zacatky-
Na tu chvíli si vzpomínám docela přesně. Teta byla dobrá klaviristka, naučila mne spoustu písniček a já jsem u ní už jako šestiletá holka zpívala árie z Dvořákových oper. Teta hrála na klavír ve vile, v níž bydlela, okno na zahradu bylo otevřené a já zpívala. Když jsem jednou dozpívala, ozval se potlesk. Vykoukly jsme z okna ven a tam tleskali lidé, kteří šli okolo a zaposlouchali se do mého zpěvu. Tehdy jsem z toho ještě neměla rozum, ale potěšilo mě to."
,,V roce 1961 jsem se zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty. Soutěž vyhlásil ostravský Park kultury a oddechu v Divadélku pod věží, kde o mnoho let později jsem natáčela svoje pořady. Zpívala jsem - jak jinak - písničku od Jarmily Veselé a ve finále jsem zkončila čtvrtá. Ze čtyř! Nebyla to žádná sláva, ale mohu říct, že žádná z těch holek, které byly přede mnou, nezačala profesionálně zpívat."
V letech 1962-65 byla Eva Pilarová členkou divadla Rokoko, než se zpátky vrátila do Semaforu. Když se roznesla zvěst o její působení v Rokoku (stejně jako o působení Waldemara Matušky), bylo hned vyprodáno.
Samozřejmě ani ona neušla žertíkům svých kolegů. Oskar Hák například jednou při natáčení se část souboru vypravila na místní koupaliště. Kolem Evy Pilarové bylo hned hejno dětí, které se domáhaly autogramů. Ona se trpělivě podepisovala a Oskar Hák si vzal její diář, pokaždé nalistoval čistou stránku a poslal některé z dětí pro podpis. A tak Eva posléze se nestačila divit, když měla na každé stránce vlastního diáře svůj podpis.
...ale zase! Ne všechny historky z Rokoka byli humorné. Některé žertíky se nezaobišli bez krve nebo policií. Policií se nevyhnula ani Eva Pilarová. V roce 1962 se zkoušela nová divadelní technika a poprvé se objevily takzvané mikroporty - bezdrátové mikrofony. Ty nefungovaly zpočátku úplně bezchybně, a tak je technika neustále zkoušela. Krabička nutná k jeho provozu totiž byla všude vidět. A tak se mikroport zkoušel ve výstřihu, ve spodním prádle a pořád dokola. Vtom ale trhla do divadla hlídka Veřejné bezpečnosti, která tvrdila, že v prostoru divadla se nachází tajná vysílačka. A tu také hned na Evě Pilarové identifikovali. Dalo tehdy dost práce vysvětlit pánům, že se Eva nedopustila žádne protistátní činností.
,,Nikdy nezapomenu na premiéru hry Trosečníci, kde jsem zpívala taky anglicky Fascinating Rhytm. V den premiéry jsem si ale ještě textem nebyla stoprocentně jistá, tak jsem si ho pro jistotu napsala na dlaň a pečlivě přepudrovala, aby se nerozmazal, až se budu eventuálně nervozitou trochu potit. Poté jsem si oblékla divadelní kostým, nasadila klobouk, připravila do dlouhé špičky cigaretu, kterou budu mít na jevišti zapálenou, natáhla si dlouhé černé rukavice až k lokti, kdosi mě poplival a se slovy 'zlom vaz' vykopnul na jeviště. Vše šlo jako po másle. Až ke druhé sloce Fascinating Rhytm. Ve chvíli, kdy jsem cítila, že budu mít 'vokno', podívala jsem se na dlaň, ale namísto textu jsem jen tupě zírala na černou plochu kožené rukavice. Ne nadarmo jsem fušovala jazzu. Namísto slov to tedy byla 'šublajáda' a na dotaz: 'Viď, že to nikdo nepoznal?' jsem dostala odpověď, že mám pokutu 100 Kčs."
,,Ředitel divadla Rokoko Darek Vostřel mě zařadil do jakési hry, kde jsem před oponou odzpívala během večera ve třech výstupech po jedné písní. Největší úspěch měla anglická verze Paul Ankova hitu My Heart Sing. A právě při této písní se jednou stalo něco neočekávaného. Inspicient Oskar Hák mě vedl před mým zpíváním setmělým jevištěm k zatažené oponě. Na jevišti byla postavena rakev, ve které byl připraven Ňéna Najman na své číslo. O tuto rakev jsem zakopla a dost bolestivě se uhodila do holenní kosti. Taky jsem zaslechla nějaký divný zvuk, jako když se něco páře, ale tomu jsem nevěnovala pozornost, protože začala předehra k písní a Oskar Hák mě vyštoupnul před oponu. Zpívala jsem a zapomněla na bolest. Úspěch byl veliký. Otočila jsem se a šla za oponu. Potlesk markantně zesílil. Musela jsem opakovat. Když jsem znovu zacházela za oponu, divadlo přímo bouřilo. Znovu a znovu jsem se vracela na jeviště, znovu a znovu mě dav vytleskával. Skončilo to až tím, že mi Oskar řekl: 'Prosím tě, už tam nelez a podívej se, co máš vzadu za šatama.' K tomu musím něco vysvětlit, měla jsem velmi úzké šaty, vzadu s malým rozparkem. Když říkám šaty, myslím tím úzke šaty. Nedalo se pod ně vzít ani spodní prádlo. A jak jsem tam tak zakopla o tu rakev, rozparek se neuvěřitelně zvětšil. Při odchodu z jeviště se rozhalil téměř k pasu. A diváci byli toho večera svědky prvního českého striptýzu. A to se psal teprve rok 1962..."
,,Do Prahy jsem přijela s kufrem, ve kterém byly všechny mé věci. V peněžence jsem měla našetřeno 1400 korun. Ubytovala jsem se na Václavském náměstí v hotelu Juliš, ale za čtrnást dní mi došly peníze. Kolega Ota Žebrák mi nabídl, abych bydlela u jeho matky v Dejvicích na Kulaťáku v nouzovém dřevěném domečku pro stavební dělníky, kde nebylo ani topení. Většinu času jsem tedy trávila v divadle, kde bylo teplo a kde jsem si i prala. Po roce v Rokoku jsem se chtěla vrátit na Slovensko, ale ředitel Darek Vostřel mě přemluvil, abych zůstala. Na mé narozeniny, 20.října 1958, se vrátil z bruselského Expa režisér Janík Roháč a to bylo mé osudové setkání. Taky chtěl, abych zůstala v Praze a já ho poslouchala - ve všem a na slovo. Janík byl nesmírně všestranný, nadaný, pracovitý a měl obrovskou jiskru. Jeho zásluhou jsem se vydala svou cestou a přestoupila jsem do Semaforu za ním."
Carmen Farkašová (nebo-li Hana Hegerová) se narodila v Žilině na severním Slovensku. v Komárně (jih Slovenska) vystudovala gymnázium, hrála ochotnícké divadlo, učila se na klavír a zpívat. Chodila taky do baletní přípravky Slovenského národního divadla. Rok pracovala ve Škodových závodech v Komárně jako úřednice, pak vyučovala na učňovské škole ekonomii a politickou výchovu. V roce 1951 začala studovat odborný divadelní kurz na bratislavské konzervatoři. Po jeho absolovování hrála pět let v divadle Petera Jilemeckého v Žilině, ale v roce 1954 jí dal Jiří Krejčík hlavní roli ve filmu Frona a přišlo angažmá v proslulé bratislavské Tatra revue...
V roce 1958 se zúčastnila konkurzu do divadla Rokoko a byla přijata. Ředitel Darek Vostřel brzy zjistil, že Hana Hegerová nejen výborně hraje, ale že také skvěle zpívá, a tak se začaly v představěních objevovat písničky napsané přímo jí na tělo.
Jednou měla Hana Hegerová okno a zapomněla text písničky. Poradila si s tím, v první části zpívala pouze lalala, poté si dala prst na ústa a zpívala pššpšš... Lidé ani nedýchali a okouzleně ji pozorovali. Když písnička bez textu skončila, bylo chvíli ticho a pak se rozpoutala vřava potlesku a ovací. ,,Taková byla síla její osobností," dodávali Jiří Šašek a Darek Vostřel.
,,Vždy jsem říkaval: 'Maminko, já budu hercem!' Jenomže rodiče se báli mě brát do divadla, protože když náhodou někdo někomu na jevišti ubližoval - nejčastěji princeznám, tak to já jsem vždycky vstal a začal jsem křičet a začal jsem křičet: 'Pusťte mě na něj, pusťte mě na něj!' A potom jsem soutěžil na soutěžích tvořivosti mládeže, tam si mě všiml dirigent ústecké opery a pravil: 'Ejhle, tento chlapec bude zpívat v Othelu v dětském sboru.' Ale jekoliž více dětí nesehnali, tak jsem musel celý dětský sbor zpívat já. Vím, že to začínalo: Zde lilié... Taky jsem zpíval v Carmen, v Jakobínovi i v Prodané nevěstě, kde jsem dokonce křičel i tu památnou větu: 'Medvěd se utrh, medvěd se utrh!' Tato role se mi obzvlášť zalíbila, takže jednoho dne jsem se neudržel a vykřiknul jsem to v Carmen, načež se zvedla polovina hlediště a hledala rozzuřeným huňáčem útočiště v nouzových východech. Po tomto grandiózním úspěchu pro mě dokonce napsali sólovou hru, Dobrodružství šaška Vaška, byla to krásná hra."
,,Jako dárek k premiéře představení jsem dostal od Darka Vostřela útlou knížečku, novelu Bohumila Hrabala, Ostře sledované vlaky. Přečetl jsem si ji za noc a byl jsem z ní nadšený. Jak by jsem si ji asi četl, kdyby jsem věděl, že za dva měsíce zazvoní telefon z Barrandowa: 'Přijeďte na kamerové zkoušky do stejnojmenného filmu.' Můj první film. Byl jsem naprostý začátečník. Poprvé před filmovou kamerou. myslím, že jsem se vcelku dovedl vcítit do Milošova chápání. Tenkrát mi bylo 22, tedy skoro jako Milošovi v novele. Jen jsem si oddychl, že jeho smrt na konci není ve filmu tak krutá jako v knížce. Díky pokynům pana režiséra jsem to snad zvládnul... Vzpomínám, že jsme přetáčeli jen jedinou scénu, ve které přijde Miloš za paní přednostouvou, a ta krmí husu. Miloš říká: Paní přednostová, nezaučila by ste za mě? Jirka Menzel tvrdil, že už o tom mkoc vím... Také jsem se snažil učit se od zkušených herců a hereček, Vlasta Brodský, Josef Somr, Libuše Havelková, Květa Fialová... V dubnu 1968 si Jiří Menzel přiezl z Hollywoodu Oscara, slavnou trofej. Do Los Angeles jela s Jirkou Jitka Bendová. Jednak byla hezčí, než já, jednak uměla perfektně anglicky. Mohla proto panu režisérovi tlumočit."
,,Tenkrát byly dobré šance pro mladé. Existovaly různe soutěže tvořivosti mládeže a já jsem se jich nějak vždycky účastnila. Co se klavíru týče, dostala jsem se dokonce do ústředního kola! Jela jsem až do Ostravy a hrála tam samé těžké věci - Chopina, Beethovena, Mozarta, takže to vypadalo, že skutečně půjdu na konzervatoř. Až tu náhle tatínek přišel s přihláškou do Hledáme nové zpěváky. 'Nechceš to zkusit také, Helenko?,' zeptal se a tak dlouho se k tématu vracel, až jsem přes původní zdráhaní souhlasila. Já nevím, necítila jsem se na to. Ale pak mě přesvědčil, že ať jdu, že to bude legrace, zkusíme si něco nacvičit, naučíme se nějaké písně a že o nic nejde, buď to dopadne, nebo to nedopadne. Tak jsem se tatínkem nechala zlákat a připravili jsme si dvě skladby George Gerschwina. Bylo to docela zábavné, protože jsem pozvala celou svou třídu z gymnázia včetně třídní učitelky Hany Tomíškové. Všichni jeli do Prahy, udělali si výlet a přijeli mi fandit. Určitě mi to pomohlo i přes mou strašlivou trému. Nebyla jsem na to sama."
Zdena Boudová, sestra Heleny Vondráčkové: ,,Rozdělily jsme si s Jirkou starším role. Zatímco on poslouchal, jak Helena zpívá, já stála na druhé straně a pozorovala porotu, jak reaguje. Když jsem si všimla, jak se Jiří Malásek začal pohoupovat do rytmu, věděla jsem, že je to na dobré cestě. Říkala jsem si, že by Helena mohla být aspoň třetí nebo třeba druhá. Ani ve snu jsem nedoufala, že vyhraje."
,,Měla jsem zpívat duet s Waldou místo Evy Pilarové, která nemohla přijet. To první vystoupení předcházela velká tréma a velké napětí, byla jsem začátečník, který nikdy předtím s nikým takhle slavným nezpíval. Ale Walda mě celou dobu držel za ruku a uklidňoval mě, šeptal mi, ať se nebojím. Na to nikdy nezapomenu. Nakonec jsme to docela zvládli, až na konci je takový dlouhý tón, kdy už jsem trému nezvládla a roztřásl se mi hlas."