ČS-klub

Pesničky a ich osudy

Najväčšie semaforské šlágry

V prých dielov novej sekcie vám predstavení najväčšie semaforské šlágry. Snáď netreba zvlášť nikoho informova, že ide vlastne o hity z divadla Semafor. Divadlo Semafor bolo založené roku 1959 skupinou divadelníkov a hudobníkov sústredených okolo Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Jeho názov nevznikol v žiadnej súvososti so semaforom, ktorý vídavame v meste pri križovatkách. Ide o literárny akronym, ktorý bol pôvodne odvodený od slov Sedem malých foriem (pôvodne sa zvažoval názov Dimafor - ako skratka od divadla malých foriem, ale názov Semafor je predsa viacej symbolický). Malo vzniknúť s úmyslom venovať sa čo najširšiemu spektru umeleckých žánrov, týmito formami boli myslené: film, divadlo, poézia, hudba, bábky, tanec a výtvarné umenie. Tento zámer bol presadzovaný len v niekoľkých sezónach, neskôr od neho bolo stále viac upúšťanie, pretože vyžadoval príliš veľké nároky na jednotlivé umelcov. Pôvodné sídlo tohto divadielka bolo v terajšom Činohernom klube, ale za pár týždňov sa muselo vysťahovať. Usídlilo sa v pasáži Alfa, na ktorom malo aj vlastné logo.

NA ÚVOD: Začiatky Suchého a Šlítra

Jiří Suchý sa narodil v Plzni, detstvo prežil v Klatovech a v roku 1936 sa presťahoval do Prahy. Už ako dieťa školou povinné začal s dvoma svojimi budúcimi profesiami, ilustroval školský časopis Veska (Veselá škola) a spieval v kostole. V roku 1944 prišli prvé "sekundy slávy" vo filme Sobota, kde hral dieťa vystupujúce z električky. V roku 1948 došlo k ďalšiemu zásadnému obratu v jeho živote, keď na scéne videl Voskovca a Wericha v Divotvornom hrnci. Pod ich vplyvom a vplyvom medzivojnových básnikov začal písať prvý básne, texty a začal sa zaujímať o divadelné dianie. O rok na to (1949) nahral svoje prvé dve pesničky, ktoré nielen spieval, ale aj poskladal k nim hudbu, otextoval si ich a sám sa pri nich doprevádzal na banjo. Sú to krátke jednoduché pesničky, ktoré nemajú ani dva minúty - Sardinka a Co se mi zdálo, nahrané boli v AR-studiu. Nedávno (na jeseň v roku 2011) vyšli obe na semaforskom 11CD-boxe Léta šedesátá, kde vyšli na poslednom CD obsahujúce rarity. 11CD-box doplňuje aj zaujímavý 70-stranový booklet s informáciami, zaujímavosťami a spomienkami na pesničky. Jiří Suchý na Sardinku spomína: ,,Tehdy mi působily radost i písničky optimistické. Byly zdědené po Osvobozeném divadle a pak mi jich několik znělo v uších jako ozvěna na tři filmy George Formbyho, které se po válce objevovaly v nšašich kinech. Tou dobou jsem byl začínajicím grafikem a neměl jsem rád tramvaje. Chodíval jsem zásadně pěšky a při chůzi jsem psal. V kapse jsem nosil kus papíru a ten byl stále užmoulanější, avšak narůstaly den po dni veršíky. A najednou tu byla písnička o sardinkách, která by nevznikla, kdybych neznal Ježkovu Stunožku či Ezopa a Brabence."  Je to pieseň o sardinkách, ktoré sa tlačia v konzerve, nemajú ani hlavu, nemajú nič, dusia sa na pultoch v obchode, ale nenadávajú. A je tiež o ľuďoch na porovnanie, pretože ľudia - ktorý svoje pohodlie si vedia nájsť, nikto im hlavu neusekne, nikto ich nekonzervuje, nezatvárajú ich do úzkeho miesta - predsa nadávajú. A zdá sa, že táto pieseň je čoraz viac aktuálna a pritom má už pomaly 65 rokov.

Počas vojny (1952-1954) Jiří Suchý pracoval ako pisár a kreslič máp a počúval na vojenskom ústredí rodiacu sa rock-and-rollovú hudbu z nepriateľského rozhlasu. Po vojne pracoval ako grafik v Propagačné tvorbe. Vtedy mu tiež Viktor Sodoma, ktorý zakladal rock and rollovej skupinu, ponúkol 150 Kčs za každý text, ktorý mu napíše. Do skupiny navyše potreboval kontrabasistu, tak si Suchý za 750 Kčs kúpil basu, hoci na ňu vôbec nevedel hrať, ale naučil sa doma za pár dní základy a začal so Sodomom aktívne vystupovať ako člen skupiny Akord-Club (ktorej názov tiež vymyslel). Čoskoro sa stali hviezdami Reduty na Národnej triede, vystupovali tu od roku 1956 a prvá pieseň, ktorú si Suchý na pódiu "profesionálne" zaspieval, bola pesnička Půl párku. Pre menej znalých pamätníkov dodajme, že je to pieseň s textom dvojice Voskovec-Werich a Jiří Suchý ju zaradil v novo-naspievanej verzii aj na svoju profilovú platňu Plná hrst písniček/Hraj-hraj-hraj v roku 1965. V Redute sa tiež Suchý zoznámil s Miroslavom Horníčkom a s mnohými osobnosťami našej kultúrnej scény ako Ljuba Hermanová, Karel Vlach, Miloš Kopecký a ďalší. Horníček bol nadšený zo Suchého textov a spoločne pripravili pásmo Pondělky s tetou, ale úplne zásadné bolo, že práve Horníček do Reduty raz priviedol svojho priateľa Jiřího Šlitra, ktorý Suchému ponúkol, že skúsi zhudobnit jeho texty. Prvý, ktorý zhudobnil, bola Pieseň o Hamletovi. Jiří Suchý ju v novom aranžmá prespieval aj na jednu zo svojcih sólových platní - Toulaví zpěváci - v roku 1969. Ako prvú mu ale ponúkol budúci hit Kočka na okně, ktorú ale ešte vtedy otextovať odmietol, pretože vraj "je to moc jednoduchý".

Jiří Šlitr sa narodil v rodine učiteľa v Zálesnej Lehote (v českom názve je to Zálesní Lhota) v okrese Semily, odkiaľ sa rodina neskôr presťahovala. Šlitr doštudoval gymnázium v Rychnove v čase druhej svetovej vojny (1943) a pracoval chvíľu v továrni svojho strýka, aby unikol pred totálnym nasadením v Ríši. Počas vojny hral v dixielandovej skupine, z ktorého vznikol Czechoslovak Dixieland Jazz Band. S touto skupinou niekoľkokrát vystupovali aj v pražskom divadle E. F. Buriana v predstavení Cesta jazzu, existovali do roku 1949 a zachovala sa jedna nahrávka At The Jazzband Ball, ktorá vyšla na platni Slovenský jazz 1920-1960 i so Šlitrovým sólom na klavír. Obe svoje hlavné profesie mal Jiří po rodičoch - od mamy sa naučil hrať na klavír, od otca maľovať. Na želanie otca sa venoval aj štúdiám práv a v Prahe vyštudoval právnickú fakultu UK, túto profesiu však nakoniec vykonával len v hereckých úlohách. Dvojročnú vojenskú službu splnil v Miloviciach (1949-51), kde sa stal výtvarníkom Ústredného domu armády. 

V tej dobe sa zoznámil s textárom Pavlom Koptom a napísal spolu s ním niekoľko pesničiek ako Drožkář, Dnes naposled, Čierna Jessie, ktoré sú dodnes známe v podaní Hany Hegerovej. Kopta ho dostal na Barrandov, kde Šlitr hral na klavír a zoznámil sa tak s Miroslavom Horníčkom, ešte skôr ako Horníček začal vystupovať s Janom Werichom. Začal robiť hudobný sprievod pre jeho relácie Humor není pro legraci alebo Člověk mezi lidmi, ale čo bolo najdôležitejšie, v roku 1957 ho Horníček vzal na koncert Akord Clubu do Reduty, kde vystupoval istý Jiří Suchý. Šlitr zatiaľ tiež hudobne spolupracoval so začínajúcim režisérom Vladimírom Svitáčkom. Intenzívne sa stále venoval kresleniu, Galéria hlavného mesta Prahy od neho vtedy odkúpila pár kresieb s pražskými motívmi. V roku 1957 mal potom svoju prvú výstavu v Prahe a do svojej smrti mal ich ešte postupne ďalších päť.

Šlitr v tej dobe nebol nikde zamestnaný, ale zároveň bol členom Svazu výtvarníků, takže pre úrady bolo všetko v poriadku a on sa mohol venovať hudobným aj výtvarným projektom. Robil všeličo, sprevádzal Ljubu Hermanovú, hral improvizácie v kine počas nemých grotesiek Chaplina, sprevádzal aj Jiřinu Steimarová a Eduarda Dubského. Tiež bol členom Laterny Magiky až do roku 1961, s ktorou jazdil často aj do zahraničia. Jeho číslom bola skladba, kde vďaka filmovej projekcii obstarával všetky nástroje len on. Členkou Laterny bola aj herečka a konferenciérka Sylva Daníčková, ktorá sa stala Šlitrovou dlhoročnou priateľkou (hoci sa nevzali, boli partnermi až do jeho smrti). S Laternou Magikou sa pod vedením Alfréda Radoka zúčastnil aj polročného zájazdu na svetovú výstavu Expo 58 do Bruselu, kde sa pri klavíri striedal s Rudolfom Roklom. Hudbou Šlitr obstaral časti Živé sklo a Finále a okrem toho na Expe aj vystavoval svoje kresby. S Laternou jazdil neskôr aj inde po svete (Moskva, Londýn, Viedeň). Finále, ktoré hral s Laternou Magikou sa dochovalo v audio-nahrávke a ide vlastne o poslednú Šlítrovú predsemaforskú nahrávku. Nahrávka sa v tom čase dostala len na supraphonskú pohľadnicu (F12*15732), čo bol krátkodobý pokus lisovať platne do fólie, ktorá sa dala posielať ako pohľadnica (samozrejme išlo vtedy o malé SP-platne, na ktorých v tých časoch nebývali dve, ale len jedna pesnička). Výsledok tohto pokusu bol sdíce vizuálne veľmi atraktívny, ale zvukovo viac-menej nekvalitný a málo trvanlivý, podľa doporučeniu sa dala na gramofóne prehrať maximálne 200-krát.

Pozvoľná spolupráca s J.Suchým začala rýchlo naberať obrátky. Ich prvou pesničkou bola Píseň o Hamletovi. Objavili sa v televízii počas silvestrovského programu, kde odspievali piesne Takový je je život (Potkal potkan potkana) a Vesnická romance. Pričom ich výstup vyvolal legendárnu reakciu nejakého rozhorčeného diváka: „Co jste to tam pustili za dva chuligány?“ V roku 1959 so Suchým a Ferdinandom Havlíkom založili v roku 1959 nové divadlo Semafor. Hneď prvou hrou, Člověk z půdy, začala tzv zlatá éra Semaforu, ktorá je vymedzená práve obdobím pôsobenia Šlitra v divadle.

Najväčšie semaforské šlágry I.

Včera neděle byla

Kto by nepoznal asi najúspšnejšiu pieseň tohto divadla. Včera neděle byla - podľa štatistík ide o 2.najpredávanejšiu a najhranejšiu pesničku z obdobia ČSSR. Predbehnúť ju dokázali len Holky z naší školky v podaní Petra Kotvalda a Stanislava Hložka. Jej interpretov nie je nikto iný ako Pavlína Filipovská. Dvojica Suchý-Šlítr zložila pesničku v roku 1959 do svojho prvého predstavenia nového Semaforu - Člověk z půdy. Bola určená pre nejakú mladú "holku", ktorá vyhrá konkurz na hlavnú ženskú rolu tejto hry. Možno sa to dnes zdá už neuveriteľne, ale Pavlína Filipovská prišla na konkruz ako jediná. Na nástup do Semaforu spomína vo svojej autobiograifkcej knihy Vítka Chladimy:

Do Semaforu jsem se dostala v podstatě náhodou. Na podzim v roce 1959 jsem si ve velice populárním časopise Mladý svět přečetla inzerátek, kde bylo malinkatým písmem napsáno, že hudební divadlo Semafor hledá hlavní představitelku do hudební komedie Člověk z půdy. Bylo to čtrnáct dnů před premiérou. Utkvělo mi v paměti především to slovo ,,hlavní", a tak jsem se rozhodla, že se alespoň půjdu podívat. Co to asi může být: A tak trochu ze zvědavosti jsem se rozhodla na konkurz jít. Ta představa hlavní role byla hodně silná. Mělo to býv Ve Smečkách, kde jsem ale v té úzke oprýskané ulici o žádnem divadle nevěděla. Dodnes ta ulice nepatří k nejhezčím, ale tehdy byla opravdu ošklivá, zanedbaná, působila opuštěně. Přemýšlela jsem, kde by zde mohlo být nějaké divadlo. Šla jsem nejdříve po levé straně a nic. Pak po pravé straně, kde jsem našla dům s číslem, které bylo uvedené v inzerátu. Vypadalo to jako biograf, ale dávno opuštěný a nepoužívaný. Vlezla jsem do zaprášeného a neuklízeného průchodu, kde byly otevřené dveře a schody vědoucí někam do šera. Přišla jsem do malého sálu, kde bylo příšeří. Všimla jsem si jen špíny a okopaných zdí. Nechápala jsem, že v tomto prostoru mohlo být divadlo. V rohu na jevišti stálo malé, přikrčené, odřené pianino s lampičkoum které už hodně pamatovalo. Jenomže u toho pianina seděl pěkný mladý blonďatý muž, a to byl Jiří Šlítr. Bylo na něm vidět, že čeká, že se tam dostaví davy mladých pražských holek. Určite si představoval ty nejkrásnější dlouhonohé holky, a místo toho jsem přišla já. Jiří Šlítr trochu odevzdaně poznamenal: ,,Šla sem!" A pak mě srdně, polehočky, abych se neskácela, začal učit Včera neděle byla. Asi z té hrůzy a trémy jsem se to u pianinka naučila. No a protože davy dívek se opravdu nedostavily, byla jsem tam sama, tak si mě nechali. ,,Uvidíme se zítra," řekl Šlitr. Když jsem tuto vzpomínku vyprávěla před Jiřím Suchým, sám nechtěl věřit tomu, že to všechno takhle bylo. pronesl tedy, že tam asi nebyl, že mu to nestálo za to, když přišla pouze jedna uchazečka na konkurz. Jeho samotného to velmi překvapilo. Byl to pro mě ale tak krásný pocit, říct tak slavnému člověkovi, který je dnes už i v čítankách, nějakou novou informaci.

Pieseň prvýkrát zaznela pri premiére hre Člověk z půdy 30.10.1959, ale nahratá bola až 21.1.1960. Behom prvého roku sa predalo takmer štvrť milióna kusov singlou s touto pesničkou, do roku 1965 už to bolo 341 tisíc kusov. A hoci Pavlína Filipovská naspievala ešte mnoho ďalších hitov, celú kariéru ju sprevádzala hlavne "Neděle." Na angažmá v Semaforu si zaspomínala nedávno v rozhovore s Milanom Tesařom v časopise Reflex u príležitosti 50.výročia vzniku divadla (október 2009):

Kdo byli první diváci Semaforu? Kamarádi obou Jirků kolem divadla, hlavně kumštýři. Stálými hosty divadla byli Jan Werich, Josef Škvorecký, Jiří Anderle, Jan Švankmajer, Zdeněk Sexdl a spousta dalších, z nichž se později staly velké postavy české kultury. 

Vzpomenete si na okamžitý ohlas? Špínu a prách jsme z toho sálu nikdy nedostali. Většinu role jsem strávila v podřepu, měla jsem černý kolena, a když jsem zpívala "Neděli" a lidi viděli ty černý, třesoucí se kolena, dojalo je to. Nešlo mi nefandit.

V hlavní roli panna Sommera alernovali profesionální herci - Miloš Kopecký a Miroslav Horníček. Sklonili se až k Vám? Byli jsme mladí a drzí. Milošovi bylo sedmatřicet a přišel mi hrozně starý. měli jsme jedinou šatnu, a aby to bylo mravný, byli jsme k sobě otočený zády. Myslím, že hvězdy se mezi námi cítily dobře.  

Měli Jiří Suchý a Jiří Šlítr před svou první premiérou trému? Jirka Šlítr na podiu nefiguroval, dělel muziku, ale pamatuju si, že Suchý byl velice ztrémovaný. Každý, kdo měl v té době o ruce tužku a udržel ji, se do něj opřel. Bylo to tak snadné. Vstoupili jsme do světa svazáckých her, byli jsme jiní, tím pádem podezřelí a spáchali jsme hřích největší: začali na nás chodit lidi. Jirka byl první na ráně, texty jsou prý o ničem, hraní amatérké. Velkým nepřítelem byl Sergej Machonin, který se po Suchém velice vozil. Později se mezi řádky omlouval, začal být fanouškem, ale my si říkali: Hochu, když my si to všechno pamatujeme. Dvorní nepřátelé jsme měli u v Melodii, pan Leo Johne, jé, ten mě nenáviděl. Psal o nás jako o partě bezhlasých zpěváků a mě vystrčil do první řady.

Každý, kdo se začte do obsazení raných semaforských her, všimne si značné fluktuace hereček. Jakoby Suchý se Šlítrem neustále hledali ideální "tým". Suchý se Šlítrem prostě trvali na mladých holkách a bylo období, kdy jsme tohle všechno splňovaly. Je fakt, že přílív holek byl ohromný. Šéfy bavilo nacházet a psát pro nové lidi, a tak konkurz stíhal konkurz, touha okysličovat byla obrovská.

Jak jste takový tlak nesla? Já osobně si nemůžu stěžovat, když jsem v roce 1965 končila, měla jsem roli v Šesti ženách a pálilo mě dobré bydlo. Ale byla jsem výjimka - holky spíš odcházeli, protože už pro ně nebyla role. 

Odrazilo se to v zákulisí? To vůbec ne! Semaforskou specialitou bylo, že zákulisí nebylo divadelní, v šatně jsme doslova bydleli, půjčovali si kostýmy, rekvizity, peníze, všehno. Když přišel někdo nový, během několika jsme dotyčného - jako třeba Pilarku, když přijela z Brna - vcucli.

Jaké byly první známky toho, že se Včera neděle byla stane evergreen, který co do počtu prodaných singlů překonají až o dvacet let později Holky z naší školky? Brzo jsme zjistili, že to funguje. Už v novoročnom čísle Večerní Prahy mě postavili na Mánesův most a já dělala, že zpívám. Tím víc mě mrzelo, že tehdejší dramaturg televize Jiří Malásek nechal písničku nazpívat a natočit Zuzanu Stivínovou (sestru hudebníka Jiřího Stivína). To jsem obrečela.

Na co ze Semaforu nikdy nezapomenete? Často se mi vrací Miloš Kopecký. Nepatřila jsem mezi holky, které by se mu líbily, nicméně vycítil, že nejsem úplně pitomá, že se dá se mnou mluvit. Když jsme se o pauzách dusili v prašné šatně a kolem něj právě nebyl hrozen modelek, vyprávěl mi moudra. Jednou mi řekl: ,,Přemýšlím o tom, proč ty diváky tak zajímáte a myslím, že už jsem na to přišel. Vy přijdete tak, jak bych to sám neuměl zahrát; vy se vlastně těm lidem předem omluvíte, že je budete obtěžovat a máte je. Dál se už jenom bojí, jestli vydržíte do konce." 

Purpura

Vianočné piesne a albumy sú dosť špecifickou hudobnou kategóriou, na ktorej sa podieľali i najväčšie svetové hviezdy. U nás v 60.rokoch bolo takýchto piesní veľmi málo, možno až na Rolničky a Vánoce, Vánoce přicházejí. Na začiatku stál snáď najväčší novodobý vianočný evergreen Purpura nahraný 6.10.1962. Medzi troma desiatkami umelcov, ktorí ju už naspievali nájdeme mená ako Karel Gott, Lucie Bílá, Marta Kubišová, Eva Pilarová, Rudolf Hrušinský, Dagrmar Patrasová, Karel Štědrý, Pavlína Filipovská, Helena Vondráčková, Marie Rottrová, Naďa Urbánková, či folklórny súbor Strahovanka alebo duo Eva a Vašek.

Jiří Suchý v televíznych reláciách dodnes často spomína, že si povedali, že po úspechu Purpury napíšu vianočných skladieb viac. Hoci v roku 1967 vznikla prvá vianočná LP u nás, na úspech Purpury už sa nepodarilo naviazať. LP sa volala Vánoční pohlednice a obsahovala osem semaforských vianočných piesní, čím zaželi "tiše a ochotně" krásne Vianoce, ako to bolo na zadnej strane prebalu LP (obrázok vedľa). Perličkou je, že ten, kto to písal (buď Šlítr alebo Suchý), napísal vánoce s malým v. A nechýbala ani Purpura, tentokrát vo verzii Jiřího Suchého s Naďou Urbánkovou. Pôvodne ju Suchý naspieval s Pavlínou Filipovskou. Pavlína Filipovská: ,,Purpura je krásná, dojemná koleda, dodnes mě dojíma a nejenom mě. Vždycky si vzpomenu, a jsem tím moc poctěna, že pan Václav Havel si ji krátce po tom, co se stal prezidentem, nechal přímo n apřání zahrát v rozhlase, právě tu první nahrávku, kterou jsem zpívala s Jiřím Suchým. Zpívala jsem ji tenkrát tak na hraně spoluzpěvačky a dětského sboru, nesměle, ale s uctivým našením, protože já jsem na Vánoce i přes rodinu hodně zatížená a Purpura je zkrátka krásná. Dodnes ji mám moc ráda."

Do televízii sa dostala Purpura až po smrti Jiřího Šlítr a v TV-programe Plakala panna plakala. Vedľa Jiřího Suchého tu účinkujú Jitka Molavcová, Věra Křesadlová, Monika Hálová, Magda Křížková a Lenka Hartlová.

Blues pro tebe

Pri menovaní najväčších semaforských hitov netreba zabudnúť na Blues pro tebe. Bol to vlastne prvý hit Jiřího Suchého. Je z roku 1958, keď ešte slovo hit u nás neexistovalo a Suchému sa slovo šlágr nepáčilo. Na tieto svoje začiatky zaspomínal aj pomedzi pesničky na svojej autorskej platni z roku 1964 - Písničky 1956-1964:

Začal jsem zpívat v Redutě, moje troufalost rostla, zpíval jsem svůj první šlágr. Já vím, je to ošklivé slovo - šlágr, ale nemáme zatím v češtině jiný výraz pro populární popěvek. Copak to ještě šlo, to nahrávali v rozhlas,e ale když si někdo do Reduty přinesl magnetofón, že si něco nahraje, vznikaly z toho snímky, které mají pro nás tú cenu, že už se to nikdy nevrátí. V tom roce (1958 - pozn.) jsem nazpíval několik písniček pro Československý rozhlas a obdržel jsem papír, že jsem jako rozhlasovým zpěvákem čtvrté třídy. To je takovej horší zpěvák. Taky jsem zpíval s Ferdinandem Havlíkem v kavárně Vltava, to byla obrovská výhoda, když jsem si moc napsat text, narychlo se ho naučit a za tři dny jsem už vědel, jestli někoho zajíma, nebo ne. Hrozně rád na tohle vzpomínám. Ty lide, kterí seděli kolem těch stolků a pili víno, tak ty se neuměli ani moc přetvařovat. Když se jim něco líbilo, dali to hned najevo a když seděli klidně, vědel jsem, že to není ono. To jsem byl nesvůj a proto jsem se snažil zavděčit. Psal jsem zkrátka tak, aby jsem se nemusel dívat do ledových obličejů. Aby se tleskalo, aby se dupalo. A dělal jsem to z čistě soběckých důvodů, protože při tom jsem se cítil dobře.

Neskôr keď to Suchý už spievať nemohol, pretože ho "pánové nahoře" nemali radi, Karel Vlach ponúkol pesničku Josefovi Zímovi, ktorého verzia je známejšia.

Ach ta láska nebeská 

Semafor začínal nadobúdať úspech, divadlo sa rozbehlo, Jiří Suchý sa zatiaľ oženil s Bělou Novotnou, so Šlitrom prebrali šuplíky a zostavili druhé predstavenie, alebo viac-menej koncertné pásmo pesničiek pod názvom Zuzana je sama doma. Hlavnú postavu hrala Zuzana Stivínová, ktorá ostala sama doma, pretože má chrípku a púšťa si semaforské šlágry z magnetofónu. Vďaka Semaforu teda diváci vedeli, kdo měl vlasy samou loknu, koho potkal potkan pod kamenem, co všechno odnesl čas, že kočka není pes, včera není dnes i když včera neděle byla, a Jiří Suchý se všem omluvil, že je nudí s písní o něčem tak obyčejném, jako je rosa, která se v trávě třpytí. Ostatně trocha poezie nikoho nezabije. Vďaka pesničkám sa rozvíjala nielen česká poézia, ale sa aj rýchlo dostávali do povedomia mená ako Waldemar Matuška alebo Eva Pilarová.

Premiéra prvej Zuzany sa odohrala 7.5.1960, mala presne 138 repríz, derniéra sa uskutočnila 15.6.1961. Veľa pesničiek S + Š vytiahli "z archívu", Suchý totiž veľa z nich spieval už v dobách vystupovanie v Redute (Opilá bílá myška, Vesnická romance, Marnivá sestřenice). A niekoľko ich aj Suchý v dobe Šlítrovej neprítomnosti len pretextoval na zahraničné melódie (Hluboká vráska, Co je to láska, To všechno odnes čas). Veľa z nich zdomácneli pod inými názvami, ako ich Jiří Suchý pôvodne nazval, pr. Takový je život (Potkal potkan potkana), Hluboká vráska (Bouřka do čela), Pozvání (Polárka), Zdvořilý woody (Krávy málo dojily) alebo Co je to láska (Že kočka není pes). 

Po veľkom úspechu prvej Zuzany bola hneď napísaná druhá; premiéra sa uskutočnila 22.10.1961, ale mala už len 57 repríz. Zato ju televízia natočila celú ako záznam hry, hoci v trochu upravenej podobe. O "Zuzane" Jiří Suchý zaspomínal v roku 1962 v Divadelných novinách: Když jsme udělali druhou Zuzanu - tu, která byla zase sama doma - šířily se poplašné zprávy, že meleme z posledního a že ti, kdo k nám přijdou za dva roky na premiéru, uvidí Zuzanu, která je zase, opět, stále, pořád a znovu sama doma. Budeme skutečně každý rok dělat novou Zuzanu, protože písničky se kupí a diváci je chtějí slyšet. A právě kdybychom nedokázali udělat Zuzanu, znamenalo by to, že meleme z posledního. Tak ta příští Zuzana bude doma jenom do poloviny představení, do přestávky. Pak jde do divadla na operu — ta tvoří druhou polovinu představeni. Bude to pokus o džezovou jednoaktovou crazzy operu. Muziku píše Šlitr.

Asi najväčší úspech z týchto hier o Zuzane patrí nesmrteľnému šlágru a duetu Evy Pilarovej a Waldemara Matušky - Ach ta láska nebeská. Bol to ich prvý duet a zároveň aj najúspešnejší. Pôvodna verzia bola nahratá 14.12.1961, za tým ale vzniklo ešte mnoho verzií v podaní rôznych interpretov. Mimo iného pieseň znela aj na pohrebe Jiřího Šlítra. Eva Pilarová na pesničku spomína v relácii Legendy popu - dielu venovanému Waldemarovi Matuškovi:

Byl to komický příběh, dá se říct. Bylo to na konkurze divadlu Semafor a tam jsem přijela z Brna a měla jsem typický brněnský přízvuk. A když jsem pustila písničku: ,,Noc a den bez tebe jsem...", tak v hledišti seděli dva pánové, jeden z nich se strašně smál, pak jsem zjistila, že to byl Karel Štědrý a ten druhý měl takovýho kníra, znechuceně se podíval a odešel. A to byl právě Waldemar. Fakt je, že jsme rok kolem sebe chodili, jeden druhého jsme si moc nevšímali, pouze jsme se slušně pozdravili. O to větší bylo moje překvapení, když přišel Jirka Šlítr a Jirka Suchý s nabídkou písniček do nové Zuzany a dával Waldovi Lásku nebeskú, s tím, že by jí zpíval s Hanou Hegerovou a on říkal: ,,Já to bych radší kusil s tou Pilarkou." Pak jsme spolu začaly zpívat. Mně to samozřejmě potěšilo, říkala jsem si: ,,To je nádherná písnička, to se nám bude dobře zpívat." Ovšem, když jsme ji zpívali poprvé, bylo to tehdy ve Vojanovych sadech, tak jsme skončili, téměř netleskla ruka, tak zvláštní publikum tam bylo a Walda mi říkal: ,,Víte, co, zkusíme to ještě zítra a když se nám to nepovede, nebo když nezaberou, tak prostě toho necháme." No fakt je, že ten druhý den to spadlo, začal potlesk, začala vřava, bylo i po písničce a stal se z toho hit a Zlatá deska Supraphonu.

Zlá neděle

V roku 1961 nastúpila do Semaforu Hana Hegerová, odkedy začal vystupovať pravidelne aj v televízii. Tri roky predtým ale už pôsobila v konkurenčom Rokoku. V knihe Michala Herzána o Waldemarovi Matuškovi a divadlu Rokoku sa o Hane Hegerovej píše:

 V roce 1958 se zúčastnila konkurzu do divadla Rokoko a byla přijata. Darek Vostřel brzy zjistil, že Hana Hegerová nejen výborně hraje, ale že také skvěle zpívá, a tak se začaly v představeních objevovat písničky přímo jí na tělo. Za zvláštní zmínku stojí hra BAPOPO (Babička povída pohádky). V té totiž Hana Hegerová zpívala písničky, které pro ni složil Jiří Suchý s Jiřím Šlítrem, co byl jediný případ, kdy došlo ke spolupráci dvou konkurenčních divadel - Rokoka a Semaforu. Hana Hegerová se stala hvězdou Rokoka a oba pánové - Darek Vostřel a Jiří Šašek -  si ji předcházeli. Oba rádi vyprávěli historku o tom, jak jednou měla Hana Hegerová okno a zapomněla text písničky. Poradila si s tím, v první části zpívala pouze lalala, poté si dala prst na ústa a zpívala pššpšš... Lidé ani nedýchali a okouzleně ji pozorovali. Když písnička bez textu skončila, bylo chvíli ticho a pak se rozpoutala vřava potlesku a ovací. ,,Taková byla síla její osobností," dodávali Jiří Šašek a Darek Vostřel.

V Rokoku se seznámila s Janem Roháčem, který sice režíroval v Semaforu, ale do Rokoka chodil rád právě kvůli ní. Netrvalo dlouho, stali se z nich životní partneři a Hana Hegerová po třech letech Rokoko opustila. Ona sama dodnes považuje angažmá v Rokoku za důležitou kapitolu svého života: ,,Do Prahy jsem přijela s kufrem, ve kterém byly všechny mé věci. V peněžence jsem měla našetřeno 1400 korun. Ubytovala jsem se na Václavském náměstí v hotelu Juliš, ale za čtrnást dní mi došly peníze. Koelga Ota Žebrák mi nabídl, abych bydlela u jeho matky v Dejvicích na Kulaťáku v nouzovém dřevěném domečku pro stavební dělníky, kde nebylo ani topení. Většinu času jsem tedy trávila v divadle, kde bylo teplo a kde jsem si i prala. Po roce v Rokoku jsem se chtěla vrátit na Slovensko, ale ředitel Darek Vostřel mě přemluvil, abych zůstala. Na mé narozeniny, 20.října 1958, se vrátil z bruselského Expa režisér Janík Roháč a to bylo mé osudové setkání. Taky chtěl, abych zůstala v Parze a já ho poslouchala - ve všem a na slovo. Janík byl nesmírně všestranný, nadaný, pracovitý a měl obrovskou jiskru. Jeho zásluhou jsem se vydala svou cestou."

V Semafore spievala aj mnohé kuplety (Betty, Jaro s Waldemarom Matuškom), ale predovšetkým šansóny. V roku 1963 natočila dva videoklipy. Jeden z nich - Dnes naposled - je vlastne iba čiastočne zo Semaforu. Hudbu síce zložil Šlítr, ale text napísal Hegerovej dvorný textár - Pavel Kopta. Známejšia je Zlá neděle, ktorú pôvodne naspieval Jiří Suchý. A zaradil si ju v rovnakej verzii aj na svoju prvú, aj na druhú dlhohrajúcu platňu. Hegerová ju mimo iného spieva s tým rozdielom, že jej verzia je o jednu slohu kratšia, chýba tu sloha:

Z očí si snaží číst milostné dopisy,

co si však chtěli říct,  už dávno řekli si,

nic už jim nezbývá, jen štěstí omšelé,

 a pak ta šedivá, šedivá neděle.

Motýl

Ide síce o jeden z najväčších semaforských hitov, zato ide o neznámych interpretov. Málokto vie, že pôvodne pesničku s Jiřím Jelínkom nemala spievať ešte Jana Malknechtová, ale vtedy ešte úplne neznáma Marta Kubišová, ktorá prišla na konkurz do Semaforu. Tu je ukážka z knihy Marty Kubišovej (autor Luboš Nečas):

Jakmile Marta Kubišová ukončila angažmá v pardubickém Stop divadle, kde působila jednu sezonu, konkrétně v meziobdobí let 1962-1963, a měla nastoupit do plzeňské Alfy, dozvěděla se, že shodou náhod právě hledají někoho nového do pražského divadla Semafor. No a tak se vlastně na otočku zastavila v Praze s tím, že je právě volná a tudíž Semafor plně k dispozici. Jiří Šlítr chtěl, aby zazpívala Motýla, duet, který opatřil textem Jiří Suchý a z něhož že stal zakrátko po premiérovom uvedení v divadle Semafor šlágr. Marta Kubišová na Šlitrovu žádost písničku odzpívala a on povídá: ,,Dobrý, ale my bychom přece jenom někoho, kdo je známejší."

Marta Kubišová: Nezapomenu, jak se namou plzeňskou premiéru přijeli podívat Jiří Šlítr s Jiřím Suchým. Šlitr se nemohl ´dovykoukat´, prý vůbec nevěřil, že ta dívka na jevišti jsem skutečně já. A pan Jiří Suchý tenkrát za mnou po představení přišel a řekl mi: ´Tak se na toho vola už nezlobte.´ Nezlobila jsem se, ale nastoupila jsem do ´konkurenčního´ Rokoka."

Pieseň naspievala s Jiřím Jelínkom nakoniec Jana Malknechtová, ktorá prišla na konkurz a odpovedala "áno" na otázku Jiřího Suchého, či by nechcela v Semafore nahradiť Evu Pilarovú (Pilarová práve odchádzala do Rokoka). Do Semaforu prišla z Krušnohorského bábkového divadla. Naspievala Motýla s Jiřím Jelínkom, ku ktorému s ním natočila aj videoklip (vtedy filmová pesnička) a zaspievala ho s ním aj v TV-programe 2.album Supraphonu. Hrala vo filme Kdyby 1000 klarinetů, kde si Motýla zaspievala v paródii s Jiřím Šlítrom, ďalej v hrách Šest žen Jindřicha VIII. (spievala Spodek, filek, král a eso a Anna von Cléve), Sekta, Zuzana není pro nikoho doma (piesne Motýl, Theo, já tě mám tolik ráda a kvintet Co je blues - s Hanou Hegerovou, Jiřím Jelínkom, Pavlínou Filipovskou a Milanom Drobným). Na singel naspievala ďalšiu pieseň s oboma Jiří - Ba ne, pane. A na záver na druhom albume Suchého skutočne zastúpila Evu Pilarovú v duete Už dávno nejsem dítě. Mimo Semaforu naspievala ešte Bossanovu do populárneho filmové muzikálu  Starci na chmelu. Členkou Divadla Semafor bola od 1.9.1962 do 31.7.1965. Potom sa vydala do Švédska, zmizla tak z hudobného i hereckého sveta a nikto o nej viac nič nepočul. Nie je ani známe, či ešte žije. Napriek tomu ale jej pesnička Motýl je dodnes známy a nechýba v rebríčkoch najúspešnejších duetov, hitov 60.rokov a podobne.

Jiří Jelínek na pesničku spomína: Tak třeba Šlítr přines Motýla a říkala, že to nebudeme dělat. Pak jsme tu písničku přece jen zkoušeli, ona chtěla nejaký vtip, trochu zlehčit, abychom nebyli sentimentální. Jana Malknechtová zpívala a stála jako panna s mrkacíma očima, já jsem to zkusil jako Armstrong - a u toho kontrastu jsme už zůstali. (Melodie, 1964)

K fanúšikom dvojice Malknechtová-Jelínek patril aj kritik Jiří Černý, ktorý napísal:

• o Jelínkovi: Někdo je sympatickej od pohledu, Jelínek od chrapotu. Jelínek, aniž ztrácí jazzové podání, chová se k textu s podobnou péči jako Suchý. Je také jediný, komu se, myslím, podařilo zazpívat Suchého skladbu výrazněji, než autorovi. (Pozn.: Skladbu Zčervená, ktorú spieval síce Jelínek, ale vo filme Bylo nás deset ju spieval Suchý.)
• o Malknechtovej: Když zpívá Motýla nebo Theo, přidáva ke zpívání své hlasové přednosti, nad nimž se v posloucháči zdvíhí pocit něčeho jadrného, hotového a suverénního. Slyšet šlágrové refrény s Malknechtovou - to je pohoda, lehkost a zábava.

Kapitáne, kam s tou lodí

Jedným z vrcholom semaforskej tvorby bol hudobný veľkofilm Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964. Išlo o veľkú kultúrnu udalosť roka v ČSSR. V tom istom roku boli natočení aj Starci na chmelu, ktorí boli natočený trošku skôr a naviac narozdiel od Klarinetov bol to farebný film. Na obidvoch sa podieľali napríklad Karel Gott, Jana Malknechtová a Karel Štědrý. Pesničky z Klarinetov sú dnes kultmi. Tereza od Waldemara Matušky (pôvodne zložená pre Karla Gotta), Babetta Suchého a Šlítr alebo duet Karla Gotta a Evy Pilarovej - Je nebezpečné dotýkat se hvězd. Najzaujímavejší osud má pesnička Kapitáne, kam s tou lodí. Pavlína Filipovská: Ta písnička je vlastně dalším důkazem toho, že život je jen náhoda. Plodní tvůrci Suchý se Šlítrem měli písniček hodně. Marnotratně se v nich přebírali a nakonec jednoho krásneho dne vyloučili z užšího výběru pro sebe Kapitáne, kam s tou lodí. Původně to měl zpívat Jirka Šlítr a nějak se mu píseň nelíbila, mimo jiné se mu zdála i krátká. Tak se stalo, že tato zbylá a odhozená písnička se hodila do další Zuzany. Já jsem Kapitána zazpívala a ukázalo se, že je to skvělá písnička. Ne kvůli mé interpretaci, ale proto, že diváci Semaforu měli vkus a poznali dobrou píšničku. Ta začala pomalu dělat kariéru, možná trochu i na truc Jirkovi Šlítrovi, který ji původně nechtěl a když ji chtěl, tak už bylo pozdě. Píseň se jim natolik zalíbila, že ji nakonec dali i do Klarinetů. Díky tomu jsem tam já jako řadová schovanka dostala příležitost vystoupit a měla jsem ve filmu sólo.

Tereza

Najväčším hitom filmu Kdyby tisíc klarinetů je Matuškova Tereza, ktorá vo filme zaznela až štyrikrát. Raz ju Matuška spieval naživo vo filmovom programe, druhýkrát sám za doprovodu na banjo (táto verzia nikdy nevyšla), ďalej vo verzii, kde sa skladba predlžuje a záverečnú slohu spieva Karel Gott. Štvrtá verzia je inštrumentálna. Mimo Klarinetov naspieval Matuška ešte nemeckú verziu, ktorá vyšla na vývoznej SP s jeho ďalšou nemeckou piesňou - Oh, Carolina. Tereza je ďalej jednou z mála piesní, ktorá sa dostala mimo Československa do repertoára iných spevákov. Naspieval ju srbský spevák Stevan Zarić. Mnohokrát ju spieval aj pozdejšie vo svojich TV-programoch ako Dobrý večer s Waldemarem, Co neodnesl čas. Editor Lukáš Berný, ktorý zostavoval 11CD-box divadla Semafor - Léta šedesátá, napočítal až 23 verzií tejto piesní, pričom si je vedomí, že existujú určite ďalšie. Tereza vyhrala hlasovanie časopisu Melodie o nejlepšiu pieseň roku a prvé miesto dosiahla i v legendárnej rozhlasovej hitparáde Dvanást na houpačce. Pieseň bola napísaná pôvodne pre Karla Gotta, ale Suchý ju sľúbil Waldemarovi Matuškovi, ktorý sa o ňu usiloval. Pieseň sa stala populárna a mnohé rodiace sa "dievčatká" dostali meno Tereza, mimo iného aj herečka a dcéra Vlastimila Brodského, ktorý si v Klarinetoch zahral rolu Helmutha a Karla Štědrého, ktorého to bola druhá dcéra (prvá sa volala Zuzana podľa ďalšej pesničky Waldemara Matušky).

Co ve městě se povídá

Prvý diel najväčších semaforských šlágrov zakončí netradičnou countryovkou v podaní Evy Pilarovej. Pieseň spievala vo filme Magnetické vlny léčí, kde okrem spevu tancovala aj s Janom Werichom. Po Klarinetoch postihol zákaz Matušku, Gotta, aj Pilarovú. Gott a Pilarová spievali Je nebezpečné dotýkat se hvězd, ktorý zložili hlavne Gottovi ako náhradu za Terezu, ktorú nakoniec naspieval Matuška. Pilarová na Klarinety spomína: ,,Po natáčení Klarinetů jsme se o sobě dozvěděli první "zajímavosti" o tom, jak jsem se s Matuškou močili z balkónu v Karlových Varech. Na nějakou delegaci. A údajně do toho zpíval Karel Gott - Tam, kde šumí proud a Waldemar Matuška - ...a cáká, a cáká... Ovšem v té době my jsme ve Varech vůbec nebyli, byli jsem v Mariánských lázních. Takže potom pro jistotu se vyprávělo, že to teda bylo v Mariánkáach a nějdi su to plet s Františkovejma, protože tam se tehdy taky něco točila. Řečí byla plná republika..." Práve preto prvá pesnička, ktorú Eva Pilarová dostala po ročnom zákaze verejnej činnosti, bola o pletkách, pomluvách a ohováraní - Co ve městě se povídá.

Zdroje

(uvedené aj spolu so zdrojmi informácii v 2.časti najväčších semaforských šlágrov k obom častiam súčasne)