhledným sklem, které samozřejmě Minji neviděla, ale bylo jí jasné, že ji někdo pozoruje, a jenom si povzdychl. Už doufal, že „CL“ chytí, jenže to vypadalo, že Minji jim opět nic neřekne.
„Tak ji propustíte?“ zeptala se Jessica, jež si vydobyla to, že chce vidět vyšetřování a do místnosti šla společně s bratrem. Yunho se na ni podíval a zakroutil hlavou: „To nejde. Je spoluviník. Ke všemu na několikanásobné vraždě, i kdyby na ty lidi nevztáhla ani ruku, což tak vypadá, je to k ničemu. Bude obviněná také.“
„Nech mě si s ní promluvit.“
„Cože?“
„Nech mě si s ní promluvit. Bude na mě naštvaná, bude na mě nadávat, ale možná z ní něco dostanu.“ Yunho okamžitě zakroutil hlavou a dal ruce křížem na prsa. Rozhodně nechce obětovat jeho sestru jen kvůli tomu, aby zjistil něco více. „Prosím, Yu,“ zaprosila svýma psíma očima a sladkým hlasem. Yunho moc dobře věděl, že to na něj platí a pokusil se to ignorovat, ale když viděl jak do toho začala i mrkat a tvářit se ublíženě, povolil.
„Dobrá, ale jen na chvilku. Budu tady a budu tě hlídat.“ Jessica se na něj usmála a políbila ho na tvář.
„Jsi ten nejlepší bráška!“ Jeden z policistů, který byl také přítomen v místnosti, vyšel s Jessicou ven až ke dveřím do vyšetřovací místnosti. Ta se zhluboka nadechla a nakonec vešla. Minji ani nezvedla oči, když se otevřely dveře, ukazovala tím, že jí je naprosto jedno kdo s ní bude zase mluvit, ona totiž nic neřekne. Kdyby jen tušili jak se cítila vevnitř, byla maličká jak hlavička špendlíku. Bála se toho, že našli Chaerin a budou se z ní snažit vydolovat nějaké informace, které si tak pevně šetří. I na ni zkoušeli sílu, pokud Chaerin chytli, budou se jí vůbec na něco ptát?
„..Minzy..“ Minji zvedla oči a podívala se ke dveřím. Stála tam Jessica, ve tváři byla bílá jako stěna. Bylo jasné, že si nebyla jistá rozhodnutím které udělala. Minji se jejímu výrazu mohla jenom vysmát.
„Co tu chceš?“ zeptala se jí jak nejslušněji mohla. Byla si jistá, že by ji dokázala poslat do míst kam slunce nesvítí během vteřiny, ale ten její štěněčí pohled ji přeci jen držel trochu zpátky. „Nejdřív zradíš CL a teď přijdeš sem, hrát si na Matku Terezu?“ Jessica přešla až ke stolu a sedla si naproti Minji, přesně tak, aby se jedna druhé mohla dívat do očí.
„Ne, nepřišla jsem si na něco hrát. Přišla jsem se tě zeptat na CL...“
„No ne, takže to byla pravda?“ Minji se musela zasmát. Věděla to už dávno předtím! Ale Chaerin se jí to snažila vymluvit, vlastně Minji nezbylo nic jiného než Chaerin věřit. Ale teď se na povrch konečně dostává pravda, kterou celou dobu měla ona. Jak se asi Chaerin tvářila, když to zjistila? „Já jsem to věděla! Celou dobu jsem to věděla, ale CL mi to vykecávala.“
„Co jsi věděla?“
„No co asi? Že jsi loutka v týhle zavšivený hře. To všechno, to napadení, náhlé kamarádství a způsob jak jsi se snažila dostat CL pod kůži. Všechno to bylo zinscenovaný policií, že jo? Jak jsem jen mohla být tak tupá a.. všechno CL odkývat.“
„Nebyla jsem nastrčená policií,“ obhajovala se Jessica. Rozhodně ne. To, co se stalo byl čistě osud, souhra několika náhod. „Netušila jsem kdo CL je, vlastně ani teď to nevím.“
„Nevíš? Vrah, drogová dealerka, psychopat... ani nevím kolik názvů jste jí už tady dali.“ Jessica musela nasucho polknout. Věděla že to bude těžké, ale že hned takhle ze začátku? Nemohla snést pomyšlení, že to všechno, co se od bratra dozvěděla, byla pravda. Že by něco takového CL byla schopná udělat, to bylo až nemožné. Je to vůbec možné pro někoho, kdo vypadá tak křehce?
„Věřím, že CL taková není...“ Minji povytáhla obočí. Buď je to hodně blbá hra, co se tu na ni snaží hrát, a nebo je ta holka opravdu tak tupá. Je si jistá, že tam celou tu dobu, za tím průhledným sklem, stála a poslouchala. Musela vyposlechnout několik případů, doznání a věcí, které Chaerin udělala. Musela všechno vidět. To se to ještě stále snaží ignorovat. „Věřím, že za to CL nemůže.“
„Holka, ty seš tak tupá, že na tebe blondýny nemaj,“ zasmála se Minji a bouchla pěstí do stolu. Tyhle sladké typy holek naprosto nesnášela! Lezly jí na nervy s těmi jejich sladkými řečmi, mrkáním a nakrucováním v šatečkách. Holky nejsou ozdoby, jsou to živé bytosti! A Chaerin je toho důkazem, důkazem toho, že ne každá holka musí být jako z cukru, některé z nich mají i špatnou minulost a jejich osobnost je krutá a nemilosrdná. „Ty si fakt myslíš, že za to všechno co se tu děje CL nemůže?“
„Ne, něco ji k tomu muselo dohnat...,“ řekla Jessica a v jejím hlase zněla zvědavost a smutek. „A já bych ráda věděla co.“ Minji se na ni chvíli dívala a potom jenom pohodila svými krátkými černými vlasy.
„Neřeknu to. Neřeknu nic o Chaerin.“
„Takže se jmenuje Chaerin?“ Minji se rozšířily zorničky. Opravdu to řekla nahlas? Pět let, pět let obhajuje Chaerin před soudem, před policií, před všemi a poprvé o ní něco prozradila. Byla si jistá, že hned po tom, co tohle řekla, policisté za sklem začali s vyhledáváním tohoto jména. Přejela si jazykem suché rty a nic dále neříkala. „Nemáš žízeň? Už jsi pět hodin nic nepila...,“ usmála se na ni Jessica a opřela si bradu o zatnutou pěst. Minji nakonec jen přikývla. „Přinesu ti pití, když mi něco řekneš.“
„Nedostaneš ze mě naprosto nic. Cha—CL je pro mě důležitá.“
„Minzy, pro mě je Chaerin také důležitá.“ Minji se podívala na Jessicu. Její oči mluvily pravdu, zářily takovými těmi nepojmenovanými plamínky štěstí a upřímnosti.
„Není pro tebe tak důležitá jako pro mě,“ řekla Minji. Byla si jistá svými slovy. „Ona mi pomohla najít sebe samou.. pomohla mi, když mi bylo nejhůře. Ochraňovala mě. Stala se mojí vrbou, mým patronem. Když mi bylo patnáct, ukázala mi jak se o sebe postarat sama. I teď, v mých letech, stále za ní chodím pro radu a i když možná není tím samým člověkem, jakým byla dříve, stále je to moje malá Chaerin, která mě naučila žít.“ V jejích očích se zatřpytily slzy. Objela si rty jazykem, nasucho polkla a cítila jak jí po pravé tváři stekla slza. „Naučila mě všechno co umím. Naučila mě nevěřit lidem, hlavně ne vám.“ Své oči zabodla do těch Jessičiných. „Jsi možná sladká, ale ve skutečnosti budeš zkažená. Jako každý na téhle zemi.“
„Minzy,“ řekla Jessica jemně a natáhla svou ruku k Minji. „Chceš něco říct?“ Minji na to nic neřekla, očima stále zkoumala Jessicu. „Nikdy jsem nikoho nenutila mi věřit, ale mě věřit můžeš. Nejsem člověk, který by někoho zradil.“
„Nevěřím ti.“
„Však tě také nenutím,“ usmála se Jessica a když zjistila, že se k její ruce Minji nenatáhne, stáhla ji zpět k tělu. „CL mě toho také hodně naučila.“ Tentokrát Minji změnila grimasu a mírně se zamračila. „Ukázala mi, že dívky jsou mnohem komplikovanější než si kdo může myslet. Naučila mě, že člověk nemusí být šťastný, aby mohl rozdávat radost. Nemusí mít svaly, aby mohl rozdávat silné rány a ubližovat. Naučila mě, že není lehké nikomu porozumět, ale že je dobré se někomu otevřít. Řekla jsem jí tolik věcí, kterých lituji, ale ona mě vždy vyslechla, vždy sice jen zabručela na znamení, že toho má pro dnešek dost, ale pomohla mi tím. Možná...,“ zašeptala tiše Jessice. „Možná jsem jí tím vším ublížila. Vidíš tohle?“ Jessica si stáhla ramínko a ukázala na ránu, která se tvarovala u krku a na rameni. Šrám byl dlouhý a hluboký. „Ukázala mi i že bolest může být rozkoš. Ukázala mi, že i tohle může být projevem něčeho co nejde popsat slovy.“ Podívala se na zeď a věděla, že se na ni dívá její bratr. „Naučila mě, že i láska má mnoho podob.“ Poté se otočila zpět na Minji. Její oči byly rozšířené, jako kdyby poslouchala tu nejhorší skladbu světa. „Všemi svými problémy, bolestí, slabostí, neschopností.. tím vším, tím vším jsem ji zásobovala. Udusila jsem ji v tom nejhlubším oceánu. Mám pocit, že jsem ji pomalu zabila, nemůžu se zbavit dojmu, že za to všechno co se stalo můžu já.“ Jessica to nevydržela a rozplakala se. Tentokrát však dokázala pozorovat Minji aniž by uhnula pohledem. Seděla rovně, hrdě, ale bolest jejího srdce se jí dostávala do celého těla. „Minzy, já ji pomalu zabíjím.“ Zvedla se, opřela se lokty o stůl a naklonila se k Minji, dlaně ji položila na obličej a přitáhla si ji k sobě, tak, že byly od sebe jen pár centimetrů. „Řekni mi, kde je. Pověz mi to. Poraď mi. Chci vzít její bolest, její minulost, její slabost, její smutek, chci to všechno vzít na sebe a být tou mrtvou já. Chci ji zachránit. Prosím, Minzy, pomoz, řekni mi to. Pomoz mi zachránit naší CL.“
Minji se dívala do těch laních očí. Byly plné bolesti, smutku, ale hlavně odhodlání. Odhodlání konat a udělat něco dobře. Nebyla si jistá jestli ji může věřit, ale to co říkala.. to přesně cítila. Cítila se naprosto stejně, ale Chaerin se jí nikdy neotevřela. Nikdy. Ale téhle cukrové panence ano. Byla tedy jediná cesta jak ji zachránit právě Jessica?
„Vždy, když se tohle stane, utíká do staré budovy kde se dříve dělaly oděvy. Do Zutera.“
Riskla to.
Pro Chaerin.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Chaerin se podívala na hodiny. Bylo sedm odpoledne. Věděla, že Minji chytili, jinak by se už dávno ozvala, dávno by jí zavolala a nebo by jí volala alespoň Bom a znovu na ni křičela v telefonu, že se Minji zase zranila nějakým šíleným skokem z budovy, jako minule, když se ji snažila napodobit. Věděla, že Minji je nezdolná jako skála, bylo nemožné proti ní bojovat. Byla tak tvrdohlavá že i kozel nevěděl co s ní.
„Chaerin!“ Chaerin zvedla hlavu a podívala se směrem za hlasem. To rozhodně neznělo jako Minji. Ne, tohle byl o hodně sladší hlas skoro dětský. Ten hlas, který jí dokázal otrávit několik snů o nádherném světě a pomohl ji zapomenout na černý a špatný svět tam venku. „Chaerin!“ ozvalo se znovu a Chaerin zvažovala útěk.
Odsud ale nebylo cesty ven. Cesta ven byla jen jedna a z té se právě ozýval dívčí hlas. Byla v pasti a ona to věděla. Jenže stejně tak byla i Jessica v pasti, nemohla kam utéct. Mohla udělat jen kroky zpátky, ty ale mohly být zastaveny Chaerin. „Zbraň.“ Vzpomněla si na něco co tu skrývala pro případ nouze. Rychle doběhla k jedné ze stěn a vytrhla z ní dřevěnou oprátku. Strčila dovnitř ruku, ignorovala lechtivý dotyk pavoučích nožiček a vytáhla plně nabitou zbraň. Byla přesně pro tyhle případy. Zbavit se přebytečné špíny.
„Chaerin.“ Hlas byl hodně blízko. Jakmile zvedla oči od zbraně dívala se do očí dívky.
„Nechoď blíž, mám zbraň!“ vykřikla a zamířila na ni muškou. Byla přesně v dostřelu. Na ráně. „Jeden krok a seš mrtvá.“
„Zase,“ řekla Jessica smutně. „Tvůj hlas zní tak hrubě. Začala si znovu pít?“ „Co to je, Chaerin?!“
„Nepřibližuj se!“ vykřikla na ni, když se Jessica stále přibližovala. „Nebo vystřelím!“
„Proč piješ, Chaerin..? Je to pro tvoje tělo špatné. Alkohol a cigarety, to se nesluší pro dívku jako jsi ty.“ „Co to je? Chaerin! Vysvětli mi to! Takhle se chová dáma!?“
„Sklapni!“ vykřikla na ni Chaerin a pohnula kohoutkem. Zbraň byla připravená ke střelbě. Stačilo jen zmáčknou spoušť.
„Chaerin poslouchej mě, můžu ti pomoct.“ Jessica se na ni usmála a začala k ní natahovat ruku. „Tobě už nedokáže nikdo pomoct! Kdo jsi? Čí dítě vlastně seš?!“ „Můžu ti ulevit, už nebudou žádné slzy, žádný strach, žádný špatný svět.“
Stála přímo před ní. Dívaly se jedna druhé do očí. Jessica nesnášela vysoké podpatky, ale byla to jediná možnost, jak být stejně vysoká jako Chaerin, aspoň teď na chvíli se najednou cítila jí rovná. „Vidíš, neublížím ti.“
„Lžeš. Všichni mi chcete ublížit.“ Její hlas zněl naprosto hystericky, vyvedený z míry, jako kdyby snad ani nebyl z tohohle světa. Jessica se mírně zamračila, ale hned na to se, jako obvykle, usmála. Vzala pravou ruku Chaerin, ve které držela zbraň, do ruky a přiblížila si ji ke krku. Zatlačila si hlaveň zbraně přímo pod bradu.
„Chaerin,“ zašeptala Jessica. „Zastřel mě, jestli ti to pomůže.“ Chaerin se dívala do jejích očí. Jak mohly být tak krásné a velké, zatímco říkaly tak sprostou věc? „Nebo mi řekni co tě trápí a já ti pomůžu.“
„Nikdo mi už nemůže pomoct. Nikdo. Celý život... jsem nenašla nikoho kdo by mi pomohl.“
„Mami, tati! Podívejte!“ Chaerin utíkala do obývacího pokoje. V ruce držela obrázek který namalovala. Byla nadšená z toho, že se jí konečně povedlo dokončit obrázek na kterém pracně pracovala celý týden ve školce. Musela se s ním pochlubit! „Mami! Tati!“ vykřikovala zatímco utíkala blíže k obývacímu pokoji. V místnosti byly zatažené žaluzie i závěsy, byla tam tma a ona špatně viděla. „Mami! Tati!“ vykřikla ještě jednou a rozsvítila.
Krev. Spousty krve. Všude byla krev. V té krvi leželi její rodiče. Matčiny bílé šaty měly rudou barvu, otcovy brýle byly rozbité a vrývaly se mu do obličeje. Chaerin si klekla ke svým rodičům, dala ruce na jejich mrtvá těla a snažila se je probudit. „Mami! Tati!“ Křičela stále dokola, ale vypadalo to, že ji nikdo neslyší. Z jejích velkých laních očí začaly padat slzy, mísily se s krví na matčině tváři. „Tahle hra se mi nelíbí! Co to hrajete! Mami! Tati!“ Křičela dál a dál, ale nikdo ji neslyšel. Byla tam sama se dvěma těly bez duše.
„Celý život mi každý lže.“
Chaerin si hrála s malou barbínkou, kterou dostala od své nové kamarádky Minji, na zahradě, kde pobíhalo asi dalších třicet dětí. Mlčky se na malou holčičku v růžových šatech dívala, jak byla krásná a měla ten zářivý úsměv. „Támhle je ale krásná holčička.“ Chaerin zvedla oči a podívala se před sebe, moc dobře věděla proč tu ta rodina je. Adoptivní rodina. Chaerin se od doby, co viděla své rodiče mrtvé, neusmála. Byla zamyšlená, ale byla si jistá, i v tomhle dětském věku, že kdyby našla někoho, kdo by jí věnoval trochu času a soucitu, jistě by se naučila znovu smát.
„Oh, tohle děvčátko, víte..,“ jedna z tet ,která se o ni musela starat, se jenom zašklebila. Přiblížila se k nim a chtěla jim něco pošeptat, ale Chaerin je dost jasně slyšela. „Víte o té vraždě toho mafiánského bosse a jeho manželky? Tak to je jejich dcera, Bůh ví jestli v tom také nejede, nerada bych abyste poté byli zklamaní.“
Nikdo se o ni poté nezajímal. Všichni se jí báli, každé dítě se jí vyhýbalo, adoptivní rodiče nenašla a jediného čeho se dočkala byly jen opovržlivé pohledy všech přítomných. Byla unavená žitím, chtěla být už konečně pryč, se vším skončit. Ale byla na to ještě malá a slabá.
„Celý život jsem se musela schovávat.“
Chaerin se podívala do zrcadla. Nepoznávala se. Její černé vlasy byly najednou blonďaté. „Říkala jsem ti, že budeš vypadat nádherně!“ řekla Bom, jenž se jí opřela o rameno a dívala se do zrcadla společně s ní.
„Opravdu,“ řekla Chaerin a párkrát se ještě v zrcadle prohlédla. Možná by se také pochválila, ale hned si vzpomněla na tu, kterou ve skutečnosti je. Pro ni něco jako „krása“ a nebo „radost“, neexistuje. Nesmí se nechat uchlácholit slovy, která říká Bom. Přeci jen pořád byla společnicí, za tyhle řeči ji platí, určitě to byla jedna z naučených frází. „Na tom nesejde, jde mi jen o to, abych se dokázala schovat.“
„Ale vždyť jsi pohledná...,“ řekla Bom a odešla a z místnosti, jak se zdálo, zákazníků se toho dne objevilo nějak moc a všichni chtěli ji.
„Jako násada na koště. Na skrytí to stačí. Hlavně aby mě nikdo nepoznal...“
„Celý život jsem žila z těch kdo mě poznali....“
„Hej ty!“ Chaerin se otočila na chlápka v rudém kvádru ověšeným ve zlatých řetězech. „Nejsi ty dcera Lee Kyongya?“ Chaerin jenom pokývala hlavou. Chtěla jít dál, ale chlápek ji strhl za loket k sobě. Na tohle rozhodně neměla náladu!
„Chceš něco?“
„Co takhle nějakej matroš...?“ Chaerin chvíli nechápala, dokonce už mu chtěla jednu vrazit, dokud jí to nedošlo.
„Matroš? Jako drogy?“
„Ne tvoji mámu... počkat, ta je vlastně taky mrtvá. Hehe, jo drogy. Hele, víme, že tvůj táta byl hodně chamtivej a kvůli tomu ho odkráglovali, takže hezky přijdeš do skladu a něco mi vezmeš, jo? Budeš hodná holčička?“
„Jenom kvůli tomu, že otec nechtěl pokračovat v tom co dělal... jenom kvůli tomu ho zabili. A moji matku také. Rozhodla jsem se, že je pomstím. Každý, kdo s nimi měl co společného si zaslouží zemřít, aby všichni v okolí cítili stejnou bolest jako já!“ vykřikla a ještě více přimáčkla hlaveň k její bradě. „Teď bych tě mohla zabít, víš toho moc.“
„Jak smutné....,“ zašeptala Jessica. „Vždycky jsi byla na všechno sama. Nezáleželo na tom jak moc ses snažila, vždycky to skončilo mrtvé. Nebyl nikdo kdo by se stal tvým smutným a slabým já.“ Jessica natáhla ruku k Chaerin a upravila jí spadlý vlas ve tváři za ucho. „Tak použij moje tělo.“
„Co...?“
„Použij moje tělo jako tvoji slabou schránku. A staň se silnou.“ Pohladila ji po jemné tváři a udělala k ní krok vpřed. „Policie tu bude už každou chvíli, měla jsem jen pár minut náskok,“ zašeptala smutně Jessica a opřela čelo o její. „Nechceš se před ně postavit jako silná bytost? Jako ta Chaerin která mě naučila nikdy se nevzdávat?“
Chaerin se líbila blízkost, kterou jí Jessica věnovala. Cítila její dech, jak se otíral o její zpocenou pokožku a ochlazoval ji, její sladkost se na ni lepila. Jako kdyby byla cukrátko a ona dítě. Děti přeci nikdy neodmítnou sladké, ne? Chaerin nejdříve pohladila Jessicu po tváři, potom jí jemně přejela po růžových rtech. Byly jemné, hebké, skoro jako hedvábí. Prsty přiblížila ke svým rtům a olízla je. Chutnaly po jahodách a třešních.
Poté, se jen jemně nahnula k Jessice a přejela jí rty po jejích. Byla to chvilička, skoro nepatrná, dalo by se říct, že se sotva dotkly. Chaerin si poté přejela po rtech jazykem a políbila ji. Polibek trval několik vteřin, dokud se neodvážila a rty nepootevřela. Potřebovala cítit jejich chuť naprosto všude, potřebovala ji cítit! Vsunula mezi rty její spodní ret, přejela po něm jazykem, skousla ho a potom ho políbila, jako kdyby to měla být medicína, která ho vyléčí. Přesunula se na horní ret, udělala s ním to samé, přejela jazykem a skousla. Políbila ji znovu, plně na rty. Otevřela ústa a začala ji pomalu líbat.
Jessica na sebe nenechala dlouho čekat a také ji políbila, odpovídala na její pohyby rtů svými. Líbaly se jen něžně, jako kdyby byly děti co se teprve poznávaly. Chaerin zvedla svůj jazyk a vplula s ním do úst Jessicy. Jessice se podlomila kolena, vzdychla do jejích úst a rukou ji chytila za ramena, potřebovala se něčeho držet, jinak by omdlela rozkoší.
Jazykem prozkoumávala každý kout v jejích ústech, přejela po zubech, po jazyku, který se chvěl nedočkavostí a čekal až si ho někdo všimne. Když se jejich špičky dotkly, začaly se do sebe zamotávat a poznávat se. Jessica vzdychala do jejich společného polibku, zrychleně dýchala, třásla se, nemohla dál.
„Vystrč jazyk,“ zašeptala Chaerin roztouženě. Kdy naposledy se cítila takhle vzrušená? Kdy naposledy se s někým líbala? Kdy naposledy v rukou držela takovou krásu? Jessica ji poslechla na slovo a Chaerin rty stiskla jen její jazýček, hrála si s jeho špičkou, objížděla ho a nechala ji, aby i ona poznala její útroby.
„Chaerin..,“ zašeptala Jessica vyčerpaně. Chaerin se od ní odtáhla, ale hned se znovu vrhla na její rty. Byly tak rudé od líbání, ještě více vybízely k tomu, aby byly líbány dál a dál, dokud by se neprodřely do krve! Musela cítit její pravou chuť. Proč, sakra byla tak sladká a neodolatelná? Kdo dovolil, aby tohle stvoření bylo tak dokonalé? „Chaerin...,“ zavzlykala Jessica znovu a slzy začala padat z jejích očí jako malé korálky štěstí.
„Jess..,“ zašeptala Chaerin a naposledy ji políbila. Na čelo, na nos, na obě tváře, maličko ji líbla na rty, jako kdyby byla tučňáček který si ji oťukává. „Jess...,“ zašeptala a snažila se vydýchat celou situaci. Opřela se čelem o to její a otevřela oči. Jessica se na ni dívala, v očích se jí zrcadlily slzy a spokojenost.
„Konečně,“ zašeptala Jessica, když konečně byla schopná mluvit. Stále se ale musela opírat o Chaerin, jinak by se jistě zhroutila na kolena. „Konečně se cítím plná,“ zašeptala a políbila Chaerin na čelo, nevadilo jí, že si musí stoupnout na špičky. „Konečně se cítím šťastná.“
„Jess...,“ zašeptala Chaerin. „Moje slabost nesmí žít.“ Jessica to moc dobře věděla. Věděla, že Chaerin je silná, věděla, že Chaerin je teď schopná stát na vlastních nohou, vyrazit k novým zítřkům. Věděla, že se rozhodně nevzdá svého údělu a po tom, co ji propustí z vězení, bude znovu zabíjet, ale tušila, že to bude jiná Chaerin.
Bude to její Chaerin.
„Já vím....,“ zašeptala Jessica a podívala se Chaerin do očí. „Polib mě,“ zašeptala. Chaerin nikdy neslyšela nic sladšího. Chaerin se k ní nahnula a políbila ji na plné, rudé rty, unavené z jejich předešlé aktivity.
Halou se ozval výstřel. Dovnitř vpadli policisté a dívali se před sebe. Stála tam dívka s blond vlasy v černém kvádru, stejná, která utíkala po tom, co zabila tři dealery a v rukou držela dívku s mohutným hnědým copem, který jí spadal pod lopatky, s úsměvem na tváři a krvavou ránou mezi bradou a krkem.
Lidské slabosti musí zůstat před světem skryté. Obě to moc dobře věděly.