23. kapitola TP
Harry seděl na stejném místě v rohu, dokud se neobjevili dozorci, kteří měli trochu jinou uniformu než ti v Azkabanu. Otevřeli celu a vešli dovnitř.
„Vězeň devadesát tři, vstaňte.“ Dostal Harry rozkazem. Poslech, protože nemělo cenu se přít. Nechtěl problémy. Jakmile tedy stál na nohou, byl mu dán další příkaz a to předpažení rukou. Tentokrát Harry zaváhal, protože jeho ruce byly dobyté a on s nimi sotva pohnul. Učinil tak až po druhém napomenutí, kdy tedy ruce pokusil zvednout do vzduchu. Šlo to však pomalu a ruce se třásly námahou, i tak se mu je nedařilo zvednout úplně. Harry k tomu navíc křivil obličej bolestí.
Když je měl relativně před sebou, mávl dozorce hůlkou a na jeho zápěstích se objevila magická pouta a připoutala je k sobě. Bylo to pro něj značně nepříjemné, ale ulevil mu fakt, že je mohl nechat zpátky dole. Teprve po tomto se dali do chodu. Šli tmavou chodbou až k výtahu, který je dopravil do druhého patra. Tam zase chvíli šli, než se dostali před jedny dveře. U nich dozorce znovu mávl hůlkou a pouta na jeho rukou zmizela.
„Jděte dovnitř. Máte necelou hodinu.“oznámil mu jeden z dozorců a otevřel dveře. Harry překvapeně vešel do velké čtvercové místnosti, kde ho čekalo překvapení. U protější stěny za stolem seděla na židlích hotová garda lidí, které znal. Přesto jeho pohled zůstal na jednom člověku, o kterém si myslel, že už se snad v dohledné době nikdy neuvidí. V tom šoku si tak nevšiml, že za ním byly zavřeny dveře. Dokázal sledovat jenom Hermionu, která se zvedla, běžela k němu a pevně ho objala. Mohl jen ztuhle stát, protože ruce nepřiměl k pohybu a zbytek těla ho bolel.
„Harry,“pronesla svým zvonivým hlasem, který překrýval její slzy kanoucí po její tváři. Snažila se sice tvářit statečně, ale její maska padla, když Harryho uviděla, jak je zřízený.
„To je dobré, Mio. Jsem v pořádku,“snažil se ji utěšit, ale akorát tím způsobil to, že ho ještě pevněji stiskla. „Ehm, můžeš povolit svůj stisk? Bolí to.“ Tím ji probral.
„Promiň.“ Ustoupila od něj a prohlédla si ho pěkně z blízka.
„To nic,“zasmál se Harry a věnoval svůj pohled i ostatním. „Řediteli Brumbále, profesore Snape, profesorko McGonagallová,“pozdravil i je, přičemž ho Hermiona jemně dovedla k volné židli, kde se tedy usadil, aby ji zbytečně nedráždil. „Co tady děláte?“ Nemohl se nezeptat.
„Shromáždili jsme důkazy, které ukazují tvoji nevinu, Harry. To nám umožnilo předvolat to znovu před nový soud.“shrnul to ve zkratce ředitel a poslal svému zuboženému studentovi povzbuzující úsměv.
„Takže budu volný?“zeptal se s nadějí Harry a čekal na odpověď.
„Snad ano. Vypadá to slibně, ale poslední slovo bude mít stále ministr kouzel jako posledně.“sdělil zamračeně ředitel, tentokrát svůj úsměv nepřidal. Nikomu se to nelíbilo.
„Takže je to marné,“konstatoval Harry zlomeně. Přesto jako by to čekal. Vypadalo to až moc krásně a jednoduše, než aby se to dotáhlo bez nějakého problému do konce. „Přes ministra to neprojde, ledaže by se stal zázrak.“
„Nesmíte to vzdávat, pane Pottere. Takového vás neznám,“popíchl ho Severus, což Harrymu pomohlo. „Vždy máte tolik energie, kde je teď?“
„Jste nebelvír, Harry.“připomněla mu kolejní ředitelka a obdařila ho úsměvem, což nikdy neudělala. „Neztrácejte naději.“
„Chápu to, jen je to složité,“povzdechl si Harry a zkusil se pohodlněji usadit. Jeho nepohodlí si všimli všichni, přesto to byla Hermiona, kdo promluvil jako první.
„Jak se ti to stalo?“zeptala se a jemně mu přejela po tváři dlaní, aby mu nezpůsobila bolest. To rozhodně nechtěla.
Harry však zprvu mlčel, nechtěl to před Hermionou říkat. Nechtěl, aby měla další starost. A už vůbec ji neměl v plánu strašit a vyprávět, jak to sním v Azkabanu vypadá.
„To je dobrý, Harry. Unesu to,“podpořila ho Hermiona, když si všimla jeho zaváhání. Byla až moc bystrá.
„Jeden vězeň při souboji, do kterého mě zatáhla Belatrix Lestrangeová,“odpověděl tedy přímo a mohl si všimnout letmého vražedného pohledu u profesora Snapea, než zmizel pod nic říkající tvář.
„Co tě bolí, Harry? Severus s sebou má nějaké lektvary a masti, mohli by pomoci.“zeptal se ředitel, na kterém byl vidět jeho opravdový věk.
„No,“nevěděl, jak má začít, „Mám natržené obočí a ret. Nos myslím zlomený není. Naražená hrudní kost a několik žeber. Dobyté komplet ruce až s nimi skoro nemůžu hýbat.“
Mé vyjmenování všechny šokovalo a jediný, kdo si udržel tvář, byl profesor Snape. Hermioně opět tekly slzy. Profesorce McGonagallové steklo také několik slz, ale dokázala se nakonec ovládnout. Ředitel se tvářil zlomeně, avšak snažil se to nedávat najevo.
„Dobře začnu rukama, natřu je balzámem, který by do jisté míry měl pomoci. To samé akorát jinou mastí vám namažu obočí a ret. Poté se podívám na vaši hruď.“informoval mě profesor, který si to všechno setřídil. Pomalu přistoupil ke mně a klekl si na jedno koleno, aby byl ve správné výšce. Tento čin mě udivil. Vždyť tento člověk se vůbec nechoval jako profesor, kterého znal. Následně mi opatrně chytil jednu ruku a pomalu ji zvedl a opřel si ji o své rameno. Bolelo to, i tak chlapci uniklo jen jedno zamračení a prudké nadechnutí. Jinak nic – vše dokonale ukryté pod maskou, kterou velice často nosil, aby se nezjistilo, jak v některých případech na tom doopravdy je. Většinou to stejně nikoho nezajímalo a příbuzné vytáčelo, když si ztěžoval. Následně mi celou zbarvenou ruku pečlivě namazal balzámem a jemnými pohyby vmasíroval do pokožky. Udivovala mě ta jemnost. To samé učinil i na druhé ruce. Hned jsem cítil úlevu a výrazné zlepšení.
Pak vytáhl menší lahvičku, kde byl další krém tentokrát na moje obočí a ret. Tentokrát to po natření pálilo, ale jen na začátku. Pak to bylo v pohodě.
„Je to výrazně lepší, děkuji,“poděkoval jsem a zahýbal rukama. Sice jsem cítil odpor, ale nebylo to nic s porovnáním s předchozím stavem.
„To nic nebylo, pane Pottere, však až se vrátíte do školy, odčiníte to tím, že po škole budete u mě vařit lektvary. A to tak dlouho až se vám bude dělat zle.“poznamenal profesor Snape a já konečně slyšel jeho kousavý hlas, který mi začínal chybět.
„Velmi rád, pane,“zasmál jsem se a mohl jsem vidět hned několik překvapených pohledů spojené s radostí. Uvolnila se tak na chvilku atmosféra, která tu panovala.
„Jak myslíte. Teď se vám podívám na tu hruď a žebra.“řekl a vyhrnul mi vrchní díl mondůru, aby viděl moje zbarvené břicho a vlastně celý trup. Při tom pohledu stiskl čelist, nic však neřekl. Poté jednou rukou přejel po mé hrudi a sem tam ji prohmatal.
„Celou hruď máte naraženou. Naštěstí žádná zlomená žebra, takže by měl stačit další balzám.“zhodnotil to a začal mi mazat celý trup, kde zanechával silnou vrstvu. „Měl jste štěstí.“
„Ještě něco?“zeptal se, když byl hotov a podíval se mi do očí.
„Ne, to je všechno. Ještě jednou vám děkuji.“ Věnoval mu Harry radostný úsměv a znovu zahýbal rukama.
„Za málo, jak říkám, odpracujete si to,“nemohl si odpustit menší poznámku a o to víc mě to potěšilo. Sedl si zpět na židli a ruce zkřížil na hrudi.
„Belatrix tě stále otravuje, Harry?“promluvil ředitel, kterého to nenechalo chladného. Tím se zase objevilo napětí ve vzduchu, které ještě před chvílí bylo uvolněné.
„Na chvíli přestala, ale to jen díky tomu, že jsem byl zraněný a starali se o mě jiní vězni, takže si nic nedovolila. Jakmile jsem ale stál na nohou, začala s tím znovu.“vysvětlil to Harry a pokrčil rameny.
„Zraněný? Co se ti stalo?“chtěl vědět Hermiona a upřeně se na něj zadívala.
„Po vaší návštěvě v Azkabanu,“ošil se při tom pomyšlení, jak mu křupl kotník. „Mě hodili do jámy, kterou přivádějí nováčky do podzemního podlaží. Pro dozorce je to výhodné z toho důvodu, že je to rychlejší a nemají s tím takovou práci. Špatně jsem dopadl a zlomil se mi kotník.“
„Proč jste to neřekl hned, že máte poraněný kotník?! Ukažte ho.“vyhrkl jako první profesor Snape a byl během vteřiny opět u mě.
„Už je v pořádku.“namítl jsem a rozmýšlel jsem se nad tím, zda jim mám říct o své magii. Něco mě však na poslední chvíli zarazilo. Kdybych prozradil, že dokážu uvolnit magii jen tak, byl by to problém. Ředitel by se vyptávala pátral, jak je to možné. Pak by hrozilo prozrazení, což se mu nelíbilo. Takto v tajnosti měl nějakou jistotu, kterou mu nikdo nevezme a on bude mít výhodu. O tu rozhodně nechtěl přijít.
„Jestli je váš kotník v pořádku, posoudím sám. Která noha to byla?“nedal si říct, takže jsem pozvedl onu nohu a nechal profesora, aby ji prohmatal a zkontroloval.
„Vypadá to, že srostl dobře. Nebolí vás, když chodíte?“dotázal se po chvíli, když se přesvědčil, že kotník je opravdu v pořádku.
„Nebolí, jak jsem říkal, je v pořádku. Měl jsem udělanou provizorní dlahu, takže to bylo ve správné poloze.“řekl jsem a položil si nohu zpět na studenou zem.
„Dobře, je to už vše, nebo nám ještě něco tajíte?“ U této otázky přimhouřil obě oči.
„Už je to vše,“kývnul Harry hlavou, což byla pravda. Profesor se tedy mohl posadit.
„Jak ti to vůbec jde ve škole, Mio?“obrátil Harry pozornost jinam a díval se jen na ni.
„Jde mi to skvěle,“odpověděla krátce Hermiona a mírně se začervenala.
„Slečna Grangerová je velmi skromná,“vložila se do toho profesorka McGonagallová. „S jejími výsledky a vědomostí by klidně mohla přeskočit dva ročníky, kdyby chtěla.“
„Proč nechceš?“divil se Harry. „Měla by si to využít a naučit se ještě více věcí, pokud to jen jde.“
„O to nejde, Harry.“zaváhala. „Jen nechci být v jiném ročníku. Pak bychom nebyly ve stejné třídě.“
Harry se zasmál. „Tak o to jde? Hermiono, nevzdávej se možnosti, která je ti nabízena, byla by to škoda to nepřijmout. Však až se vrátím zpět do školy, uvidíme se skoro pořád. To, že spolu nebudeme v jedné třídě, neznamená, že nebudeme mít čas se spolu kamarádit.“
„Opravdu to myslíš vážně?“ujišťovala se.
„Jasně,“pronesl Harry a otočil se na ředitele. „Pane řediteli, může Hermiona využít vaši nabídku a přeskočit tak do čtvrtého ročníku?“
Ředitel se samozřejmě zasmál. „Ale jistě, Harry. Nikdy jsem neuvedl, kdy moje nabídka končí. Slečno Grangerová, přejete si nastoupit do čtvrtého ročníku?“
Hermiona nejdříve střelila pohledem po Harrym, než se otočila na řediteli, aby odpověděla. To však nestihla, neboť se otevřely dveře a do místnosti vešli dva dozorci.
„Je čas, devadesát trojko, předstupte,“promluvil jeden z nich a Harry neměl na vybranou. Naposledy si vyměnil pohled s Hermionou a stoupl si před dozorce.
„Ruce.“zavrčel ten druhý a vykouzlil mu na rukou pouta. Poté ho spoutaného vedli pryč z místnosti.
Komentáre
Prehľad komentárov
horkoooo ..... raději ani nemyslím...fajn kapitola.... tak ahoj... huh moje vyjadřování je na skvělé úrovní....
:)
(Elerdir, 29. 7. 2013 20:05)Tak po přečtení tohoto dílu jsem opravdu velice zvědavý, jak dopadne ten soud, na jednu stranu bych sice rád viděl, že Popletal odsouhlasí, že udělali chybu a pokusí se to napravit, ale moc šancí osobně tomu nedávám, ale v tom případě bych být Harrym je pak vykoupal ve vlastní šťávě, až po něm budou chtít pomoct proti panu V. :)
...
(mišule, 29. 7. 2013 12:56):) moc děkuji za další díl zvedl mi náladu a na chvíli jsem zapomněla na to urputné horko :D konečně jsi prodloužila kapitolku, za to ti děkuji :D moc se ti to povedlo, sice jsem si setkání představovala trošku bouřlivější, ale i tak to bylo skoro podle mých představ, jen mi zde chybělo to severusovo zkontrolování Harryho ohledně vlivu mozkomorů :) No teď jen budu čekat na další díl a vymýšlet si různé teorie jak by mohl dopadnout proces :) jen tak dál
..
(Sanny, 29. 7. 2013 20:49)